Tloušť kostelník

- Raf

      Mám čím dál tím raději řeku Labe. Odvodňuje takřka celé Čechy a je tak spojnicí naší kotliny sevřené pohraničními horami s exotickou slanou vodou – mořem. Tvoří jakousi mezistátní dálnici, kterou táhnou živočichové oběma směry. Z těchto živočichů nás nejvíce zajímají ryby. Jezdí tudy samozřejmě i remorkéry a šífy, ale ty už nám dělají radosti méně. Kdysi na naše území po této dálnici běžně vstupovali roklí tvořenou Labskými pískovci, jež je zároveň nejnižším místem naší vlasti, jeseteři, platýzi, placky pomořanské, úhoři a lososi. Prvním exitem z dálnice pro ně mohla být řeka Kamenice, následovaná Bílinou, giganty Ohří, Vltavou a zase menší Jizerou nebo Orlicí. Těmito exity se mohli rozplavávat do celých Čech a postupovat tak od široké dálnice až k těm nejmenším lesním pěšinkám.
      Nyní k nám již nevplouvá příliš mnoho těchto ryb, ale už jenom naděje na ně dává řece přidanou hodnotu. Navíc jsou na Labi ryby domorodé, které prosperují díky nízké nadmořské výšce Polabí a jeho relativní průchodnosti – na dolním a středním toku Labe totiž není žádná klasická přehrada. I to největší zdymadlo tu má svoji plavební komoru, staví se nebo už jsou postaveny rybí přechody. lov jelce tlouste
Dny byly teplé a slunečné, rána mlhavá, západy slunce rudé.


      Pro mnohé čtenáře není novinkou, že se na Labi v 90. letech 20. století psala historie české moderní kaprařiny. Řeka se tehdy začala čistit a především si rybáři uvědomili, že to, že se ryby z Labe nedají „žrát“, neznamená, že tam nemá smysl chytat. Napadl je geniální nápad: „Vždyť my ty ryby nemusíme žrát, my je můžeme pustit!“ Takhle byla objevena vlastně panenská voda, na které několik desetiletí příliš lidí nechytalo (v logice tehdejší doby to totiž nemělo smysl). To, že se tehdy začalo chytat na jahodové, scopexové a krabové bobky, zaručilo pionýrům české kaprařiny velmi dobré úlovky.
      Někteří z této nulté a první kaprařské generace už příliš kapry nechytají, jiní už nahazují jenom za peníze, nebo jsou možná na útěku před věřiteli někde hodně daleko za hranicemi. Na takřka „osiřelé“ labské břehy tedy musela nastoupit generace druhá a třetí. A jakožto jeden z představitelů těchto generací bych vám rád dal radu na začátek – ctěte své kaprařské učitele z generace nulté a první, ale nevěřte jim, že s kapry je to na Labi už jenom bída. Nejsem žádný zarputilý kaprař, ale zhruba desítka labských kaprů přes osmdesát centimetrů mě a mých známých v loňské sezóně jasně dokládá, že zachytat se tam dá stále velmi slušně.
      S nadějí slušného úlovku jsme loni uprostřed srpna vyrazili s kamarádem Tomášem na dva a půl dne na jedno z nejlegendárnějších labských míst – naproti opuštěnému kostelu. To, že se tu za světlých nocí při úplňku zjevují v oknech kostela podobizny mrtvých labských kaprů, ve větru můžete slyšet hlasy bývalých rybářů, kteří už nejsou za rybáře považováni a nedoporučuje se tu bivakovat na břehu, na kterém je kostel, už jaksi patří ke koloritu místa. Snad ještě více jsme sem ale vyrazili za členitým labským dnem – konkrétně monstrózním tarasem. Labe totiž bylo splavováno už od pravěku a v posledních stoletích bylo i intenzívně splavňováno – tedy upravováno. První plavba českého parníku Bohemia na trase Praha – Drážďany se tak uskutečnila již v roce 1841. Z tohoto procesu splavňování tu zůstala různá více či méně funkční zařízení. Podvodní mapa Labe zachycující tyto útvary je labyrintem a koluje mezi rybáři tajně jako krutá pravda o úlovcích mladého blonďatého muže, který už není mnohými rovněž za rybáře považován. lov jelce tlouste
Z procesu splavňování na Labi zůstala různá více či méně funkční zařízení.


      Zmíněný monstrózní taras tu dělí řeku podélně s proudem na dvě části. Málokde se ukazuje na hladině a mnozí proto o něm moc nevědí. Mám dodnes v očích údiv místních floutků, kteří zůstali opařeně stát, když jsem najel člunem před jejich místo na prostředek Labe, kde si mysleli, že je alespoň pětimetrová hloubka. Jenže já tam suverénně ze člunu vystoupil a voda mi sahala sotva po lýtka. Floutci si museli připadat jak za starých časů na Galilejském jezeře, kde Ježíš předváděl jeden bohatýrský kousek za druhým – jedním z nich byla chůze po vodě. Floutkům to nějakou dobu v hlavě šrotovalo, pak jim to došlo. Zabalili pruty a jeli domů. To byla ale chyba. Taras je totiž jakýmsi korálovým útesem bujícím svým vlastním bohatým životem uvnitř labské dálnice. Je uchvácený škebličkami, jako závoj ho obklopují různé vodní rostliny. Tam, kde je kousek pod hladinou, z něj místy raší stulíky a lekníny. Mezi nimi se prohání rybičky, najíždějí sem žrát ryby větší a pod jeho kameny a v štěrbinách se skrývají raci. Nás taras nevyděsil, my jsme tu byli kvůli němu..
      Na takovýchto místech není potřeba nad taktikou lovu příliš uvažovat. Jedno místo rozkrmíte na otevřené řece, druhé na hraně tarasu a jeho vrcholu. Především krmení nad tarasem je ale zvláštní. Krmili jsme na hloubce od půl metru do metrů tří. Kuličky sypete do vody a vidíte je pod sebou na dně jak třpytící se perly. Pro některé by stačilo se natáhnout. A právě této lákavé možnosti využila hned chvíli po našem úvodním zakrmení rodinka labutí. Svými dlouhými krky začaly plundrovat naši krmnou dávku. Na to bylo samozřejmě nutné reagovat. Nasazení optiky na naši ručnici bylo dílem okamžiku. S nasazováním tlumiče jsme se nezdržovali, bylo třeba odstrašit další ptáky. Ručnice sedmkrát promluvila a v mžiku plavala po hladině Labe těla dvou bílých a pěti šedivých zvířat, pro které byla kulička boiliesu příchutě rak a oceanfish tím posledním, co v životě snědli a spatřili. Dělám si samozřejmě legraci. Žádná exekuce ptáků se nekonala, nepotěšili nás, ale rozehnali jsme je pouze člunem, což jsme bohužel museli v průběhu dalších dvou dnů dělat ještě několikrát.
      Montáže ležely na dně a my si mohli užívat labskou pohodičku. V Číně vrcholila olympiáda, okolo nás vrcholilo léto. Dny byly teplé a slunečné, rána mlhavá, západy slunce rudé. Spali jsme jen tak pod širým nebem bez stanu a bivaku. Na člunu jsme si jezdili do místní říční hospůdky pro pivo a langoše. V celé Polabské nížině se na polích sklízelo a sklízet začaly v řece i ryby. lov jelce tlouste
Hned chvíli po našem úvodním zakrmení najela na taras rodinka labutí. Svými dlouhými krky začaly plundrovat naši krmnou dávku.


      Bylo ráno „čtyřicet let poté“ - 21. srpna 2008, když kousek od tarasu zhltnul mou rakovou kouli jeden z obyvatelů vod okolo kostela - monstrózní tloušť. Bránil se ještě méně než kdysi československá armáda, a tak bylo během chvíle vymalováno. V 5:40 hodin mi Tomáš podebíral tlouště 57 cm a 2,6 kg. Možná si vzpomenete, že ve stejnou dobu před čtyřiceti lety už byla obsazena zásadní část republiky. Vše podstatné se tehdy odehrálo během noční doby, kdy se nesmí chytat ryby. I tehdy byli rybáři u vody. Někteří zjistili, že je oheň na střeše po návratu domů, pro jiné doběhli ze strachu o ně známí, nebo je na nezvanou návštěvu upozornil projíždějící tank. Dnes si klidně chytáme naproti kostelu životní tlouště…
      Tloušť kostelník mi udělal mimořádnou radost. Naděje na úlovek alternativních ryb je jedním z důvodů, proč jsem ochoten jiné rybolovné metody proložit lovem se stojanem a pípáky. Když volím boilies, tak se snažím vybrat z pohledu struktury, příchutě a velikosti takové koule, které pojedou kaprům, ale už by také mohly jet i amurům, tloušťům, ploticím a cejnům. Vše má samozřejmě jisté hranice v podobě velikosti těchto ryb. Boilies si samozřejmě musí zachovat svoje selektivní vlastnosti, ale odmítám ho používat na oddělování kaprů od ostatních ryb. Oddělení malých ryb od velkých však rozumím. A tentokrát se vyplatilo. lov jelce tlouste
Tloušť kostelník 57 cm a 2,6 kg ze dne „čtyřicet let poté“ - 21.8.2008.


      Tento úlovek zajistil, že už na výpravě nemůžeme prohrát. Naše vítězství jsme ještě posílili úlovkem více než deseti cejnů přes 50 cm, kteří šli rovnoměrně z tarasu a řeky, a dvěma slušnými kapry. Proškolil nás místní pěkný amur. Věrný svým genům se nechal bez problémů dotáhnout ke břehu a pak se vydal na svůj výpad. Čekali jsme ho, ale nechtěli do stulíků na tarasu pustit, rybu dobrzdili a ta se vyřízla. Setkali jsme se i s rybou, která Labem protahuje do moře. Sympatický domorodec vedle nás zdolal širokohlavého úhoře tlustého jak ruka a dlouhého okolo metru. Takovýhle hadi tu prý nejsou úplně neobvyklí. Chytám je jen výjimečně, ale tohle je možná námět na hlavní téma další výpravy do těchto míst..

      P.S. Tento i další články autora naleznete v časopise Kajman - jediném časopise, ve kterém dlouhodobě drtivě převládají články o aktivních způsobech rybolovu.

     Ing. Radek Filip

Autor: Raf - ®

Diskuse k článku (15 reakcí)

Přečteno: 11 117x
Průměrná známka: 1.41

NVelcí, větší, největší - tloušti 2

Mnohdy je nejlepším zdrojem informací o výskytu trofejních tloušťů v revíru čiperný sdílný stařík, který je denně u vody a k tomu pamatuje časy, kdy takových ryb bylo daleko víc než dnes.

NVelcí, větší, největší - tloušti 1

Od důvěryhodných rybářů mám informace o rybách 72, 73 a 75 cm. Jednou jedinkrát jsem takového tlouště dokonce i viděl.