- Otázky a diskuse
- Seznam
- Diskuse
Strana mírného pokroku v mezích zákona - J.Hašek ležící a spící
cokoliv z české historie, zajímavosti, drby, rybníky, hrady, zámky, města
Autor diskuse: jeden3 - Profil , 12.5.2022 všeobecné - ostatní
Dále moderují: mlaďoch Profil + Dědek Profil
Dále moderují: mlaďoch Profil + Dědek Profil
po podzimních volbách si udrží moc vládní strany nebo opoziční strany?
A) moc si udrží vládní strany22%
B) do vlády se dostanou opoziční strany 78%
Od 6.8.2025 hlasovalo 9 čtenářů.
- Zobrazit zápisy i bez fotek.
- Zobrazit vybrané uživatele.
načítám... - Zobrazit jen s poděkováním.
- Zobrazit nejlépe hodnocené.
43x v oblíbených a 18x v ignorovaných.
83 nových příspěvků od Vaší poslední návštěvy. (Začít číst od prvního z nich.)
Nmlaďoch - Profil | Ne 3.5.2026 6:25:35
Dne 2. května 1945, v okamžiku, kdy se nacistická říše již hroutila, došlo v terezínské policejní věznici k poslední a zároveň největší popravě v jejích dějinách. Mezi popravenými byly i tři ženy. Jednou z nich byla mladá studentka Alžběta Schwarzová.
Alžběta se narodila v prosinci 1923 ve Vídni českým rodičům. Rodiče pocházeli z Úštěku a z Litovle. Vyrůstala mezi dvěma světy, německým prostředím a českou identitou, k níž se její rodina vědomě hlásila. Po anšlusu Rakouska hledali Schwarzovi bezpečí v Československu, ale ani tam je osud nešetřil. Rasové zákony určily její místo ve společnosti dřív, než mohla sama rozhodovat o své budoucnosti.
Byla inteligentní, zvídavá, milovala knihy a diskuse. Měla před sebou maturitu i celý život. Obojí jí bylo odepřeno. Už jako velmi mladá se rozhodla, že nebude jen přihlížet. Zapojila se do protinacistického odboje, pomáhala s distribucí ilegálních tiskovin a předáváním zpráv.
Věděla, že riskuje, nejen sebe, ale i svou matku, na níž byla rodina po otcově hospitalizaci odkázána. Přesto se rozhodla jednat. Mlčet a nic nedělat pro ni bylo horší než strach.
V létě 1944 byla zatčena gestapem. Prošla věznicí na Pankráci a poté byla převezena do Malé pevnosti v Terezíně. Tam, v nelidských podmínkách, přečkala měsíce nejistoty. Na jaře 1945 už bylo zřejmé, že válka končí. Naděje na svobodu byla na dosah.
Nepřišla, 2. května, byla popravena. Bylo jí jednadvacet let. Rozkaz k popravě přišel z pražského gestapa na přímý příkaz sudetského Němce a představitele meziválečné SdP (následně NSDAP) K.H. Franka. Listina nesla označení XYZ.
Její život skončil několik dní před koncem války, ve chvíli, kdy už bylo rozhodnuto.
Popel Alžběty Schwarzové dnes spočívá pod ústředním pylonem Národního hřbitova před Malou pevností v Terezíně.
Nmlaďoch - Profil | Ne 26.4.2026 11:54:58
Tento promyšlený tah provedl generál Pavlo Šandruk. Všichni ukrajinští esesáci z "Galičyny" si odstranili znaky SS ze svých uniforem. Odevzdali staré esesácké vojenské knížky a dostali nové. V nich byla uvedena státní příslušnost polská. A hlavně provedli novou přísahu a to v ukrajinštině. Dostali rovněž nový prapor a na hruď si velitel dal polské vyznamenání, které vidíte na fotografii. Tudíž se takto pár dnů před koncem války stali úplně čistými vojáky, kteří vlastně vůbec nebojovali a tudíž ani nikoho nezabili.
Samotný velitel Pavlo Šandruk, sice udržoval styky s Abwehrem, ale v SS zřejmě nebyl. Proto byl vybrán, aby se nadobro ztratila kontinuita s divizí Waffen SS Galizien, která nedlouho před tím potlačovala Slovenské národního povstání.
8. května 1945 se tato "nevinná" ukrajinská vojenská formace vzdala v Rakousku britským a americkým jednotkám. Generál Pavlo Šandruk si v zajetí dlouho neposeděl. Okamžitě byl propuštěn díky osobnímu zásahu nejvyššího velitelé polské armády Wladyslawa Anderse. Ten toto rozhodnutí zdůvodnil, že se jednalo o ukrajinskou divizi složenou z Poláků a Poláci podle Jaltských dohod jsou vlastně na straně vítězů nad nacismem.
A tak se z ukrajinských esesáků stali vlastně hrdinové protinacistického boje.
Jak prosté, Watsone, že?
Igor Iggy Sumilov
Nmlaďoch - Profil | Ne 26.4.2026 7:07:58
Tato náušnice se dříve vyráběla ze zlata, aby se v případě smrti mohl uhradit pohřeb tovaryše, protože ve městě kde pracoval byl vždy cizincem a jeho příbuzní žili daleko. Pokud se dopustil závažného přestupku, náušnice mu byla vytržena z ucha. Tovaryš pak mohl být podle rozříznutého ucha označen za nečestného. Byl tedy "Schlitzohr", doslova "s rozříznutým uchem". I dnes se v Německu termín "Schlitzohr" používá k označení lstivých lidí. Ačkoli tesaři v Německu stále dodržují téměř všechny tyto tradice, náušnice je dnes obvykle pouze pozlacená a již se nevytrhává.
Na přiložené fotografii z roku 1928, jejímž autorem je August Sander, je pár potulných tovaryšů. Potulní tesaři známí i jako "Zimmermen" dodnes hrdě nosí téměř totožné outfity a lze je tak snadno identifikovat. Členové "cechu" nebo klubu často nosí černobílý třídílný oblek s identifikační kravatou. Modré kravaty nosí členové spolku "Roland's Brothers", který byl oficiálně založen v roce 1891. Červené kravaty nosí členové "Free Brothers", založeného roku 1910. Tyto kluby jsou jedněmi z nejstarších, největší tradici pak má "Righteous Brothers". Nutno podotknout, že žádný z těchto klubů nepřijímá ženské členy.
Potulně přítulný Jára da Zimmermen Kabinet Kuriozit
Nmlaďoch - Profil | Čt 23.4.2026 21:00:10 - SKVĚLÝ ZÁPIS!
- Na radnici se úřadovalo samozřejmě německy i když tam seděli Prohazka, Pataczek atd. Jediným Čechem ve „vyšších“ službách tam byl český polir Bárta.
Narodil jsem se a vyrůstal v Českém Krumlově (1915) v rodině hraničářského pracovníka. Otec pracoval ve funkci náměstka starosty města za spojené české strany a ve více než dalších deseti funkcích v českých spolcích, zejména v Národní jednotě pošumavské. Jako nejstarší syn nájemce mlýna jsem byl zaměstnán u otce a od 18 let jsem byl zapojen do veřejné činnosti. Většina mých rostenců musela rodné město opustit, protože němečtí podnikatelé pro ně neměli práci, přestože živnost i obchod ve městě byly značně závislé na zákaznících z českých vesnic Jazyková hranice tu byla totožná se severní hranící katastru). Zásobováni záviselo na české "straně", německé vsi živilo dobytkářství, ostatní produkce byla převážně samozásobitelská. Hned v prvních dnech října 1938 jsem potkal v Českých Budějovicích známou Němku, která mi řekla, " co jste vy, Češi, odešli, je z města vesnice". Platilo to v hospodářské i společenské oblasti.
Naše rodina byla postižena ihned po okupaci Rakouska neúprosným bojkotem. Po vyhnáni zabral mlýn komisař, který to měl za svou činnost v SdP slíbeno už předem. Byl to syn českého otce, svůj rodný mlýn prohospodařil. Za okupace ovšem snadno hospodařil na našem pro sebe.
Za týden po útěku zemřel následkem neschopnosti adaptace třiadevadesátiletý dědeček a za pár dni otcův bratr, farář v šumavské vsi Ondřejov. Zbili ho ordneři, protože na faře byla v mobilizaci čs. vojenská jednotka. Ztýraného ho vláčeli od Horní Plané přes okresní vězení v Českém Krumlově do "minikoncentráku" ve Václavském sklepení na českokrumlovském zámku Z tamní nemocnice jej přivezl náš styčný důstojník, polomrtvého. Za tři dny pak strýc skonal.
Dnes se najdou češti lidé, kteří se neostýchají napsat, že Němci neměli v ČR rovná práva. Bylo tomu naopak, v mém rodném městě nebyla jediná česká střední škola, až v roce 1937 začínalo gymnázium primou. Na radnici se úřadovalo samozřejmě německy, i když tam seděli Prohazka, Pataczek atd. Jediným Čechem ve „vyšších“ službách tam byl český polir Bárta.
Jan Jakeš, tehdy Český Krumlov
***
Nmlaďoch - Profil | St 22.4.2026 7:59:23 - SKVĚLÝ ZÁPIS!
Byly to dny, kdy už se zdálo, že válka brzy skončí. Dny, kdy lidé začínali opatrně věřit v návrat klidu, v návrat domů, v návrat života. Místo toho však přišla hrůza.
Speciální komando Josef, vedené sudetskými Němci, SS-Obersturmführerem dr. Walterem Pawlofskym z Horního Benešova, SS-Oberscharführerem Ing. Kurtem Wernerem Tutterem a dalšími složkami, rozpoutalo na Valašsku neuvěřitelné peklo. Vypálili valašskou osadu Ploština, nedaleký Prlov a povraždili i další nevinné obyvatele.
Lidé byli upalováni zaživa ve svých vlastních domech. Na Ploštině do nich útočníci stříleli zezadu. Umírali v nepopsatelných bolestech. V plamenech mizely domovy, rodiny, celé životy. Zůstaly jen ohořelé trámy, ticho a bolest, která se přenesla na další generace.
My starší si tyto okamžiky z konce války připomínáme i prostřednictvím filmu Smrt si říká Engelchen Ladislava Mňačka, ve kterém si zahrál tehdy mladý Jan Kačer. Sám Mňačko patřil mezi partyzány, kteří operovali i na Ploštině. Prožitky z těchto událostí ho provázely po celý život. Nebyly to jen historické události, byla to osobní zkušenost, bolest a svědectví.
Bylo to opravdu nutné, když všem bylo jasné, že válka končí?#129300;
O to bolestnější je skutečnost, že Kurt Werner Tutter ani jeho velitel Pawlofsky nebyli po válce nikterak potrestáni. Naopak, žili v klidu v Německu. Tutter se stal agentem komunistické státní bezpečnosti. Zemřel v roce 1983 jako vážený občan a na svůj hrob si nechal napsat "Sudetenland".
Pro mnohé zůstává tato skutečnost dodnes symbolem nevyřčené křivdy a nenaplněné spravedlnosti.
Není proto divu, že organizace, které nesou historický odkaz valašského odboje, potomci zavražděných i pamětníci těchto událostí dodnes cítí bolest a hořkost. Jak sami říkají, za tato zvěrstva se dodnes nikdo nepřišel omluvit. I proto nikterak nejásají nad připravovaným sjezdem v Brně.
Možná přišel ten správný čas, aby přišla omluva, projevení lítosti a smíření.
Ploština, Prlov a další valašské obce nejsou jen místy na mapě. Jsou symbolem odvahy, utrpení a lidské tragédie. Jsou mementem, že svoboda nikdy nebyla samozřejmostí. A že paměť národa nesmí vyhasnout.
Historie není černobílá. Je složitá, vrstevnatá a plná lidských osudů. A právě proto není snadné se s ní vyrovnat ani po mnoha desetiletích. Některé rány totiž nezacelí čas, zůstávají v paměti rodin, obcí i celého kraje.
https://www.vosprlov.cz/historie-odboje-v-prlove/vypovedi-svedku/
https://valecnehroby.mo.gov.cz/aktuality/vypaleni-obce-plostina
Nmlaďoch - Profil | Ne 12.4.2026 19:17:24 - SKVĚLÝ ZÁPIS!
12.dubna 1944 se narodil malý-velký muž, básník s kytarou, který se nikdy nepaktoval s vrchností a dával jasně najevo, co si myslí o těch, co se povyšují nad ostatní.
Nehodil se do krámu předlistopadovým ani polistopadovým politikům. Lidi ho však milovali. Jeho písně se zpívaly a šířily i přes veškeré zákazy… Kdo by neznal Bratříčku zavírej vrátka, Anděl, Veličenstvo kat,Nevidomá dívka, Morituri te salutant, Píseň neznámého vojína, Karavana mraků a desítky dalších. Mnohé jeho písně zlidověly a staly se z nich symboly boje proti totalitní moci. Jeho slova je třeba si neustále připomínat…
Karle,nezapomněli jsme! Chybíš nám čím dál tím víc…
Nmlaďoch - Profil | St 25.3.2026 21:35:01
František Lemberk a jeho začátky učitelské dráhy na škole v Hartvíkovicích , jeho poprava nacisty v Brně a hrůzná vzpomínka jeho přítele z věznění v Dachau.
František Lemberk se narodil roku 1894 v Tuři u Jičína. Po maturitní zkoušce v Jičíně nastoupil na frontu.
Byl účasten bojů na Slovensku při vpádu Maďarů v roce 1919 a velel zde setnině 11. pluku a byl přidělen k pohraniční službě v území Spišském.
Svoji učitelskou dráhu začínal na škole v Hartvíkovicích, když zde v dubnu roku 1920 zastupoval svého bratra Václava, který zde vyučoval a nastoupil dovolenou. Po jeho návratu z dovolené zde 30. června téhož roku , František Lemberk vyučování ukončil a odešel na školu do Římova a poté do Senorad.
Václav Lemberk za války utrpěl zranění hlavy a přišel o levé oko, v bojích u Lucku na ruské frontě, roku 1916.
Jejich bratr Josef zemřel v Itálii na následky zranění.
Společně se svoji manželkou Rostislavou byl činný v senoradském požárním sboru a byl též náčelníkem Náměšťské župy. V roce 1939 vstoupil do protifašistického odboje. Dne 3.března 1942 byl zatčen gestapem za ukrývání učitele, Emila Šindelky. Byl vězněn v Brně v Kounicových kolejích. Dne 16.června téhož roku byl popraven a jeho tělo zpopelněno.
Jeho přítel František Vaňásek z Prahy měl v uvozovkách štěstí a byl vězněn v Dachau od roku 1941. Z jeho pamětí jenom krátce. Při nástupu u brány do tábora, nás esesáci mlátili býkovci hlava nehlava, pak nás ostříhali a následovalo cvičení, kde nás bez oddechu honili ,až do úplného vysílení, poté kopance po celém těle. Trestalo se za každou maličkost, špatné stání v pozoru, nedovolené sundání čepice a podobně. V oblibě měli esesáci svázaní rukou za záda a věšení za ně. Někteří se modlili, jiní plakali bolestí. Mezi další tresty patřilo vyplácení býkovcem ve kterém byl protažen drát. Dávalo se 25 ran na zadnici, nebo na chodidla, někdy i do hlavy. Poté kdo vydržel a přežil byl na 42 dní uzavřen na samotce, kdy dostával jídlo každý třetí den a to 30 deka chleba a půl litru vody. Dalším nelidským trestem bylo stání v tak malé cele, kde se člověk mohl jen otočit. Zde se stálo 3 až 9 dní bez přestání, bez vody a bez chleba. Kdo zde byl odsouzen na 9 dní, nikdy nepřežil.
Co plynové komory se týče, byla tu jedna, kde se usmrcovalo tisíc lidí najednou a pak 7 malých po 20 lidech. Do plynových komor šli slabí, nemocní, političtí vězni, vyhladovělí ruští zajatci......
Kapacita spalování byla 3000 lidí denně. Úplně se nespalovalo, jenom tak napůl, pak se to vyhrabalo a vozilo do jam.
V zimě nás většinou v noci nechali nastoupit v košilích a na boso a polévali nás v mrazech studenou vodou, poté nás nutili běhat do úplného vysílení
Kapacita spalovny nestačila a tak se časem začali kopat obrovské jámy ke kterým vězně naháněly a ranou do týla je zastřelili.
Hlad byl velký. Na 8 lidí se dostávalo 1,2 kg chleba na den. Jedla se sláma ze slamníků, potkani, žížaly, brouci, tráva a i člověk člověka.
Nmlaďoch - Profil | St 25.3.2026 19:28:14
Nmlaďoch - Profil | St 11.3.2026 16:31:20 - SKVĚLÝ ZÁPIS!
Arabské země vyhlásily rapidní snížení dodávek ropy do států podporujících Izrael. A USA a západní Evropa najednou byly na suchu. Navíc vzrostly ceny benzínu někde až o 400 %. V NSR to bylo ze 60 feniků až na 2 marky.
Němci zavedli zákaz pro auta o víkendu a třeba Holanďané mohli autem v sudé dny se sudým číslem na SPZ a v liché dny zase ti druzí s lichým číslem.
Všichni záviděli těm chudákům za železnou oponou, v Československu a v Maďarsku. Ti totiž měli ropovod Družba a Sovětský svaz dodával ropu pořád za stejné smluvní ceny.
Abychom byli objektivní, Sovětský svaz nakonec během roka dvou taky zvýšil ceny ropy. Ale cena benzínu 2,- Kčs za litr vydržela až do roku 1975. Pak se prostě musela zvednout na 3 koruny.
Ropovod Družba stavěli i naši dědové a otcové a myslím si, že by měl být označen za stavbu 20. století.
Njeden3 - Profil | Čt 5.3.2026 6:08:22
USA a Izrael napadli Irán - to je naprosto neodiskutovatelný holý fakt
stejně jako Rusko napadlo Ukrajinu - to je také neodiskutovatelný fakt
v obou případech k tomu vedly důvody , události atd........
ale pokud USA prohlásí to,co sem vkládám jako foto - zajímalo by mě,co by následovalo u nás v mediích, kdyby to samé prohlásil Rus ..a tam je pro mě ten nepochopitelný rozdíl....vždyt se pořád jedná a smrt lidí,civilistů, těch vojáků při bombardování měst opravdu moc netrefí ..o tom, kdyby Rus vylátil raketama celé vedení z Kyjeva,ani nemluvím
Nmlaďoch - Profil | Ne 8.2.2026 7:12:16 - SKVĚLÝ ZÁPIS!
Dnes oslavuje 84. narozeniny Ivan Mládek (*7. 2. 1942) – osobnost, která dokázala propojit hudbu, nadhled a autentický humor do jedinečného stylu známého napříč generacemi.
Jako zakladatel a ikona Banjo Bandu, autor stovek písní a muzikant, si vždy šel vlastní cestu – bez póz a přetvářky.
Nyní k nečekané metalové kapitole. Metallica při svém pražském koncertu v O2 areně v dubnu 2018 překvapila publikum provedením právě Jožina z bažin. Mládek později vyjádřil uznání a ocenil snahu kapely naučit se píseň česky.
I když se jedná o hudební světy zcela odlišné od našeho riffového univerza, tento narozeninový hold si zaslouží prostor i na metalové platformě. Kvalitní hudba a originální nápady totiž překračují žánrové hranice.
Popřejme mu společně všechno nejlepší k narozeninám! 🎉
#IvanMladek #Metallica #Czechia #slovakia #narozeniny #birthday
Njeden3 - Profil | So 7.2.2026 16:31:05
lesy se táhnou na horách až k Římu
jinak Italové říkají- sever Itálie po Modenu je Amerika, odtud k Řámu je Italie od Říma na jih Afrika :-)
Nmlaďoch - Profil | So 7.2.2026 5:00:46 - SKVĚLÝ ZÁPIS!
Za prvé, pokud bychom měli nahradit naše uhelné elektrárny těmito zdroji, zabralo by to rozsáhlé plochy naší krajiny.
Pro srovnání:
● Velká uhelná elektrárna (např. Počerady) má instalovaný výkon okolo 1000 MW.
● Zatímco průměrná větrná elektrárna má instalovaný výkon okolo 2 MW.
● A u fotovoltaiky je to zhruba 1 MW/hektar.
To znamená, že k náhradě 1 velké uhelky bychom teoreticky potřebovali okolo 500 větrníků nebo 1000 hektarů fotovoltaiky.
A za druhé, prakticky by to bylo ještě mnohem více, protože tyto občasné zdroje fungují jen za vhodného počasí, takže jejich reálný výkon je mnohem nižší.
● U fotovoltaiky je skutečný výkon jen pouze okolo 12 % instalovaného výkonu.
● U větrných elektráren se to pohybuje okolo 20 %.
● Uhelné elektrárny sice také nevyužívají svůj instalovaný výkon 100%, ale i tak je u moderních uhelek jejich potenciál využit z cca 60 %.
Sečteno a podtrženo: K nahrazení uhelné elektrárny Počerady (1 GW) bychom potřebovali zhruba 1500 velkých větrníků nebo 5000 hektarů fotovoltaiky (+ řadu přečerpávacích elektráren, které by řešily výkyvy vyráběného proudu).
Pokud bychom měli nahradit všechny uhelky v ČR (instalovaný výkon zhruba 9 GW), potřebovali bychom 13 500 větrníků či 45 000 hektarů fotovoltaiky.
Takovéto množství by jednak zruinovalo náš rozpočet a jednak by to zcela zdevastovalo naši krajinu.
Jak z ekonomického, tak z ekologického hlediska je jednoznačně lepší zachovat naše uhelné elektrárny + dostavět další jaderné bloky, které pak nahradí výpadek, až za cca 30-60 let dojde uhlí.
RNDr.jan Sedláček
Njeden3 - Profil | Út 3.2.2026 6:24:35
uvedu zde i Čapkovo vyjádření k Mnichovu: Zdá se mi, že už tu nemám co dělat, byl bych tu směšnou figurkou, můj svět umřel, věřil jsem totiž v jakési závazky, v takzvanou čest ve smlouvě a podobné věci. Myslím, že bych se v téhle tlačenici nevyznal... “
— Karel Čapek[24]
myslím,že zde autor plně vystihl ty západní hodnoty , kterýma se tak hystericky ohánií demolice
a co je vlastně aktuálního v té knize?
opět si dovolím použít stručný popis vydavatelství ke knize : Společnost, která se chystá na válku, musí řešit pandemii nemoci, která je do Evropy zavlečena z Číny. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde o popis historie nedávno minulé, není tomu tak. Jedná se o výchozí scénu slavného dramatu Bílá nemoc Karla Čapka z roku 1937.
Když se skromnému lékaři Galénovi podaří nalézt lék proti bílé nemoci, podmiňuje jeho uvolnění pro lidstvo podmínkou, že tajemství léku vydá, pokud se všechny vlády světa zaváží k celosvětovému míru a zruší útočné zbraně. V zemi, kterou vede militantní vůdce Maršál, se považuje taková podmínka za nepřípustnou a opovrženíhodnou. Maršál nepřipouští jinou možnost než svůj národ vést do války.
Doktor Galén po odmítnutí svých podmínek, odchází z kliniky a začne léčit jen chudé a bezmocné. Galénovi je vyčítáno, že léčí jen chudé a ostatní nechá umírat. Vyvstává zde myšlenka, zda až fanatická neústupnost doktora Galéna není zrcadlovým obrazem stejně neústupného Maršála a jeho výbojných tužeb.
Sám Karel Čapek poznamenal ve své předmluvě: Ve světě války sám Mír musí být tvrdým a neústupným bojovníkem.
slova tesat do kamene !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Njeden3 - Profil | Ne 1.2.2026 15:45:31
tak prý milion chvilek demonstruje i v Jeseníku,,,přiložím obrázek z webcamery
a navíc..zrovna v Jeseníku.....tam kde demolice naslibovala miliardy po povodních, pak si je nechala odhlasovat ve sněmovně i od tehdejší opozice a pak se kromě asi 3 mld těch zbylích 20 mld záhadně ztratilo
tam určitě budou podporovat demoličníky a pražské Jidáše
Nmlaďoch - Profil | So 31.1.2026 10:14:26 - SKVĚLÝ ZÁPIS!
Když už se chystají sudetenlandsmannchaft na své zasedáni v Brünn na jaře tohoto roku a má prý být na znamení smíření, ale oni myslí to jejich "smíření" kdy zrádci a kolaboranti z lidové strany polezou do tlusté řitě Berndta Posselta. Ale my se nikdy nesmíříme s tím, že Němci rozpoutali strašlivou světovou válku a ti "naši" sudetští se hodně podepsali na zničení našeho demokratického Československa. Nikdy se nesmíříme se zbytečnou smrtí statisíců našich občanů a nikdy se nesmíříme se zvěrstvy, která Němci po celé Evropě páchali. Neustoupíme nikdy! Jsme Češi a žijeme tu přes tisíc let.
Tady je malá ukázka z okupované Francie:
„Bylo mi 25 let, když jsem se dozvěděla, co to znamená nebýt lidskou bytostí. Stalo se to okamžitě. Nestalo se to kulkou ani ranou. Bylo to postupné. Bylo to v chladu. Visela jsem hlavou dolů a cítila, jak mi krev proudí do hlavy, dokud neexplodovala bolestí, zatímco se němečtí vojáci před celou smáli.
Jmenuji se Thérèse Boulanger. Po celá desetiletí jsem nikomu neřekla, co se stalo oné zimy roku 1943 – ani své dceři, ani svému manželovi, když ještě žil, ani lékařům, kteří se mě ptali, proč nemůžu spát na zádech. Protože to, co nám udělali, se neobjevuje v žádné zprávě. Nejsou tam žádné fotografie, žádné oficiální důkazy, jen vzpomínka a bolest.
Dnes, souhlasím s tím, že promluvím, protože moje vnučka, která je tady vedle mě a drží mě za ruku, mě přesvědčila, že tento příběh nesmí zemřít se mnou. Má pravdu. Ale navzdory všemu bude každé slovo, které řeknu, bolet stejně, jako by se to dělo právě teď. Co němečtí vojáci udělali...“ Francouzští vězni v tomto táboře nebylo jen násilím; byla to zbabělost. Byla to úmyslná dehumanizace a byla vymazána z historie.
Narodila jsem se v Lyonu v roce 1917. Vyrůstala jsem v pekařské rodině. Můj otec říkal, že chléb je posvátný, protože vyživuje nejen tělo, ale i důstojnost. To jsem se naučila brzy. Naučila jsem se, že existují věci, za které stojí za to zemřít. Když Francie v roce 1940 padla, bylo mi 22 let. Viděla jsem, jak němečtí vojáci pochodují do města, jako by jim už patřilo. Viděl jsem strach v očích svých sousedů. Viděla jsem, jak se ticho šíří jako nemoc.
Nechtěla jsem se připojit k odboji. Nikdo se nechtěl. Ale když jsem v roce 1942 viděla malou židovskou holčičku, kterou dva důstojníci gestapa táhli ulicí, něco se ve mně zlomilo. Můj otec vždycky říkal, že chléb je posvátný, ale stejně tak i důstojnost. Začala jsem pomalu. Doručovala jsem zprávy. Schovala jsem padělané dokumenty pod chléb v pekárně. Pomáhala jsem rodinám překročit švýcarské hranice. Malé věci, věci, které mi vracely pocit, že jsem se znovu stala člověkem.
Dokud nás v listopadu 1943 někdo nezradil. Byly 4 hodiny ráno, když zaklepali na dveře. Slyšela jsem boty dříve, než jsem slyšela křik. Srdce se mi zastavilo. Věděla jsem, co to znamená. Nedali mi čas si obléknout kabát. Vytáhli mě ven do listopadového chladu, stále v noční košili, bosou na zmrzlém chodníku. Matka křičela z okna. Otec se snažil dostat ven, ale voják ho strčil zpět dovnitř a zamkl dveře. Už jsem ho nikdy neviděla.
Hodili mě a šest dalších žen do dodávky, všechny mladé, všechny vyděšené. Jedna z nich, Marguerite, měla teprve deset let. Neustále plakala. Držela jsem ji za ruku, ne z laskavosti, ale ze strachu, protože jsem se taky potřebovala něčeho držet. Odvezli nás do provizorního tábora, 40 km od Lyonu. Nebyl to oficiální koncentrační tábor. Není uveden na žádné mapě. Nemá žádné jméno ve spojeneckých vojenských archivech. Byla to jen stará textilní továrna, která byla přeměněna na zajatecký tábor. tábor, místo, kde dělali věci, které nechtěli, aby byly zaznamenány.
Když jsme vystoupili z dodávky, už byla zase tma. V místě to páchlo plísní, zrezivělým železem a něčím horším, čemuž jsem porozuměla až později. Páchlo to lidským zoufalstvím. Postavil se před nás německý důstojník. Byl vysoký, se světlýma očima a mluvil francouzsky s těžkým přízvukem. Řekl: „Jste zrádci německého řádu a váš osud bude záviset na vaší spolupráci.“
Nevěděly jsme, co to znamená. Ještě ne. Oddělili nás. Dali mě do cely se čtyřmi dalšími ženami. V rohu byl kbelík. Žádné deky, jen stará matrace na podlaze, roztrhaná a páchnoucí močí. Marguerite byla se mnou. Byly tam i Simone, učitelka z Grenoblu, a Claudette, zdravotní sestra z Marseille. Všechny zatčené za účast v odboji, všechny mladé, všechny vyděšené. Tu první noc jsme si stále myslely, že přežijeme.
Ale třetího dne se všechno změnilo. To, co Thérèse Boulangerová zažila v následujících týdnech, se vzpírá veškeré vojenské logice. Nebylo to konvenční mučení. Nebyl to výslech. Bylo to něco mnohem promyšlenějšího, mnohem zvrácenějšího. A po celá desetiletí se žádný historik nezmínil o tom, co se v tom táboře skutečně stalo. Protože to, co němečtí vojáci dělali těmto francouzským vězňům, nebylo jen násilí; bylo to plánované ponižování, metodické dehumanizace, něco, co nikdy nemohlo být oficiálně zaznamenáno. To, co Thérèse nyní odhalí, je v rozporu se vším, co si myslíte, že víte o německé okupaci Francie, a ukazuje, jak daleko lidské... Zbabělost může jít dál, když nejsou svědci.
Třetí den nás vyzvedli o půlnoci. Pamatuji si zvuk bot na chodbě, cinkání klíčů, vrzání dveří, oslepující záři baterek. Německý důstojník, tentýž, co nás přijal, řekl něco německy. Pak to zopakoval francouzsky s tím chladným úsměvem, na který nikdy nezapomenu: „Dozvíte se, co to znamená zradit Říši.“
Vyvedli nás z cely. Byli tam čtyři z nás. Marguerite se třásla tak moc, že sotva chodila. Simone, učitelka, se snažila udržet hlavu vzpřímeně. Claudette se tiše modlila. Necítila jsem nic než zimu. Odvedli nás do jiné části budovy, obrovské, prázdné haly s trámy na stropě a kovovými háky visícími na řetězech. Háky, jako ty, co se používaly k věšení mrtvých těl na jatkách. Pamatuji si, jak jsem si pomyslela: „Tady nás zabijí.“
Ale nezabili nás, udělali něco horšího. Důstojník vydal rozkaz. Dva vojáci chytili Marguerite. Křičela. Bránila se, ale byli příliš silní. Svázali jí kotníky tlustým lanem. Pak připevnili lano k jednomu z háků a vytáhli ji nahoru. Visela hlavou dolů, ruce jí visely, vlasy se jí téměř dotýkaly země. Plakala, křičela, prosila.
Totéž udělali Simone, pak Claudette a pak mně. Pamatuji si ten pocit, krev, která se mi valila do hlavy, tlak, který se mi stupňoval za očima, spánky, které mi tepaly, jako by měly každou chvíli explodovat, paže mi ochablé a těžké visely, dech se mi krátil. A především si pamatuji smích vojáků. Smáli se, kouřili cigarety, povídali si mezi sebou, jako bychom tam nebyly, jako bychom nebyly lidé.
Důstojník ke mně přistoupil. Naklonil se dopředu, aby jeho obličej byl v úrovni mého. Řekl: „Zůstanete takhle celou noc. Zítra uvidíme, jestli jste připravené mluvit.“ Pak odešli, zhasli světlo a nechali nás viset o samotě ve tmě.
Nevím, jak dlouho jsme takhle zůstaly. Hodinu? Tři hodiny? Bylo to, jako by čas přestal existovat. Byla tu jen bolest, tlak v hlavě, nevolnost, závratě – ten nesnesitelný pocit, že nemám kontrolu nad vlastním tělem. Marguerite zvracela. Zvratky jí dopadly do vlasů. Plakala. Prosila Boha, aby jí dovolil zemřít. Simone se snažila pohybovat rukama, houpat se, najít méně bolestivou polohu, ale žádná nebyla. Claudette se modlila. Modlila se nepřetržitě, jako litanii. Nevím, jestli opravdu věřila, že ji někdo slyší, ale bylo to jediné, co ji drželo při životě. Nekřičela jsem, neplakala jsem. Jen jsem se snažila dýchat, držet se, neztratit vědomí, protože jsem věděla, že kdybych ztratila vědomí, možná bych se neprobudila.
Vrátili se za úsvitu a rozvázali nás. Padly jsme na zem jako pytle masa. Nohy mě už nemohly unést. Točila se mi hlava. Viděla jsem jen černé skvrny. Odtáhli nás zpět do cel. Polévali nás studenou vodou. Pak odešli. Myslely jsme si, že je konec, jednorázový trest, varování.
Ale ten večer, o půlnoci, se vrátili a začali znovu. Tři týdny, každou noc, si pro nás chodili. Každou noc nás oběsili. Každou noc jsme si myslely, že zemřeme, ale nezemřely. A to bylo možná to nejhorší, protože nás nechtěli zabít. Chtěli nás zlomit. Chtěli nám ukázat, že už nejsme nic, že v nás nezbyla žádná důstojnost, že už nejsme lidé. A téměř se jim to podařilo.
Marguerite ztratila rozum. Přestala mluvit. Zůstala schoulená v rohu cely, s prázdnýma očima a třesoucími rty. Když si pro ni přišli, nekladla žádný odpor. Nechala se to stát jako hadrová panenka. Simone se pokusila o sebevraždu. Pokusila se oběsit kusem látky, který si utrhla ze šatů. S Claudette jsme ji zastavily, ale nevím, jestli jsme udělaly správně, protože někdy bylo horší zůstat naživu než zemřít.
Co mě pronásleduje dodnes, není fyzická bolest. Nejsou to noci, kdy jsem visela hlavou dolů. Není to ani smích vojáků. Je to ticho, které následovalo. Protože po osvobození, když dorazili Spojenci, když byly tábory otevřeny, když se začala šířit svědectví, nikdo nemluvil o tom, co se v té továrně stalo. Vojenské zprávy se o tomto táboře nezmiňují. Německé archivy ho neuvádějí. Historici o něm nemluví, jako bychom nikdy neexistovali, jako by k tomuto násilí nikdy nedošlo. A mnoho let jsem věřila, že je to tak lepší, že je snazší mlčet, že o tom nikdo nechce slyšet, že tomu nikdo neuvěří. Ale teď vím, že jsem se mýlila, protože mlčení je přesně to, co chtěli.
15. prosince němečtí vojáci tábor opustili. Ne proto, že by prohráli, ne proto, že by Spojenci postupovali, ale prostě proto, že dostali rozkaz k ústupu na východ. Frontová linie se posouvala. Továrna už neměla žádnou strategickou hodnotu. Nechali nás tam, živé, ale sotva žijící. Na začátku nás bylo jedenáct žen. Teď nás bylo jen šest. Ostatní zemřely: dvě na zápal plic, jedna na krvácení do mozku po příliš dlouhém zavěšení. Další spáchala sebevraždu. Ta poslední prostě jednu noc bez zjevného důvodu přestala dýchat, jako by se její tělo rozhodlo, že to stačí.
Marguerite stále žila, ale už nemluvila. Už nechodila. Jen tiše seděla v rohu."
Nmlaďoch - Profil | Po 26.1.2026 17:14:27 - SKVĚLÝ ZÁPIS!
Nad hrůzami tam spatřenými hořce zaplakali i zocelení frontoví vojáci.
Máme tu výročí kdy je českým liberál demokratům antikomunistům těžko.
Rovnítko mezi ty kdož Osvětim postavili a mezi ty kdož ji osvobodili se 27. Ledna dělá zvlášť těžko. I když v dnešní době “narativů” ti sráči udělají cokoli.
Ta současná liberál demokracie je takovou totalitou s lidskou tváří.
Njeden3 - Profil | Po 19.1.2026 7:50:02
https://tv.idnes.cz/zahranicni/zima-snih-rusko-kamcatka-extremni-pocasi.V260117_175631_idnestv_rejs
Njeden3 - Profil | Út 30.12.2025 8:38:39
Njeden3 - Profil | St 24.12.2025 10:22:20
Nmlaďoch - Profil | Po 17.11.2025 15:58:44 - SKVĚLÝ ZÁPIS!
Jsem jednou z těch, co byli v roce 1938 vyhnáni henleinovci z pohraničí. Narodila jsem se v roce 1920 v Rudolfově, okres České Budějovice. Můj otec byl zaměstnán u ČSD a v roce 1926 byl přeložen do Horního Dvořiště, kde ve strážním domku bydlela naše čtyřčlenná rodina (starší sestra se narodila v roce 1918). Chodily jsme do místní školy. Byla postavena po válce, a to základní a čtyři třídy měšťanské. Můj otec jako úpravčí trati měl přiděleno na práci kolem 50 mužů, převážně německé národnosti, a pro svou rozvážnou povahu byl mezí zaměstnanci oblíben. V roce 1935 byl služebně přeložen do Omlenic, okres Kaplice. Já se setrou jsme dojížděly do školy dále do Horního Dvořiště.
Moji rodiče tvrdě pracovali - hospodařili na kousku půdy, která k domku patřila. Vedlo se nám dobře, měli jsme malé hospodářství, několik krav, drůbež a malou mechanizací.
Do roku 1937 vše probíhalo v klidu a pořádku, než Henlein zfanatizoval sudetské Němce. Ti se pak k nám chovali nepřátelsky, docházelo ke střetům jak mezí dětmi, tak mezi dospělými. Vyvrcholilo to v září 1938, kdy nám Němci vyhrožovali pověšením na telegrafní tyče, a my jsme jen s několika osobními věcmi odjeli na Včelnou. Tatínek zůstal s několika Čechy s nákladním vlakem mezí Certlovem a Loučovicemi. V Mertlově vytrhali Němci na trati koleje a za týden, až henleinovcům zchladly hlavy a trať bylo možno opravit, přijel otec za námi. V té době byl v poštovním voze zabit listonoš a listonoška.
Odškodněni jsme nikdy nebyli.
Růžena Větrovcová, tehdy Omlenice
Nmlaďoch - Profil | Po 17.11.2025 15:03:46
Nebyl to ani komunista, ani humanista, ani bojovník za liberální demokracii. Byl to český nacionalista.
Patřil k nejnadanějším českým historikům, od roku 1931 působil v Archivu Země české a roku 1935 se na Karlově univerzitě habilitoval. Byl členem Československé národní demokracie a poté v Národním sjednocení. Názorově souzněl s Karlem Kramářem a byl důsledným kritikem politické linie Hradu (Masaryk a Beneš). zvláště pak zahraniční politiky Eduarda Beneše. V březnu 1939 přijal jmenování do výboru Národního souručenství, do čela jeho programové komise a studentského odboru. Plnil roli prostředníka mezi Národním souručenstvím a studentskými svazy. Naposledy se s nimi sešel večer 15. listopadu 1939 v salonku restaurace U Ježdíků ve Spálené ulici. Při tomto setkání přečetl dopis od svého italského fašistického přítele, který patřil k intelektuální opozici proti tomu proudu v Itálii, která chtěla spolupráci s Německem. Italský přítel v dopisu informoval o vzniku hnutí, které usiluje o odtržení Itálie od Německa a podnítit spolupráci protiněmeckých sil v Itálii, v Čechách, na Slovensku a v Maďarsku. Matoušek měl sondovat ohlasy této koncepce v našem prostředí. Je možné, že právě tento dopis zpečetil osud adresáta dopisu.
Ještě 16. listopadu 1939 vymohl Matoušek audienci studentských představitelů u prezidenta Háchy, jíž se měl také účastnit a při níž chtěl prezidentovi předložit memorandum protestující proti postupu německé policie při demonstracích 15. listopadu.
Jeho hrob je umístěn v Praha 5, U Smíchovského hřbitova 444/1, hřbitov Malvazinky. Na hrobě je tento nápis:
PHDR. JOSEF MATOUŠEK,
DOCENT KARLOVY UNIVERSITY
JENŽ VE TŘIATŘICETI LETECH DOVRŠIL SVŮJ OSUD
17. LISTOPADU 1939 OBĚTÍ NEJVYŠŠÍ –
JEMU PATŘÍ I POSLEDNÍ SLOVA MATČINA:
MŮJ ŽIVOT STEJNĚ JEST JIŽ ZASTAVEN,
A CO MĚ K ZEMI VÍŽE, TOBĚ ZNÁMO.
TY´S VŽDYCKY CHTĚL, BY KAŽDÝ VYDRŽEL,
A VYTRPĚL, CO MU OSUDEM DÁNO.
JÁ TEDY ČEKALA A DNES JIŽ DOBŘE VÍM,
ŽE´S MUSEL JÍT TEN PÁTEK ČASNĚ ZRÁNA,
JÍT STATEČNĚ A S HLAVOU VZTYČENOU,
ČEST NÁRODA BY BYLA ZACHOVÁNA.
(zdroj: Česká politická pravice v letech 1938-1945, R.Vašek, M.Klečack, str. 95 až 97)
Nmlaďoch - Profil | St 12.11.2025 8:18:02
Vedle slepice byly nejhojněji na venkově chované husy, zejména pro peří a pro chutné maso. Naši předci si neuměli představit pouť, posvícení, svatbu, obžínky atd. bez pečené husy. Při obědě rozkrájel hospodář husu a dal pacholkovi a děvečce po stehně, aby hodně běhali a pracovali, pohůnkovi a skotákovi nebo učedníkovi dal po křídle, aby byli do práce „jako vítr“ a nikdy se lenosti neoddávali.
Jako o ptácích vůbec, tak o rodině husí bylo bájeno, že byla původně lidmi. Začneme hlavou rodiny houserem, ten byl důkladným pijákem, a proto prý dosud volá: „Dejte mně ještě máz!“ Husa, šetrná hospodyně posílá pro hospodáře do hospody housata, slovy: „Jděte zas už pro tátu!“ A housata poslouchají, napomínajíce tatíka: „Táto, pojďte domů, je večír!“ Husy prý často hledí vzhůru, a to prý proto, že jim Pán Bůh slíbil botky, aby nemusely stát bosé ve vodě, a tak vyhlíží k nebi, nese-li jim je anděl.
- Kdo chce rozumět husí řeči, nechť usekne hlavu bílému hadu, rozštípne ji a vloží do ní hrách a zakope v zahradě. Když pak hrách vyroste, ať sní první lusk a bude rozuměli husám.
- Když hospodář zakoupí husu, tak aby se držela doma, jde hospodyně pod komín a otočí ji třikráte okolo nohy, nebo jí vytrhne tři peří a dá je za trám. Místy huse umyjí nohy a vodu vylijí po síni. (Mělník.) Jinde zase radí, aby hospodyně koupené huse vždy třetí brk vytrhla, že se nikam toulati nebude. Koupí-li si někdo housata, nemá je první týden pásti, jinak mu prý pojdou.
Pověry spojené s nasazováním a líhnutím:
Na Štědrý den může hospodyně „napravit“ husy, aby mnoho vajec nesly. Natluče červených ořechů a jádra dá husám; kolik jader husa sežere, tolik prý nanese vajec. Místy dávají husám na Štědrý den žráti ze střevíce, aby šly k houserům a hodně nesly. Někde jim přidají ledku, by hodně štěbetaly; houser dostane česnek, aby byl bujný. Husy, které máji veliké kobylky, mnoho vajec nanesou.
- Na Slovensku umývají o štědrém večeru husám nohy, a ta voda se dá vypít „husákovi“, pak prý husy hodně ponesou a budou míti hojně housat. (Květy 1839.)
- Odcházejí-li hospodyně od večeře na štědrý večer, nebudou husy sedět na vejcích.
- Snese-li husa vejce na zahradě, přijdou prý do stavení zloději. Krade-li v noci zloděj husy, ozývá se prý jedna podruhé: „A mne taky vezmete, a mne taky vezmete?“ Tímto křikem často probudí hospodáře a zloděje zaženou.
https://www.ceskezvyky.cz/husa-domaci-v-bajich-a-poverach-lidu-ceskeho/
Nmlaďoch - Profil | St 12.11.2025 1:52:14
Pocházel z území dnešního Maďarska, kde se roku 316 narodil důstojníkovi římské posádky. Otec mu dal jméno po římském bohu války, Martovi. V Itálii začal sv. Martin vojenskou kariéru a jako voják se dostal do Amiens v Galii.
V legendách se vypravuje, že za velmi nepříznivého počasí, když byl kontrolovat vojenské hlídky, se u městské brány setkal s polonahým žebrákem, který prosil o almužnu. Uvádí se, že Martin neměl sebou peníze, ale celým srdcem cítil s tímto chuďasem, třesoucím se zimou. Nerozpakoval se a mečem rozpůlil svůj vojenský plášť, aby ubožáka ochránil před následky prochlazení. Příští noc spatřil Martin Ježíše, který byl oděn půlkou pláště. A uslyšel, jak Ježíš říká andělům:
„Tímto pláštěm mě oděl Martin, který je teprve na cestě ke křtu.“
Pro Martina to byl zážitek natolik silný, že opustil vojenskou službu. Svatý křest přijal o Velikonocích v r. 339 a začal žít v ústraní, ve skromnosti a pokoře. Usadil se u města Poitiers, kde založil klášter, zřejmě nejstarší v západní Evropě. V roce 371 byl zvolen biskupem v Tours, proto bývá nazýván Martin z Tours. Dožil se 80 let a zemřel při pastorační návštěvě v Candes 8. listopadu 397. Po řece Loire bylo jeho tělo přepraveno do Tours a 11. listopadu, za mimořádně velké účasti lidu, uloženo, jak si přál do prostého hrobu mezi věřícími. V čele pohřebního průvodu šlo údajně na dva tisíce mnichů a zasvěcených panen.
Ve Francii mu prý bylo zasvěceno přes 3600 kostelů a klášterů a stal se i patronem Francie. U nás je sv. Martinovi zasvěceno 145 kostelů a kaplí.
Sv. Martina si vybrali za svého patrona vojáci, hlavně ti, co jezdili na koních, dragouni a husaři. Také je ochráncem koní. Dále je patronem řemeslníků jejichž práce nějakým způsobem souvisela s vojenstvím a koňmi, jako jsou kováři, zbrojíři. Stal se i patronem žebráků, tkalců, koželuhů, krejčích, hoteliérů, cestovatelů, vězňů, pastýřů, vinařů, abstinentů. V lidové víře je sv. Martin považován za ochránce domácích zvířat, a patří mezi ně i husy.
Bývá zobrazený nejen jako římský voják dělící se s žebrákem o plášť, ale rovněž jako biskup s husou v ruce. Atributy sv. Martina: voják na koni, meč, plášť, žebrák, husa, biskupská mitra, berla a kniha.
Nmlaďoch - Profil | Ne 26.10.2025 5:01:54 - SKVĚLÝ ZÁPIS!
Rozvoji kominictví pomohla i nařízení od císaře Rudolfa II. a Marie Terezie, která upravovala, jak často se musí komíny čistit, že se na půdě nemá skladovat obilí a také vyšlo varování pro hospodyně, kvůli rozpálenému tuku totiž shořely desítky středověkých měst.
Kominictví jako cechovní řemeslo bylo svázáno řadou regulí, které zajišťovaly mimo jiné i to, že se mistrem nemohl stát „kdejaký smejkal“, proto garantovaly vzdělávání a různé kontroly. Mistři si rozdělili město na pracovní okrsky a stanovili si jednotné cenové podmínky. Mistrovství se dědilo z otce na syna. Nejstarší kominický cech byl u nás založený v Třeboni roku 1626, v Praze vznikl o více než století později v roce 1748. Jejich artikule, peníze a tovaryšské knížky se ukládaly ve speciální truhlici, která se otevírala při každé cechovní schůzi, jinak by ani začít nemohla. Již v roce 1748 používal pražský cech kulatou pečeť s obrazem patrona proti ohni sv. Floriana, kterého držel z každé strany kominík. V roce 1751 byl vydán "Ohňový patent" a roku 1755 bylo obnoveno nařízení o zděných komínech. V roce 1787 byl vydán nový patent "řád k hašení ohně", a ten mimo jiné nařizoval: úředník vrchnosti, rychtář obce a kominík měli třikrát ročně prohlédnout komíny, kamna a ohniště ve všech domech.
Dekretem zemské vlády z r. 1821 byla vydána ustanovení o propůjčování kominické živnosti. Počet kominíků měl odpovídat potřebám obyvatelstva a policie měla za povinnost dbát, aby majitelé domů povolovali přístup za účelem čištění komínů. Roku 1896 vzniklo Zemské společenstvo mistrů kominických v království Českém.
Obvykle měly komíny čtvercový tvar a kominíci je čistili tak, že jimi sami lezli. Opírali se přitom zády a koleny o stěny komína a pomocí koštěte nebo škrabadla, zvaného též šorna, smetávali lesklé saze. Později se komíny začaly čistit spouštěním těžké koule a škrabacího kartáče z jejich horní části. Bohužel pro profesi kominíka, byly často využívány malé děti, jako „nástroj“ pro čištění komínů zevnitř, často i takových, které připomínaly spíše bludiště. Nemajetní rodiče dokonce někdy prodávali jejich děti mistrům kominíkům, kam se dostávali i opuštění sirotci. Za jídlo, vodu a střechu nad hlavou byli malí chlapci nuceni pracovat v příšerných podmínkách, od svítání do šera, obvykle bez jediného dne volna. Hlavní náplní práce, pro ně bylo šplhat komínem, kde seškrábali dehet, který byl na stěnách. Když se chlapci báli, jejich mistři v krbu zapálili malý oheň, aby je motivovali k práci. Často jim bylo pouze od 5 do 11 let, jejich plíce se obalovaly sazemi, což bylo důvodem, proč se často malí kominíci nedožili ani středního věku. Naštěstí později přišly regulace, které omezovaly takové zneužívání dětské práce.
Ještě v první polovině 19. století působili kominíci pouze ve velkých městech. Do těch menších a do vesnic zacházeli spíš zřídka. Na venkově jejich služby dlouho odmítali. Důvody popsal vrchnosti roku 1783 rychtář na strakonickém panství: „Kominík platen a prospěšen by byl ještě víc k naší velké zkáze a škodě. Poněvadž my sami naše komíny každej tejden smejčíme a bedlivou pozornost držíme. Jen daremné peníze bysme složili na kominíka!" Na venkově si obstarávali čištění komínů majitelé domů sami nebo s pomocí své čeledi, ale většinou bylo vymetení provedeno nedbale. Obec svými zřízenci vymetali komíny hlavně po zimě a ve svatém velikonočním týdnu o Sazometné středě. K povinnostem rychtářů a starších obce také patřilo pravidelně prohlížet komíny a ohniště a nařizovat případné opravy nebo vydat zákaz v nich topit.
https://www.ceskezvyky.cz/historie-kominickeho-remesla-od-cisarskych-narizeni-po-cechovni-tradice/
Nlovec 01 - Profil | Čt 16.10.2025 20:42:19 - SKVĚLÝ ZÁPIS!
Jmenovala se Lucille Chalifoux, těhotná matka čtyř dětí, žijící v chudobě a čelící vystěhování. Fotograf zachytil okamžik, kdy si skrývala obličej, zatímco její děti seděly vedle cedule. Během několika měsíců byly všechny pryč, prodány nebo darovány cizím lidem. 😢
👉O několik let později se děti přihlásily se svými příběhy. Některé byly biti, některé nuceny pracovat, jiné vyrůstaly v domovech, kde je nikdy nikdo doopravdy nechtěl. Znovu se našly až o několik desetiletí později a nesly v sobě jizvy z rozhodnutí učiněného v zoufalství a beznaději.
☝️Fotografie „4 děti na prodej“ zůstává jedním z nejznepokojivějších obrazů v americké historii, strašidelnou připomínkou toho, že hrůza ne vždy pramení z násilí.
Někdy se rodí z hladu, studu a nesnesitelných nákladů na přežití.😢
Nlovec 01 - Profil | Čt 16.10.2025 20:40:40 - SKVĚLÝ ZÁPIS!
Kulka minula tepnu o milimetry. Spadl na zem, dusil se, jistý, že zemře, ne pro slávu nebo zemi, ale pro pravdu.
👉Ten okamžik ho navždy změnil. Odjel do Španělska bojovat proti fašismu, ale zjistil, že zrada, cenzura a propaganda na obou stranách. Sledoval, jak muži lžou ve jménu spravedlnosti a viděl, jak noviny překrucují fakta, dokud pravda nezmizela.
👉Když se zotavil, nosil jizvu po zbytek života, tenkou připomínku toho, jak křehké může být lidské tělo i upřímnost.
Ta rána krvácela do každého slova, které kdy napsal.🩸
Ve Zvířecí farmě odhalil, jak revoluce hnijí v tyranii.
V roce 1984 dal světu největší varování: že samotná pravda může být zničena, přepsána a nahrazena hlasy moci.
👉Orwellova brilantnost se ale nezrodila v teorii ani v politice. Zrodil se v chudobě a bolesti. Drhl podlahy v pařížských kuchyních. Žil mezi horníky uhlí v severní Anglii, aby porozuměl dělnické třídě. Toulal se uličkami Londýna, neviditelný, hladový, sledoval, jak se společnost chovala k zapomenutým.
👉Věřil, že psaní není kariéra, ale morální čin. „V době podvodu,“ řekl, „Říkání pravdy je revoluční čin. ”
👉Když psal rok 1984, umíral na tuberkulózu, kašlal krev, když psal bezesné noci na studeném ostrově ve Skotsku. Přátelé ho prosili, aby odpočíval, ale on to neudělal. Řekl, že má ještě jednu pravdu, než se mu vzdal hlas.
A když se to konečně stalo, zanechal za sebou víc než romány. Zanechal zrcadlo, které stále příliš jasně odráží náš svět.
George Orwell nepsal jen o útlaku.
Přežil to.
A s jizvou na krku a ohněm v jeho slovech se postaral, abychom nikdy nemohli říct, že nás nikdo nevaroval.
Classic literature
Nlovec 01 - Profil | Po 6.10.2025 20:22:20 - SKVĚLÝ ZÁPIS!
Nlovec 01 - Profil | Po 6.10.2025 20:17:48 - SKVĚLÝ ZÁPIS!
Brány vlasti utopené v krvi
Před 81 lety vstoupili čeští a slovenští vojáci
v Dukelském průsmyku poprvé na československé území.
Byl to počátek Karpatsko-dukelské operace, největšího bojového nasazení československých vojáků v rámci protihitlerovské koalice za druhé světové války, připravené na pomoc Slovenskému národnímu povstání.
6. října 1944 vstoupily československé jednotky poprvé na československé území. Za minulého režimu se tento den slavil jako Den československé lidové armády.. oslava odvahy
a statečnosti našich vojáků.
7. československý armádní sbor v SSSR, součást 38. armády generála Moskalenka, se spolu se sovětskými vojáky, partyzány a dalšími vlastenci podílel na útoku na Dukelský průsmyk. Tento útok byl naplněním cíle, který provázel vojáky od Buzuluku přes Sokolovo, Kyjev a další bojiště.
Boje probíhaly v neobyčejně těžkých podmínkách:
zaminovaný horský terén, nepříznivé počasí,
nedostatečná komunikační síť, odolný německý odpor nedostatky v řízení a velení
Místa jako Machnówka, Wrocanka, kóta 534, Hyrowa hora se stala symbolem vleklých a krvavých bojů, které trvaly až do 15. listopadu 1944. Slovenským povstalcům však útok nepomohl. Z neúspěchů byl obviněn generál Kratochvíl, který byl maršálem Koněvem odvolán,
a na jeho místo nastoupil generál Ludvík Svoboda.
Operace byla velice krvavá:
Sovětské jednotky: cca 85 000 mužů (Zdroj: Vojenský historický ústav ČR)
Československý armádní sbor: 1 046 padlých, 4 328 raněných, 956 nezvěstných (38 % původního počtu)
Německé jednotky: cca 52 000 padlých, raněných a nezvěstných + 30 000 zajatců
V 1. Československém armádním sboru sloužilo cca 60 000 mužů a žen, z toho 53 % Češi, 19 % Slováci a 22 % Rusíni ze Zakarpatské Ukrajiny. Bojů se do května 1945 přímo účastnilo přes 20 000 vojáků.
Karpatsko-dukelská operace se stala základem bojových tradic československé armády.
Hrdinové, kteří padli proti německému fašistickému okupantovi, svou krví psali dějiny naší země a armády.
Dnes je naším úkolem pamatovat si jejich odvahu a bránit pravdu o historii, která je někdy překrucována.
Čest jejich památce! Nikdy nezapomeneme...🇨🇿⚘
Nlovec 01 - Profil | So 4.10.2025 15:01:05 - SKVĚLÝ ZÁPIS!
On hlava státu, 600 tisíc měsíčně, ona 100, za p*delí bodyguard a přitom "Na fotografii jsou vidět starší plechová topná kamna hnědé barvy, která se v Československu hojně vyráběla a používala od 60. let 20. století. Konkrétně jde o typ tzv. "Petry" (lidově „petra kamna“). Jedná se o malá oceloplechová kamna na tuhá paliva (dřevo, uhlí). Nejčastěji se vyráběla v podniku Kovosmalt Holýšov a později ve výrobním družstvu Petry v Oslavanech. Výroba běžela přibližně od 50. let do 80.–90. let 20. století.
Přesný rok výroby z fotografie určit nelze, ale jde zjevně o kus z období 70.–80. let, protože právě tehdy byly tyto hnědé smaltované modely nejrozšířenější."
Tolik analýza od AI.
Jo, grýn dýl na obecním úřadě v Černoučku, voe... 🤣🤣🤣 A ta volební urna taky pamatuje, když se ti dva oslovovali "soudruhu". 🤡🥳🤣
Nlovec 01 - Profil | St 1.10.2025 0:25:07 - SKVĚLÝ ZÁPIS!
I když mi v roce 1938 byly teprve čtyři roky, velmi dobře se na tuto hrůznou dobu pamatuji. Bydleli jsme v Lomu u Mostu. Tatínek byl horník, maminka švadlena, bratrovi byly dva roky. Vzpomínám si, jak nás tenkrát v roce 1938 zfanatizovaní mladí hitlerčíci, tato privilegovaná německá mládež, strašně tloukli. Nás, malé děti. Házeli po nás kamením, byli nás klacky a sprostě nám nadávali. A to jen proto, že jsme byli Češi. Chodili jsme domů zkrvavení a potlučení. A celé naší rodině bylo jasně řečeno, že jak nás Hitler zabere, půjdeme všichni do koncentráku. Maminka nás už potom ven samostatně vůbec nepouštěla.
Celou naši rodinu ovládl hrozný strach. Všichni němečtí občané (až na malé výjimky) včetně dětí se chovali vůči Čechům velice agresivně a sprostě. Rodiče se tedy domluvili, včetně babičky a tety, která u nás také bydlela, že musíme odejít, a to co nejrychleji. Teta odešla první. Šla se svým snoubencem jakoby na procházku, aby se už nikdy nevrátila.
Tatínek odjel do Čech hledat práci. Nás děti maminka a babička v noci naložily na dětskou sedačku spolu s jednou peřinou, s batůžkem a jídlem a šly jsme. Potajmu, aby nás nikdo neviděl. Nikdy nezapomenu na tu hroznou cestu pěšky, protože vlaky už nejezdily. Z Lomu až do Loun, které už byly české. V Lounech nás naložili do vlaku a rozváželi do domovských obcí. Lidé měli sebou jen to nejnutnější. Nemluvňata plakala a matky jim neměly co dát pít ani jíst. Všichni mi tenkrát připadali moc nešťastní, zbědovaní, uštvaní. Trvalo tři dny, než jsme se dostali do Kladna, a pak ještě dvě hodiny pěšky do obce Jemníky u Slaného. Tam nás dali do obecní pastoušky, protože jiné bydlení nebylo. Byl tam rozvrzaný stůl, jedna židle, stará almara a z prken stlučená postel se slamníkem plným blech. Prostě hotová apokalypsa, na kterou je lepší zapomenout. Tatínek byl ve sběrném táboře a my neměly zhola nic. Všechno zůstalo tam, odkud jsme utekli. Domek, veškeré zařízení, drůbež, tetiččina výbava. S ničím jsme se už nikdy neshledali. Sudetští Němci si rozebrali, co kdo potřeboval. Proto když čtu a slyším o nárocích sudetských Němců vůči Čechům, týkajících se majetku, nestačím se divit. To spíše my bychom si měli nárokovat to, co nám ukradli.
Byla jsem u toho, když Němci byli odsouváni z pohraničí, protože jsme se v roce 1945 vrátili. To, co se dnes píše a říká o jakémsi vyhnání, není pravda. Každý z nich včetně kojenců si mohl s sebou vzít 50 kg majetku. Odváželi si ohromné rance, kufry a veliké batohy. Prostě vše cenné, co měli. A jednalo se s nimi velice slušně. K vlaku je vezli auty, takže nemuseli udělat ani krok pěšky. Maminka s otcem uměli dobře německy a znali se s rodinou antifašistů, kteří, i když nemuseli odejít, odešli také. Ta paní měla v Německu sestru, tak odjížděli k ní, a mamince říkala. „musíme odejet, protože bychom se museli stydět za všechno, co naši spoluobčané Čechům udělali“. Potom nám ještě z Německa psala, že dojeli v pořádku a že se mají dobře. Oni totiž všichni Němci odjet nemuseli. Antifašisté mohli zůstat a mnoho jich také zůstalo. Odešli většinou jen ti, kteří se podíleli na vyhlazování našeho národa. Ti, co odcházeli, vyhrožovali: „Však my se jednou vrátíme a pak uvidíte! My si to s vámi ještě vyřídíme!“
Blanka Rubická, tehdy Jiříkov
Nlovec 01 - Profil | So 27.9.2025 18:43:59 - SKVĚLÝ ZÁPIS!
Stačí se podívat na úžasný film Čest a sláva - strašně moc všem doporučuji!
Je to na YouTube - https://youtu.be/_uP30akPlkE?si=vlHRYAv3rURSf0U-
Ano, nakonec je nutné zapálit vlastní vesnici, aby se vojáci neměli kam vrátit.
Ta psychologie "nemám co ztratit" je staletí osvědčená.
Tím nás teď ovládají.
Nmlaďoch - Profil | Po 15.9.2025 20:33:27
Více než už před osmdesáti lety a pár dny začala Karpatsko - dukelská operace. A přesto, když se vysloví Dukla, ozve se ticho, které není úplně prázdné, pro ty kteří si vzpomenou je naplněné bolestí. Ticho, v němž se mísí myšlenky na ten křik vojáků, hukot děl a poslední nádechy těch, kteří padli na cestě k našemu osvobození.
Karpatsko-dukelská operace nebyla jen vojenskou akcí.
Byla křížovou cestou tisíců mužů, kteří věděli, že jejich úkol je téměř nemožný – a přesto šli. Generál Ludvík Svoboda tehdy stál se svými muži v bahně a krvi, v mlze, která halila hory, a nesl tíhu rozhodnutí. Vojáci si pamatovali jeho slova: „Nepřátel se nelekejte… úkol musí být splněn.“ Nezůstalo to jen heslem – bylo to poslední, čeho se mnozí drželi, než padli.
Jen při samotném překročení hranice padlo 935 československých vojáků, 756 zůstalo nezvěstných a více než čtyři a půl tisíce bylo raněno. To nejsou čísla. To jsou otcové, synové, bratři. To jsou zmařené životy, bolestné vzpomínky a prázdná místa u rodinných stolů.
Dnes, kdy se někteří odvažují popírat naše osvoboditele, převlékat jejich památku za cizí kabát a nosit tank v kabelce jako módní doplněk, je naší morální povinností připomínat Duklu. Ne proto, abychom se opájeli minulostí, ale proto, aby nikdo nemohl zapomenout, co znamená slovo oběť.
Kdo v rodině nezažil válku, koho nepoznamenal jeho rod příběh koncentračního tábora, popravy, věznění či padlého na frontě, ten možná dnes lehce říká: „To není naše věc.“
Ale právě ti, jejichž krev nikdy nepoznamenala půdu, by si měli vzpomenout na Duklu. Na to, že svoboda, kterou bereme jako samozřejmost, byla vykoupena bahnem, mrazem a tisíci hrobů.
Ti, kdo nás dnes chtějí hnát proti těm, kteří nás tehdy osvobodili, zapomínají, že historie není divadlo. Není to hra, kde si libovolně převlékáme kostýmy. Dukla není jen odkaz ,je to především výstraha. A kdo ji chce popřít, ten popírá vlastní kořeny a tudíž vlastní existenci.
Ztráty Sovětů a Čechoslováků ale byly také těžké. Padlo přibližně 10 500 sovětských vojáků. Zároveň padlo 1800 příslušníků
1. československého armádního sboru, 4500 jich bylo raněno a sbor přišel o 90 % velitelů. viz. Wikipedie
Katarína Benkö 🌏Svět kolem nás 🌏https://t.me/SvetKolemNashttps://t.me/SvetKolemNas
Nlovec 01 - Profil | Út 9.9.2025 19:38:58 - SKVĚLÝ ZÁPIS!
▶️ tak a jsme doma. To "zadarmo" znamená 34 miliard korun. Pro srovnání: cena 44 modernizovaných tanků T72, včetně elektroniky a střeliva byla 2,1 miliardy korun. Tedy vše je 16x předražené.
▶️ už to chápete? Pochopili jste o čem je akce Ukrajina? O čem byla akce Covid? Ano. Správně. Pouze a jenom vytunelování státních rozpočtů.
▶️ nekrade se už tolik na dálnicích. Krade se na zbraních. A jak krásně. Žalobce neexistuje. Opozice se obviní z "ruského vlivu". Podělí se všichni. Každý zabezpečí rodinu a své okolí na generace.
▶️ nemyslete si, že se vykradl jen ten český. Vybral se zejména ten USA, Německa, Francie, Británie. Samozřejmě Ukrajiny. Mluvíme o tom, píšeme o tom, opozice protestuje, řve. Ale co se změnilo? Nic.
▶️ tyhle volby jsou také o tom.
Nlovec 01 - Profil | So 6.9.2025 13:12:38 - SKVĚLÝ ZÁPIS!
👉Panelák dnes: Luxus, který si nemůžeme dovolit, ale stejně na něj nadáváme
☝️Doba, kdy panelák znamenal dostupné bydlení pro všechny, je fuč. Teď je to spíš takový moderní otrokářský přívěšek - pořád stejné betonové stěny, ale nájemné, které by před 30 lety vyvolalo masové povstání se sudlicemi a cepy v Táboře, městě Husitů, dnes bereme jako "normální". Polovina výplaty mizí v nájmu, zbytek sežere jídlo a energie, a když máme štěstí, zbude nám akorát tak na "žvejku". Nebo si aspoň můžeme utřít frňák, protože na kapesník už nezbylo. Ale no, aspoň máme kde bydlet! V tom samém paneláku, který kdysi patřil státu, ale teď ho vlastní nějaký anonymní fond z daňového ráje, který nás každý rok důkladněji oškube.
Ano, tyhle "králíkárny" prošly modernizací - už nemáme umakartové jádro, ale zděné, fasáda je zateplená, takže v zimě neumrzneme, a možná máme i plastová okna, která alespoň trochu tlumí zvuky aut. Ale to je tak všechno. Jinak je to pořád ten stejný panelák, jen s jedním zásadním rozdílem: za socialismu jsme za něj platili pár korun, každý to měl, a nikdo z toho nedělal drama. Dneska je to "sociální bydlení" pro ty, kdo nemají na hypotéku, ale zároveň "nedůstojné králíkárny" pro ty, kdo si myslí, že bydlet v cihlovém činžáku z 19. století je automaticky lepší - i když v něm táhne od oken a voda nám stéká po stěnách.
Novostavby? Jasně, mají své výhody - lepší zvuková izolace, moderní rozvody, chytré technologie, parkování, které nevypadá jako scéna z postapokalyptického filmu. Ale kdo na to má? Když se podíváme na ceny, je to jako vybírat mezi tím, jestli chceme bydlet v paneláku, nebo si pronajmout pokoj v hradním sklepení s příslibem, že nám tam nebude dupat na hlavu sousedovo dítě. A přesto se pořád najde dost lidí, kteří se na paneláky dívají skrz prsty, jako by to bylo něco mezi ubytovnou a vězením. Přitom je to prostě normální bydlení - ne luxusní, ne ostudné, jen… normální.
Dospěli jsme do fáze, kdy lidé bydlí v podstatě ve stejných panelácích jako před revolucí, ale platí za to násobně víc - a ještě se za to stydí. Protože přece v panelácích bydlí jenom blbci a socky, že? No, pokud je blbost neschopnost nakrást si během privatizace, pak jsme asi všichni blbci.
Příště, až uslyšíme, jak někdo opovržlivě mluví o panelácích, zeptejme se ho, kde bydlí on. A jestli náhodou nemá štěstí, že jeho rodiče stihli včas "zprivatizovat" dost bytů, aby mu 1 dali. Protože dneska je to jediný způsob, jak se do normálního bydlení dostat - mít bohaté předky, co kradli ve správnou dobu. A pokud je nemáme? No, pak nám nezbývá než doufat, že nám v tom paneláku aspoň nebude zatékat.
Socialistická sídliště vs. dnešní satelity: Kde se vlastně žije lépe?
Když se řekne "panelákové sídliště", mnoha lidem se vybaví depresivní betonová džungle. Jenže realita byla - a v mnoha ohledech stále je - diametrálně odlišná od tohoto zjednodušeného klišé. Socialistická sídliště představovala jeden z nejucelenějších urbanistických konceptů 20. století, který myslel na potřeby běžných lidí do posledního detailu. Proč je tedy dnes toto dědictví tak neprávem zatracované, zatímco moderní satelitní čtvrti - ty skutečné "noclehárny bez duše" - se vydávají za vysněné bydlení?
Komplexní urbanismus vs. developerská nahodilost
Sídliště 60. až 80. let nebyla nahodilá seskupení paneláků, ale pečlivě plánované městské celky. Jejich architekti vycházeli z progresivních idejí Athenské charty a principů modernistického urbanismu. Hlavním cílem bylo vytvořit prostředí, kde bude všechno potřebné dostupné pěšky. A to se podařilo na výbornou.
Mezi paneláky se standardně nacházely:
- Víceleté mateřské školy a základní školy v docházkové vzdálenosti
- Komplexní zdravotní střediska s pediatry, praktiky i zubními ordinacemi
- Síť prodejen: od potravin (Pramen, Jednota) přes masny, pekárny, prodejny textilu až po drogerie
- Kulturní domy, kina a knihovny
- Restaurace, kavárny a hospody jako přirozená společenská centra
- Rozsáhlá síť veřejné dopravy (tramvaje, autobusy, trolejbusy)
- Rozlehlá parková prostranství s dětskými hřišti a sportovišti
Tento koncept byl tak promyšlený, že například pražské Jižní Město mělo v 80. letech vlastní nemocnici, plavecký stadion i dům kultury s koncertním sálem. V Ostravě-Zábřehu dodnes funguje unikátní systém podchodů propojující celé sídliště bez nutnosti přecházet silnice.
Satelity: Zlaté klece moderní doby
Kontrast s dnešními satelitními čtvrtěmi nemohl být markantnější. Developerské projekty na okrajích měst jsou typické:
- Žádnou veřejnou vybaveností (v lepším případě 1 prodejna základních potravin)
- Katastrofální dopravní obslužností (1 autobus ráno a večer)
- Absencí veřejných prostranství (všechny plochy jsou soukromé pozemky)
- Totální sociální izolací (vysoké ploty, bezpečnostní kamery, nulový veřejný život)
- Zcela chybějící kulturní a společenskou infrastrukturou
Nejhorší je situace dětí. Zatímco na sídlištích mohly samy chodit do školy a trávit odpoledne na hřištích, v satelitech jsou odkázané na permanentní rodičovský odvoz autem. Spontánní dětské hry? Neexistuje. Přirozené seznamování s vrstevníky? Nemožné. Výsledkem je generace dětí vyrůstajících v sociální izolaci.
Sociální aspekt: Společenství vs. individualismus
Sídliště vytvářela přirozená sociální prostředí. Lidé se znali z místních obchodů, hospod, školních akcí nebo čekáren u lékaře. Vznikaly tu silné sousedské vazby - staří lidé měli pomoc, matky na mateřské vzájemnou podporu, děti bezpečné prostředí k růstu.
Dnešní satelity jsou pravý opak. Vysoké ploty, individuální vjezdy do garáží, absence veřejných prostor - to všechno vytváří prostředí, kde sousedy často nepoznáme ani po letech. Jak ukazují výzkumy, míra osamělosti je v těchto lokalitách alarmující. Dnes se satelity tváří jako "prestižní bydlení", ale ve skutečnosti jsou to mrtvé zóny, kde se lidé jen vracejí z práce, zavřou se za branku a žijí ve své bublině. Není tu žádná přirozená sociální interakce, žádné místo, kde by se dalo jen tak posedět a pokecat. Všechno je naplánované, organizované, rezervované - žádná spontánnost, žádné nečekané setkání u lavičky.
Ekonomická realita: Dostupnost vs. předraženost
Ironií je, že zatímco paneláky jsou dnes haněné jako "sociální bydlení", ve skutečnosti jsou často jediným dostupným řešením pro běžnou sociální třídu. Ceny bytů v nové zástavbě jsou pro většinu lidí nedosažitelné, a tak paradoxně dochází k situaci, kdy si mladé rodiny nemohou dovolit nic jiného než... panelák.
Estetika: Funkčnost nad formou
Ano, paneláky nejsou architektonickými skvosty. Ale jak připoměl jeden profesor urbanismu, jehož jméno si bohužel nevybavím, ani kdybych se na panel postavil:
"Domy se nehodnotí podle fasád, ale podle toho, jak se v nich žije."
A v tomto ohledu mnohé panelákové byty překonávají drahé novostavby s tenkými stěnami a nekvalitními materiály. A co ten argument, že paneláky jsou "ošklivé" a že z oken nevidíme na horské panorama? Kolik lidí v Česku skutečně bydlí s výhledem na šumavské štíty nebo romantická údolí? Většina z nás kouká buď na jiný panelák, nebo na rušnou silnici. A víte co? I tak to může být domov. Protože bydlení není jen o estetice, ale o tom, jestli máme kolem sebe fungující infrastrukturu, sousedy, se kterými si můžeme poklábosit, a služby, které nevyžadují hodiny dojíždění.
Nastal čas přehodnotit předsudky
Místo nekritického odsuzování panelových sídlišť bychom měli ocenit jejich urbanistické kvality. Nejsou to "králíkárny", ale doklad doby, kdy se bydlení řešilo jako veřejná služba, ne jako spekulativní komodita. Dnešní satelity - ty skutečné "noclehárny bez duše" - by se od nich mohly mnohému přiučit. Možná přijde čas, kdy si začneme vážit toho, co socialistický stavební program dokázal, a uvědomíme si, že kvalita života se neměří výhledem z okna, ale tím, co všechno máme po ruce a v dosahu.
Takže než zase někdo začne opovrhovat paneláky jako "králíkárnami", měl by se zamyslet, jestli dnešní satelity - ty údajně "lepší" alternativy - nejsou ve skutečnosti mnohem větší sociální experiment v izolaci a odcizení. Paneláky možná nejsou dokonalé, ale daly lidem víc než jen střechu nad hlavou - daly jim místo, kde mohl vzniknout život. A to je víc, než co dnes nabízí řada těch "luxusních" novostaveb na okraji měst.
Vítek Jiras
Nlovec 01 - Profil | So 6.9.2025 10:24:09 - SKVĚLÝ ZÁPIS!
👉Králíkárny pro králíky aneb Jak disentní šlechta opovrhovala paneláky
Paneláky. To slovo dnes vyvolává u lepšolidí podobný záchvat morálního zvracení jako pohled na socialistický realismus nebo představa, že by měli manuálně pracovat. A přece - tyto "králíkárny", jak je s oblibou nazýval náš disentní kulisák a exprezident Václav (Flaška) Havel, poskytly bydlení milionům lidí, kteří do té doby žili v přeplněných nájemních bytech, činžácích s havarijními rozvody, nebo rovnou v koloniálu na dvoře. Ale co je to proti ušlechtilému pohledu intelektuála, který strávil pár let v luxusním fešáckém kriminálu a pak se přestěhoval na Hrad, odkud mohl s patosem hledět na ty šedivé betonové krabice plné běžných smrtelníků?
👉Havel, muž, který nikdy nepochopil, že většina lidí neměla tu čest bydlet na Hrádečku, se rozhodl národu vysvětlit, že bydlet v paneláku je vlastně ponížení. Králíkárny, říkal. Jak trefné! Jak vtipné! Jak odvážné! A jak naprosto odtržené od reality. Protože co může vědět člověk, který celý život žil v privilegovaných kruzích, o tom, jaké to je, když konečně máme vlastní koupelnu a nemusíme chodit na záchod do dvora? Nic. Ale to nevadí - důležité je, že se intelektuál může pohoršovat nad estetikou sídlišť, zatímco jeho kamarádi z privátní sféry rozkradou část bytového fondu (RPG byty) a pak mu ještě zatleskají.
👉Socialistický režim, ten zlý monolit bez špetky vkusu, postavil během pár desetiletí víc bytů, než kapitalistický režim za 30 let existence. Můžeme se pro to třeba postavit na hlavu a chrlit rozhořčenou vzteklou žluč, ale je to prostě tak. Fakta hovoří jasně. A nejen to - postavil je tak, aby v nich mohli bydlet i ti, kdo neměli miliardového kmotra nebo dědictví po šlechtickém rodu. Ale to je přece špatně! Vždyť kde by pak byla ta poezie bezdomovectví? Kde by byla ta romantika čekání na hypotéku? Kde by byla ta ušlechtilá bída, kterou můžou humanitně vzdělaní novináři popisovat ve svých článcích, zatímco bydlí v rekonstruovaných vinohradských činžácích?
☝️Po revoluci se ukázalo, že pravá svoboda nebyla v tom, aby každý měl kde bydlet, ale v tom, aby pár vyvolených mohlo spekulovat s nemovitostmi a zbytek se mohl učit pokoře v nájmech za polovinu výplaty. A když náhodou někdo řekne, že paneláky nebyly tak špatné, hned se na něj sesype smečka architektů, urbanistů a disentních pamětníků, kteří mu vysvětlí, že žil v neštěstí a ani o tom nevěděl. Jak směšné! Být spokojený s bytem, který byl dostupný, funkční a teplý? To přece nelze! Vždyť v něm chyběla rustikální patina, industriální genius loci a ta pravá autentická bída, která dělá z měst "duchaplná" místa!
☝️Takže příště, až uslyšíme nějakého estéta, jak se ošklíbá nad paneláky, zeptejme se ho, kolik bytů postavil on. Kolik lidí má díky němu střechu nad hlavou? A jestli by nebylo lepší, kdyby místo keců o králíkárnách šel radši zamést před dům, kde dnes spí lidé, kteří na rozdíl od něj neměli to štěstí, aby se narodili do správné společenské vrstvy. Ale to bychom asi chtěli moc - vždyť co je důležitější: řešit bytovou krizi, nebo mít v médiích pár vtipných bonmotů o ošklivých stavbách? Rozhodně to druhé. Králíci ať si klidně mizí v děrách, hlavně že my, lepší lidé, můžeme nad jejich příbytky ohrnovat nos.
👉Panelák není vězení, i když sousedovo chrchlání by tomu mohlo nasvědčovat
Ano, paneláky mají své neduhy. Když nemají zateplení, připomínají ledničku v zimě a saunu v létě. Když mají tenké stěny, můžeme s naprostou jistotou vědět, že soused nad námi právě dojídá chipsy, že jeho dítě znovu upustilo hračku na zem, a že manželé vedle se zase hádají o tom, kdo zapomněl vynést koš. Suchý vzduch? No jistě, v paneláku se člověk naučí pít vodu, i když nemá žízeň, jen proto, aby mu nepopraskaly rty. A přesto - navzdory všem těmto "hrůzám" - je bydlení v paneláku pořád jen… normální bydlení. Ne gulag. Ne králíkárna. Ne sociální experiment. Prostě místo, kde lidé žijí, protože potřebují střechu nad hlavou a nemají chuť platit půlku výplaty za "autentický loft" v bývalé tovární hale.
👉Zajímavé je, jak se z paneláků stal takový národní strašák, přestože drtivá většina těch, kdo nad nimi ohrnují nos, v nich buď sama vyrostla, nebo dokonce stále bydlí. Jenže najednou je to ostuda. Najednou je to "málo cool". Najednou je lepší předstírat, že člověk bydlí v cihlovém domě z první republiky po tatíčkovi Masarykovi, i když ve skutečnosti bydlí v paneláku po rekonstrukci, který má lepší izolaci než ta "historická" stavba, kde v zimě táhne od oken jako v opuštěném kostele Tomáše Halíka. Ironie je, že zatímco paneláky se postupně zateplují, vyměňují se v nich okna a zvelebují společné prostory, spousta "krásných starých domů" zůstává v dezolátním stavu, protože majitel nemá na rekonstrukci, ale přece jenom - je to přeci "originál", takže to má tu "pravou atmosféru". Atmosféru plísně a průvanu.
☝️A pak tu máme ten další oblíbený argument: paneláky jsou "ošklivé". Jako by každý, kdo v nich bydlí, měl povinnost každé ráno vyjít před dům, pokleknout a zapět chvalozpěv na krásu betonu. Většina lidí ale neřeší, jestli je jejich dům architektonický skvost - chtějí, aby byl funkční, teplý a aby v něm nebylo slyšet každý sousedův kr(o)k. A překvapivě, modernizované paneláky tohle často splňují lépe než mnoho předražených novostaveb, kde developer ušetřil na izolaci a teď se v létě pečeme jako v troubě.
👉Takže ano, panelák není dokonalý. Ale ani cihlový činžák, ani dřevěná chata, ani minimalistický loft v přestavěné fabrice. Každé bydlení má své výhody a nevýhody. Jenže zatímco u všeho ostatního se ty nedostatky berou jako přirozená daň za určitý životní styl, u paneláků se z nich dělá tragédie. Proč? Protože je snadné pohrdat něčím, co bylo postavené v éře, kterou dnes oficiálně musíme nenávidět. Jenže realita je taková, že miliony lidí v těch "odporných králíkárnách" prostě žijí - a většina z nich nebrečí do polštáře nad tím, jak strašné to je. Mají tam své domovy, své vzpomínky, své životy. A možná by bylo načase přestat předstírat, že bydlet v paneláku je sociální selhání, a radši ocenit, že to pořád ještě je jedno z mála dostupných míst, kde může normální člověk bydlet, aniž by musel žádat o hypotéku jako o milost.
👉Vily pro lumpenburžoazii, paneláky pro plebs - aneb Kde bydlí ti "lepšolidé"
To je přece jasné - normální člověk nemá nárok na vilu s bazénem, saunou a vířivkou. Na to musíme být buď dědicem disentní legendy, nebo členem té správné rychlokvašácké smečky, která stihla v devadesátkách nakrást dost majetku, aby si dnes mohla hrát na uvědomělou buržoazii. Zatímco my, běžní smrtelníci, se musíme spokojit s tím, co po nás zůstalo - s paneláky, které postavil ten "zlý" socialistický režim, aby měl kde bydlet i ten, kdo neměl strejčka v bankovní radě nebo kmotra v privatizační komisi.
☝️Ale ouha - najednou se ukázalo, že tyhle "šeredné králíkárny" jsou vlastně docela lukrativní kšeft. Stačilo počkat, až stát rozprodá bytový fond za hubičku, posbírat je do svého portfolia a pak začít zdvihat nájmy, jako by to byly luxusní loftové apartmány v centru Prahy. A ejhle - z lidí, kteří celý život žili ve svém panelákovém bytě, se rázem stali nájemníci, kteří musí každý měsíc odevzdávat polovinu výplaty nějakému "podnikateli", jehož jediná zásluha byla, že měl včas konexe a dostatek drzosti. To je přece ten pravý kapitalismus, ne? Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu!
👉A zatímco tihle novodobí baroni si užívají svých vil s bazény a vířivkami, běžní lidé se musí smířit s tím, že jejich děti už nikdy nebudou mít vlastní bydlení, protože ceny nemovitostí vystřelily do vesmíru a nájmy ženou lidi do dluhů. Ale co na tom - hlavně že máme svobodu! Svobodu platit astronomické částky za to, co kdysi patřilo všem. Svobodu obdivovat ty, kteří zbohatli na rozkradeném majetku, a ještě se tváří, jako by byli národními mecenáši. Svobodu poslouchat, jak nám nějaký další intelektuál vysvětluje, že vlastně bychom měli být vděční, protože dnes už přece "můžeme cestovat" - jako by průměrný člověk měl čas a peníze na to, aby každý víkend frčel do Barcelony, místo aby počítal, jestli mu vyjde nájem.
☝️Takže ano, pane Havle, nemáme vily. Nemáme bazény. Nemáme sauny. Ale máme aspoň ten panelák, který nám zůstal z dob, kdy stát ještě alespoň předstíral, že bydlení je základní lidské právo, a ne pouhá komodita pro spekulanty. A možná by bylo načase přestat se tvářit, že každý, kdo nežije v historickém centru nebo na vlastním pozemku, je nějaký méněcenný králík. Protože zatímco vy jste si užívali svých hradů a vil, my jsme v těch "králíkárnách" prostě žili - a pořád žijeme. I když nám to někteří z vás tak vehementně vyčítají.
Vítek Jiras
Njeden3 - Profil | Pá 29.8.2025 19:05:05
mě se líbí víc ten náš :-)
Nlovec 01 - Profil | Čt 28.8.2025 22:27:29
Tady je to legendární video, kde se novinářka ptá, jak chce Biden zamezit spuštění plynovodu, když to Německo ruský projekt a ne americký. Odpověď: máme prostředky, jak to udělat.
Nlovec 01 - Profil | Čt 28.8.2025 14:40:23 - SKVĚLÝ ZÁPIS!
Njeden3 - Profil | So 23.8.2025 7:08:03
předpokládám,že záběry ryb hlásí francouzky s jeho vlastním dialektem doprovázeným zvukem pořádné facky, jak je u něho doma zvykem, když ho bije jeho stařenka :-)
NLasskoun - Profil | Pá 22.8.2025 22:10:18 - SKVĚLÝ ZÁPIS!
Nsven - Profil | Ne 17.8.2025 11:45:46 - SKVĚLÝ ZÁPIS!
aj. obavatelstvu Sudet a vyháněly ho z jejich domovů s ranečkem do vnitrozemí, nařídil okamžitě po zabrání, rozpustit, osobně sám Hitler. Rozkaz vykonal před libereckou radnicí ,Konrád Henlein.
Majetky a nemevitosti vyhnaného obyvatelstva, propadly německé hitlerovské říši !
Na koho ti ozbrojení strejdové, s jejichž potomky se dnes paktujeme, ty zbraně asi měli ? ? ?
Nsven - Profil | Ne 17.8.2025 11:29:42
Nlovec 01 - Profil | Ne 17.8.2025 8:52:19 - SKVĚLÝ ZÁPIS!
Noc 15. září 1938 na Hoře svatého Šebestiána byla temná a tíživá. Ve vzduchu visela předtucha nevyhnutelného zvratu. V této husté tmě se český štábní strážmistr Jan Heřmánek, osamělý na své hlídce, stal obětí střelby německých ordnerů. Jeho jméno, dříve zapsané v kronice, bylo nyní vymazáno – zůstalo po něm pouze ticho a prázdnota, jako by nikdy neexistoval. Tento okamžik se stal milníkem, bodem, odkud už nešlo couvnout. Tehdy se naplno odhalil skutečný obraz doby: Češi na ústupu, sudetští Němci - henleinovci, již bez zábran, na pochodě k moci.
V Chomutově mladá česká učitelka popisuje v dopise přítelkyni "hysterické běsnění" sudetských Němců. Její slova jsou plná hořkosti a obav. Mezitím jedna česká rodina utíká na otevřeném náklaďáku, hnána strachem a nejistotou. Otec, český policejní úředník, odchází až poslední, s hlavou hrdě vztyčenou, ačkoli ví, že jeho byt mezitím obsadí henleinovci. Odškodnění není, pouze trýznivá vzpomínka na to, jak rychle se proměnili sousedé v nepřátele.
V Ledvicích u Duchcova se odehrává "malá bartolomějská noc". Na dům české rodiny útočí dav bývalých spoluobčanů – Němců. Jejich křik "Tschechischer Hund, raus!" je jako ledová dýka. Ulička bitek, kde sousedka-Němka svírá v ruce sekeru, je scénou jako z noční můry. Český muž padá v krvi na prahu svého domova, zatímco jeho obchod plení „nadlidé“. Jeden z pamětníků poznamenává, že odhady 130–170 tisíc vyhnaných Čechů jsou podle něj příliš nízké.
Duchcovská noc je plná chaosu. Ordneři, německá mládež vedená starším Němcem, rozbíjejí české výlohy a okna. Brutální nájezdy sílí, zatímco jeden Čech odchází pěšky do Loun s pár věcmi v kapse; strach vítězí nad domovem.
V Ústí nad Labem se české děti už neodvažují chodit ze školy samy. Nejprve je napadají německé děti, pak se přidávají i dospělí. Chodí se ve skupinách, rodiče čekají u brány. Každodenní mapa města se Čechům smrskla na postranní cesty.
Liberec: nejdřív posměch, pak výhrůžky, nakonec otevřená perzekuce Čechů po záboru. Jeden český chlapec si pamatuje větu německého dospělého: „Vidíš ten strom? Brzy tam budeš viset vedle táty.“ Rodiny Čechů prchají, vagonují nábytek, protože zůstat znamená riskovat život.
A přece se objevuje i dobro. V Braňanech vyženou v noci českou rodinu – tři osoby, na vozíčku 70 kg peřin a prádla – ale český řídící učitel Richtr jim zajistí přístřeší; několik českých rodin spí na slámě v jediné místnosti a drží při sobě.
Ještě jeden detail, pro pořádek v hlavě: než nastoupil Henlein, mnozí Češi i Němci spolu v Liberci normálně žili. Pak přišly nacistické průvody, „Sieg heil!“, vytloukání židovských obchodů – a přes noc z přátel nepřátelé. Němečtí sociální demokraté byli terčem také; i jejich shromáždění s Čechy napadali sudetští Němci.
Rok 1938 není jen souborem statistik a seznamem křivd, ale spíše spletenec příběhů konkrétní pomoci i zločinů, s konkrétními jmény a adresami. Češi byli ti, kteří museli odejít, zatímco sudetští Němci – henleinovci a nacisté – nesou tíhu viny. Nezapomínejme na počátky zla a nenechme se ukolébat falešnými argumenty ohledně prolamování Benešových dekretů. Nacismus a fašismus představují zlo, které nesmí být nikdy obhajováno ani tolerováno, natož pěstováno v srdci Evropy. Bohužel, i dnes se šíří z území, odkud se postupně rozlézá do celé Evropy pod maskou „pomoci“.
Připomínejme si neustále varování Dr. E. Beneše, neb dnes je ještě více aktuálnější až s alarmující naléhavostí: "Říkal jsem vám při jiných příležitostech, že máte všechno zaznamenat a povědět, co jste zažili ve svých vězeních a koncentračních táborech. Ne snad jen proto, abyste vyložili nám všem svá utrpení, ale proto, abyste se znovu mohli bránit, až oni začnou s tou svou „očišťovací“ kampaní. Neboť na válku v letech 1938–1945 se ne-smí nikdy zapomenout. Že začnou, o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou. Buďte na tento úkol připraveni a mějte svá fakta, své záznamy, své vzpomínky pohotově, neboť nikde se tolik nezapomíná jako právě v politice. A proto bude zase nutno podržet všem našim odpůrcům z let 1938–1945 před očima to, co svět z jejich rukou zažil."
Červené karty: Pietromarconi
Čtenáři této diskuse také sledují
NFóry59788
NSranda bez nadsázky 🤘10500
NRybářsko-houbařské jádro .-)44808
NBušákovy plky a frky a různé věci od našich vod401162
NKutilské jádro MRKu5296
NVzduchovky, praky, luky a kuše v rukou Mrkmenů7982
NVážně nevážný pokec :-)))229258
NZahrada pro lenochy aneb zahradnicko-budovatelské jádro21846
NGastronomická katastrofa aneb, jak vařím já.143658
NUdírny a uzení50904
Živě na MRK.cz
↻
Diskutujte o rybaření
Kde to žije - všechna témata
13:26NVýběr prutu sportex. 205
12:55NVypínač k motoru 10
12:46NVčelaření a rybolov 899
12:05NPstruhová sezóna 2026 94
11:40NVN Zemplínska Šírava (Revír) 25
11:32NPřeprava člunu na káře. 4
10:31NKoutek pro “specialisty” :) 330
SoNPřímá zkušenost se signalizátory Sonik Gizmo 12
SoNČluny Boat 007 10
SoNZraněné, postižené a mrtvé ryby 27
SoNPřiposlech Fox rx 3
SoNDo Moravy se vrátilo 3000 jeseterů malých (Bleskovka) 23
SoNRybáři a vinařství 897
SoNZákaz vstupu a rybolovu v revíru Dyje 13/1 - ohrožený orel (Bleskovka) 50
SoNGalerie muškařských navijáků 595
Co je nového - všeobecné
ČtNBleskovka: Do Moravy se vrátilo 3000 jeseterů malých
. . . NBleskovka: Rybáři porušují pravidla. Porybní na Plzeňsku hlídají i z lodě.
. . . NBleskovka: Energetika vs. divoká voda: Kdo má větší nárok na naše řeky?
. . . NBleskovka: V Nizozemsku pomáhají lidé rybám překonat vodohospodářské stavby pomocí "rybího zvonku"
. . . NBleskovka: Velké zlepšení čistoty vody má háček - řekami tečou tuny neviditelné špíny
. . . NBleskovka: Zákaz vstupu a rybolovu v revíru Dyje 13/1 - ohrožený orel
Akční nabídky
ČASOVĚ OMEZENÁ AKCE! Lehátko Mivardi CamoCODE Flat6Za 3.750 Kč
Extrémně lehké, velké a 100% ploché lehátko ve velice atraktivním designu s digitálním maskováním.
Oznámení - obecné
Na toto místo můžete sami vložit své oznámení ostatním čtenářům MRKu.
Doporučujeme e-shop
www.chytil.cz
Firma Chytil byla založena v roce 2000 a od té doby vyrábí nejrůznější návnady a nástrahy pro lov nejen kaprovitých ryb....
