Rybářské retro okénko nejen o knihách

- Milan Holeyšovský

Zná to asi každý z nás, když přijde období mrazů a plískanic, kdy sice můžeme rybařit nebo se alespoň projít kolem řeky, prohlédnout zákoutí jinak neprostupně zarostlá a skrývající místa tak příhodná k rybaření, ale my raději zůstaneme doma v teple a pohodlí, a přitom nás pořád cosi nutká k té naší milované rybařině. Dnes se spustí počítač, video o rybách či diskuse na rybářském fóru, ale občas, zejména ti starší z nás, sáhnou po knížce. I já jsem v této době vytáhl z knihovny nejprve jednu a pak pár dalších knih. Otevřel jsem občas už zažloutlé stránky a začetl se do těch vět, které ani časem neztratily na aktuálnosti.

Když jsem tak listoval v těch knížkách, vypadl z jedné list olše, starý snad padesát let. A najednou jsem se sám sebe ptal, co vlastně byla ta první rybářská knížka, kterou jsem přečetl. A musím se přiznat, že nevím. Byl to nějaký atlas z edice OKO s rybami? Ona to byla jiná doba. Když jsem chtěl svou první povolenku, musel táta „založit“ a vést rybářský kroužek. Pamatuji se, jak jsme se učili nahazovat jeho kovovým prutem na paloučku s olůvkem na konci poctivé čtyřicítky. A museli jsme se učit znát ryby… Takže asi nějaký ten atlas.



A pak jsem při tom vzpomínání začal přemýšlet, které z těch knih, co jsem tehdy četl, jsou pro mě dodnes nezapomenutelné a jak bych je seřadil? Asi bych na první místo dal knížku Zdeňka Šimka, kterou vydalo Sportovní a turistické nakladatelství v roce 1958, „Sportovní rybaření na přehradách“. Podle názvu by se mohlo zdát, že je příliš monotematická, jen o přehradách, ale to je omyl. Kniha sice začíná pojednáním o významu údolních nádrží, organizaci života na nich a jejich obhospodařování a o dělení těchno nádrží - a není to čtení nezajímavé nebo nepoučné -, pak ale autor popisuje chytání jednotlivých druhů ryb. Začíná kapry, líny, cejny, tloušti a přes jiné kaprovité ryby se dostává až k chytání štik, candátů, okounů, pstruhů, úhořů, sumců a jiných dravých ryb. U každého druhu se pak rozepisuje o místech chytání, o tom, kdy ryby berou, o vnadění a nástrahách i způsobech lovu. Přitom je vše psáno tak krásným a srozumitelným jazykem, že se lze těžko od čtení odtrhnout. A pokud si někdo myslí, že jde o dílo překonané - no, hádat se nebudu. Doporučuji si ji přečíst (pokud budete mít to štěstí a v antikvariátu nebo na aukru knihu seženete) a pak soudit. Pro mě je to nepřekonaná bible českého rybaření.

K další nádherné rybářské knize mě váže hezká vzpomínka. Byli jsme tehdy na dovolené s rodinou u Rozkoše, chtěli jsme rybařit, ale nemohli jsme najít vhodné místo k zaparkování. Pak se nám to podařilo za pošmourného dne a začali jsme se synem, kterému bylo tak dvanáct let, chytat proti silnému větru. Ten byl za chvíli dost nepříjemný a studil, ovšem další oblečení jsem neměl, až mě nakonec napadlo obléct nás do pláštěnek. Krásně to proti větru zabralo a zabrali také kapři. Tahali jsme jednoho za druhým, jak nám je, obrazně řečeno, vítr nahnal do náruče. Všechny jsme pouštěli. Bydleli jsme v hotelu, tak co s nimi! Ale úspěch byl tak veliký, že jsme u šéfa hotelu domluvili, že příště přivezeme ryby, on udělá táborák a ryby upečené na něm rozdá rekreantům.

Když jsme přijeli na toto „naše“ místo znovu, bylo pěkně a my jsme zjistili, že pláž, minule prázdná, patří nudistům. Statečně, ale opatrně jsme ji po kraji obešli a usídlili na našem minulém stanovišti. Asi třicet metrů vedle chytala menší skupina rybářů. Zabrodili, nahodili a tahali rybu za rybou. A my? Nic. Dělal jsem, co jsem mohl, ale ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, ani brnk. Napadla mě spásná myšlenka poslat syna, malého kluka, jehož se snad sousedům zželí, k úspěšné skupince, aby nám dali kousek své nástrahy. Syn odešel, popovídal a vrátil se - bez nástrahy. Už prý mají jen málo pro sebe. Nechytili jsme nic a šéfovi hotelu jsem se pak nenápadně vyhýbal, aby mi nepřipomněl, že by bylo třeba udělat táborák.


Pan Šimek vyfocený s hlavatkou v knize Sportovní rybaření na přehradách.

Když jsme pohořeli na Rozkoši, podnikli jsme další den výlet na pevnost Dobrošov a pak do Náchoda. Nevím, jestli bych ty schody na zámek dneska ještě vyšlapal, a byl jsem rád, když jsme byli zase zpátky z prohlídky města. Na zpáteční cestě k autu jsem uviděl antikvariát. Manželka nic nenamítala proti malému zdržení, a tak jsem zběžně prohlédl regály a uviděl knihu v krásné prvorepublikové vazbě. Napsal ji Jaroslav Tejčka, jmenuje se „Rybářský sport“ a vydalo ji Zemědělské nakladatelství A. Neubert v Praze roku 1934.

Když jsem knihu otevřel, listy byly hladké, snad křídový papír. Na první pohled mě uchvátily obrázky. Jednak fotografie, ale hlavně kresby. Nejsem odborník, proto nevím, zda jsou to perokresby nebo jiná technika, ale jsou obdivuhodně přesné a prostě krásné. Pan Tejčka byl radou českého odboru Zemědělské rady a napsal svou knihu znamenitě. Co je důležité, rybář je podle něho sportovec a tento termín zásadně používá všude. Mluví o rybářích s úctou a vážností. Publikace má 680 stran a je to opravdu komplexní a ucelené dílo.

Začíná částí o rybářském náčiní, pokračuje nástrahami, vnadidly a kapitolami přírodovědecky rybářskými, které řeší metody rybolovné, chytání na dně, chytání živými rybkami, mrtvými a umělými nástrahami i muškami atd. Při čtení těchto prastarých textů budete udivení, jak mnoho z toho, co dnes používáte, už obsahují. A co teprve v části o rybách, kde jsou jednotlivé druhy popsány z hlediska lovu. Myslel jsem, že zde jen na ukázku kousek ocituji, a tak jsem nalistoval jako příklad pasáž o stanovišti štiky. Výklad je ale tak obsáhlý, že to nejde. Přitom je to moudré, pravdivé a naprosto současné čtení, dokonce možná ani dnešní autoři věc nedokáží tak výborně popsat. O každém druhu ryb je zde tolik a tak obsažných a i dnes aktuálních informací, že musím panu radovi Tejčkovi skoro po stu letech složit velkou poklonu.

Tenkrát jsem v tom antikvariátě moc zatoužil tu knihu mít. Stála ale 300 korun, v době, kdy měsíční plat byl tři tisíce korun. Na dnešní peníze by její cena byla asi tři až čtyři tisíce korun. I přesto jsem ji koupil a nelituji. Pro mě je to klenot a studnice plná laskavé moudrosti. Nedá mi to, abych alespoň jednu větičku neocitoval: „Jsi-li konečně na březích vytoužené řeky a holduješ svému ušlechtilému sportu, pak zapomeneš na vše, necháš své strastiplné myšlenky plynout s bublající vodou do neznáma, poddáváš se kouzlu okamžiku, brodění ti působí rozkoš, uvádí tě v podvědomý stav primárních osob, kdy se neštvalo, nebujely faleš a nepravosti, zchytralost a jiné výstřelky pseudokultury, zkrátka, jsi dokonale šťasten!“


Z knihy První lovy

Další knížkou, kterou stojí za to připomenout, je kniha Zdeňka Šimka „Z rybářova zápisníku“. Vydalo ji Státní zemědělské nakladatelství Praha v roce 1976. Pan Šimek byl učitel, měl dar slova a zde přinesl na 338 stranách povídky, črty i fejetony z chytání ryb i zkušenosti z rybaření. Jsou to příběhy plné vlídnosti, lásky k přírodě, rodičům i lidem. Kromě nádherných popisů, které evokují naše vlastní vzpomínky, jsou to ovšem historky, které se z paměti jen tak nevytratí. Pro mě je taková například povídka o tom, jak jel autor vlakem k Vranovské přehradě, pak z nádraží na kole k vodě a chytil krásné velké kapry. Při chytání ale zapomněl během dne někde na břehu boty. A měl jet s kapry, dalšími rybami v batohu a s rybářským náčiním na kole na nádraží, pak vlakem do města domů a potom pěšky městem přes náměstí. Strašná představa a pro nás, co máme problém dojít od auta tři sta metrů na rybářské místo, poučka o tom, jak se kdysi chytalo. No, boty našel…

K této knize se váže moje trochu komická vzpomínka. Pod dojmem, že na Vranovské přehradě jsou krásní a velcí kapři, jsem zaplatil rodině dovolenou přímo ve Vranově. Hnal jsem se pak najít nějaké vhodné místo k rybaření, ale ouha - u hráze bylo moc hluboko a jinak byly břehy hodně strmé. Až když jsem ujel autem po silnici kus cesty, našel jsem konečně místo, kde kotvily dva pontony a břeh byl přístupný. Nahodil jsem pruty do evidentně hodně hluboké a neznámé vody a vedle mě můj syn. Bylo mu tehdy tak 16 či 17 let. Nic nebralo, ale bylo krásně, slunce svítilo a z vody dýchala příjemná vlhkost. Asi po hodině jsme uslyšeli zvuky padajícího kamení a na ponton přišla krásná mladá žena kolem 35 let. Zírali jsme na ni se synem a ona k našemu překvapení roztáhla deku, odložila horní díl plavek a lehla si na sluníčko tak, že jsme měli krásný výhled na její bujná ňadra. Samozřejmě jsme koukali a koukali, až přišel k ní její partner. Svalovec. Pak asi za čtvrt hodiny se můj syn zvedl, vytáhl prut, klidně přešel k dvojici na ponton a mlčky nahodil. Muž ho za chvíli oslovil, proč tam jako přišel. Bylo to směšné a tragikomické, když synovi navíc vykal! A synek mu klidně a drze odpovídal, že tam chytá ryby. Nenechal jsem to dojít až k závěru a syna jsem podobně jako psa odvolal, sbalili jsme se a zmizeli. Rybářské místo jsme pak našli blízko Bítova, ale kapry jako pan Šimek jsme nechytili. Zbyly jen ty pěkné vzpomínky.

On pan Šimek byl v první řadě rybář a teprve pak spisovatel. Kdežto opačně to měl Jan Morávek. Ten napsal půvabnou knížku „Lidé od vody“, již vydalo Středočeské nakladatelství a knihkupectví Praha. Kniha sice vyšla v roce 1970, ale popisuje rybaření v předválečné a těsně poválečné Praze. Pan Morávek byl opravdový a prvotřídní literát. Proto jeho povídky mají vytříbený syžet i fabuli a jsou psány krásným jazykem, který však respektuje dobu, kterou popisuje. Jsou to poutavé příběhy, kdy napjatě čekáte, jak to dopadne, jak chytání ryb, tak osudy rybářů. Víte, že pražský rybářský spolek měl ve své péči tůni v Kozlech na Labi a jezdil tam na brigády vlakem? A jak taková brigáda vypadala? A co se stalo, když někdo ze spolku pytlačil a přišlo se na to? Jak se chytali sumci na smrdutá hovězí játra? Tato knížka mi zase po letech zpříjemnila jeden zimní večer.

A ještě vzpomenu na poslení knihu. Je od známého rybářského autora Milana Pohunka - „První lovy“. Já mám vydání z roku 1974, ale kniha vyšla ještě v reedici, a to relativně nedávno. Možná by někomu připadala mravoučná. Vše vypráví malý kluk, kterého učí rybařit jeho dospělý bratr od úplných začátků. Příběh postupuje po krůčcích a logicky od počátečního příchodu k vodě a poučky „nedupat a skrýt se“, přes první nához, až po skutečné chytání, noční výlet atd.


Z Rybářova zápisníku pana Šimka

Můj vnuk právě začíná školu a z různých textů louská slova, věty i celé odstavce. A tak jsem před pár týdny vzal tuto knížku, že mu budu kousek číst já, pak trochu on a pak zase já. Rybařit jezdí s tátou i se mnou od malička, a co čteme já i on z této knížky, to už zná nebo poznává. Moc jsem nevěřil, že mu to zůstane, ale ano, chce trénovat čtení zrovna z této publikace. Při distanční koronavirové výuce ukazovaly děti na obrazovce paní učitelce své oblíbené knížky a můj vnuk ukázal do obrazovky zrovna tuhle. A já jsem byl hodně rád a moc hrdý.

Ono to rybaření je život, jsou to prožitky, jsoucnost i vzpomínky. A tak na konec tohoto svého psaní vzpomenu i na jeden z nejsilnějších zážitků svého života. Bylo to v kraji Oty Pavla, který jsem prochodil křížem krážem, všechna ta místa, co popisuje, u Rozvědčíka jsem byl jako dítě na stanovém táboře, pak s manželkou na dovolené a na rybách potom mockrát. Tehdy jsme chytali se synem, kterému bylo tak deset let, mezi Nižborem a Žloukovicemi na Berounce. Byli jsme pod srázem mezi keři a pod stromy, stmívalo se, řeka byla skoro černá, lehce se z ní pářilo, protější kopce, ne příliš vzdálené, plné vzrostlých stromů, začínaly ztrácet své zřetelné obrysy. Bylo skvostné ticho, to ticho přírody, plné svého života, žbluňknutí, zašustění trávy a přesto ticho.


Z knihy Rybářský sport pana Tejčky

Najednou zazněly vzdálené, hodně tlumené, ale rozeznatelné tóny trampské písničky. Pak další a další. To v osadě Červánek zpívali s nastávajícím večerem kamarádi ty nádherné písně, které jsem sám často zpíval při trempování s kytarou u ohně: „Bílé skály“, „Já mám rád to krásné děvče za řekou“… Nezřetelně, ale přece jen znělo krajinou, že vlajka vzhůru letí… Znám to místo v Červánku, vím, že tam na totemu jsou cedulky se jmény zemřelých kamarádů, u nichž kdysi drsní pardové brečí jak malí kluci a nic se za to nestydí. Tak jsem nad pruty seděl a měl jsem knedlík v hrdle a můj syn byl naprosto zjihlý, jaksi do sebe schoulený. Najednou jsme si byli tak strašně blízcí, mlčky, nedefinovatelně a bylo to tak silné, že i dnes je to zase tady.

Měl jsem jedno velké přání, abych mohl vzít na to místo nad pruty svého vnuka a tajně doufat, že zase z dálky zazní do tmy ty teskné a krásné trampské melodie. Ale vím, že se to nestane, Červánek už vyhasl. A tak mohu doufat jen v to, že snad mi Manitou dopřeje, abychom s vnukem ještě nějaké to krásné a věčné souznění na rybách zažili…

Autor: Milan Holeyšovský - ®

Diskuse k článku (13 reakcí)

Přečteno: 5 064x
Průměrná známka: 1.02