MRK.cz - stále na rybách - ryby a rybaření

MRK.cz - Stále na rybách

Rande se zubatou

2.12.2005 - Osprey

kresba štiky       Už nějakou dobu mě maličko trápí, že na MRKu, který se kromě břehů jihočeských vod stal mým dalším domovem, je poměrně málo článků o přívlači. Pokusím se situaci nepatrně napravit a jeden sem propašuji. Snad vyprovokuji k podobnému kroku i další borce, protože o dobré třpytkaře tu rozhodně nouze není.
      Většinou se dnes sice prezentuji jako vyznavač feederu, ale už někdy před lety jsem psal, že jsem v podstatě třpytkař přeškolený na feedraře a stále ještě platí, že jakmile nastane podzim, je velmi těžké mě donutit, abych se u vody věnoval čemukoli jinému než popotahování balzových, gumových či kovových šidítek. Hlavním objektem mého zájmu je tou dobou štika. Ostatní dravci jsou v mém okolí příliš vzácní na to, aby se vyplatilo na jejich lov specializovat anebo (v případě okounů) nedosahují větších velikostí a považuji je spíš za vedlejší cíl svých výprav. Naproti tomu zubaté krasavice představují poměrně častý i dostupný úlovek a zároveň protivníky, s nimiž je občas skutečně nutno svést nějaký ten souboj, během něhož si člověk vyplaví do žil trochu adrenalinu a má pak nějakou dobu na co vzpomínat. Zvlášť to platí pro případy, kdy zrovna nevyjde ze souboje jako vítěz. Nevím, jak je to možné, ale na ty vzpomínám opravdu nejdéle…

      Dobrý článek by měl být vyplněn hodnotnými informacemi a přitom prezentovat osobní stanovisko autora. Pokusím se tedy prezentovat své osobní zkušenosti nasbírané především na malých tekoucích vodách a tyto vydávat za hodnotné informace. Dál se děj vůle Páně…
      Teď už jde jen o to, jak začít. Mohl bych zahájit své líčení třeba popisem vhodného náčiní, pokračovat výběrem nástrah a skončit nějakými praktickými zkušenostmi, ale místo toho začnu z jiného konce. Připadá mi důležitější. Jako člověk, který devět let vedl rybářský kroužek, jsem celou dobu sváděl nevyhlášený souboj s početnou tlupou svých svěřenců. V sázce sice byla jen osobní prestiž obou stran, ale snaha ohromit protivníka svým uměním byla oboustranně značná. Během soupeření s tlupou kluků, vybavených občas doslova tyčkami od rajčat a přesto schopných být postrachem všeho zubatého na míle daleko, jsem se mnohokrát přesvědčil, že moje materiální převaha není všechno. Měl jsem i řadu dalších motivačních faktorů, proč jsem se snažil neustále zlepšovat. Zmíním se ještě o jednom a to bylo seznámení s Pepou. Byl to mladý rybář, který se během pár let stal hotovým mágem v zacházení s wobblery a jeden čas ve mně budil dojem, že snad neplave v řece metrová štika, kterou by si nepovodil. Ty štiky mu sice nakonec všechny spadly, ale zabraly mu. I ty úplně největší a tím myslím skutečně kusy o délce 110 až 120 cm. Byl to on, kdo mě přesvědčil, že je možné přimět k záběru na umělou nástrahu jakoukoli zubatici. Neměl jsem Pepův dar, ale stačilo mi vědět, že to jde a věřit, že to nakonec také dokážu. Ta víra byla strašně důležitá. Dokázala mě pronést obdobími, kdy se mi skutečně nedařilo a asi i díky ní mohu považovat poslední sezóny za relativně úspěšné navzdory tomu, že dravců výrazně ubylo. Nejsou to úspěchy, kterými bych někoho ohromil, to bych musel lovit na jiných vodách. Rozhodující je spíš moje vnitřní spokojenost. Mám pocit, že mi to konečně trochu jde.

štika a wobler       Měl bych teď asi uvést, kde vidím příčinu toho, že po patnácti letech vláčení mohu být konečně sám se sebou jakž takž spokojen. Nazval bych to „splynutí s realitou“. Jde o to, že člověk se vydává k vodě s určitými představami a ty jsou pak konfrontovány s tvrdou skutečností momentálních podmínek. Když jsem začínal vláčet, stačilo přijít s několika Rapalami pod jez a něco se vždycky ulovilo. Pak rybářský tlak narůstal a jednoho dne se nás sešlo pod jezem na zahájení dvanáct. Tenkrát se poprvé objevily pletenky. Jeden z rybářů opojen mocí, kterou mu poskytla šňůra o nosnosti nějakých 15 kg, zasekl štiku, odhadem asi sedmdesátku, v příšerných kotrmelcích ji doslova vyvlekl na břeh, vyválel v písku a … pak jsem se otočil a od té doby jsem tam na zahájení nebyl. Začal jsem navštěvovat úseky, kam jiní nechodili a samozřejmě to nebyla místa nadupaná trofejními dravci. Najednou mi to nešlo, bylo to mnohem těžší než pod jezy. Měl jsem chvílemi pocit, že loví všichni, jen já ne. A trvalo roky, než se mi otevřely oči a já kus po kuse viděl tu spoustu chyb, omylů a nelogických kroků, které mě připravovaly o většinu úlovků. Začal jsem vnímat řeku takovou jaká je, postupně jsem začínal chápat souvislosti a viděl jsem věci, které jsem předtím vidět nedokázal. A když pochopíte, je to strašná zbraň. Znám člověka, který také poznal, jak se věci mají a dokázal s velmi prostinkým vybavením v některých sezónách osobně odnést pětinu štik ulovených na našem revíru - nějakých 40 – 50 kusů ročně. Tomu se ani pouhým počtem ulovených mírovek nikdy nepřiblížím, protože lovím i řadu dalších druhů ryb. Berte to spíš jako výzvu k zamyšlení nad morální odpovědností člověka, který se stane skutečně úspěšným rybářem – pro případ, že by se vám to podařilo.
      Pořád jsem ale neřekl, v čem je zakopaný pes. Výraz „splynutí s realitou“ to ale vystihuje. Nemůžete lovit ryby, které tam nejsou, nemůžete ulovit ryby, které nejsou ochotny zabrat a také není právě nejlepší lovit způsobem, který v danou chvíli skýtá jen teoretickou naději na úspěch. Všechno tohle jsem dělal a často to dělám dodnes, když někdy nedokážu vymyslet nic lepšího. A musí to dělat spousta dalších lidí, protože v řekách pořád ještě nějaké ryby jsou. Potkávám spoustu rybářů, kteří ve mně budí dojem, že přišli k vodě s určitou představou kde, jak a na co budou chytat a pak tento záměr realizují bez ohledu na to, jaká je momentální situace. Pokud skutečně chcete uspět a to nejen na jedné vycházce, ale na velké části svých rybářských výprav, zkuste jako první věc analyzovat situaci, za které budete lovit. Budete muset sledovat stav vody v řece, barvu vody, vývoj počasí a na malé říčce se na podzim stanou nesmírně významným faktorem výlovy rybníků. Vlny kalné bezkyslíkaté vody a přidušených polomrtvých rybek jsou pro rybářovy plány často doslova čárou přes rozpočet. Do toho je dobré se zamyslet nad přesuny dravců během sezóny, sledovat denní dobu jejich lovu, odhadnout míru jejich aktivity a pokusit se pochopit jejich chování. Prostě okolnosti se nepřizpůsobí rybáři, ale naopak – ten, kdo se musí přizpůsobit, bude člověk. Když to dokážete, měli byste teoreticky lovit na místech s rybami v době, kdy berou a ještě být schopni nabídnout jim to pravé. To je ovšem ideál, i ti nejlepší třpytkaři vědí, že tak dokonalé to nikdy není. Být ve správný čas na správném místě je ale skutečně natolik rozhodující, že ostatní je celkem nepodstatné. Nemusíte být ani žádný specialista. Kdysi jsem v předtuše ideálních podmínek poslal k řece svého syna, který měl povolenku spíš proto, aby mi udělal radost a nikdy v životě nevláčel, aby mě zastoupil a zachránil čest rodiny, protože jsem měl nějakou práci a nemohl k vodě sám. Podrobně jsem mu vysvětlil, co má dělat, poradil, kam si má stoupnout a nechal ho osudu. Ulovil štiky 70 a 64 cm. Nemyslím si, že bych tenkrát dokázal chytit víc. A co to bylo za ideální podmínky? Řeka se náhle jako zázrakem vyčistila po několikadenním zákalu a dravci začali lovit.
      Musím přiznat, že čas vynaložený na získání potřebných znalostí se mi zatím vyplatil mnohem víc než investice do materiální výbavy. V dnešní době je konkurence třpytkařů obrovská, dokonalé vybavení mají mnozí a štiky získají obrovské zkušenosti s vláčecími nástrahami ještě než dorostou do jakékoli zajímavé velikosti. Za těchto podmínek je logické uvažování, přizpůsobivost a šikovné ruce mnohem větší deviza než nejnovější prut od Berkleyho.

      Podívejme se teď na jednotlivé drobnosti, které rozhodují o našem úspěchu či neúspěchu.
      Jediné, co potřebujeme je, aby se naše nástraha dostala do blízkosti dravce a vyprovokovala ho k záběru. To ale není nijak snadné. Vím z vlastní zkušenosti, že tři čtvrtiny rozlohy revíru jsou co do výskytu dravců natolik jalové, že občas lze vážně pochybovat o tom, zda se tam vůbec trvaleji vyskytují. Po pravdě řečeno, oni se tam určitě vyskytují, ale velmi rozptýleně a úlovků je z těchto míst opravdu málo. Zároveň jsem si v akváriu celé měsíce ověřoval, že průměrná štika tráví značnou část života ve stavu, kdy nejeví o potravu zájem a ryby jí klidně mohou lézt po hlavě. Znamená to, že doba, kdy je ochotna zabrat, je poměrně omezená a nejvíc je to patrné u exemplářů obývajících úživná stanoviště, což jsou samozřejmě jako na potvoru ty největší a nejzkušenější kusy. Dalším problémem je, že v dnešní době je právě štika druhem vystaveným obrovskému rybářskému tlaku. V mnoha případech proto snaživě prochytáváme úseky bez přítomnosti větší štiky a divíme se, proč se nemůžeme dočkat záběru. Kolikrát jsem už prohazoval obeznané stanoviště slušné zubaté, abych se posléze dozvěděl, že ji včera někdo odnesl.
      A pak je tu samozřejmě otázka toho, čím hodláme ryby zaujmout. Po mnoha letech vláčení si troufám tvrdit, že v mnoha případech sám výběr nástrahy a zvolený způsob její prezentace výrazně ovlivňuje naši šanci na úlovek. Někdy sice štiky a zvláště ty menší útočí takřka na cokoli, ale jindy je např. velikost nástrahy, nebo rychlost či způsob vedení natolik limitujícím faktorem, že se rybář záběru vůbec nemusí dočkat. Dokonce někdy stačí, když máte na prutě nástrahu, kterou na daném místě používá kdekdo a ryby ji znají asi jako většina z nás znělku televizního zpravodajství. Přijít na to, v čem je chyba, se někdy nemusí během vycházky podařit a to i v případě, že je člověk zkušený a věci znalý. A vůbec nebudu tvrdit, že to za všech okolností zvládám. Jak rád bych!

Hledání štik

štika pod vodou       Stojíme na břehu oblíbeného revíru a přemýšlíme, kde hledat oběť své lovecké vášně. Štiky jsou opravdu obětí, protože rybářský tlak na tento druh je místy neskutečně tvrdý. Pokud nahlédnete do statistiky úlovků, není problém zjistit, že počet štik vykázaných v úlovcích na většině lokalit je mnohem menší než počet lovících rybářů. Chcete – li ulovit opravdu pěknou rybu v často navštěvovaných místech, budete muset být lepší anebo mít více štěstí než desítky jiných. Druhou možností je obrátit pozornost k zákoutím, do nichž se prakticky nikdo nedostane. Určitě doporučuji tuto druhou možnost vytrvale zkoušet, ale je docela dobře možné, že zjistíte, že zatímco se trmácíte trním a kopřivami, na notoricky profláklých místech se mezitím loví štiky jako polena. Je to až neuvěřitelné, ale každá voda má doslova magická místa, jež štiky přitahují jako světlo můry a tato místa jsou většinou dávno objevena a systematicky navštěvována lidmi, kteří dobře vědí, že tady nemohou prohloupit. Snad polovina velkých štik chycených na menším revíru se během sezóny uloví na několika takových místech, ale konkurence je tu opravdu značná. Když po čase poznáte revír natolik, abyste si byli vědomi kvality jednotlivých fleků, můžete se značnou dávkou pravděpodobnosti předpovídat, jaký úlovek tu lze očekávat. Znám místa, o nichž mohu říct kolik a jak velkých štik jsou schopna za rok poskytnout a někdy i to, jak rychle je někdo odnese. U některých i vím, za jakých okolností je doplňována náhradnice za předchozí obyvatelku. Někde k tomu dochází za zvýšené vody, jiná místa (např. některá podjezí) jsou zase doplňována za déletrvajících veder. Jsou i taková, která během sezóny téměř doplňována nejsou a tak není výjimkou ani místo, které od půl osmé ráno dne 16. 6. libovolného roku zeje třeba až do podzimu prázdnotou. Větší povodeň pak vždy zamíchá štikami na celém revíru a po jejím opadnutí se vyplatí vyrazit na nejlepší místa dlouhodobě známá úlovky velkých ryb. Ale nečekejte, že na nich budete sami, ví to řada lidí.
      Velice speciální situací je případ, kdy se na revíru s poměrně chladnou vodou vyskytuje mělčí prohřátá zátoka. Ta pak magicky přitahuje štiky s širokého okolí. Viděl jsem jednou tento případ v praxi a až příliš pozdě jsem zjistil, že se tam tenkrát na zahájení mačkalo na ploše 30 x 60 m přes třicet mírových štik.
      Jestliže máte představu, jak vaše oblíbená voda funguje, získáte tím značnou převahu nad většinou ostatních, kteří prostě jenom navštěvují svá oblíbená místa.

      Samotná stanoviště štik jsou dokonale známá – jsou to obvykle místa poskytující úkryt. V každé knize se můžeme dočíst, že se jedná o jámy a nerovnosti dna vůbec, zatopené stavby a konstrukce, vodní porosty, padlé stromy, podemleté břehy a podobně. Až budete prohazovat tato a podobná místa, nezapomeňte ale na „Syndrom malého kluka“. Určitě znáte tu situaci, kdy je pod jezem skupina špičkově vybavených třpytkařů, všichni vláčí jako o život a nikdo ani záběr. A náhle přichází dvanáctiletý kluk s prutem po dědovi a příšernou plandavkou na tlustém vlasci, který opouští starý rozviklaný naviják v dlouhých spirálách. Kdo má jen trochu citu pro příběhy, ten už tuší, že za chvíli se začnou dít věci. Kluk samozřejmě nahodí tu hrůzu někam kousek od kraje a během chvilky má na prutě metrové zvíře, za nímž běhá po břehu sem a tam, protože brzda navijáku už dávno nefunguje, ale to nevadí, protože ten kluk štiku nakonec stejně vytáhne a vyprovázen závistivými pohledy „profíků“ ji s obtížemi vleče k domovu. Tenhle příběh se odehrál už tolikrát, že se nabízí otázka, zda to není pořád ten samý kluk a tedy svým způsobem specialista na tento typ situace. Když připustíme, že není, zbývá zjistit příčinu tohoto jevu. Tou příčinou je skutečnost, že štiky vyjíždějí za potravou často až do mělčin a tam opravdu aktivně loví – někdy i ve vodě hluboké po kolena. Ignorovat mělčinu plnou rybek nacházející se v blízkosti štičího stanoviště se proto nevyplácí. Znám podobné místo, kde hluboká členitá jáma přechází do mělčiny. V září tu můžete vláčet celé odpoledne. Možná něco chytnete a možná ne. Ale v šest večer případnou zubatou nájemnici polapíte na zmíněné mělčině ve třiceti až padesáti centimetrech vody na pár hodů. Samozřejmě, pokud se nejedná o absolventku nějaké té vyšší dívčí a také pokud se celé věci zhostíte s náležitou péčí. Vědom si této skutečnosti, navštívil jsem i letos onen flek v inkriminovanou dobu a pokud jsem byl zklamán, pak jenom tím, že větší ryba ze dvou přítomných měla necelých 60 cm a ještě mi v závěru souboje spadla. A to se jedná o místo, které patří mezi nejnavštěvovanější v širém okolí. Jenže štiky většinou neloví na dně jámy a rybáři zase nevěří v možnost úlovku ve vodě hluboké „žábám po pupek“ a tak tu nakonec něco zubatého většinou zbude i na mě.
      Zajímavým stanovištěm štik jsou také mělké zarostlé vody, kde celý rok váznete a váznete, zatímco štiky si hoví v bezpečných úkrytech uprostřed vodního rostlinstva. Tady se vyplatí použít hladinové nástrahy anebo počkat na dobu, kdy první mrazy udělají s rostlinstvem krátký proces. Budete-li první, koho taková věc napadne, měli byste si takové prvenství skutečně vychutnat.

Aktivita dravců

      Když jsem choval štiku v akváriu, zjistil jsem, že se u ní vyskytují v zásadě tři stupně aktivity.
      Jednak je to intenzivní pocit hladu. Tento stav je zřejmě doprovázen vysokou hladinou nějakých hormonů v krvi, protože ryba je velmi agresivní, napadá prakticky cokoli včetně prstů chovatele přinášejících potravu a má-li tu možnost, polyká jednu oběť za druhou, dokud se jí z žaludku nevytvoří neforemný boulovitý útvar výrazně narušující symetrii celého těla. Poté si přecpaná štika stoupne někam do ústraní a dva dny o ní neuslyšíte. Ve chvíli, kdy takto loví, je schopna atakovat novou kořist už v momentě, kdy ještě ani nespolkla předchozí. Je to přesně ta situace, kdy na vláčecí nástrahu ulovíte štiku, jíž ještě vyčnívá z tlamy rybí ocas. Tento stav zběsilé aktivity nastává obvykle po období, kdy byli dravci nějakou dobu nuceni hladovět. Může to být ve chvíli, kdy se řeka čistí po povodni anebo třeba v momentě, kdy po dlouhé době veder zchladí vodu mírný déšť. Pak je třeba vzít nástrahu s výrazným chodem, nejlépe větší rotační třpytku nebo wobbler a oběhnout známé štičí fleky. Jinak je jasné, že ulovit štiku nacházející se v tomto rozpoložení není problém, nezáleží tu příliš na volbě nástrahy ani na způsobu vedení. Dokonce si můžete dovolit i chybovat – štika zaútočí na nástrahu znovu i poté, co spadla. Ba co víc, můžete tu samou rybu ulovit i dvakrát po sobě během krátké doby. Dokonce jsem od jednoho závodníka v lovu přívlačí slyšel, že někteří borci s tím na závodech přímo počítají a v extrémním případě je možno takovou štiku chytit i potřetí. Nevím, nejsem závodník, ale už dvakrát se mi stalo, že jsem štiku kolem 45 cm skutečně chytil opakovaně v rozmezí asi 15 minut a to jsem v jednom případě ani nevyměnil nástrahu (nechtěl jsem nebohou rybu takhle trápit, jen jsem mylně doufal, že podruhé mi nezabere).
      Další situací, kdy se s podobnou aktivitou štiky můžeme setkat, je okamžik, kdy dravec najede do hejna rybek stažených kolem zakrmeného místa při lovu na plavanou nebo na feeder. Často s sebou nosím i při těchto „nedravých“ způsobech lovu pár gum nebo wobbler a odlovit štiku rozrušenou hemžením kořisti bývá někdy záležitost okamžiku (anebo si člověk naopak ani neškrtne, ale takový už je život).
      Druhým stavem, ve kterém se štika může nacházet, je stav mírného zájmu. Žrala by, to ano, ale nesmí to dát moc práce a vůbec dovede být vybíravá – i co se druhu a velikosti kořisti týče. V akváriu to vypadá tak, že štika se zájmem pozoruje rybky pohybující se v okolí a o její náladě vypovídá zejména občasné zavlnění ploutví, kterým upravuje svou polohu. Nakonec se obvykle mikroskopickým vlněním ploutví na spodku těla pomalu přiblíží k vybrané kořisti, dlouze ji pozoruje, pomalu za ní popolézá a znovu ji dlouze pozoruje a nakonec, když už máte dojem, že z celé té podívané nic nebude, udělá rybka nějaký nepostřehnutelný pohyb, který na štiku působí jako mačknutí spouště na pružinu úderníku. Žíhané tělo vystřelí vpřed, čelisti se rozevřou a vzápětí neomylně zmačknou tělíčko oběti. Mám dojem, že celá ta předehra má za úkol odhalit kořist, která nebude prchat příliš rychle. Pokud štika získá dojem, že potenciální kořist je nemocná či poraněná a útok bude úspěšný, vrhne se vpřed.
      Lovit ryby, které ke své kořisti přistupují podobným způsobem, je podstatně těžší. Na řadu nástrah dravec vůbec nezareaguje, s většinou ostatních musíte být velmi přesvědčiví. Lovím v poměrně čistých vodách a sem tam vidím to opatrné popolézání, kterým se štika pokouší dostat co nejblíž ke své budoucí oběti a teprve se rozhodnout, zda zaútočí. Schválně popíšu jeden zážitek, kde je toto chování naprosto dokonale vidět. Lovil jsem kdysi v mělkých proudech na drobné nástrahy okouny a tlouště. Na své cestě kolem řeky jsem se dostal k nádhernému čistému náhonu, v jehož hlubší klidné vodě majestátně rozpínalo své rudé a černé ploutve několik tlouštích krasavců. Hodil jsem jim péřového jiga, který svou velikostí i hmotností spadal už spíš do kategorie muškařských nástrah, nechal jsem ho spadnout na dno a pomalu ho trhaně přitahoval. Tloušti se tvářili, jako když ho ani nevidí, ale když jsem při jednom z hodů dotáhl nástrahu až na okraj svého zorného pole, zjistil jsem, že ji sleduje poměrně velké cosi, co nutně musela být ryba. Chvíli trvalo, než jsem zahlédl typickou hranatou hlavu a ploutve namačkané na samém konci těla, ale nakonec jsem pozoroval, jak se štika s každým poskokem jigouše plíží jako duch v jeho stopách a dokonce se pokouší špičkou tlamy dotknout konců pírek. Bylo mi jasné, že až mi tohle zvíře zabere, bude souboj na tenkém vlasci bez lanka hodně nerovný. Pokusil jsem se proto štice jiga sebrat, abych mohl vyměnit cívku s vlascem a použít lanko. Plynulým rychlým pohybem jsem zvedl nástrahu z vody, jenže neméně plnulým pohybem štika vypálila vpřed, uprostřed zvířeného oblaku zlatého písku vykvetl z šedivé špičaté hlavy bílý květ rozevřených čelistí, pak se tělo prohnulo, v prutu jsem ucítil tah, chtě nechtě zasekl, štika se stočila na druhou stranu a volný konec vlasce vyplachtil z vody. Už si nevzpomínám, jak jsem celou situaci okomentoval, ale jak se znám, něco jsem říct musel. Kdyby se tyto stránky zobrazovaly jen po dvaadvacáté hodině, pokusil bych se být konkrétnější, takhle raději přejdu k okamžiku, kdy jsem smotal ukousnutou čtrnáctku, na naviják přicvakl cívku s osmnáctkou, navázal lanko a do karabinky zaklesl wobbler, který mi mezi těmi čtyřmi momentálně dostupnými připadal nejpřiměřenější situaci. Pak jsem dal štice asi deset minut, aby na předchozí šok alespoň trochu pozapomněla a nakonec jsem začal přes hradbu kopřiv pokukovat po písčitém dně náhonu, kdepak se asi skrývá dlouhý šedavý stín. Skrýval se tak dobře, že jsem ho neviděl a musel vějířovitě prohazovat celé okolí. Začal jsem místy u břehu, kde musela štika stát prve a postupně pokračoval, až jsem nakonec házel kolmo na proud. Při jednom z hodů se štika prozradila. Stála v mělké rýze uprostřed rovného písčitého dna a dokonale splývala se stínem, který vytvářela miniaturní písečná duna. Jak ji wobbler míjel, vyjela za ním několik decimetrů. Další hod vyvolal podobnou reakci a tak jsem zkusil v tom následujícím předvést kreaci, kterou s úspěchem používám dodneška. Přehodil jsem rybu a daleko od ní jsem vobler prudkým tahem doslova přirazil ke dnu. Teď mi stačila jen nepatrná rychlost navíjení, abych nástrahu za neustálého nepravidelného pocukávání vtáhl do zorného pole dravce. Štiku toto chování balzové rybičky evidentně zaujalo. Doslova se nalepila za wobblera a asi ze dvaceti centimetrů sledovala jeho pohyb. Zahoupal jsem nástrahou do stran a maličko zrychlil. Štika přidala také. V té chvíli měla oči jen pro nástrahu a ploutve jí přímo vibrovaly. Znovu jsem zakmital wobblerem a zrychlil pořádně. Útok byl tvrdý, jasný a neomylný. Písek se rozletěl, když se síla rozjetého štičího těla střetla s energií mého záseku a uprostřed zářících vloček slídy se zmítalo tělo dravce visící na háčcích wobbleru. Po pár minutách jsem měl na břehu nádhernou třišedesátku a byl jsem zas o jeden nezapomenutelný zážitek bohatší.
      Je jasné, jak bych asi dopadl, nebýt toho, že jsem rybu během lovu pozoroval. V neprůhledné vodě bych pokračoval v hodech dál, do míst, kde žádná štika nebyla a při dalším prohazování bych rovnému dnu uprostřed náhonu věnoval minimum pozornosti. A protože ve většině případů nemám to štěstí, abych mohl nástrahu během podvodní poutě kontrolovat, musí být její vedení už standardně natolik kvalitní, aby dráždilo k útoku i méně rozhodné dravce. Důležité je časté zastavování, změny rychlosti, houpání do stran, klepání do dna, série krátkých popotažení,… Hezky se to píše, ale když to člověk dělá tři hodiny bez záběru, je to k uzoufání. Teprve v posledních dvou letech už provádím řadu pohybů mechanicky a můžu se víc věnovat jiným věcem. Když ale odhadnete stanoviště ryby, vtáhnete do něj svůj wobbler a několika pohyby zápěstí způsobíte to, že se na váš prut pověsí neznámá síla a začne vám ho rvát z ruky, je to pocit, který dá zapomenout na všechny ty hodiny pokusů a omylů.
      Je jasné, že ne každý wobbler se pro podobný způsob lovu hodí. Ideální jsou na to plovoucí modely s větším nořítkem, které snadno udržíte v hloubce, ale přitom samy o sobě mají snahu stoupat k hladině. Známá je například Rapala Shad Rap, používám ale i některé modely značek Nils Master, Storm a Salmo. Většinou nepoužívám zvukové wobblery, ty nasazuji buď v kalné vodě anebo ve chvílích, kdy je třeba rybu k záběru vydráždit. Dobré jsou i na velkých málo prochytávaných plochách. Na vodách, kde lovím, jsou ale úspěšné jen občas.
      V listopadu a prosinci jsou už pohyby štik natolik pomalé, že mám více úspěchů s měkkými nástrahami z umělých hmot a peří. Ty sice používám i v celém průběhu sezóny, ale jen tu a tam, zatímco koncem roku se stávají pilířem mé strategie. Některé ryby jsou opravdu už tak pomalé, že nástrahu nedokážou ulovit (fakt, to se musí vidět), jiné ji jenom popotahují, i poctivý záběr je vnímán jako lehounké uváznutí nebo ztráta kontaktu s nástrahou a pokud můžu mluvit sám za sebe, trvalo mi snad deset let, než jsem se naučil za těchto podmínek stabilně vykazovat solidnější úlovky. Díky tomu jsem objevil místa, kde v tuto roční dobu štiky opakovaně nacházím a navzdory tomu, že ryb stále ubývá, daří se mi počet úlovků mírně zvyšovat. Vedení „gum“ se mění během sezóny od agresivních poskoků až po zimní popotahování s častými dopady na dno a několikasekundovými přestávkami. Neocenitelným pomocníkem je přitom dlouhý prut s chvějivou špicí, díky které je možno vnímat každý drbanec.

štika a guma

      Posledním stavem, v jakém se štika může nacházet, je stav letargický. V tomto stavu ryba neloví a zareagovat může jen na podněty, které probudí její zvědavost, agresivitu anebo spustí některý z vrozených reflexů. Například na mladé štiky (a někdy i na ty starší) má obrovskou účinnost rotační třpytka. Nikdo mi nenamluví, že si ji tak dokonalé stvoření jako je štika splete s rybkou. Podle mého názoru připadá rotačka štikám zajímavá. A jediný způsob jak prozkoumat tu věc je prostě ji ulovit. Kromě toho představuje rotačka výrazný podnět pro různá smyslová centra a její objevení v zorném poli štiky může spustit některý z vrozených reflexů a přimět dravce k útoku. Rotačka nemusí napodobovat rybku, aby byla úspěšná. Dokonce bych řekl, že značná část její přitažlivosti spočívá v tom, jak moc je odlišná od všeho, s čím se dravá ryba ve vodě běžně setkává. Právě proto je možné s rotační třpytkou vyprovokovat k záběru štiky, které by se za rybičkou ani neotočily a ze stejného důvodu většina starších štik na silně prochytávaných vodách bere na rotačky jen výjimečně a zpravidla za nedostatku potravy nebo ve chvílích, kdy skutečně velmi aktivně loví.
      Celkově bych řekl, že když už jsou ryby letargické, tak je dobré buď jít cestou miniaturizace a nabízet drobné nenápadné nástrahy anebo naopak udělat pořádný kravál a to nejen po zvukové stránce, ale i výběrem „řvoucích“ barev. Někdy to vyjde. Větší signálně zbarvená rotačka, zvukový wobbler, barvy jako oranžová, RH, FT a podobně mohou být za podobných situací východiskem z nouze. Kamarádi kdysi v červenci přes poledne chytali s pěticentimetrovou chromově lesklou Rattlin Rapalou a poměrně často se jim podařilo vybláznit nějakou rybu k nepředloženému útoku. U štik se ale vždy jednalo o jedince do 50 cm.
      Vrátím se ještě ke zmíněné miniaturizaci. V létě dravci údajně berou špatně a úspěšné jsou hlavně malé nástrahy. Pravda je taková, že v létě dravci žerou celkem normálně, ale potravy je tolik, že ji nemusejí shánět celý den, který je navíc mnohem delší než na podzim. A ta úspěšnost malých nástrah je dána tím, že nejdostupnější potravou jsou obrovská hejna potěru, ve kterých se doslova pasou i velcí dravci.

Výběr nástrah

      Štika zaútočí na kořist z mnoha podnětů, kromě hladu jsou to ještě zvědavost, agresivita a některé lovecké reflexy. O hladu nemá cenu dlouze diskutovat. Hladové štiky berou poctivě na široké spektrum nástrah a právě hlad je motorem, který dotlačí k záběru i velké a opatrné jedince. Všechny velké štiky (mezi 75 – 83 cm, větší jsem nechytil), pokud jsem si je ponechal a mohl tak nahlédnout do jejich útrob, měly prázdné žaludky a často i zbytek trávicí trubice. I to o něčem vypovídá.
      Rozhodně ale neplatí, že hladová velká štika musí nutně zaútočit na cokoli. Po povodni v roce 2002 panovaly v řekách opravdu hladové časy a ryby braly na přívlač až do prosince naprosto neuvěřitelně a přesto si velké štiky uchovaly svůj denní rozvrh lovu potravy a o tom, že by braly na cokoli, nemohlo být ani řeči.
      Zvědavost je velmi podstatný faktor, který se často kombinuje s agresivitou. Štika není člověk, který zajímavou věc opatrně sebere do ruky, prohlédne ze všech stran a odloží. Štičí zájem o okolí je mnohem přímočařejší a pohybuje se z 90 % mezi póly sežrat a ignorovat. Většinu věcí štiky ignorují, některé si prohlédnou a jsou někdy ochotny je i kus cesty následovat a někdy se jich dokonce pokoušejí dotknout tlamou. Ve chvíli, kdy ale štiku nějaká věc zaujme natolik, že ji následuje a pokouší se jí dotknout, stačí jen maličko k tomu, aby vrozená agresivita nebo reflex, který se spustí ve chvíli, kdy nástraha změní rychlost či směr, zažehly v jejím mozku signál k útoku.
      Ryzí agresivita má možná blíž k ochraně teritoria než k lovu kořisti. Na tuhle strunu štičí povahy moc nehraju, ale když už se o to pokouším, nemá podle mě cenu používat drobné nenápadné nástrahy. Jako plánovaný spouštěč štičí agresivity bylo vyvinuto zbarvení RH, křiklavá rudobílá kombinace a její obchodní úspěch svědčí o tom, že na ní skutečně něco bude. Poměrně zajímavé jsou i oranžové a žlutozelené odstíny a v této kategorii nástrah se uplatní i zvuk. Co se samotných nástrah týče, nemusí se jednat jen o wobblery. Určitě sem patří i rotačky a některé další nástrahy. Důvod, proč nemám mnoho úspěchů s těmito typy nástrah, spatřuji v tom, že lovím na intenzivně prochytávaných vodách, kde mají štiky s vláčecími nástrahami poměrně značné zkušenosti. Na rozlehlých revírech, kde často není možno hrát si s nástrahou na pár čtverečních metrech, ale naopak je třeba prolovit rozsáhlé plochy, tam slaví dráždivé typy nástrah mnohem větší úspěch.
      A samotné reflexy? Když se dostane do blízkosti štiky jakýkoli objekt, ryba zpozorní. Možná se i vydá neznámou věc prozkoumat. Pokud se dotyčná věc (v našem případě nástraha) rovnoměrným pohybem odklátí do dáli, vrátí se štika většinou na stanoviště a věnuje se svým záležitostem. Jestliže ale nástraha přímo před štičími zraky provede pohyb, jaký provádí překvapená kořist, může následovat automatický útok. Protože do vody většinou nevidíme, je třeba tyto pohyby provádět s nástrahou preventivně a prakticky pořád. Čím líp se to rybář naučí, tím častěji se dočká té kýžené chvíle, kdy se kolem jeho nástrahy sevřou zubaté čelisti. Přitom každý má trochu jinou škálu triků, kterými svou nástrahu oživuje a tak mu logicky sedí určité typy nástrah, zatímco s jinými může být podstatně úspěšnější jeho kolega. Trvá poměrně dlouho, než si rybář sestaví paletu nástrah, s nimiž se naučí perfektně zacházet, ale opravdu je lepší umět to dobře s nějakými deseti typy, které pokryjí většinu běžných situací než bez výraznějšího zvládnutí čehokoli vláčet vodou desítky výrobků nejrůznějších firem. štika a gumová ryba
      Sám si každou neznámou nástrahu napřed vyzkouším a snažím se odhadnout její možnosti, použitelnost v různých situacích a samozřejmě vyzkouším všechny způsoby, kterými ji dokážu vodit, abych vybral to, co mi bude připadat perspektivní. Nedávno jsem si koupil sadu umělých rybek se zátěží zalitou uvnitř těla. Poslední dobou tyto nástrahy podobné ripperům nabízí řada firem a mě zaujala sada, která svým zpracováním a díky zatavené holografické fólii vypadala velmi realisticky. U vody mě ale čekalo překvapení. Nástrahy se chovaly naprosto nečekaným způsobem a když jsem se je pokoušel vodit stejně jako oblíbená Kopyta, vůbec se mi to nedařilo. Pohyb širokého ocásku se přenášel i na přední část nástrahy, ta se jako celek ve vodě pohybovala pod zcela jiným sklonem, než jsem byl zvyklý a oblíbené klesání ke dnu s vibrujícím ocáskem bylo téměř neproveditelné. Objevil jsem ale jiné způsoby, jak s touto nástrahou pracovat a štiku, i když malou, jsem si povodil hned na první vycházce. Mám teď celkem jasno, v jakých situacích budu moci svůj nový přírůstek využít a docela se na to těším. Všem začátečníkům skutečně doporučuji se se svými nástrahami takto seznámit, protože jinak se budou při lovu často spoléhat na pouhou náhodu.

A nakonec přece jen pár slov o náčiní

      Když bych se měl vyjádřit k tomu, jaké náčiní zvolit pro lov štik, asi bych pokrčil rameny. Co si od něj vlastně slibovat? Zdolal jsem štiky bezmála 80 cm dlouhé na 180 cm dlouhý proutek s odhozovou zátěží do 20 g a po pravdě řečeno, byly to ty nejkrásnější souboje, které si dokážu vybavit. Na druhou stranu je tento prut krátký a má velmi chabou schopnost pohnout větší nástrahou sevřenou ve štičích čelistech, takže mnoho ryb po záseku spadne. Na druhé straně spektra mých prutů jsou modely s délkou 270 cm a odhozovou hmotností do 50 nebo 60 g. S těmito pruty jen málokdy narazíte na soupeře, který by je výrazněji zaměstnal. Opravdu užitečné jsou na zarostlých vodách, kde je občas nutné štiku doslova „postavit na ocas“, aby neskončila v nejbližším křoví a pak samozřejmě pro souboje s velkými exempláři nebo při nasazení velkých nástrah. Když jsem s takovým prutem lovil na rippery běžné velikosti, jevil se mi jako zoufale necitlivý a spousta ryb mi nástrahu nedobralo nebo mi spadlo během zdolávání.
      Podle čeho tedy vybrat optimální prut? Určitě ne podle schopnosti vytáhnout rybu z vody. Štiky do 5 kg lze zdolat bez potíží prakticky s jakýmkoli prutem (pomineme-li zarostlá místa) a ryb nad touto hranicí je opravdu málo. Vypravit se na ně cíleně s těžkým cajkem je možné jen na pár revírech a pak samozřejmě vždy, když se nám podaří rybu takové velikosti objevit.
      Ani majitelé ultralehkých speciálů se rozhodně nemusí obávat, co s jejich pruty provede nějaká sedmdesátka či osmdesátka (naopak – těšte se).
      Pro výběr prutu bude klíčová schopnost nahazovat a vodit nástrahy, vnímat jejich chod a samozřejmě i případné záběry a s patřičným důrazem zasekávat. Kromě toho patří k dobrému prutu i uživatelský komfort zahrnující nízkou hmotnost, dobré vyvážení, vyhovující ergonomii a celkově dobrý dojem – v neposlední řadě i estetický. Kdybych měl ze všech těchto kritérií vybrat jediné, zvolil bych si prut podle nejčastěji používaných nástrah.
      Použitá nástraha má na volbu prutu značný vliv hned z několika důvodů. Jednak je to samotná hmotnost nástrahy, díky níž může být prut přemáhán anebo zcela nevytížen při náhozu. Potom je to odpor nástrahy při jejím vedení vodou. Ten může být u některých rotaček a wobblerů opravdu značný a slabý prut je pak při práci přemáhán a nezbývá v něm silová rezerva pro zásek. Dál je tu potřeba práce s nástrahou – silné vláčecí pruty jsou nevhodné pro většinu gumových nástrah a výrazně se tu uplatní třeba chvějivá špice (nedám na ni dopustit), zatímco pro lov velkými rotačkami anebo dokonce jerky je třeba výkonný tuhý prut. A poslední naprosto zásadní věcí je síla potřebná k záseku. Čím větší je nástraha, tím pevněji může být štikou uchopena a čím větší háčky, tím větší je i síla potřebná k jejich zaseknutí.
      Pokusím se na závěr popsat univerzální prut na štiky podle svých představ. Pro lov kusů běžné velikosti tj. 40 – 70 cm běžně vyhovují pruty s odhozovou hmotností 10 – 30 g, někdo preferuje i lehčí, vzácně se naopak najdou zastánci výkonnějších modelů. Délka by určitě měla být 270 cm a klidně i víc – ovšem u prutů kolem 300 cm už se projeví všechny nectnosti materiálu a skutečně dobrý prut této délky najdete jen u kvalitních sérií předních výrobců. Nevím, co na tento názor řeknou zastánci kratších prutů, ale poté, co jsem si vlastní hloupostí zničil svůj nejpoužívanější vláčecí prut a odvláčel velkou část sezóny s modelem v délce 240 cm, rozhodně trvám na tom, že delší prut je výhodnější – pokud zrovna nechytáte z lodě nebo nebrodíte.

      Tak a máme to. Teď už budu zase jen agitovat. Štika je nádherná ryba a nejkrásnější je, pokud je to opravdu ŠTIKA a ne hubené štíhle s vypoulenýma očima. Jenom pak si opravdu můžete vychutnat její majestát – šíři hlavy, dlouhé tělo prohýbající se v obloucích, obrovskou tlamu budící respekt a nádherné zbarvení. Vodit exemplář kolem 80 cm je nesrovnatelně jiný pocit než zápolit s mrskající se čtyřicítkou nebo i padesátkou. Přál bych všem, aby si ten pocit mohli zažít, ale štiky nejsou. Není jich dost pro všechny a už vůbec ne těch velkých přes 70 cm. Aby se situace změnila, muselo by se změnit tolik věcí, že rozhodně nelze očekávat, že by k něčemu takovému v blízké budoucnosti došlo. Nebudu tady nabádat k naprostému pouštění všech chycených ryb, sám si ročně 2 nebo 3 štiky od vody odnesu. S oblibou tak činím u úlovků z míst, kde je největší rybářský tlak a přežití ryby je v daném místě nejisté. Navíc je zneužiju k pořízení mnoha fotek, které bych si s živou rybou nikdy nemohl dovolit. Dvě takové provázejí i tento článek. Někdo by mi mé počínání určitě i tak vytknul, někdo by se mnou naopak souhlasil, ale to už bychom byli někde jinde.
      Existuje ale ještě jiný prostor, kde je možno zachránit vodě spoustu ryb - a to je zacházení s úlovkem. Ročně zdolám a vrátím vodě několik desítek štik od těch nejmenších až po sedmdesátky. Když s nimi nebudu šetrně zacházet, možná jich uhyne daleko víc než ty dvě tři, které si skutečně ponechám. Proto si myslím, že k základnímu etickému kodexu každého lovce štik by mělo patřit co nejšetrnější zacházení se všemi štikami vracenými vodě, zejména při manipulaci během odháčkování. Nepokládejte štiky na suchou zem, kameny, do sněhu, namočte si před manipulací s rybou ruku a kde to jde, zejména u malých štik, vyháčkovávejte ryby ve vodě. Zvažte i to, kde si případný úlovek vyfotíte. Fotografie na okraji vody je často hezčí než obrázek ryby ležící na trávníku a může se vám podařit i pěkný dynamický záběr.
      O používání lanka a háčcích bez protihrotů se diskutuje často a minimálně za to lanko se rozhodně přimlouvám – přinejmenším u nástrah, kde je víc než jeden háček.
      Každý si ale nakonec vytvoří vlastní soubor etických pravidel a důležité je skutečně jen to, že je třeba udělat všechno pro to, abychom i v budoucnu mohli co nejčastěji zažívat ten úžasný pocit překvapení, ohromení a vzrušení, který neodmyslitelně provází každý záběr pěkné štiky.

Autor: Osprey - ®

Diskuse k článku (60 reakcí)

Přečteno: 34 244x
Průměrná známka: 1.12

Související články

Přírodní ráj v Polabí aneb Po stopách sumečků a štik

Autor v průběhu roku objevuje a prochytává stará ramene a tůně v okolí řeky Labe.

Noční přívlač

Velice rychle zjistíte, že mnoho návyků z denního chytání tu zcela odpadá a objevují se nové prvky, barva nástrah ztrácí význam, důležitý je chod a zvuky.

6x štika (první díl)

Štika čekala někde poblíž a opět bez rozpaků zaútočila.

Velká štika

Nadosmrti budu mít vrytý do paměti obrázek obrovské štiky ve zpěněné vodě podjezí.

Co je nového - dravci + obecné

Začátek sezóny lovu dravců:

Oznámení - dravci
Vložit oznámení

Na toto místo můžete sami vložit své oznámení ostatním čtenářům MRKu.

Kalendář akcí - dravci
Seznam závodů
Výsledky závodů
Všechny výsledky
Akční nabídky
Všechny slevy a akce
akce, rybareniWFT Gliss Trans 150m

Za 460
Mechanické vlastnosti jsou velmi podobné monofilnímu vlasci. Její pevnost je ale téměř 4 x vyšší než nejpevnější monofil !


akce, rybarenichub - podložka unhooking mat - l

Za 679
Tato podložka je vyrobená z 25mm silné molitanové vycpávky a vodu nepropouštějícího a lehce omyvatelného materiálu.


Doporučujeme prodejnu
Adresář prodejen