NKnapík - Profil | Pá 18.1.2019 10:33:07 - SKVĚLÝ ZÁPIS!
Vzpomínám si, jak jeden můj přítel koupil v Liverpoolu dva sýry. Byly to nádherné sýry, uleželé a měkké. Jejich zápach měl sílu dvou set koní, táhl se zaručeně do vzdálenosti tří mil a byl schopen porazit člověka na dvě stě yardů. Byl jsem tehdy v Liverpoolu a přítel se mě zeptal, jestli bych ty sýry nevzal do Londýna, poněvadž on se vrátí až asi za den nebo za dva a sýry už není možno dlouho schovávat.
"Ale s radostí, milý příteli," odpověděl jsem, "s radostí."
Došel jsem si pro sýry a odvezl je v drožce. Byla to stará rachota, tažená chromým, dýchavičným náměsíčníkem, o kterém se jeho majitel během rozmluvy zmiňoval ve chvílích nadšení jako o koni. Položil jsem sýry na střechu a vyrazili jsme klopýtavým krokem rychlostí, která by mohla být ke cti i nejrychlejšímu parnímu válci, jaký kdy byl vyroben, a všechno fungovalo vesele jako umíráček, dokud jsme nezahnuli za roh. Tam vítr zanesl zápach sýrů přímo na našeho oře. To ho probudilo, zděšeně zařehtal a vyrazil rychlosti tří mil za hodinu. Vítr stále foukal na něho, a než jsme dojeli na konec ulice, řítil se rychlostí skoro čtyř mil za hodinu, nechávaje lidi tělesně vadné a tlusté staré dámy v nedozírnu.
Na nádraží ho museli držet kromě kočího dva nosiči, a jsem přesvědčen, že by ho byli neudrželi, kdyby jeden z nich nebyl tak duchapřítomný, že mu zakryl nos kapesníkem a zapálil kus balicího papíru.
Koupil jsem si lístek a kráčel pyšně se sýry na nástupiště. Lidé se přede mnou uctivě rozestupovali. Vlak byl přeplněn a já musel nastoupit do oddělení, kde už bylo sedm cestujících. Jakýsi nevrlý starý pán měl nějaké námitky, já jsem však přesto vstoupil. Sýry jsem položil nahoru do sítě, s vlídným úsměvem jsem se vmáčkl mezi cestující a poznamenal, že je dnes horko. Za chvíli se starý pán začal vrtět.
"Je tu velmi dusno," řekl.
"Přímo k udušení," pravil muž vedle něho.
Potom oba začali čichat a při třetím čichnutí je to udeřilo přímo do prsou. Beze slova vstali a vyšli ven. Potom vstala tlustá dáma, řekla, že je hanba vyštvat takovým způsobem slušnou vdanou ženu, sebrala zavazadla a osm balíčků a odešla. Zbylí čtyři cestující chvíli seděli, až jeden zasmušilý muž v rohu, který podle obleku a celkového vzhledu měl cosi společného s pohřebním ústavem, pravil, že mu to připomíná mrtvé nemluvně. Nato se ostatní tři cestující hleděli dostat všichni najednou ze dveří a přitom se vzájemně zranili.
Usmál jsem se na černého pána a poznamenal jsem, že teď budeme mít celé oddělení pro sebe. Také on se přívětivě usmál a podotkl, že někteří lidé se dovedou pro maličkost rozčílit. Ale sotva jsme vyjeli, i on začal jevit podivnou stísněnost, a tak když jsme dojeli do Crewe, pozval jsem ho na skleničku. Souhlasil. Protlačili jsme se do bufetu, kde jsme čtvrt hodiny křičeli, dupali a mávali deštníky, až konečně přišla mladá dáma a zeptala se, jestli si něco nepřejeme.
"Co si dáte?" obrátil jsem se na svého přítele.
"Za půl koruny koňak, ale nekřtěný prosím, slečno," odpověděl. Když ho vypil, klidně odešel a nastoupil do jiného vozu, což mi připadalo velice neslušné.
Z Crewe jsem měl oddělení sám pro sebe, ačkoliv vlak byl přecpán. Na každé stanici, kde jsme zastavili, lidé, když viděli prázdný vůz, vrhli se k němu. "Sem, Marie, pojď sem, tady je spousta místa." "Dobře, Tome, jdem tam," křičeli. Utíkali po nástupišti s těžkými zavazadly a strkali se u dveří, každý chtěl být už vevnitř. První otevřel dveře, vystoupil po schůdkách a zhroutil se do náruče muže, který stál za ním. Ostatní přišli, začichali, seskočili a natlačili se do jiných vozů nebo si doplatili na první třídu.
Z eustonského nádraží jsem odnesl sýry do domu svého přítele. Když jeho žena vstoupila do pokoje, chvíli čichala a potom řekla: "Co je to? Řekněte mi všechno, ať je to zpráva sebehorší." Odpověděl jsem:
"jsou to sýry. Tom je koupil v Liverpoolu a požádal mě, abych je vzal s sebou."
A dodal jsem, že doufám, že pochopí, že s tím nemám nic společného, a ona pravila, že je o tom přesvědčena, ale až se Tom vrátí, že si s ním promluví.
Můj přítel se zdržel v Liverpoolu déle, než předpokládal, a když se ani třetího dne nevrátil, jeho žena mě navštívila. Povídá:
"Co říkal Tom o těch sýrech?"
Odpověděl jsem, že nařídil, aby byly uloženy na vlhkém místě a aby na ně nikdo nesahal.
Řekla: "Není pravděpodobné, že by na ně někdo sahal. Přičichl k ním?"
Odpověděl jsem, že myslím, že ano, a dodal jsem, že jak se zdá, mu na nich velice záleží.
"Myslíte, že by se zlobil, kdybych dala někomu zlatku, aby je někam odnesl a zakopal?" zeptala se.
Odpověděl jsem, že by se patrně už nikdy neusmál. To ji polekalo. Povídá:
"Nechtěl byste mu je schovat vy? Dovolte, abych vám je poslala." "Madam," pravil jsem, "já osobně mám rád vůni sýrů a na cestu, kterou jsem s nimi onehdy podnikl z Liverpoolu, budu vždycky vzpomínat jako na šťastné zakončení příjemné dovolené. Ale na tomto světě musíme brát ohled na jiné. Žena, pod jejiž střechou mám čest přebývat, je vdova, a pokud vím, snad i sirotek. Má silný, možno říci výmluvný odpor proti tomu, aby ji někdo, jak 'ona říká, ,ničil'. Instinktivně cítím, že přítomnost sýrů vašeho manžela v jejím domě by ji ,ničila`, a o mně nikdo nesmí říci, že ničím vdovu a sirotka."
"Dobře tedy," odvětila žena mého přítele vstávajíc, "nemohu udělat nic jiného než vzít děti a odstěhovat se do hotelu, kde zůstanu, dokud se ty sýry nesnědí. Odmítám žít s nimi nadále pod jednou střechou.
Udělala, jak řekla, a domácnost svěřila péči posluhovačky, která na otázku, jestli snese zápach sýrů, odpověděla: "Jaký zápach?", a když byla přivedena do blízkosti sýrů a vyzvána, aby si důkladně přičichla, prohlásila, že citl slabou vůni melounů. Z toho bylo zřejmé, že ovzduší panující v bytě této ženě málo ublíží, a proto ji tam nechali.
Hotelový účet činil patnáct guineí a můj přítel, když všechno spočítal, shledal, že ho libra sýra přišla na osm a půl šilinku. Řekl, že si nesmírně rád sní kousek sýra, ale že na to nemá dost peněz, a proto rozhodl, že se sýrů zbaví. Hodil je do průplavu, ale musel je zase vylovit, protože lodnici si stěžovali. Prý se jim dělá mdlo. Potom je jedné temné noci odnesl do umrlčí komory. Našel je však ohledač mrtvol a strašně řádil.
Řekl, že křísení mrtvol je úklad, který ho má připravit o živobytí.
Můj přítel se jich konečně zbavil tak, že je odvezl do jednoho přímořského města a zakopal je na pobřeží. Toto místo se pak stalo proslulým. Návštěvníci říkali, že si ještě nikdy nevšimli, jak je tam silný vzduch, a lidé slabí na prsa a souchotináři se tam hrnuli ještě po mnoho let.
J.K.J. Tři muži ve člunu
načítám...
