Kdyby se mě někdo zeptal, jakou rybu mám nejraději, nevybral bych si. Je těžké volit mezi barevnou krásou lipana, mechovým hřbetem sumce, prostou elegancí tlouště, smutným pohledem zelenkavého lína, tajemně se vlnícím tělem úhoře anebo třeba… Zastavím raději včas, abych si nemusel brát na pomoc atlas ryb.
Existuje ale ryba, která pro mě znamená něco víc a tou je parma. Vlastně ani nevím proč. Snad je to tím, že jsem se na ně tolikrát díval z mostů. Pozorovat, jak se vlní v proudu, ladně kloužou do stran a blýskají zlatými zrcátky boků, je samo o sobě divadlo, které mě nikdy neomrzí. Vodit pak ten zářící válec podmalovaný načervenalou barvou ploutví v čisté vodě prozářené letním sluncem je zážitek, který si každoročně nenechám ujít, dokud budu schopen dostat se k vodě aspoň po čtyřech.
Berte tento článek jako splátku mého dluhu rybám, které mi daly po rybářské stránce tolik, že to není v mé moci převést do slov a vět.
Celý článek se mi při psaní neustále nafukoval pod rukama a tak jsem ho nakonec kvůli značné délce rozdělil na dvě části. Ta první je poměrně obecná, druhá se věnuje konkrétním metodám lovu a pro zájemce o chytání parem bude asi o něco přínosnější.
Dnes, kdy se v rybařině pomalu začíná prosazovat kousek sportovního ducha, je šance, že se parma stane jednou z nejatraktivnějších sportovních ryb. Je dostatečně velká, krásná i bojovná, aby dala rybáři možnost prožít si u vody natolik emotivní zážitky, že se bude k jejímu lovu opakovaně vracet. Na druhou stranu není kuchyňsky příliš zajímavá, takže je reálná naděje, že hodně chycených parem pustí úspěšní lovci zpátky do řeky. A navíc se dá lovit mnoha způsoby a je rybou vysloveně vhodnou pro vyznavače „moderních“ technik jako je plavaná, feeder a muškaření.
Nevím, proč dnes parem na některých řekách přibývá, zatímco jinde jsou vzácné, ale je zajímavé sledovat, jak v oblastech , kde je na ústupu, představuje pro spoustu rybářů mimořádně ceněnou rybu, zatímco tam, kde je hojná, ji řada lidí považuje málem za obtížný plevel. Účastnil jsem se několika internetových diskuzí na téma ochrany nebo naopak konzumace parem a viděl jsem to oboustranné nepochopení jedněch, pro něž parma představuje vysněný idol a druhých, kteří ji považují za rybu jako je kterákoli jiná. Celkem tomu rozumím a tiše závidím těm, kdo si na svém domovském revíru mohou bez většího úsilí nachytat za večer tolik parem, co já v potu tváře za rok (abychom byli v obraze, tak 8 až 10 kusů). V jižních Čechách, kde jsem momentálně doma, je parma s výjimkou Lužnice poměrně vzácná a je tu i celoročně hájená. Bez rozpaků se proto přihlásím ke skupině, pro niž je zavraždění této ryby svatokrádež (v minulosti jsem to, přiznám se, udělal) a uvedu hned několik důvodů, proč vracet chycené parmy zpět do revíru. Máte-li na věc jiný názor, je to vaše nezadatelné právo.
Jedná se o původní a typický druh, který v minulosti tvořil velkou část obsádky středních toků většiny našich řek (parmové pásmo). Dnes je tomu tak jen málokde, i když se situace místy zlepšuje.
Růst parmy je pomalý (pěkná parma přes 60 cm roste cca 15 let) a vysazování se omezuje na ročka anebo jsou místní populace závislé pouze na přirozeném výtěru.
Parma má šanci stát se oblíbenou rybou moderních aktivních rybářů včetně muškařů (mnozí už lovu parem přišli na chuť), pro které by při průměrné velikosti našich lososovitých ryb mohla být velmi atraktivním úlovkem.
Toužíte-li po rybě na talíři, chyťte si kapra. Je daleko hojnější, vysazuje se prakticky v lovné velikosti a určitě si i víc pochutnáte.
Než začnu rozebírat jednotlivé techniky lovu parem, rád bych se krátce zmínil o biologii tohoto druhu, protože mnohé z těchto poznatků jsou důležité při samotném chytání.
Parma je typicky říční rybou žijící u dna proudných úseků a preferuje tvrdé, nejlépe hrubě kamenité dno. Jsou ovšem obrovské rozdíly v nárocích na prudkost proudu, hloubku vody a charakter dna – debata rybářů lovících v různých povodích a snažících se sjednotit na charakteru typického parmového místa nejspíš vůbec neskončí absolutní shodou, ale naopak spíše ukáže, jak je parma přizpůsobivá a na různých vodách si dokáže vybírat od širokých rozlitin s hloubkou po kolena přes jámy a proudy pod jezy až po několik metrů hluboká silně tažná místa. Místo momentálního výskytu hejn těchto zlatých krasavic hodně závisí na ročním období, teplotě vody (třeba rozdíl mezi Moravou a Otavou není zanedbatelný – na teplejší řece budou parmy v rychlejším proudu), na tom, jak je parma v revíru hojná, o jak velké ryby se jedná a nakonec i na nabídce vhodných partií v daném úseku řeky. Dobré parmové místo zůstává osídleno po celá léta, méně atraktivními úseky parmy jen protahují.
Jako většina kaprovitých ryb tvoří parma hejna, někdy i o několika desítkách exemplářů. Ani největší exempláře se zcela nestraní kolektivního života, pouze mají menší chuť potloukat se v těch nejprudších a nejmělčích proudech s mladšími kolegyněmi. Někdy ale i v tomto ohledu výjimka potvrzuje pravidlo a všechny zábrany samozřejmě padnou v okamžiku výtěru.
Potravou parem jsou převážně vodní organismy od larev hmyzu až po menší rybky, ale běžně se mohou živit i rostlinnou potravou, například řasami. Hodovním stolem parem je říční dno, které prohmatávají svými masitými vousky (latinský název Barbus barbus má s vousatostí hodně co dělat). Při své velikosti a síle dokáží parmy kromě pouhého prohledávání i zvedat a převracet kameny, což často využívají jiné druhy ryb a na práci těchto skromných dříčů se velmi rády přiživují. Občas se to dá celkem dobře pozorovat z mostů.
Při sběru potravy aktivuje obvykle celé hejno parem naráz, takže někdy má rybář záběr za záběrem, ale zažil jsem i chvíle, kdy byly ryby natolik pasivní, že jsem je ve snaze valit nástrahu po dně podsekával, ale záběru jsem se nedočkal. Obecně se dá říct, že parma sbírá potravu pouze v určitém období dne, které je tím kratší, čím bohatší je potravní nabídka v dané lokalitě. Na hladových místech je možno ryby lovit téměř kdykoli a bez velkých problémů se širokým spektrem nástrah včetně umělých. Naproti tomu tam, kde je parem málo a nouzí ani v nejmenším netrpí, tam se příjem potravy omezuje na několik málo hodin a většinu nástrah okázale ignorují. Výjimkou bývá náhlé zkalení vody, které je pro tyto ryby signálem k zvýšené potravní aktivitě. Parmy na zákal a vzestup hladiny reagují velmi citlivě a dá se toho i dobře využívat přidáním velkého podílu hlíny do parmového krmení.
Parma je ryba s výraznou pohlavní dvojtvárností. Rozdíl mezi pohlavími se projevuje hlavně v rychlosti růstu a délce života. Samci rostou pomaleji a zpravidla umírají o několik let dříve než samice, takže jsou v výrazně menší a nepřesahují délku 50 cm. Obvykle mají do 40 cm a z pohledu rybáře nepředstavují tak atraktivní úlovek.
Samice mohou žít velmi dlouho a dorůstat téměř nepravděpodobných rozměrů. Tady mi nezbývá než se vydat na tenký led. Vědecky zpracovaný materiál obvykle pochází z rozsáhlých souborů jedinců průměrné velikosti. Pokud jsem viděl růstové analýzy tohoto druhu, už jedinců nad 60 cm v nich bylo jako šafránu a jedinci nad 70 cm vždy chyběli. Hlavní příčinou nejspíš bude způsob získávání materiálu – předpokládám, že ryby byly získány při lovu elektrickým agregátem v mělčích úsecích menších řek. Lov udicí je naproti tomu velmi selektivní a „za oběť“ mu padnou zpravidla exempláře nadprůměrné velikosti. Já alespoň chytil rozhodně víc parem přes 60 cm než pod 40 cm.
Maximální stáří zjištěné studiem šupin stovek jedinců z různých lokalit, se kterým jsem se v literatuře setkal, bylo 15 – 17 let u jedinců kolem 65 cm celkové délky. Přesto jsem mluvil se spoustou lidí, kteří zejména v minulosti pozorovali a vzácně i lovili jedince přes metr. Vůbec nejdelší parma, o níž mi vyprávěl jeden rybář, že ji osobně viděl ulovit někdy v 60. letech na Lužnici, údajně měřila 114 cm. Neumím si takovou rybu pomalu ani představit, netroufám si odhadnout její stáří a dokonce ani nehodlám přesvědčovat nevěřící Tomáše o její existenci. A konec konců možná je opravdu vylhaná a skutečná je až ta otavská z Kestřan s délkou 112 cm? Nebo jiná z Lužnice, co měla mít 107 cm? Kdo to dnes zjistí? Vím, že obrovských parem se v našich vodách kdysi ulovilo víc (slyšel jsem asi o 10 konkrétních úlovcích přes 1 m a to i přímo z úst šťastných lovců) a exempláře kolem 70 – 80 cm, dnes považované za trofejní, bývaly místy celkem běžné a chytaly se naprosto pravidelně. Čas sice všechna fakta zkresluje a ne každému člověku se dá věřit, ale beru jako fakt, že růstové možnosti parmy sahají dál, než se dnes běžně připouští a že ještě před nějakými 30 lety se na některých našich řekách daly ulovit metrové kusy. V posledních letech naopak informace o takových jedincích zcela postrádám. Zdá se, že opravdu nejsou, ať už jsou příčiny jakékoli.
Lov parmy
Málo naplat, to nejkrásnější, co parma sportovnímu rybáři nabízí, je zážitek z lovu. Tady bych si dovolil několik poznámek. Parma proslula svou bojovností. Mezi původními říčními druhy v tomto ohledu skutečně vyniká, jenže dnes v době špičkové rybářské výbavy už to není taková sláva jako kdysi. Hodně rybářů, kteří svou vysněnou rybu poprvé ulovili, bylo zklamáno. Realita je taková, že parma je poměrně vytrvalá zejména při použití slabšího náčiní, dovede provádět razantní výpady i ve chvíli, kdy už ji má rybář prakticky pod nohama, schopně využívá sílu proudu a bojuje do konce svých sil. Nevím, zda je to málo nebo hodně, ale ve srovnání s říčními kapry znatelně zaostává v razantnosti i délce soubojů. Přesto je souboj s větší parmou velmi příjemný zážitek, ryba klouže proudem, ladně mění rychlost i směr a po přitažení ke břehu často najde dost sil na únik zpátky doprostřed řeky. Celé je to dynamické, plynulé a trochu mi to připomíná, jako bych vodil upoutaný model letadla. Poslední dobou mám ale pocit, že to s bojovností parem v okolí mého bydliště jde nějak z kopce, řada z nich je lehce nahrbená s mírně vpadlým břichem a opravdu tvrdě bojuje málokterá – mám podezření na nějakou chorobu, ale nemůžu to nijak doložit.
Kapitola sama o sobě je ovšem boj s podseknutou parmou, zejména zachytí-li se háček v okolí hřbetní ploutve a ryba tak trochu připomíná koně zapřaženého v postroji. Potom je doslova k neutahání a boj se může protáhnout třeba i na půl hodiny, vzácně i déle – v závislosti na síle náčiní.
Protože parma zpravidla opravdu vydá v souboji všechny síly, je z pohledu sportovního rybáře žádoucí ohlídat dvě věci. Jednak používat dostatečně pevné náčiní, aby nedocházelo ke stresování ryb nepřiměřeně dlouhým zdoláváním. Doporučuji začít s vlascem o nosnosti zhruba 3 kg (obvykle průměr 0,16 mm) a po zdolání několika ryb si vytvořit vlastní úsudek. Parma není příliš náchylná na silnější vlasce a vlasec silnějšího průměru ustojí i nějaké ty šrámy, o které v kamenitých proudech není nouze. Já používám ještě silnější vlasec, protože jsem v minulosti přišel o dvě tři trofejní ryby a rád oželím nějakou tu menší, jen když se mi konečně podaří dostat na břeh jednu z těch, které se mnou dokázaly tak ošklivě vydrbat.
Druhou pozorností, kterou si náš soupeř zaslouží, je šetrné vrácení vodě zahrnující především podržení hlavou proti proudu, dokud ryba sama neodpluje. Pokud byla zdolána v rozumné době, je to otázka chvilky. Kromě péče o rybu se jedná i o velmi osobní okamžik, kdy si vrácení ryby vodě naplno prožijete a vychutnáte. Je to naprosto jiné než vytrhnout rybě háček a odhodit ji do řeky.
Měl bych se zmínit i o aktivitě parem během roku. Parma je nejaktivnější v období od dubna do října, ale protože přezimuje v hlubší tažné vodě, přijímá potravu i v zimě. Nedá se ovšem mluvit o žádném velkém braní. Parmy se krmí v chladném období velmi vlažně a s výjimkou oteplených úseků např. pod elektrárenskými kanály není snadné je najít a přimět k záběru.
Ideální šance pro úlovek parmy skýtají pozvolná oteplení po předchozím chladném období a stav, který bych nazval „teplá zimní povodeň“. Popsal bych ho jako zvednutí a zákal vody, jehož hlavním zdrojem je voda z dešťových srážek a nikoli z tajícího sněhu. Tady je značný rozdíl mezi řekami odvádějícími vodu z hor a nížinnými toky nebo úseky pod přehradami. Řeky pramenící ve vyšších polohách mají průtok až do dubna značně ovlivňovaný právě táním sněhu a tak oteplení počasí spojené s táním sněhu může v řece tohoto typu paradoxně znamenat ochlazení vody a nějaká pozitivní změna v braní ryb se může dostavit až se zpožděním. Rozdíl například mezi Otavou a Svratkou je v tomto směru značný a právě tak se bude lišit i zimní braní parem na zmíněných řekách.
Občas bývá problém parmy najít. Stanoviště jsou různá revír od revíru, mění se s roční dobou, teplotou vody a aktuálním průtokem. Navíc některé řeky mají jen kratičké proudy v podjezí a jiné jsou proudné téměř v celé své délce. Jediným společným vodítkem parmových míst je proudící voda s oblázkovým dnem. Někde jsou to místa mělká, jinde hluboké tahy. Velké kusy preferují spíše hlubší pomalejší vodu. Má oblíbená místa mají členité dno s hlubokými rýhami a při pohledu na hladinu už není vidět vlny, jen rychle klouzající čeřiny. V okolí mohou být mělčí a prudší úseky, do nichž ryby vytahují za potravou. Předvedu tu schválně dvě odlišná místa z Berounky a Otavy. Nejsou to žádné horké fleky, kam by se vyplatilo schválně zajet v očekávání mimořádného úlovku, ale na obou se parmy pravidelně vyskytují. Místo z Berounky je mělký kamenitý proud, místo z Otavy je série hlubokých jam a rýh s hloubkou přes 2 m. V mělkých proudech pod jezem v pozadí jsem se s nimi nesetkal, zřejmě tam jen tu a tam vytahují. Daleko častěji jsou k nalezení (vzácně i k chycení) na místech v popředí snímku.
Během tření (květen, červen) se parmy z mnoha úseků na čas doslova ztratí a nahromadí se v mělkých proudech, kde je lépe nechat je na pokoji, aby splnily svou rodičovskou povinnost.
Další spolehlivou metodou lokalizace parem je využití jejich věrnosti oblíbeným stanovištím. Dobré místo hostí hejna těchto ryb často celá desetiletí a není většinou problém se na něj doptat. Místo, kde se v daném revíru běžně vyskytují kusy normální velikosti, je většinou notoricky známé. Najít ovšem kousek proudu, kde se ukrývá pár místních seniorek, které skončí na prutě jen zřídka, to už většinou musíte sami. Většina lidí o něm beztak neví a ti, co vědí… Ani já své místo, kde občas vysedávám s vidinou metrového zlatého přeludu, zatím nikomu neprozradil.
Parmy lze objevit i vizuálně – pokud je jich v řece jen trochu větší počet. Ideální je dívat se do řeky z mostů, ale lze i procházet břehy. V mělčí vodě jsou vidět zlaté záblesky vznikající nakláněním těla při sběru potravy, na mnoha místech pak hlavně menší kusy občas vyskakují z vody. Máte-li štěstí na větší exemplář, pak je pohled na skok parmy sám o sobě krásný zážitek. Já v tomto ohledu bohužel žiju už jen ze vzpomínek a nezbývá mi než doufat, že zas bude líp.
SAF
