„A co kdybychom jeli do Itálie na Pád?“ Tahle věta kamaráda Davida odstartovala naši výpravu na italskou řeku Po, o níž mluvil jeden náš kamarád sumcař v superlativech. A jelikož jsme kapraři, vzali jsme nafukovací Zodiac, nějaký motůrek a klasickou kaprařskou výbavu velmi slušné úrovně a bez jakékoliv logistické znalosti a podpory vyrazili na dlouhou cestu. Příjezd v 6 ráno, kdy každý normální Ital spí, a pohled na PO a náš člun vykrystalizovaly v divnou grimasu v našich obličejích. I tak jsme nelenili a vyrazili hledat rybářský obchod k zakoupení povolenky s tím, že nějak to dopadne. Po dost namáhavém nákupu jsme usoudili, že hlavní tok Po nepřipadá v úvahu a aby vůbec něco s člunem šlo podniknout, volíme Goro, divoké rameno Pádu.
Do tří odpoledne jsme hledali místo a bez spánku makali naplno. V 19 hodin, tedy po 48 hodinách v kuse, byl postaven tábor, zavezeno, nakrmeno a vše připraveno. Nádherné místo v malé zátoce s vracákem, zhruba 4 metry nad vodní hladinou. Jen než jsme ve 21 hodin ulehali ke spánku, povídá David, že voda se nějak divně barví. Krásná noc bez pípnutí nás nechala vyspat do růžova a nádherné probuzení dokreslila začínající povodeň. Když už stoupající voda začala zaplavovat naše tripody, byly sbalení a úprk po jediné a již řádně vlhké cestě jedinou možností záchrany holého života. Povodeň je prostě matkou Pádu a divokost jeho sestrou.
Nastalo zděšení: co teď? Tisíc kilometrů za námi, tisíc před námi! Slovo dalo slovo a rozhodnutí znělo: „Jedem na Labe a na tenhle propadák zapomeneme.“ Ale co se zaplacenými povolenkami v rybářském obchodě (v sobotu vždy vydají jen doklad o zaplacení a povolenka se vyzvedává v pondělí ráno)? Našli jsme kanál vedoucí kolem řeky, abychom nasbírali sílu na cestu zpět a v klidu se vyspali. Pavel vyrazil pro povolenky.
V rybářském obchodě vládla pohodová atmosféra, vedla to sympatická ženská a jediný návštěvník, starý Ital, si prohlížel nejjemnější splávky. „Cizinec“ si vyzvedl u „domorodců“ povolenku a okukoval obchod. V obchodě byl kávovar a při kávě přichází chuť na cigárko. V tomto místě přišel zlom „zmařené výpravy“. Starý italský rybář přišel ke mně a gesty poprosil o cigaretku. Oba jsme vychutnali tabák a začali ručně-slovní konverzaci dvou „rybomilovníků“. Jelikož konverzace byla náročná, přinesl starý Ital ilustrovanou literaturu a já ukázal na kanál, na kterém jsme se usídlili. „Carpa?“
„Sí, grande carpa!“ odpověděl domorodec.
„Amuro?“
„Sí, grande amuro!“
„Siluro?“
„No!“ Ujasnili jsme si z mapy místa lovu obou ztroskotanců a poklábosili rukama nohama, co to šlo. Některé zápasy ligy mistrů rozhodují maličkosti, a tento výlet rozhodla maličkost zrovna tak.
„Tak ten kanál zkusíme! I když je absolutně nepřitažlivý a kvůli tomuhle jsme sem nejeli takovou dálku. Dáme na radu starého rybáře!“ řekl jsem po návratu ke kanálu Davidovi. „No co, už jsme ztratili tolik, že víc nemáme co. Na jednu noc to ozkoušíme!“
Stařík se za námi ještě během dne stavil na italsko-český pokec a donesl na důkaz přátelství staré místní mapy, do nichž zakreslil TOP místa, a zase odcupital neznámo kam. Pravdou zůstává a u „kouzelných dědečků“ tomu tak bývá, že jsme toho muže už nikdy nepotkali, ač do těchto končin jezdíme nadále i několikrát ročně. Co udělá jedno cigárko z kutnohorské fabriky u nikotinových závisláků! První rybu chytil David. Úhoře, asi 20 centimetrů! Oba jsme se upřímně zasmáli.
„Kvůli tomu jsme jeli tisíce kilometrů?“ Vzápětí jsem kontroval kapříkem asi čtyřiceticentimetrovým a poté jsme oba ulehli k zaslouženému spánku. Na tvářích nám zůstaly škodolibé úsměvy nad obřími úlovky toho dne. V bohorovném tichu zazněl hlásič. Oba jsme vystartovali jako chrti za zaječím ocasem. Zasekl jsem a pocítil zklamání.
„Je to cejn,“ řekl jsem Davidovi, podle slabého tahu ryby, a černá můra byla ještě černější. Zlehka jsem přitahoval rybu z dálky, kam jsme „zanesli“ nástrahy, a čelovkou svítil do míst, kde jsem očekával vynoření placaté ryby.
V tom David zakřičel do tmy: „Okamžitě povol brzdu, máš tam amura, a pořádného!“
Nejprve jsem nechápal, ale ve vteřině, kdy jsem povolil cívku, nastal tanec ryby o holý život. Už prvním máchnutím, při kterém nás pěkně zlila, bylo vidět, že ta ryba je opravdu veliká. Mocné výpady trvaly snad půlhodinu a oba jsme se těšili na prvního krále místních vod. Ryba, která třicet minut bojovala o každý milimetr vlasce, se vzdala a zajela do připraveného podběráku. Stříbrná krása byla v podběráku, svalnaté torpédo svůj boj vzdalo. Koukali jsme jako děti na krásu, kterou vydal bezejmenný kanál. Obrovská statečná ryba ležela na měkké podložce, její šupiny se v lesku měsíce odrážely jako perly v rukou krásné divošky. Král-bojovník měřil sto šest centimetrů.
Noc teprve začínala, neboť půlnoc přibrala jen první hodinu. Oba jsme pookřáli, a s novou nadějí začali krmit partiklem v očekávání dalších stříbrných torpéd. David byl ten šťastnější, neboť na jeho návnadu přišel nádherný stodevíticentimetrový krasavec, který o svůj osud svedl velký souboj. Celou noc jsme se nezastavili, chytali nádherné ryby, a až nad ránem usnuli spánkem spravedlivým. Ze snů nás probralo až dopolední slunce, které je na podzim v těchto končinách velmi intenzivní.
Bylo úterý a pochopili jsme, že jsme v rybím ráji, a také se pomalu zapojujeme do života místních statkářů, jimž tento revír patří. Chovali jsme se k rybám a přírodě velmi slušně a získali si úctu místních, kteří si tu budují životní osud mezi opuštěnými statky a polnostmi. Počet záběrů narůstal a oba jsme slyšeli zvuk pípáků i z polodřímoty, jelikož osud nám nedal kousek spánku. Kapříci kolem sedmdesáti osmdesáti centimetrů se stali našimi životabudiči a amuři v nočních jízdách řádně prověřili naši sehranost. Kdo podebíral, musel i hodinu čekat, než druhý lovec zdolal stříbrného bojovníka.
Osud nebo Svatý Petr či náhoda však rozhodl i jinak. Jeden místní statkář pořádal oslavu, asi dožínkovou. Jeden z místních rolníků, který denně okolo nás jezdil na kole a bodře nás zdravil, přecenil své schopnosti. Toho večera nás notně opilý Paolo Manttovani opět pozdravil a vyjel na svoji poslední cestu, vstříc svému osudu. O chvíli později jsme v noční divoké přírodě zaslechli děsivý skřek, který jsme přisoudili nějakému zvířeti. Že to byl zvuk lidský, nám došlo až později. Paolo zemřel 150 metrů od našeho tábora. Pak už nastalo hrobové ticho. Na břehu zůstalo jen kolo a průrva v hustém rákosu, lemujícím strmý břeh kanálu. Synovec, který přijel strýce hledat, s naší pomocí osvětloval břehy v naději, že Paolo se zachytil o bujnou vegetaci místních vod. Leč marně.
Posléze jsme pochopili soudržnost místních sedláků, když se z pustého místa, na kterém jsme lovili, stalo místo X celé delty Pádu. Pochopili jsme místní lidi, kteří v této bídě hospodaří, a jednomu na druhém záleží.
Pro nás nastala katastrofa. Ze všech stran se začali sjíždět k našim bivakům všichni statkáři, kterých je podél řeky v polorozpadlých staveních spousta. Museli jsme sbalit výbavu, aby nám ji jejich traktory a další zemědělská technika, jedoucí zapojit se do pátrací akce, nezničily. Nakonec jsme jen pruty upravili tak, aby byly více stranou od toho blázince a chytali dál. Na naše poměry nepochopitelné! Lidé se sjíždějí z dalekých vesnic po polních cestičkách a my jsme v jádru dění. Jsme šíleně unavení a jdeme radši spát. Už ani nereagujeme na projíždějící sanitky, hasiče a karabiniery, kteří těsně projíždějí kolem našich tripodů. Dnes už Paola připomíná jen pomník na břehu náhonu s jeho fotografií, který zde dokumentuje smutnou a divokou říjnovou noc.
V našich končinách se mrtvola hledá, dokud se nenajde, ale jsme v Itálii, mrtvola se hledala do půl jedné do rána, a pak se rozhodlo, že se bude pokračovat až ráno. Usnuli jsme tvrdým spánkem a ráno se probudili do ticha a klidu. Nikde ani živáčka. Čekali jsme, že při rozednění bude akce pokračovat, ale první hledači mrtvol přicupitali až v 10.30. Prostě pohoda, „no streso“, asi se řídí heslem, že mrtvola už nikam neuteče. A jelikož si asi mysleli, že mrtvola může plavat i proti proudu, tak vesla a bidla místních záchranářů tloukla o hladinu i pod našimi nahozenými pruty.
Takže opět konec! Oba jsme si na místě zvykli a nachytali zde spoustu krásných ryb. Ale to je prostě Itálie, tady nesmí člověka nic překvapit. Musíme opět improvizovat. Vzpomněli jsme si na mapu od kouzelného dědečka. Našli na ní další zakroužkované místo a jedeme! Je to další risk v už tak divokém týdnu. Další balení tunové výbavy a další krok do neznáma.
Budiž chvála starému Italovi! Místo, které děd označil, fungovalo a bylo skutečně nádherné, plné vysokého rákosí a ostrůvků. Prostě jako z pohádky o rybařině. I zde jsme lovili kapříky a amury, i na trofejní kusy byla tato část bohatá.
V den odjezdu jsme byli skleslí, že musíme tato místa opustit. Delta je tak krásná! Chtěli jsme ji celou prochytat, ale čas našeho pobytu vypršel.
Itálie je lapálie. Závěrečnou tečku za divokou výpravou udělali stavební dělníci na benátském komplexu kruhových objezdů. Při opravě jaksi zapomněli umístit směrové a informační tabule, a tak jsme odbočili na špatnou dálnici a najeli si o 250 kilometrů více. Ale to už nás ani nevzrušovalo, po týdnu v divoké Itálii.
CK ALBA tour s.r.o.
