Pádským kanálníkem

10.9.2009 - Raf

      Hned na začátek si ujasněme některé pojmy z Pádské roviny. Pokud se mluví o mytické řece Pád, jež je v našich zeměpisných šířkách už přes deset let rybářským šlágrem, obvykle je to o její hlavním toku, a především o jeho posledních sto kilometrech před ústím do moře. Řeka pramení v Kottických Alpách ve stínu 3 841 metrů vysokého masivu Monviso a je dlouhá 652 km. Do jejího povodí o rozloze 74 000 km2 (o něco menšího než Česká republika) spadá 141 přítoků. Nejvýznamnějšími přítoky jsou řeky Adda a Ticino. Průměrný průtok v dolní části Pádu je 1 540 m³/s, tedy asi desetinásobek dolní Vltavy.

Jsou tu ještě kanály – útvary uměle vytvořené především za účelem zavlažování, které nejsou přímo spojeny s hlavním tokem, ale voda se do nich přečerpává.

      Těsně před ústím začíná Pád tvořit deltu, která je vlivem eroze rok od roku přibližně o 60 hektarů větší. Kostru pádské delty tvoří pět hlavních ramen Pádu - Po di Maestra, Po della Pila, Po delle Tolle, Po di Gnocca a Po di Goro. Rameno tvoří volně spádem proudící voda, odklánějící se přirozeně z hlavního toku. Velkou část delty chrání národní park delty Pádu - Parco Delta del Po. Pak jsou tu ještě kanály – útvary uměle vytvořené především za účelem zavlažování, které nejsou přímo spojeny s hlavním tokem, ale voda se do nich přečerpává. Některé z nich nejsou široké ani metr, jiné mají na šířku ke stovce metrů, plavou na nich obrovské lodě a jsou dlouhé přes 100 km. Ani kanály ale nejsou žádnou stojatou vodou. Voda je v nich vlivem působení moře i čerpadel neustále v pohybu, v době odlivu a přílivu se silou hravě vyrovná hlavnímu toku. Hlavní tok, ramena i kanály mají kromě země původu společné to, že jsou plné ryb (včetně těch nejmenších kanálů). Hlavní tok je zabydlený těmi největšími rybami, ale rybařina je tam také nejobtížnější a velmi často vlivem vysoké vody naprosto nemožná. Ramena jsou obklopená divokou přírodou, s krásnými okolními lagunami a hodně velkými rybami. Na kanálech je lov jednodušší, není tu tolik vázek a je tu opět velké množství hodně velkých ryb. Okolí kanálů není na druhou stranu tak přírodně divoké – připadáte si tu, jako kdybyste si rozbalili rybářský tábor uprostřed pole kukuřice. Mnozí čeští a slovenští veteráni pádské delty, pro které je delta láskou na celý život (a dávno to už nejsou jenom sumcaři), mají vymetené všechny druhy jejích vod. Volba, kam vyrazit příště, není jednoduchá.

Kapry, kteří už žrali z našich krmných míst velmi zodpovědně, jsme podpořili dalším zákrmem, a ti se nám odvděčili tím, že baštili naše bobule opět celý den.

      Já jsem s Václavem k Pádu opět dorazil letos na začátku dubna. Zima byla sice dlouhá, jarní oteplení bylo ale velmi radikální, v průběhu března navíc na severu Itálie hodně pršelo. Měli jsme tak tu čest spatřit jednoho brzkého pátečního rána po probdělé noci za volantem italský veletok v plné rozvodněné parádě. Řeka se sotva držela v korytě, v některých místech ho opouštěla, byla hnědá jak lidské výkaly, po její hladině plavaly velkou rychlostí kmeny stromů a místy se dělaly mohutné vodní víry. Kdyby do ní člověk nahodil prut se sebetěžším olovem, okamžitě by skončilo u břehu. Kdyby do ní vplul s lodí, skončil by v lepším případě v moři. My jsme ale na rozdíl od některých průvodců nebyli překvapeni. Věděli jsme už z Čech, do čeho jedeme, a rozhodli se do toho s vervou vrhnout. Po pravdě se vlastně vše vyvíjelo podle plánu.
      Kamarádi Libor s Ondrou a kamarádkou Petrou nám předali připravené povolenky, ukázali v noci uloveného 147cm sumce, vážícího vzhledem k délce neskutečných 31 kg, my zase skočili do auta a vydali se hledat lovné místo. Bylo jasné, že na hlavním toku a na ramenech to pár dnů nepůjde. Jedinou volbou tedy bylo to, co bych se za ideálních podmínek neodvážil udělat, ale zároveň mě hrozně lákalo – lov amurů, kaprů a sumců na zavlažovacích kanálech. Po zimě strávené s myší v ruce na Google Earthu jsem měl v rukávu připravených kanálů hned několik. Prošmejdili jsme hned čtyři, abychom se nakonec na pokraji sil vrátili k tomu prvnímu. Ten byl v našem pomyslném žebříčku až druhý nejlepší. Podél kanálu na vrcholu hitparády ale rybářská stezka nevedla - cedule „Zona privata“ sice v zimě na Google Earthu vidět nebyly, ale v reálu byly natlučené ve vodě, velmi dobře viditelné a dostatečně srozumitelné i pro méně znalé cizích jazyků.

Václav se před snídaní rozcvičil 78cm kaprem.

      Octli jsme se tak na kanálu, jehož jméno vzhledem k úctě ke zdejší rybí osádce nebudu vyslovovat. Mimochodem - osobně se divím, že Pád není v českém soupisu revírů mezi vodami „zahraničního významu“. Čechů sem totiž jezdí jako psů, ne všichni pouští velké ryby, a navíc když někde naleznete pohozenou plechovku od piva, můžete si tak v kurzu 2:1 vsadit, že na ní bude napsáno Gambrinus, Budvar nebo Staropramen, u paštik by byl kurz ještě nižší... Široko daleko na kanále nikdo nebyl, to nám při množství krmné munice (50 kg boilies Rafbaits a Vaclavbaits, 40 kg kukuřice a 15 kg pelet), kterou jsme měli sebou, dávalo naději, že si před sebe stáhneme ryby z celého okolí. První, co jsme vybalili, byl člun, echolot a krmení. Slavnostně jsme vyjeli na vodu monitorovat reliéf dna. Pak to ale začalo. Nejdříve Václav uchcal svůj zánovní motor. Bylo bezvětří i bezproudí, a tak jsme objížďku dokončili v pohodě na pádlech. Zakrmili jsme u protějšího břehu, uprostřed kanálu a u našeho břehu. Z vody jsme se vrátili dlouho po poledni, rychle jsme něco snědli, naházeli pruty do vody, vybalili lehátka se spacáky a po třiceti hodinách bdění usnuli. Nevzbudila nás jízda, ale budík nařízený na čtvrtou hodinu odpolední. Začali jsme zběsile chytat nástražní ryby a zavážet pruty na sumce. Vše jsme tak tak stihli připravit do doby, než signor, který sedí na nebesích a posílá odtud maily s instrukcemi do Vatikánu, zhasnul. Po soumraku se u nás stavil kouzelný italský dědula z nedaleké zemědělské usedlosti a směnil s námi skvělé vlastní víno za ještě lepší koupené pivo. Potvrdil nám, že v kanále je jak grande carpo a grande amuro, tak grande siluro a poradil nám, že v kanále můžeme nachytat do koše i větší než malé množství raků, načež jsme mu odpověděli, že jsme pescatore a raci nás vůbec nezajímají. Naše přátelství s dědulou trvalo celý týden.
      Po rybářské stránce se v první italské noci nic nestalo. Pouze jsme poznali, jak moc je v době odlivu na necelých sto metrů širokém kanále silný proud. Dvěstěgramová olova se nám neudržela u protějšího břehu ani náhodou, v plavební dráze také ne a pod naším břehem s velkými obtížemi. Bylo jasné, že bude buď potřeba v noci pruty před začátkem odlivu přehazovat, nebo chytat pouze pod břehem či vymyslet něco úplně jiného. Proudem jsme se nenechali odradit a podle hesla „nesmíš se toho při krmení bát“ rozkrmili opět všechna tři místa. Za chvíli před námi maximálně 4,5 metru hlubokým kanálem projel první „tanker“ s ponorem okolo dvou metrů. O vhodnosti krmit plavební dráhu jsme začali pochybovat.

Tento černý šupináč měl sice jenom 68 cm, ale na svou délku velmi netypických 7,5 kg.

      Slunce pálilo a další tankery jezdily. My seděli na protipovodňové hrázi jak římští císaři a pozorovali dění v okolní nížině. Nutno říci, že z naší vyvýšené pozice jsme o něm měli velmi dobrý přehled. Kanály jsou obklopeny poli, která přerušují jenom další menší kanály nebo cestičky vedoucí k zemědělským usedlostem. Viděli jsme tak sedláky sít, orat, nebo okopávat, viděli jsme strašáky v polí zarůstat obilím, které rostlo rychlostí bambusu. Nad zemí se hemžili vrabčáci a z výšky na to dohlížely poštolky a další draví ptáci. Příroda ale ožila i v kanále. Na druhém břehu začali v zakrmeném místě skákat kapři. Na helikoptéru - montáž dimenzovanou na dlouhé hody – jsem měl převázáno během okamžiku. O hodinu později už byli na břehu první dva kapři – první měl 66 cm, druhý pěkných 80 cm a 8,5 kg. Poté začal popolední odliv, který lov v nadějném místě znemožnil. V době odlivu promrhal Václav dvě kapří jízdy, ale na druhou stranu se stal prvním člověkem, který mě porazil v minizávodu ve feederu, kterým jsme si krátili odpolední nudu a také si obstarávali nástražní ryby. Je třeba podotknout, že s nástražními rybami na tomto kanále nebyl nejmenší problém. Čekali jsme pouze více karasů, kteří se ale zrovna třeli, a tak se povedlo v průběhu závodu chytit jenom jednoho. Později odpoledne se Václav vypravil za automechanikem Ondrou, který chytal asi pět kilometrů od nás na zátočině hlavního toku, nechat si opravit motor lodi. Já zatím chytil na Václavův prut nádherného černého šupináče, který měl sice jenom 68 cm, ale na svou délku velmi netypických 7,5 kg. Václav se vrátil s opraveným motorem, nasadil ho na člun a jel zavážet na sumce. Po chvíli byl motor opět uchcaný, startovací struna zamotaná v hloubi motoru a ještě k tomu se Václavovi povedlo vrtulí od motoru protrhnout vezírek, ze kterého tak uplavaly všechny nástražní ryby, včetně mého jediného noblesního karase. Ke všemu se začalo stmívat. Očima sumcaře nebyla situace ani trochu dobrá. Popadl jsem feeder rychle jak traper svoji ručnici při návštěvě indiánů a nalovení dalších nástražních ryb bylo naštěstí jen dílem několika minut. Ryby poté Václav ve velkém větru na pádlech zavezl a v úplné tmě dorazil na břeh. Věděli jsme, že kapři už načichali pachovou stopu našich koulí a doufali jsme i v prvního sumce. V noci se ale nedělo vůbec nic.

Další můj kapr okolo 80 cm.

      Zato ráno bylo famózní. Vzbudili jsme se mokří od mlhy, která seděla už druhou noc nad kanálem, jak kdyby nás někdo hodil do vody. Mně navíc při vstávání pod mými 203 centimetry a 115 kily dosloužilo lehátko. Oba jsme se ale před snídaní rozcvičili 78cm kaprem. Můj měl 7 kilo, Václavův o půl kila více a vytvořil jeho nový osobní rekord. Rozjezdy pro hvězdy pokračovaly celý den. Ryba žrala přes den z protějšího břehu, kde jsem skóroval já a navečer z plavební dráhy, kde zase lapal Václav. Oba jsme tento den chytli čtyři velké kapry, já navíc trofejního karase. Večer Václav vybil baterii v autě. Motor jsme tak už neměli vůbec žádný. Tuto noc jsem se chtěl pokusit udržet montáže u druhého břehu, skákaly tam totiž opravdu velké ryby. Sestrojil jsem proto speciální montáže se zhruba kilovými kameny na navěšené gumičce. Jedině ty mohly odolat brutálnímu proudu, další alternativou už byla jen kaprová trhačka. Kameny a nástražní ryby na sumce jsme samozřejmě rozváželi opět na pádlech. V noci jsem na montáž s šutrem na druhém konci chytil slušného kapra, ale s druhým kamenem mi opět pohnul proud.
      Další ráno jsme se vzbudili opět mokří jak utopenec na Orlíku, mlhu ale naštěstí rychle „vyžralo“ čím dál tím silnější jarní slunce. Kapry, kteří už žrali z našich krmných míst velmi zodpovědně, jsme podpořili dalším zákrmem, a ti se nám odvděčili tím, že baštili naše bobule opět celý den. Václav chytil dalších pět krásných kaprů, já tři, z nichž největší měl velmi slušných 81 cm a 9,5 kg. Navíc jsem po rozmluvě s jedním z fanatiků pádské delty Kiwim, který chytal asi dva kilometry od nás, začal na kanále hodně věřit sumcům. Že tu budou, bylo jasné, ale očekávali jsme spíše velké množství ryb okolo metru. Fanatik delty Pádu ale referoval o několika rybách okolo dvou metrů, ulovených přímo z našeho místa. To byl pádný argument k posílení sumcové fronty. V Itálii si ale konvenčními metodami nepomůžete, zvlášť když chcete chytat sumce u hlubšího druhého břehu na kanálu s frekventovanou lodní dopravou. Vzdušné lanovky, na které jsme chytali loni na tomto kanále takřka bez okolních stromů a keřů, použít nešly, sáhli jsme tedy po kotvení šňůry na dno. Technika spočívala ve vyvázání klasické trhačky o druhý břeh a následném potopení kmenové šňůry pomocí dvou kamenů, uvázaných na karabině a trhacím vlasci. Jeden bylo nutné spustit zhruba dvacet metrů od kačeny, druhý cca dvacet metrů od břehu, kde byl prut. Výhodou bylo to, že takto mohla mezi kačenou a kanálem projet prakticky jakákoli loď, nevýhodou mnohem menší citlivost. Na sumce bylo vše nabombeno, a pak se stalo něco naprosto skvělého.

Mlha a vlhko patří k ránům u pádských kanálů, později je vystřídá slunce, před kterým není úniku, a večer se všechno opakuje.

      Jižní slunce se blížilo k obzoru, bylo velikonoční pondělí a my seděli u kanálu v pádské deltě. Nejezdilo nám auto ani loď, docházela nám voda, pivo a potraviny. Ale byli jsme i díky veselému tabáku ve velmi povznesené a nesoustředěné náladě. A ryby to věděly. Udělaly poradu a rozhodly se vyslat lomháčka a vlascotrhače v jedné osobě - toho největšího kapra široko daleko, aby těm dvěma Čechům ukázal, zač je toho loket. Kapr zhltnul v plavební dráze najednou hned dvě kuličky mého Rafbaits boilies a okamžitě si to s nimi šinul k druhému břehu. Všechno nám sice přišlo velice vtipné, ale po nějakých deseti minutách zdolávání nám bylo oběma jasné, že na prutu není žádný řadový sedmdesátník, ale hodně velký kapr. O dalších deset minut později už za hluboké tmy se ale vyvalilo na hladinu něco, co ještě výrazně předčilo naše očekávání. Byl jsem v transu. Rybu jsme dali na podložku, já se vydal hledat váhu a Václav zatím začal kapra měřit. Poté, co mi ohlásil, že mu nestačí metrový metr, jsem ho prý odhodil od kapra a jal se lamáka měřit sám. Metr skutečně přestal být dost dlouhý kousek za kaprovým okem. Byl to šlágr, byla to bomba, nemělo to chybu!
      Chycení metrového kapra je něco, po čem sice většina rybářů zarputile nejde, ale když se nad tím zamyslíte, tak je to magická hranice, po které mnozí touží. A jedna z mála těchto vytoužených ryb ležela právě před námi. Navíc dokonce měla centimetrů 107! Váha ukázala kvůli výrazně říční stavbě těla ryby „pouhých“ 18,5 kg. A protože pojmenovávání velkých kaprů k tomuto sportu už tak nějak patří, ani já jsem si tuto úchylku opět neodpustil a dal jsem kaprovi na počest přítele z naší minulé italské výpravy jméno Marco. Ten se stal bratříčkem berounského Salazara.

Tento kapr měl 107 cm! Váha ukázala kvůli výrazně říční stavbě těla ryby „pouhých“ 18,5 kg.

      Více než 107 centimetrů kapři obvykle nedorůstají, i ti nejtěžší carpové z francouzských jezer plodících světové rekordy nebývají delší, „jen“ mají ve svém bachoru ještě minimálně jednoho takového kapra. Až takovou rybu ulovíte, budete mít trochu problémy s motivací. Zjistíte, že máte v zásadě tři možnosti: a) snažit se ulovit ještě většího kapra, b) skončit s rybařinou a minimálně do konce výpravy slavit, nebo c) přesměrovat svoji taktiku na jiné ryby. Vybral jsem si možnost c) a tou vyvolenou byla ryba, která dala řece Pád v Česku zvuk a udala frekvenci jejích návštěv – sumec. Alternativou mohl být ještě amur. Těm se ale momentálně nějak nechtělo, nebo mohli být v bludišti popádských vod zrovna někde úplně jinde. Doposud jsem chytal v poměru 3:2 pro kaprové pruty oproti sumcovým, poměr jsem hodlal otočit na 0:5.
      Italům ale zrovna skončila velikonoční „mañana“. Najednou tak před námi druhý den dopoledne zastavil motorový člun a z něj vyskákali tři carabinieri s kolty proklatě nízko u pasu. Prošli se okolo našich prutů, německy napočítali einz, zwei, drei až zehn, srozumitelně ukázali, že se v tomto místě smí jen na sechs prutů a že na zehn se může až o kus dále za mostem. Ještě jsme čekali, že carabinieri začnou násobit rozdíl mezi deseti a šesti fixní sazbou 100 eur za prut, to se ale naštěstí nestalo. Pouze se škádlivě posmívali Václavovi, že spí venku na lehátku a já v bivaku (netušili, že spím v bivaku kvůli tomu, že jsem přišel o lehátko a nechce se mi spát v mokré trávě, do které padá v noci vodopád rosy). Potřásli jsme si pravicemi a přátelsky jsme si řekli ciao, ciao. Sumcové pruty už ale vedly oproti kaprovým jenom 3:0. Bylo totiž jasné, že jsme si teď jen vymezili sféry vlivu a při další návštěvě našich přátel od policie už by se eury násobilo.

Václavovi jezdili kapři pořád dál. To, že sem do kanálu hážou Češi proteinové kuličky, se totiž rozneslo kanálskými tamtamy široko daleko.

      Chvíli po odjezdu policistů odjížděli na trochu delší cestu - do Čech - i naši kamarádi Ondra, Libor a Peťa. Stavili se nám ještě nabít baterii v autě, ale autu to přes intervence automechanika Ondry stejně nepomohlo. Zůstali jsme sami. Shodou okolností už tou dobou krásně klesla voda na hlavním toku, jejž začaly okamžitě křižovat lodě. Mít funkční jedno z dvojice aut nebo loď, vrhli bychom se tam za další výzvou. My jsme ale neměli ani jedno. Výzvy tak bylo nutné lovit z většinou poklidných vod kanálu. Tehdy jsme si slíbili, že jakékoli okolní komplikace nesmí ovlivnit naši rybářskou morálku. Slib ani nebyl nutný, chytali jsme jako o život až do konce. Druhý den nás nepotěšila zpráva, že Liborovi s Ondrou a Peťou praskla v Německu po cestě domů za jízdy pneumatika vozíku s lodí. Nic vážného se jim nestalo, ale domů se dostali skoro o den později.
      Další dny jsem v noci chytal sumce a přes den i kapry. Václav krmil o sto šest svoje kaprová místa boilies a tahal každý den okolo pěti nádherných kaprů. Sumcovým prutům se tolik nevěnoval. To se projevilo třeba i tím, že mu jedné noci sumec přerval trhačku s nastraženým velkým karasem, ale Václav to zjistil až druhý den dlouho po obědě. Montáž sice vyrval z rákosí, ale sumec už byl dávno pryč. Jinak jsme žili životem prostého italského pescatore. Při siestě jsme se schovávali před sluníčkem, jak jen to šlo. Když jsme zrovna nechytali ryby, tak jsme chodili jednou já, jednou Václav pěšky do okolních městeček a vesnic nakupovat jídlo, vodu, víno a shánět italské automechaniky. Samozřejmě jsme si při té příležitosti poseděli v místních kavárnách či tratoriích a poznávali italský život, jak bychom o něj jinak ani nezavadili. Po cestě jsme jednou viděli na vedlejším kanále tření kaprů a zjistili při tom, že Marco možná nebyl králem kanálu. Jindy mého psa napadla smečka zdivočelých italských psů. Jejich útok jsme i díky mé skvělé kopací technice a psově odvaze a obratnosti ustáli.

Na této fotce je jeden ze zajímavých místních kaprů. Dlouhý jenom 69 cm, ale vážící netypických 8,3 kg.

      Chladné noci se střídaly s horkými dny, v průběhu kterých nebylo u kanálu možné najít stín. Uplynulo dalších pár dní a to už pomalu nastával čas se vážněji zabývat naší situací. Veškeré možnosti na spravení auta italským servismanem se zdály především díky jeho ochotě vypravit se s námi ke kanálu vyčerpány. To, že máme auto „kaput“, jim bylo opravdu, ale opravdu jedno. Zavolali jsme si tedy rybářského taxíka z Čech.
      Václavovi jezdili kapři pořád dál. To, že sem do kanálu hážou Češi proteinové kuličky, se totiž rozneslo kanálskými tamtamy široko daleko. A ani já jsem nebyl zklamán. Po několika nocích bez záběru nebo netrefených rybách visel na prutu vyvezeném na druhý břeh pomocí kotvicích kamenů sumec. Bohužel měl jenom 89 cm. Chvíli poté přijel z Čech záchranný tým Tomáš a Tomáš. Přes nevyspání se pustili do opravy auta a velmi brzo objevili díky svým zlatým českým rukám, co my jsme jen tušili. Auto bylo spraveno, a my se mohli vydat zpět do Čech! Ještě před tím ale bylo nutné zdolat pár ryb. Většinu našich prutů jsme předali členům záchranného týmu, z nichž jeden pokořil osobák v kaprovi – nově si nastavil laťku na 86 centimetrů. My s Václavem jsme se zatím jeli našim znovuožilým autem do města rozloučit s kavárnicí Paulou, zamávat pěstí místním automechanikům a dát si pizzu s parmskou šunkou a zmrzlinou.

Sumec měl pěkných 145 cm a 21,5 kg. Taková ryba by mohla být příjemnou tečkou za výpravou. Ale nebyl to ještě konec.

      Hned po návratu z města nás pozdravil další sumcový závěr. Přišel na karase na mém nejvzdálenějším prutu. Ryba se okamžitě zamotala do další bójky. S Tomášem jsme pro něj vyjeli na člunu poháněném sumcem a pádly a vousáče zdolali. Měl pěkných 145 cm a 21,5 kg. Taková ryba by mohla být příjemnou tečkou za výpravou. Ale nebyl to ještě konec. V průběhu posledního večera jsme poseděli u vody a pomalu se s místem loučili. V noci nadále jezdili kapři jak o život. Ráno jsme sbalili tábor a vydali se na cestu domů.
      Rekapitulace úlovků, mezi kterými dominovalo celkem 39 kaprů nad 65 cm, dávala naději, že se o této výpravě bude poté, co začne fungovat technika, mluvit jako o jednoznačně úspěšné. Naskákali jsme do aut a takřka 700 kilometrů cestovali bez problémů domů. České hranice už byly pomalu na dohled, když se z třítunového amerického auta dvou Tomášů, jemuž jsme jeli slušnou rychlostí nalepeni na zadní nárazník, vyvalila mračna prachu. Autu se zablokovaly kola a začalo zběsile „brzdit“. Já udělal to samé, ale přesto byla naše brzdná dráha příliš dlouhá. Plandali jsme po silnici jak opilci po cestě z hospody. V poslední chvíli se nám naštěstí povedlo najít skulinku v krajnici mezi stromy a autem, a nezasadili tak kamarádům ještě jednu ránu zezadu. Jejich auto, jemuž explodoval diferenciál, už bylo hotové i tak. Na chvíli jsme zablokovali slavnou silnici E55, potom se nám povedlo auto odklidit. Z našeho věcmi narvaného auta jsme vše přendali do nepojízdné třítunové „Ameriky“, aby se k nám vešli kamarádi. Nepojízdný stroj s cajkama jsme nechali v Rakousku. Druhý den se pro něj vraceli členové záchranného týmu Tomáš a Tomáš s odtahovkou... Oprava kluky stála okolo 50 tisíc korun, a odnesli tak vše i za nás, „pádské kanálníky“. Opět se tak potvrdila platnost rčení, že „když se kácí les, tak lítají třísky“, nebo že „jedna chyba sto jiných za sebou táhne“, ale také našima očima by se dalo říci, že „dobré jest mít i v pekle přátele“, a na rybách to platí stejně tak...

Ing. Radek Filip

P.S. Tento i další články autora naleznete v časopise Kajman - jediném časopise, ve kterém dlouhodobě drtivě převládají články o aktivních způsobech rybolovu.