MRK.cz - stále na rybách - ryby a rybaření

MRK.cz - Stále na rybách

Itálie - lapálie, 2. díl

27.12.2009 - Bobrman

      Před pár lety nastal takzvaně ideální červenec, který v našich končinách kromě začátku prázdnin přináší pracujícím rybářům i svátky slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje a upálení mistra Jana Husa, což v dobré shodě s kalendářem přináší nesporně tu výhodu, že za tři dny dovolené získáte devět dní rybářské pohody. Tudíž jsem začal organizovat rybářskou výpravu do Itálie, kterou jsem si i přes značné problémy při předchozí akci velmi oblíbil, a snažil se zmobilizovat všechny známé a kamarády rybáře na další jižanský výlet. Bohužel nikomu se příliš nechtělo nebo se to nehodilo termínově, jelikož byly naplánované dovolenky s manželkami a ratolestmi a nikdo nechtěl zbytek roku prožít s kyselým výrazem ve tváři své milé.
      Nu což, řekl jsem si, pojedu sám a uvidím. Pár dní před odjezdem jsem si uvědomil, že se hned po příjezdu vdává sestra a já jsem nevěstě a ženichovi Michalovi nedal nic hodnotného jako svatební dar, a tak mě napadlo, že je vezmu s sebou na ryby, čímž nebudu v cizině osamocen, a ještě příbuzným věnuji originální svatební cestu, na kterou se nezapomíná. Tento nápad byl skutečně prozíravý, neboť se ukázalo, že švagr má bohaté zkušenosti s rybolovem, staré přibližně deset let, které nasbíral na hasičské nádrži u nich na vesnici, kde svým příchodem vždy vyděsil hejno místních plotic, a sestra, kterou jsem vzal na ryby jednou, po záběru zahodila prut do vody a já jej hodinu hledal v labském rameni i s kaprem. Usoudil jsem tedy, že jsou rybářsky dost proškoleni na to, aby svedli urputný boj s italskými velikány. Když jsem návrh přednesl, oba nadšeně souhlasili, a tak jsme začali plánovat společnou výpravu za hranice všedních dní.
      V den odjezdu parádní počasíčko, vše jsme důkladně zabalili do mého černého multivanu a těšili se na události devíti dalších dní. Já naložil asi tunu rybářských prutů, krmení, nezbytnou stravu a dva bivaky, aby šťastní milenci měli klid, pohodu a soukromí a já abych si řádně odpočinul. Švagr kontroval asi půltunou piva, vína a pikantností na grilování. Tím se náš vůz plně vytížil a byl připraven na cestu přes rakouské vršky. Cesta probíhala parádně, až moc parádně na to, aby v Alpách nezačalo dost hustě pršet, a takto intenzivní déšť nás neprovázel celou cestu až do Benátek. Postupně jsem si začal uvědomovat, že jsem v domácím nadšení z rybaření na Pádu opomněl navštívit internetové stránky s počasím v oblasti a stavem vody na řece. Že to byla chyba, jsem si uvědomil, když jsem přejížděl mostní konstrukce na Brentě, Adige a Levante. Žlutozeleně hnědá barva signalizovala stop ideálům a začátek reality.
      Podruhé tisíc kilometrů k Po, a podruhé si nezachytám. No nic, řekl jsem si a dojel na známá místa na kanál, kde jsme vcelku uspěli s parťákem Davidem na předchozí divoké akci. Kanál však nějak moc proudil, a přitom se podle barvy vody nezdálo, že by ho zvedly rozmary počasí. Nechal jsem auto i budoucí příbuzné zaparkované na rozcestí s dalším kanálem a vyrazil podél břehů zjistit, proč je proud tak nezvykle rychlý. Proč to tak teče? Na podzim zde voda prakticky stojí bez hnutí . Odpověď byla až moc jednoduchá, kanály většinou slouží jako zásobníky vláhy místním zemědělcům na místní vyprahlá pole a důmyslný systém vícestupňových kanálů a kanálků ústí až v brázdách mezi plodinami. Jo, holt v červenci se zavlažuje! Nezbylo mi nic jiného, než naši výpravu vyložit na jednom menším bočním kanálu, který se zdál od zavlažovacích povinností oproštěný a vypadal snad i chytatelný, a vypravil jsem se pro povolenky do specializovaného obchodu v patnáct kilometrů vzdálené vesnici. Švagr slíbil, že trochu vybalí a připraví tábor. Ve vísce šlo vše hladce, papíry jsem vyřídil docela rychle, nakoupil ještě několik drobností, na které jsem doma zapomněl, a vyrazil k lovnému místu. Pro úplnost bych měl dodat, že již za Benátkami přestalo pršet a od rána pálilo sluníčko přesně italsky letně.

      Již z dálky, když jsem se přibližoval k lovnému místu, mi něco nesedělo: asi ten svítící červený stan? Nebo v dáli se lesknoucí žlutooranžově fialový deštník výrobce lahodných zmrzlin? Reflexní karimatky, jejichž lesk plašil zvěř v okolních dlouhých lánech místních polí? V tu chvíli jsem se upřímně zděsil, že se mi o rybářské výpravě jen zdálo a nacházím se na plážích nedalekého Rimini na dovolené s vlastní manželkou a potomkem. Vysoký rákos lemující kanál mě dostával do reality a pochopil jsem, že jsem nezkontroloval švagrovu výbavu, kterou ukryl pod svojí zásobou rezavého moku. Během dalších hodin jsem upravil za vydatné pomoci svého budoucího příbuzného tábor do rybářské podoby, což ve vedru, které panovalo, bylo velmi náročné. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak vysoká je asi teplota vody, ve které hodláme rybařit. Nenechal jsem se tímto faktem znervóznit a začali jsme krmit. Zvolil jsem osvědčený způsob svého osvědčeného rybářského parťáka Davida a krmné místo zvolil metr od rákosem porostlého, svažujícího se břehu. Krmení tvořil podhoz z partiklu a jako hlavní chod sloužilo podomácku vyrobené boilie játro-chobotnice.

      Tento propojovací kanál měl odhadem šířku pouhých šest sedm metrů, s hloubkou dva a půl metru uprostřed. Návnady jsme zanesli na obě strany, na každou tři pruty. Jelikož nám přestavba tábora, navázání, vybalení a nakrmení zabralo celý zbytek dne a nečekal jsem, že při tak vysokých teplotách bude ryba vůbec aktivní, začali jsme připravovat večerní grilování. Během grilování jsme si parádně pokecali a potěšili žaludky Michalovými specialitami, a ani jsme málem nepostřehli nádherný západ slunce nad místními loukami a poli. Co jsem postřehl velmi rychle, byl komáří bzukot, který se svitem našich lampiček a našeho pohybu narůstal. Ano, jsme v polích, a to zavlažovaných polích, jsme tedy sousedy několika miliard těchto malých nepříjemných spolubydlících. Tím skončila idylická rozprava a zahučeli jsme do připravených bivaků, kde jsme vyprazdňovali litry repelentu z přivezených plechovek, abychom se přivítali s nájemníky, kteří se v našich přístřešcích ubytovali. Po boji „do posledního komára“ jsem si nechal na spaní jen kraťasy a přikryl se dekou, neboť zde vládlo i po setmění neskutečné horko. V tomhle ani ryby neberou, řekli jsme si mezi utěsněnými bydlišti a usnuli jak miminka.
      Přesně o půl noci se rozezvučel hlásič na pravé straně. Vysprintoval jsem jako nadopovaný Ben Johnson na olympiádě a zasekl. Jelikož pruty napravo byly přiděleny Michalovi, nechal jsem šťastného lovce zdolávat rybu. Krásný souboj trval rybářskému nováčkovi asi půl hodinky a odměnou mu byl nový rekord, sedmdesát devět centimetrů dlouhý pravý pádský šupináč, bojovník. Je pravdou, že nás ryba stála tisíce bodanců, ovšem na druhou stranu si švagr zvedl „osobák“ u kapra o celou délku ryby.

      „Takový potok, a takoví kapři…“ pronesl překvapeně švagr. To ještě netušil, že ještě pětkrát vyběhneme k nočnímu výletu z přístřešků. 76, 73, 72, 68, 66. No tak to si necháme líbit! Michala začalo rybaření evidentně bavit. S prvním zábleskem ranního sluníčka záběry ustaly. Po těžké noci nás vzbudil drobný muž v policejní uniformě, který se dožadoval „pesca licenca“! Začal jsem ve zmatku hledat rybářské povolenky na lov ve zdejší provincii a policista se začal dobývat do sousedního bivaku.
      Jak říká staré přísloví, „Nedráždi medvěda, když spí ve své jeskyni“. Postavou drobný policista rozepnul zip bivaku zrovna ve chvíli, kdy v trenkách oděná gorila vylézala ze svého úkrytu. Mohutný stodvacetikilový trup zahalil šerifovu postavičku stínem a modrobílý fiátek v ten okamžik udělal mezi poli prašnou ohnivou čáru. Kontrola povolenek tedy proběhla bez potíží.
      Po polední siestě, kterou odbíjely hodiny na věži vzdáleného kostela, se Gábina a Michal jeli podívat do sotva viditelné vzdálené vesnice, neboť sestra trpěla abstinenčními příznaky ženy s dlouhou nakupovací pauzou.

      Ryby měly siestu od svítání. Signalizátory mlčely a já vymýšlel, jak na ně. Vzpomněl jsem si na několik krabiček rousnic v naší cestovní lednici, navázal jsem starý vláčák, který jsem vzal omylem, a ledabyle pohodil nástrahu doprostřed náhonu. Ke svému překvapení jsem se bavil až do příjezdu spolubojovníků lovem asi padesáticentimetrových sumců. Dva jsem připravil novomanželům ke slavnostní večeři, připili jsme si pivkem z ledničky a užívali pohodu letního podvečera. Gábina navrhla, zda bychom naše auto a tábor nepřesunuli pod asi 200 metrů vzdálený strom, kde by mohl být stín, a tudíž naprostá pohoda i přes den. Byla ale taková pohodička, že k tomu nedošlo a věci příští ukázaly, že to bylo moc dobře.

      Večer „V“ se chýlil k vyvrcholení. Když komáři začali svůj tanec chuti krve a chlapi zvažovali výměnu kraťasů za maskáče, pohnul se prut s východočeskou rousnicí. Po silnějším škubnutí jsem zasekl. Asi vteřinu to vypadalo, jako bych zasekl dalšího prcka, ale potom se naviják rozjel, až se z něj kouřilo. Ryba se rozjela kanálem a její tempo bylo silné a plynulé. Utíkal jsem za ní, neboť cívka Mitchella se rychle vyprazdňovala. V trenkách jsem běžel za obrem, kterého jsem měl evidentně na prutu. Vlasec 0,30 držel a prut, dvacet let starý vláčák ABU Garcia po dědovi, byl ohnutý na maximum. V tu chvíli jsem si uvědomil, že ryba nemá kam utéct a v kanále nejsou žádné vázky. Ryba stále jela dál a já běžel podél břehu s ní. A tak jsme dorazili až k zúžení, kde se tok stáhl tak na tři metry šířky. Tam jsme se začali přetahovat o každý metr a ryba dělala výpady ze strany na stranu. Podle kopanců jsem poznal, že velkou rybou je obří sumec, podle miliardy štípanců jsem poznal, že srst, která se mi udělala na holé kůži, je vrstva početné komáří rodinky.
      Ucítil jsem švihnutí na kůži, to byl můj spolubojovník Michal, který se v táboře rychle převlékl, přiběhl a začal bodavce z mého těla odhánět narychlo sebraným ručníkem. Jelikož jsem tušil rozměry svého vodního soupeře, odmítl jsem jeho nabídku, že prut podrží a doběhnu se převléct. Kdybychom nebyli na tak opuštěném místě, mohli by okolojdoucí sledovat komickou scénku: menší muž zdolávající rybu, bičován mohutným otrokářem ve stylu lodníků ve filmu s Angelikou. Přežíval jsem miliardu komářích bodanců a sumcovy výpady ustávaly. Byla hodina a půl od záseku. Rybu jsme utahali ve zúženém kanále a ve světle čelovky nám strnuly rysy, když ryba při otočce na hladině zabrala prakticky celou šířku toku. Odhad byl minimálně dva a půl metru. Švagr doběhl pro rukavice, abychom mohli rybu vytáhnout za „podkovu na břeh“. Když dorazil zpět, vlezl do vody v místech, kde už ryba vzdávala svůj boj. Oba jsme na sebe koukli a současně vyslovili: „Ještěže to ten prut vydržel!“ Tato věta změnila výpravu o sto procent. Ryba se švagra lekla a asi naposled vyrazila od břehu.Tah najednou povolil. Přitáhl jsem vlasec na břeh. Na konci byl asi padesáticentimetrový sumeček, úplně rozžvýkaný mohutným soukmenovcem. Vše bylo jasné, žížalku vzalo sumčí miminko, a na něm si pochutnal místní obr. Vše drželo skoro dvě hodiny na háčku, který prosekl krajíček tlamičky sumčího juniora. Bylo to hrozné zklamání. Zalezl jsem do bivaku a švagr na mě houkl, že bere auto a jede to zapít do baru, který viděl ve vesničce ve vzdáleném dohledu od našeho místa lovu, v níž byli dopoledne na nákupech. Michal i s Gábinou zmizeli ve tmě a já jsem přemýšlel o těžkém a prohraném souboji. Vyrušil mě začínající větřík. Vylezl jsem na vzduch a uviděl fialovou oblohu před sebou nad mořem. Jak jsem se otočil a podíval se na mračna stejné barvy za sebou, netušil jsem, co přijde, jestli se bouřka táhnoucí se mořem a mračna letící od Alp potkají.

      Poklidně jsem uklízel věci kolem. Trvalo asi pět minut, než přišel první záblesk. Vítr mohutně zesílil z obou stran. Bouřky se naráz potkaly přímo nad naším ležením. Strom, pod který jsme chtěli včera umístit náš vůz, padal ve vteřině přes kanál, čímž tento topol vytvořil lávku. Chvilku se mi podařilo udržet v ruce deštník od bivaku, ale opravdu jen na pár chvil, pak odletěl i s našimi doklady, mobilem, ledvinkou s eury a foťákem neznámo kam, směrem ke kanálu. Kvůli prachu z polních cest nebylo vidět na krok a lehce, jen koutkem oka, jsem zaregistroval, jak nám mizí druhý bivak a veškeré oblečení i vybavení. Spustilo se mohutné krupobití. Nebylo se kam skrýt. Slyšel jsem praskání stromů po celém okolí. Kroupy vystřídal drtivý déšť. Prachová opona zmizela a já viděl i přes stálý mohutný vítr tu spoušť a zkázu. Naše loviště vypadalo jak místo havárie Boingu 747 z katastrofického filmu. Naše věci a vybavení lítaly po celém poli. Byl jsem mokrý až na kost a s pár eury v kapse jsem vyrazil k vzdálené vesnici, kde jsem předpokládal výskyt Michala. Ten měl alespoň svoji peněženku, což nám mohlo zachovat určitou naději na nákup pohonných hmot, vedoucích k návratu do vlasti. Po dlouhé půlhodině v řádící vichřici s deštěm jsem dorazil do městečka a podle vozu našel Michala a Gábinu.
      Oba čekali v místním baru s tlupou domorodců a obdivovali sílu uragánu, který se tu proháněl. Nechtěli riskovat poničení našeho vozítka létajícími větvemi, a tak tu setrvávali, očekávajíce konec řádění vichru. Popsal jsem jim naši situaci a začali jsme počítat naši hotovost. Zbylo nám sotva na cestu zpět, jsme bez mobilů, foťáku a ledvinky s penězi.

      „Dopr..le,“ pronesl švagr do hukotu v místní nálevny.
      „Toprdéle, republika čeka,“ pravil muž, který seděl v luxusním černém obleku u nejlepšího stolu zdejší restaurace a poslal svého spolusedícího vstříc podivné trojici návštěvníků v maskáčích, z nichž jeden připomínal komickou kombinaci amerického výsadkáře a místního vodníka. Pozval ztroskotance ke svému stolu, i polskou číšnici, která potom celý večer musela překládat rozhovor této skupinky. Muž, který svým vystupováním i úctou, již požíval u ostatních návštěvníků, připomínal Dona Corleona ze slavné knihy „Kmotr“ od Maria Puzza, se nás ujal a tvrdil, jak výborně se s Čechy obchoduje a jaké dobré obchody v naší vlasti uzavřel. Raději jsme se při vzezření muže a jeho pobočníka nezajímali, o jaký business se jednalo. Po vyslechnutí příběhu o ztrátě všech výdobytků civilizace se nás muž ujal a začal nás hostit. Jeho pobočník si od nás vzal iniciály a slíbil, že nám sežene náhradní doklady, abychom se dostali zpět do Čech. Poděkovali jsme a čekali, co bude dál. Muž se po večeři zvedl, prohodil pár slov s majitelem baru, rozloučil se s námi a odešel. Polka, která zde prý zůstala po rozvodu s italským přítelem, nás přišla informovat, že pití máme zdarma a zítra nás vyzvedne kápův řidič na místě lovu, které jsme před tím muži popsali. To byla pro švagra i mě výzva! Italský hospodský nás zásoboval jídlem a pitím, co hrdlo ráčí, a Michal si u místních vysloužil díky konzumaci osmnácti točených rezků přezdívku „papá heineken“. Já jsem kontroval flaškou Campari s pomerančovým džusem a venku začalo svítat. V rámci slušnosti a naší opilosti jsme poděkovali. Na cestu nám barman věnoval čtyři sedmičky červeného, jež donesl ze sklepa, a místní karabinier nám vycouval s Peugeotem a nasměroval nás na cestu, vedoucí k našemu lovišti. Celá ves se k nám chovala jako k vlastním. A opět začínal nádherný slunečný den.
      Když jsme dorazili zpět a viděli na vlastní oči tu spoušť, okamžitě jsme vystřízlivěli. Začali jsme dávat dohromady osobní věci a výbavu. Moc toho nezbylo. Několik hodin jsme hledali i slunečník s našimi cennostmi, ten jsme však nenašli, asi zůstal na dně některého z nejbližších kanálů. Škody byly obrovské. Z ledničky v autě jsme vytáhli konzervy a poobědvali. Všechno na nás nějak padlo, vytáhli jsme červené od barmana a pili na žal z té marnosti. Dohodli jsme se, že ráno jedem domů. Lehli jsme si ve stínu za vozem a usnuli.
      Probudil nás až příjezd černé limuzíny, která v odlehlých polích působila jako pěst na oko. Posel nás naložil a odvezl do letní rezidence, kde nás čekal „kápo“ s hostinou a nastoupeným služebnictvem. Po hostině a popřáním dobré cesty zpět nám věnoval vytištěné náhradní tiskopisy s našimi iniciály na cestu zpět domů. Rozloučili jsme se a řidič nás odvezl zpět ke kanálu.
      Ráno jsme vyrazili a večer v deset jsme zasedli, abychom probrali neuvěřitelnou svatební cestu, u nás v domácí hospůdce. Švagr vytáhl bednu Heinekenu.
      Při další výpravě jsem zjistil, že záhadný kmotr je majitelem obrovského podniku vyrábějícího konstrukce továrních hal a do této vesničky zajíždí na dny volna a odpočinku do svého honosného letního sídla.

Autor: Bobrman - ®

Diskuse k článku (28 reakcí)

Přečteno: 9 063x
Průměrná známka: 1.24

Související články

Itálie - lapálie, 1. díl

Výprava na Pád s dramatickým průběhem.

Co je nového - kaprařina + obecné
Akční nabídky
Všechny slevy a akce
akce, rybareniJRC Contact Camou 1 man za skvělou cenu!

Za 2.700
Bivak JRC Contact pro jednu osobu s velkým vnitřním prostorem. Limitovaná edice 2017! Tyto bivaky jsou identické jako celá série bivaků CONTACT, ale mají dnes velmi moderní maskáčové barvy.

akce, rybareniNOVINKA 2017 Chyť a pusť Krmítková směs 3kg

Za 139
Dodáme do 24 hodin a pokud se přihlásíte obdržíte další bonus v podobě 3%. Vyrábí se v příchutích: Orlická mušle, scopex, vanilka, černý halibut, jahoda

Oznámení - kaprařina
Vložit oznámení

PRUTY PROLOGIC COM ROD

prosim zajemce z mlade boleslavi kteremu tyto pruty povezu 22.9.2017 v patek ozvete se prosim na tel. 774539449 ztratil jsem na vas kontakt. mahovsky

Kalendář akcí - kaprařina
Seznam závodů
Výsledky závodů
Všechny výsledky
Doporučujeme e-shop
Rubrika E-shopy
FISHING INVEST FISHING INVEST

Rybářský e-shop zaměřený pro kapraře a hodnocený jako nejlepší kaprařská speciálka. Nabízíme to nejlepší ze světové kaprařiny.Veškeré...