Chraňme velké ryby

30.11.2003 - Ivo Sláma

       „Čau Karle, tak co ryby ? Byl si někde ?“ „Ale jo. Zkoušel jsem to na tom rybníku,víš, tam jak jsme spolu byli na jaře. Za celej den jsem chytil tři kapry.“ „Jo ? A jak byli velký ?“ „ Ále, takový piňďové okolo pětatřiceti centimetrů. Žádnej pořádně velkej kapr nepřišel…“
       Zhruba v tomto duchu probíhá valná většina rozhovorů mezi rybáři. Většinou padají otázky typu – kde jsi chytal, co jsi chytil a hlavně jak velký to bylo. Rybáři, stydící se za lež, řeknou po pravdě co ulovili a pokud jejich úlovky nebyly z kategorie trofejních, pak jen smutně konstatují, že se prostě nedařilo. Naopak rybáři, stydící se za své úlovky, zalžou a přidají rybám, jenž právě ulovili, nějaký ten centimetr délky navíc či pár kilogramů na váze. Prostě takový je svět rybářů a netřeba se nad tím příliš pozastavovat. Touha po ulovení opravdu veliké ryby je v každém z nás. Rozdíl je pouze v tom, že někdo to přizná, jiný ne. Tuto mou úvahu potvrzuje i další fakt. Pokud se rozkřikne, že na nějakém revíru či na některém konkrétním místě byl uloven velký kapr, hned se na tento post sjede vlna rybářů, všichni s nadějí a touhou ulovit rovněž tak velikou rybu. Prostě rybařina v některých svých dimenzích popírá léty prověřené přísloví - co je malé, to je hezké.
       Ne všichni rybáři dovedou či chtějí uvažovat o velkých rybách, o dlouhodobosti jejich růstu, o nástrahách osudu (a rybářů), jimž se tyto ryby musely na své dlouhé pouti životem vyhýbat, o jejich početním zastoupení v onom konkrétním revíru a v souvislosti s tím i o tom, jak bych s takovou rybou naložil, pokud bych jí chytil. Myslím, že není od věci si pak sám před sebou obhájit své počínání, popřípadě si odůvodnit jeho důsledky.
       Myslím si, že o následujícím souboru otázek by měl alespoň jednou zauvažovat každý rybář: Kolikpak asi velkejch kaprů plave v tom rybníku přede mnou? Když vezmu jako měřítko hmotnost deset kilogramů, tak kolik místních šupináčů se dostalo přes tento limit? Kdyby mi takovej macek skočil na můj háček, to by pak asi následoval pěknej cirkus, než bych ho nahnal do podběráku. Ale co s ním dál? Když jen zhruba odhadu, že těch „staříků“ je v tomto revíru cca 15 a já jednoho z nich po vylovení praštím klackem po hlavě, tak jich v té vodě zůstane o jednoho méně a jen těžko se mohu domnívat, že Sv. Petr ve své štědrosti šoupne po mém odchodu do tohoto revíru jednoho stejně rostlého náhradníka. Prostě ta ryba bude v revíru chybět a moje šance na ulovení takto trofejní ryby bude příště o něco nižší. Jenže když tu rybu pustím zpátky do vody, tak mi nikdo neuvěří, že jsem takového macka skutečně chyti. No jo, ale když se zase pochlubím, že jsem tady na tomto fleku chytil desetikiláče, tak si sem příště už nesednu. Je fakt, že kolega z práce to vyřešil jednoduše. Koupil si za pár peněz foťák se samospouští. K tomu si koupil menší stativ a ryby si prostě fotí sám. Kdybych toho velkého kapra přinesl ukázat chlapům do hospody, tak nebude mít nikdo důvod k pochybnostem, jenže když tam pak příjde můj kolega s fotoalbem, tak bude určitě větším středem pozornosti, než-li já s mrtvou rybou.
       Problém rybařiny a velkých ryb spočívá i v tom, že pod hladinu prostě není vidět a kochat se pohledem na velkou rybu můžeme většinou až v momentě, kdy je tato ryba v podběráku. Při troše štěstí se občas někomu podaří spatřit hejno kaprů vyhřívajících se těsně pod hladinou, ale i při tomto pohledu nás spíše uchvátí právě ty největší ryby. Myslím, že je to naprosto přirozené a v podstatě normální. Předmětem obdivu jsou většinou věci neobvyklé, a nezvyklá velikost čehokoli abnormálního je jedním z důvodů pro obdivné pohledy. Mnohdy často netečně projdeme kolem několika mladých lip téměř bez povšimnutí. Ovšem stoletá mohutná lípa nás svými proporcemi a mohutným vzrůstem určitě uchvátí. Myslím, že je zbytečné dodávat, že tato letitá lípa je právem chráněna. Ostatně i některá zvířata ve volné přírodě dorostou v příznivých podmínkách do neobvyklé velikosti. Lidé pak sledují při náhodném setkání tyto tvory s obdivem a většina z nich i s úctou.
      Dalším příkladem může být jakási plošná proslulost revíru. Pokud se o nějaké vodě ví (nebo se alespoň domnívá), že skrývá velké kapry ve slušném množství, tak břeh této vody málokdy zeje prázdnotou, což jen umocňuje tvrzení, že velké ryby prostě rybáře přitahují. Ostatně - jen tak mezi námi, pánové - pro letmý pohled do dámského výstřihu taky musíme mít důvod podpořený řekněme „jistou velikostí“ sledovaného objektu…
       Nikdy jsem neměl v oblibě soukromé revíry a až na jednu výjimku jsem na ně nikdy nejezdil a v nejbližší době jezdit nehodlám. Přesto jsem však zhruba před třemi roky kvitoval jejich vznik. Ne proto, že bych na těchto kaprodromech chtěl lovit, nebo proto, že bych v budoucnu jásal nad tím, jak se velké ryby ze svazových vod budou „přemísťovat“ do privátů. Spíše jsem naivně doufal, že z některých postojů a praktik majitelů soukromých revírů si vezmou příklad funkcionáři rybářských svazů. K velkým rybám se majitelé soukromých vod chovají naprosto opačně, než-li hospodáři svazových vod. „Soukromníci“ dělají vše proto, aby bylo s velkou ulovenou rybou zacházeno co nejšetrněji (o jejím zabití nemůže být většinou ani řeč) a tento fakt mají zakotvený i ve svých „pravidlech hry“. Tedy: chceš-li u mne lovit, koukej mít podložku, prostorný podběrák, antiseptický roztok a neustále po ruce nádobu s vodou na případné polévání ulovené ryby. Pokud se s rybou hodláš vyfotit, prosím. Ale nebudeš zvedat rybu příliš vysoko nad zem, když budeš s rybou pózova,t nebudeš mít na ruce hodinky či náramek a ryba půjde co nejrychleji opatrně zpět do vody. Pokud se hodláš chovat opačně, už ke mně nejezdi. Nestojím o to, abys mi ryby mrzačil…
      Naopak svazovým funkcionářům je často úplně jedno, zda byla velká trofejní ryba, ulovená v jejich revíru, zabita či nikoli. Je mi pochopitelně jasné, že soukromníci vidí ve velké rybě i svůj majetek a potenciální zdroj budoucích příjmů. Ovšem to nic nemění na faktu, že velká ryba má v „privátu“ daleko větší šanci přežít a dorůst do ještě větších rozměrů, což se o velkých rybách ve svazových vodách říci nedá. Soukromí majitelé o tyto ryby v rámci svých možností pečují, nebo se o to alespoň snaží. Nechci se do nikoho navážet, ale ještě jsem se nesetkal se svazovým funkcionářem, který by měl na srdci snahu o aktivní ochranu velkých ryb. Na druhou stranu se mohu oprávněně domnívat, že pokud by se nějaký svazový hospodář stal přes noc majitelem soukromé vody, tak by zcela jistě přehodnotil svůj dosavadní postoj k velkým trofejním rybám a začal by se chovat zcela opačně než-li doposud. Začal by se o své velké ryby náležitě starat a vytvořil by takové podmínky a taková pravidla lovu, která by eventuelnímu poškozování ryb zabránila.
      Následující otázka se už jenom nabízí: Proč tomu tak není již v současné době a na svazových vodách? Myslím si, že důvodů pro ochranu velkých ryb je nepochybně víc, než důvodů pro laxní postoj k tomuto problému. Nehledě na to, že i výsledný efekt v podobě silného zastoupení větších ryb v revíru je jistě positivnější, než ucelené stádo násaďáků podporované metodou vysaď a ulov. Je samozřejmě nutno přihlédnout k velikosti revíru a druhové skladbě rybí osádky, ale u větších vodních nádrží a řek má přece ochrana velkých ryb své opodstatnění. Myslím si, že většina současných rybářů je již na takové úrovni, že u nich tvrzení – velkej kapr žere potravu těm menším a tak musí z vody ven- prostě neobstojí. Ostatně atraktivita revíru je posuzována i podle toho, jak a v jakém počtu jsou v něm zastoupeny velké ryby.
       Jednou z možností, jak tyto velké ryby ochránit, by měla být úvaha o zavedení tzv. horní hranice. Ta by pochopitelně nemohla být identická pro všechny revíry, ale jistě by se mohla např. u kapra pohybovat v rozmezí mezi 65 a 75 cm. Ulovená ryba přesahující tuto délku by se musela bezpodmínečně vrátit zpět do vody.Tedy obdobně jako u minimální míry, která by dle mého názoru také mohla stoupnout z oněch 35 cm alespoň na 40 cm. K tomuto kroku již některé organizace přistoupili a toto jejich rozhodnutí je jistě positivní v mnoha směrech. V případě zavedení horní hranice by mohli velké ryby v poklidu růst, zdobit revír a vyzívat rybáře k jejich ulovení. Ale pouze k ulovení ! Pro eventuelní konzumaci by zůstali kapři v rozmezí např. od 40 cm do 70 cm. Tedy taková ta konzumní míra. Navíc by nedocházelo k tomu, že by velké ryby byly odváženy do soukromých vod a zůstaly by ve svých domovských revírech. A ten denní limit 7 kg či dvě ušlechtilé ryby denně!!! Zamyslí se už někdo nad touto přílišnou benevolencí???
       Jenom za letošní rok (tedy pokud já vím) byli z dolního úseku řeky Labe prodáni tři kapři (13 kg, 16 kg a 18 kg) do soukromého revíru. Stalo se tak na základě inzerátu otištěném v rybářském časopise. Tyto tři ryby prostě v řece chybí a člověk, jenž je prodal a inkasoval za ně částku asi 6 000,- Kč si bude muset na tento revír zajet, pokud si bude tuto rybu chtít opět ulovit. Jenže jemu šlo spíše o okamžitý zisk, pro který má většina takových lidí vždy připravenu již legendární větu: „Když to neudělám já, tak to udělá někdo jiný. Tak co…?!?!“ Počínání takového rybáře je řekněme neetické, leč není protiprávní (bohužel). Další tři kapři okolo čtrnácti kilogramů skončili na pekáči či v udírně. Tato statistika je samozřejmě značně neúplná, neboť o těchto rybách jsem se spíše náhodou dozvěděl. Kolik velkých kaprů bylo za rok odneseno se asi nikdo nikdy nedozví. Možná teď někdo namítne, že velkých ryb je například v Labi víc než dost. Já se věnuji lovu kaprů převážně na Labi již osm sezón. Z hlediska výskytu velkých kaprů je zde situace čím dál horší. Před osmi roky jsem chodil k vodě na pět, šest hodin a nebyl problém ulovit několik kaprů okolo deseti kilogramů. V současné době ta situace není zdaleka tak příznivá. Velká skupina rybářů na tuto situaci různým způsobem upozorňovala, byly sepsány různé petice, byly předloženy i návrhy jak tuto situaci řešit, leč odezva žádná. Nikdo zřejmě nemá chuť legislativně chránit velké ryby ve svazových vodách. Proč? Nabízí se hned několik řešení a nejsou složitá. Jde o to jen chtít.
       Zmiňoval jsem se v předchozím textu převážně o kaprech, ale ochranu si zcela jistě zaslouží i velké ryby ostatních druhů, především sumec, amur (tedy jen na revíru, kde neškodí), štika, ale i parma či lín. Přemnožení nějakého rybího druhu v naší zemi opravdu nehrozí a až někdo z vás uloví tu svou velkou rybu, bude uvažovat o tom, zda ji pustí zpět, či usmrtí a napadne ho myšlenka – když tu rybu nezabiju já, tak ji zabije někdo jiný…- zkuste tento poněkud hloupý názor zavrhnout a vraťte rybu zpět do revíru. Pokud to takto budeme dělat všichni, budeme se moci v budoucnu oprávněně těšit na to, že nám čas od času nějaký „tlouštík“ zvedne při zdolávání řádně adrenalin a že to nebude jen „jednou za uherák“, nebo vůbec. Snažme se chránit velké ryby. Pro nás a hlavně pro budoucí pokolení. Zdařilá fotografie či videozáznam je jistě příjemnou vzpomínkou, ale osobnímu setkání s živou, velkou rybou se jen těžko vyrovná.