MRK.cz - stále na rybách - ryby a rybaření

MRK.cz - Stále na rybách

Zakázané ovoce nejvíc chutná…?

3.3.2010 - Nej Vydra

      Nevím, jak vy, ale já před týdenní výpravou za kapry prožívám něco, co může pochopit snad jen stejně postižený blázen. Vůbec se mně nezdá, že se týden před odjezdem vleče a neutíká, jak jsem občas čítával v časopisech. Naopak, doslova letí, a pořád mám pocit, že si všechno nestihnu v klidu připravit a nechat projít hlavou. Příjemná nervozita mě v noci budí a promítám si v hlavě všechno možné i nemožné, jen aby se na něco nezapomnělo.
      Mám z toho vlastně čtrnáctidenní výpravu a přes den jsem pak „vyblikanej jako baterka“. Stačí mi po večeři sednout na gauč, otevřít časopis. Během chvilky únavou zavírám oči a už jsem zase na rybách. Kolikrát pak ani nevím, jak se dostanu do postele…
      I ta předloňská zářijová výprava začínala stejně, když ale ucítím neopakovatelnou vůni zdejších lesů smíchanou s pachem tlejícího bahna u břehu, všechno je rázem pryč a jsem jako vyměněný. V dálce na obzoru sleduji komíny elektrárny, od kterých se téměř vodorovně valí bílý kouř. Je to dobré znamení, celý den solidně fouká východní vítr. Od známých kamarádů kaprařů chytajících asi 300 metrů od mého místa zjišťuji, že ryby vůbec „nekoušou“. Prudké zářijové ochlazení, kdy se voda z 21 stupňů dostala za týden na 12, ve mně trochu nahlodává optimismus, ale uvidíme. Popřeji jim: „Ať vám to začne jezdit“ a jdu taky. První tyčovku umisťuji 200 m a druhou cca 350 m před zatopené keře. Před ně plošně rozhazuji půl kila boilie „Mrtvola“ a v duchu doufám, že to tam jako mrtvola nebude týden ležet…
      Je 21.30 hod., když pouštím do vody druhý kámen s trhacím vlascem a návazcem. Tedˇ jsem konečně uvolněný a spokojený. Zdravím se s místními kapříky a říkám: „Tak, teď už je to na vás, já jsem připraven.“ Při zpáteční cestě ještě lámu chemická světélka a dávám je do bójek pro noční orientaci. Vítr se pomalu uklidňuje. Je tma jako v ranci, proto bližší nalézám až po pětiminutovém bloudění, a vše je, jak má být.
      Konečně si sedám. Je deset hodin, končí oficiální doba lovu, měl bych to všechno zase zabalit a jít spát. Najednou je absolutní bezvětří, sedím a vychutnávám ten klid. Oči mi těžknou po celodenní šichtě a začínám tuhnout. Trhnu sebou a říkám si: „Tak takhle ne, akorát tě někdo načapá, a je průser.“ V duchu vzpomínám na letní návštěvu Oravské přehrady a jenom tiše závidím našim slovenským kolegům. Proč to u nás nejde a u nich hej? Rozhlížím se kolem a napadá mě bláznivá věc. Nedaleko našeho bivaku v lese stojí polorozpadlá, pravděpodobně opuštěná chata. Stojan s hůlkami dávám na její verandu s výhledem na vodu. Špičky prutů úplně nahoru, aby vlasce nebyly vidět. Zapínám příposlech a jdu si lehnout. Unaveně usínám.
      „Píííííí…“ Jízda jako blázen mě vytrhává z vyhřátého spacáku. Rvu na sebe holinky, levou na pravou, ale to je jedno, a sápu se na verandu. Pořád to šíleně jede, na tu dálku razantně sekám, vím, že to vlasec v pohodě vypruží. Je tam. Chvíli ho potěžkávám - i na tu vzdálenost nevypadá špatně. Skáču dolů, špičku stále co nejvýše, a rychle do člunu. Za 5 minut jsem nad rybou, chvíli se poměřujeme a po solidní přetahované je první ryba v podběráku.

Noční šupík 89 cm, 13,8 kg

      Pokládám kapříka na mokrou podložku ve člunu. Hlavně nesvítit, říkám si a odhaduji velikost. Hladím ho a podle hmatu je to šupík asi 80 cm. Na břehu při čelovce naměřím 89 cm a 13,8 kg. Teprve teď koukám na mobil, čtyřicet minut po půlnoci. Paráda, něco přes dvě a půl hodiny po vývozu první záběr. Sakuju kapříka na ranní fotku a znovu vyvážím. Když se obloukem vracím zpátky, cca 100 metrů od břehu člun doslova nadskočí, jak najede na kapra plovoucího na hladině. Lekám se a ne sám, kolem lodi náhle vyskočí další dva kapři. Rychle vypínám elektromotor. Člun se potichu zastavuje a já nevěřím vlastním očím. Kam jen dohlédnu, v odlesku noční hladiny od vzdálených světel elektrárny koukají samé kapří hřbety. Jejich tlamy filtrují vodu jako při nejteplejších letních nocích. Nevěřícně koukám na to divadlo, nejsou to žádní násaďáci, ale kapři různých velikostí - nejmenší odhaduji na 70 cm.
      Se srdcem až v krku pomalu proplouvám kapřím slalomem a modlím se, aby jeli k bójkám. Prut dávám na stojan a zalézám do spacáku. Plný dojmů nemohu v noci usnout, o půl šesté musím ven, abych sundal stojan a dal ho na šestou k vodě. Po ranním hemenexu fotíme se ženou a synkem kapříka a opatrně ho pouštíme. Se slovy: „Dávej si pozor na masáky“ odplouvá a já jdu s příposlechem v kapse na pokec za kolegy.
      „Třetí noc, a ani pípnutí, co se ochladilo, je to naprd,“ dovídám se. Už se dlouho známe, a tak nic netajím. „Říkáš po půlnoci, to jsi měl kliku, volali jsme kámošům, jsou na druhé straně už tři dny taky bez záběru. Možná budeme zítra balit.“
      Celý den jsme si se ženou četli a hráli s klukem, ale pruty jsou přes den bez pohybu. Před setměním je stahuji na převezení, ale bližší v něčem visí. Musím jet na vodu, drží jako přikovaný. Připlouvám nad vázku, namotávám šokovku na ruku, něco povoluje a vytahuji klubo pletenek a vlasců, které jdou do všech stran. „Tady bych se záběru asi nedočkal,“ říkám si, a tak po dni krmení opouštím přední bójku a navážím oba pruty na zadní. Přikrmuji peletami a půlkilem koulí, lámu světélko a vracím se na břeh. Voda se ani nehne, v duchu se modlím, ať trochu fouká. Pruty jdou zase nahoru a já do bivaku. Nemůžu zabrat, nějakým šestým smyslem cítím v kostech jízdu.
      Dvacet minut po půlnoci se rozjíždí levý prut. Rychle nahoru, sekám. Jsem vysoko nad terénem a úhel vlasce nejde tolik po dně, zkusím ho ze břehu. Namotám asi sto metrů a najednou visím. Ryba vypadá dobře, je to škoda. Jedu pro něj, aby tam někde nezůstal. Dostávám se na hranici první bójky a jsem na šokovce. Omotávám ji na ruku a lehce táhnu. Cítím pohyby ryby na konci a něco dole povoluje. Přitahuji prádelní šňůru obalenou vlasci snad všech výrobců, s nějakým plovákem domácí výroby a cihlou na konci. Ryba se naposled zacuká a je pryč. Zklamaně všechno vytahuju a kleju nad blbcem, co v dnešní době používá tohle jako krmnou bójku. Alespoň že jsem dostal i svoji montáž a někde s tím neplave.
      Za třicet minut lezu do spacáku a je zavezeno. Těžknou mně oči, dostávám se do stavu sladké únavy. Další pípání mě vrací zpátky do reality. Letím k prutům, domotávám padák a skáču dolů ke člunu. Jako při cvičení na vojně. Rukojeť elektromotoru pod paží a valím za ním. Šupík 83 cm lape na podložce po dechu a ze člunu ho za chvíli pouštím. Ze tmy slyším skočit kapra, ani nedutám. Další výskok, už jsou zase tady. Divadlo z předešlé noci se opakuje. Zavážím na nejnižší rychlost a doslova kličkuji mezi hřbety. Vůbec jim to nevadí a já jsem úplně fascinován. Do rána už neusnu, ale nic se neděje. Před setměním sundávám stojan a jdu na tradiční ranní pokec.
      „Tak co?“ jen přicházím ke klukům. Líčím dnešní noc a oni nevěřícně kroutí hlavou: „My zase nic, asi máš dobře navařeno. Navečer balíme, nemá to cenu.“ Chvíli se v dobrém popichujeme. Říkám jim, že třetí noc už by logicky měly přijít tři záběry. To jsem ale už vykázán pryč, abych neboural morálku.
      Přes den se to opět ani nehne, a už se těším, až se setmí. Kolem páté přichází jeden z kamarádů na pokec a nevěřícně kouká na mou novou montáž, kterou jedu zavézt. Do prázdné ulity velevruba, kterou jsem si přivezl z bagrování Labe u nás doma, dávám kámen jako závaží, zbytek místa škeble vyplním nadrobenými peletami a dotěsním těstem na boilie. Celé to přetáhnu gumičkou na odpadávačku a vyvážím.
      Nebylo to tam ani hodinu a přichází jízda. Vyjíždím pro kapra a vidím, jak mě kluci dalekohledem sledují. První záběr přes den v okolí. Šupík 80 cm kouká, co to bylo za divnou škebli. „Jen doufám, že to nerozkecáš,“ říkám mu na cestě zpátky. Jinou bohužel nemám, vracím se do doby kamenné. Na noc řádně dokrmím a jdu spát. Ležím v bivaku a ne a ne zabrat. Do třetice, čtyřicet minut po půlnoci, padák. Podle vás by mohly jezdit vlaky, říkám si když koukám na čas. Šupík 85 cm, 12,5 kg. Do rána byli opravdu tři, ještě 80 a 77 cm. Sotva lezu, třetí probdělá noc, a přes den toho se synkem moc nenaspím.


„Labská škeblovka“

      Snídám a dalekohledem pozoruji (už třetí den) velikou loď se stojany prutů na bocích, přizpůsobenou na několikadenní výpravu. Mám ji odhadem kilometr před sebou a přemýšlím, kam asi chodí na velkou… Rukou hladím našeho psa mezi ušima a domlouvám mu: „Zařiď metrovku kapra a máš půlkilo šunky.“
      Začíná pršet, foukat a ochlazuje se. Na lodi je živo, rychle natahují plachtu. S deštěm přichází série čtyř odpoledních záběrů. Všechno jsou to menší kapříci od 70 do 80 cm. Mezi nimi dominuje nádherně baculatý šupík dlouhý 74 cm a vážící 10,5 kg. Od ženy dostávám vynadáno, že jsem ji nezavolal na foto. Když se něco děje, den letí a najednou se stmívá. Začínám více krmit, abych je tam udržel. Na noc podvazuji dvě dvacítky koule do tandemu na oba pruty. Doufám, že vyselektuji menší kapříky, a přijde jejich děda. Asi to prokoukli, do rána ani pípnutí.
      V noci začíná hodně fučet, bivak mlátí jako blázen a další noc skoro nespím. Ráno vítr ještě zesiluje, jde přímo proti nám. Vlny dělají bílé čepice a zatopí mně člun. Baterie komplet pod vodou. Vytahuji ho výše na břeh - ještěže má Zodiac dole vypouštění vody, sám bych s ním nehnul. Vodní peklo začíná. „Paráda,“ říkám si, snad to rozhýbe větší rybky.
      Po obědě synek usnul, vlezu do spacáku a ihned tuhnu s ním. Brutální jízda mě katapultuje a letím k prutům. Levý je prohnutý jako luk a pořád valí. Sekám a pomalu mně dochází, co se děje. Loď, kterou už čtvrtým dnem pozoruji, se v silném větru vytrhla z kotvících tyčí a jedna z nich vzala vlasec. Vidím, jak kluci nahazují motor a pudem sebezáchovy křižují ke břehu. Zatahuji brzdu natvrdo a přicházím o 200 m třiatřicítky. Za chvíli se přicházejí omluvit. „V pohodě,“ říkám, „hlavně že jste celí a neplavete ve vlnách.“ Při navazování se dovídám, že jsou čtyři dny na vodě a bez záběru. Vracím zpátky jednu kouli, snažím se vyplout, ale dvakrát musím vylévat člun, jaké jsou vlny. Napotřetí jedu asi 20 minut proti vlnám k bójce. „To je opravdu „extreme fishing“, s tebou bych se na rybách bál.“ Vyslechnu si něco o bláznovi, loučíme se a jdou balit.
      Došponovávám vlasec, ale stále ho nemohu vypnout. Buď spadl kámen, nebo je tam ryba. Stále dovíjím a asi po čtyřiceti metrech cítím kontakt s rybou. Zdolávám rybu ze břehu a za čtvrt hodiny leží na podložce. Šupík 85 cm, krásně stavěný. Mně ani šupíkovi se proti vlnám moc nechce, ale jedu k bójce. Přikládám pod kotel, zvyšuji krmné dávky, už vím, že žerou.
      Celé odpoledne jezdím proti vlnám a zdolávám kapříky. Než se setmí, mám čtyři naskládané, od 80 do 86 cm. Některé se bohužel nepodaří ukočírovat a končí ve vázkách. Měním baterii, sotva motá. V devět hodin večer mám krizi, doslova na sebe řvu, abych se přinutil vyjet na vodu: „Celou dobu se sem těšíš, a teď budeš měknout, že se ti chce spát, prší a fučí vítr? Tak to ne!“ Za chvíli držím návazec a jedu směr tma. V deset třicet přichází další záběr. Domotávám padák a sekám. Kapr vypadá dobře, při zdolávání seshora sleduji, jak kolegové chytající padesát metrů ode mě balí při čelovkách pruty. Teď nemůžu vyjet, byl bych vidět. Namotám asi sto metrů a zůstávám opět viset. Chlapi mizí v autech a odjíždějí. Skáču dolů, padám a vlasec zamotávám do televizní antény patřící k chatě. Kleju do tmy. Musím rozsvítit, ale všechno dobře dopadne a za chvilku vyplouvám.
      Dostávám se nad rybu, opírám se do prutu na maximum a náhle se z vázky povoluje. Ve tmě se na hladině převaluje ryba, ale nemohu ji přitáhnout. Ještě za něco visí a snad desetkrát ve vlnách a silném protivětru najíždím k místu s podběrákem v ruce. Stále mě sfoukává vichr. Konečně ho podebírám, ale levačka mi těžkne. Dostávám rybu do lodě na podložku a radši nerozsvěcím. Je to obrovský šupík. Nasucho polknu, mám neskutečnou radost. Nevěřícně ho hladím a narážím na vlasec, který vede z podběráku dál do vody. Aha, podjel druhý vlasec, ten uvázl, a proto nešel ven. Rozmotávám silon z návazce od kapra a najednou na něm cítím odpor ryby. Z citem přitahuji asi padesát metrů vlasce do člunu.
      Rukama podebírám dalšího, podle hmatu menšího šupíka. V lodi je samý zmuchlaný vlasec, kapr; a já - totálně mokrý. Na břehu letím pro ženu, ať mně jde pomoci a fotit. Poprvé rozsvěcím, měříme a nevěříme vlastním očím. První má rovný metr a druhý 80 cm. Nádhera, děláme noční fota, menšího pouštíme a metrovku sakujeme na ranní focení.

Noční fantazie – metrovka a osmdesátka z jednoho výjezdu.

      Dvě stě metrů od nás je veliké molo na závětrné straně zátoky a ideální hloubkou. Vážu sak na tři uzle a jdu rozmotávat to klubko vlasců. Snad po hodině navazování při čelovce konečně zavážím, ale dvacet metrů před bójkou se vlasec zadrhne, musím ho hodit do vody a jet zpět. Sakra, co se mohlo stát? Rozsvítím a cívka je prázdná, jen poslední závit. Dávám jinou, plnou pletenky, vlasec už nemám a znovu vyvážím. Stále hrozně fučí, jedu k bójce snad čtvrthodinu. Pokládám montáž, ujedu třicet metrů zpátky, a motor ani ťuk. Vítr mě žene. Rozsvítím, vrtule je doslova udušená mým vlascem, který mně utrhli kluci lodí odpoledne a nějakým záhadným způsobem jsem ho někde nabral.
      Klika je, že vítr jde ke břehu a po dvaceti minutách trefuji molo s naším kaprem. Rychle pro klíč povoluji vrtuli, vymotávám vlasec a za chvíli je vše v normálu. Jdu si lehnout, ale plný dojmů nemůžu usnout. Ve dvě ráno do mě ťuká žena, nemůže taky spát. „Běž se mrknout na toho kapra, jestli je v pořádku, to je hrozný, co se venku děje.“ Tahám za provaz, a krve by se ve mně nedořezal. Sak je pryč. Nechápu, co se děje. Pocit na mašli. Okamžitě rozsvěcím a koukám kolem mola. Najednou vidím nafouknutý roh saku, jak plave na hladině. Doslova se po něm vrhám. Neuvěřitelná klika. Přijít o chvíli déle, asi bych se zbláznil. Vážu snad deset uzlů a stále se vzpamatovávám. Do rána jdu ještě dvakrát na kontrolu, ale vše je už v pořádku.
      S rozedněním vítr polevuje a prosvítává sluníčko. Blíží se víkend a k vodě přijíždí stále více rybářů, což mně zrovna netěší. Po snídani vyndávám kapra na podložku, fotíme ho u prutů a náhle se rozjíždí „levej“. Sekám, jednou rukou přitiskuji kapra na podložku, v druhé mám prut. Volám na rybáře asi sto metrů vpravo a podávám mu prut se slovy: „Dávej pozor, je tam pletenka.“ Fotím se s rybou a po očku sleduji kolegu, jak si vede. Přibližně padesát metrů od břehu udělá kapr prudký výpad, ale rybář nepovoluje brzdu, jde špičkou do vody a rybu vyřezává. „Že jsem ho radši nepodal ženě, ta by si to pohlídala,“ nadávám si v duchu.

Ranní focení – 100 cm, 17,2 kg

      V poledne přichází nenápadný záběr. Hlásič jednou pípne, sleduji špičku, jak se pomalu ohýbá do strany, okamžitě sekám. Po dvacetiminutovém souboji ze břehu podebírám šupíka 92 cm, 14,6 kg. „Paráda, škoda že nejsi těžší, ale potěšils,“ říkám mu při pouštění. Ve tři odpoledne fotíme dalšího šupiho 85 cm a jednoho zařezávám do vázek. Škoda, podle odporu vypadal opravdu dobře. „Nechtěl bys už jet domů, popíchal jsi jich už dost,“ poslouchám od jednoho z rybářů, kteří se vždycky sejdou, když táhnu rybu. Směju se pod vousy, ale naposled.
      Právě onen kolega mě za hodinu převáží oba mé pruty, a to je ode mne dobrých sto padesát metrů. Nevěřím vlastním očím a jdu za ním. „To není možný, abych tě převezl, to ta voda tak klame,“ dovídám se. Za hodinu bez záběru mne dvojnávazcem s krmítkem při stahování samozřejmě zamotává. Bohužel, kultura rybaření u nás je i taková, že někteří „kolegové“ se nedovedou dívat, jak někdo tahá, a oni ne. Pomalu se začíná stmívat a já jedu stáhnout udice. Tohle nemám zapotřebí, zkazit si náladu večer před odjezdem. Sedím před bivakem a spokojeně si rekapituluji předešlých šest dní. Dvacet pět záběrů, patnáct kapříků jsem si potěžkal, škoda, že ne všechny se podaří ukočírovat, ale

Šupík 92 cm, 14,6 kg
to k tomu už patří. Nemám už žádný náhradní vlasec, zkrmil jsem 10 kg Raptor pelet a 15 kg boilies. Trefil jsem se rybám do chutě, ale nejpodstatnější byla volba místa před zatopenými keři. Doslova kapří kuchyně, kam jezdili zobat. Bude to znít jako chvástání, ale bylo zajímavé, že nikdo v okolí během celého týdne nevytáhl jedinou rybu, ač vyváželi nebo chytali z lodě.

      Vítr se před setměním uklidňuje a za obzorem mizí zapadající slunce. Vychutnávám si tu vnitřní pohodu, jsem absolutně spokojený a příjemně usínám… „Pííííííp! Píííííp!“ Trhnu sebou a instinktivně hledám čelovku. „Píííííp… Pííííp.“ Chvíli vůbec nevím, kde jsem. „Pííííp…“ Šmátrám ve tmě a konečně nahmatávám plastovou krytku. Levou rukou šmátrám po holínkách a nahmatávám vedle spící ženu. Sakra, ale co to je? Rukou zamačkávám protivně řvoucí budík. Pomalu se dostávám do reality a dochází mi, kde jsem. Vstávám, dávám konvici s vodou na sporák a probírám se. Musím přeci do práce. Za oknem se ospale probouzí nový den. Byl to všechno jenom bláhový sen, nebo jsem to opravdu prožil? V hlavě si to pomalu znovu přehrávám a jsem ještě stále mimo. Každopádně to byla paráda….

      Hodně štěstí a pohody nejen u vody přeje Vydra Team.

      P.S.: Jo, a odpoledne musím do masny.
Autor: Nej Vydra - ®

Diskuse k článku (883 reakcí)

Přečteno: 23 795x
Průměrná známka: 1.76

Co je nového - kaprařina + obecné
Oznámení - kaprařina
Vložit oznámení

Na toto místo můžete sami vložit své oznámení ostatním čtenářům MRKu.

Kalendář akcí - kaprařina
Seznam závodů
Výsledky závodů
Všechny výsledky
Akční nabídky
Všechny slevy a akce
akce, rybareniIMPERIAL BAITS - Esence Carptrack FLAVOUR WORM UP 50ml

Za 262
Dlouho jsme pracovali na našich esencích a nyní je můžeme nabídnout i Vám. Dávkování 5 - 8ml/kg boilies


akce, rybareniStarbaits sada DTEC E (2 signalizátory+příposlech+kufr)

Za 6899
Signalizátory D-TEC E představují spojení krásného designu a praktičnosti. Štíhlé tělo signalizátoru je doplněno zadním kovovým krytem, který tvoří jeden celek se závitem.


Doporučujeme e-shop
Rubrika E-shopy
LOS-CORMORAN LOS-CORMORAN

Jeden z prvních českých e-obchodů. Věříme, že v široké nabídce více než 3000 položek, si každý najde to, co potřebuje.