Co jsem nestačil tátovi říci

- Milan Holeyšovský

Tohle povídání je o rybaření a o otcích a synech. A všem, kdo okamžitě namítnou, že přece ne, není to o synovi, ale o dceři, ani o tátovi, ale o dědovi, bratrovi, strejdovi, tchánovi… říkám: „Ano, máte pravdu, všichni dohromady i každý jednotlivě, nakonec, vždyť to každý pro sebe přece víte nejlépe.“

Dětství si skoro každý idealizuje. I já vzpomínám rád na tu dobu, kdy jsme toho proti dnešku moc neměli, v krámech bylo jen pár vzorů oblečení, třeba to byl typ kostkovaného zimníku, který nosil Vašek, Tonda a Pepík, stejné boty, gumové lyžáky měla většina z nás jako druhé zimní, samozřejmě všichni stejné a tak by se dalo pokračovat. Ale nám to vůbec nepřišlo, bylo to normální. Tehdy sotva napustili Turyňský rybník, mnozí jej znáte jako Záplavy, a začalo se lovit na tehdejší poměry masově. Já si hrozně přál být také mezi těmi velkými rybáři a čekat na krásné barevné ryby. Když jsem vytrvale otravoval, tak táta založil rybářský kroužek, ono to tenkrát jinak nešlo, bylo nás tam pouze pár kluků z vesnice a učil nás podle knížky i v praxi poznávat ryby, vázat háčky (kdo by to neuměl, nemohl projít zkouškou) a na paloučku jsme trénovali nahazování tátovým kovovým prutem. Trochu jsem na ostatní žárlil, že na ten mnou obdivovaný klenot také sahají. Díky této anabázi jsem dostal v hodně raném věku první povolenku.

Tátu si nikdo nevybírá. Některý je kliďas, jiný cholerik, jeden se synovi věnuje od rána do večera, druhý mu nechává volnost, ale u těch rybářských obvykle bývá mezi těmi dvěma jakési zvláštní vlákno, co je spojuje. Mnohdy si je za celý život nedefinují, jen cítí, že tu je či bylo, to když dýchali spolu vlhkou vůni rybiny, bahna a zvířené vody, nebo plánovali společnou vycházku a rybářský výlet. Když jsem byl malý kluk, táta byl pro mě Chlap, s tím velkým CH. Od té doby už pak celý život, když jsme seděli tiše vedle sebe u vody a ještě tehdy, když on byl už jen jako stéblo trávy, co jím zakývá každý vítr. Věděl jsem, že mi vždycky pomůže, jako když jsem byl na pokraji života v Nemocnici Na Bulovce se spalničkami. Tehdy mi přes okno řekl, že si pro mě přijde, vezme sekeru, rozbije dveře a odvede si mě. A já mu tolik věřil, jen jsem ze dne na den čekal, až nakonec dorazil a i bez sekery si mě odvezl domů.

Hned po obdržení povolenky jsem začal hodně rybařit, sedával jsem u rybníka, kde byly velké porosty stulíku, odkud jsem na svůj štípaný proutek na plavanou tahal krásné okouny a sledoval dospělé rybáře kolem, jak spolu klábosí nebo jen mlčky civí na policajty. Ale vždycky mě to táhlo spíše někam do ústraní. Proto jsem raději chodil chytat na potok, utkával jsem se s okouny a ježdíky, občas jsem zasekl i kapříka. Sice děti musely mít dozor, ale kromě rybníka jsem na to nedbal, konečně na potoce nikdo nebýval. Vlastně býval - stejně starý Jarda S., místní rošťák, řečeno slovy spisovatele Poláčka, takový „Zilvar z chudobince“. Pocházel z pěti dětí a docela nedávno jsem četl z místní kroniky, jak na půdě našli po několika dnech jeho tátu oběšeného ještě v zimníku a zmrzlého. To jsem tehdy nevěděl, jen to, že jsou sami s mámou. Já se pyšnil povolenkou, ale Jarda, samozřejmě bez ní, „plenil“ vody, kam jsem chodil. Dnes musím uznat, že měl talent, kterým jsem já na ryby možná ani nedisponoval. Na návesním rybníčku, kde bylo pár karasů, plotic a jeden velký kapr, seděl neúnavně s naprosto nedokonalým náčiním. Zpočátku tam bývalo hodně lidí, i dospělých, pak jen kluci, samozřejmě všichni bez povolenky, nebyl to revír. Postupně ryby mizely, byly vychytány. Tak přestali docházet nejdřív ti velcí, po nich i děti. Zbyl snad jen ten velký kapr, Jarda a já. Byl jsem posedlý loveckou vášní, chtěl jsem ho ulovit, měl jsem na tu dobu bezvadný prut, vlasec, háček a kupovaný splávek. Jarda tam sedával skoro pořád, když už i já jsem ztrácel trpělivost. Vytáhl ho nakonec on a samozřejmě odnesl domů. On ryby zásadně bral. Dneska se mu nedivím, prostě celá jejich rodina občas měla rybí hody. Když někdo realizoval ten šílený nápad a vysadil do potoka duháky, byla to nejen pro Jardu, ale i pro spoustu dalších, příležitost k pogromu v podobě žížal na háčku. Jarda tehdy nesl pstruhy přes vesnici na větvičce provlečené žábrami, šel vítězoslavně a radostně. Podobně s gladiátorským výrazem táhl na jakémsi kopí napíchnutého chudáka kapra, kterého jsem si šetřil v tíšince pod vrbami.

Jednou jsem chytal na potoce na plavanou, ale pod mostem byli kluci a rabovali tam v širokém úplavu pomlácené kapry, kteří při vysoké vodě přepadali z rybníka. To nebylo nic pro mě. Šel jsem proti proudu až ke kanálu shora zakrytému, dnes již nefungujícímu, ale tehdy to byl odtok z rybníka k pile. Nikdy jsem si netroufl dovnitř, byť by to snad v gumácích alespoň kousek šlo. Od ústí jsem tam spatřil Jardu s velkou rybou v ruce. Pamatuji si, jak jí ve tmě svítily oči. Co to bylo? Nejdříve jsem měl za to, že to je velký okoun. Teprve na světle jsem poznal obrovitého candáta, candáta pro talíř Jardovy rodiny. Vždycky jsem děkoval tomu, kdo rozdával lidské vlastnosti, že mi nenadělil tu, která činí některé lidi celý život nešťastnými, totiž závist. Nevím, co to do mě tehdy vjelo, nejspíš žárlivost, možná pocit křivd a proher, které jsem s Jardou utržil a tak jsem tátovi všechno řekl. A on? Neobvykle zvážněl a povídá: „Nech ho, vždyť on nemá tátu!“ Ta věta je pro mě dodnes jako nůž v žebrech. Sotva ji zaslechnu, vždycky je tu zpátky ten okamžik, to všechno, co jsem uvnitř pocítil a čemu jsem tehdy nerozuměl. Nakonec jsem se s Jardou spřátelil na celý život. I když nosil oblečení, které jsem nějaký čas předtím vídal na tom či onom dítěti ze vsi, i přesto, že se od něho někteří kamarádi odtahovali. Možná proto jsem ho někdy obdaroval háčkem, „imitací“ či olůvkem. Škoda, že už si spolu nezavzpomínáme na klukoviny, které jsme spolu kdysi vyváděli.

Těm, co namítali o těch dědečcích, tchánech atd., přidám k potvrzení jejich pravdy jednu nezapomenutelnou vzpomínku. Se svou rodinou, to už jsme měli děti a syn začínal s rybařením, jsme jezdili na chatu na Sázavu k tchánovi a tchyni. Bylo to kouzelné místo na strmém svahu nad divokou řekou obrostlou téměř po celém zdejším toku pobřežními křovinami, kopřivami a vysokou trávou. Byla sevřená v hlubokém údolí protějším břehem se železničními kolejemi Posázavského Pacifiku. Ta vysoká a dlouhá stráň byla pokrytá hodně vzrostlými, většinou listnatými stromy. Tchán chytal na cajk ještě prastarý, sušil pak podběrák a vezírek na zahradě před chatou, uvnitř vše mělo charakteristikou vůni vyzrálého dřeva a na verandě vanula rybina z prutů. Když jsem se mu svěřil, že syn začíná zlobit, řekl: „Tak ho ber na ryby, bude pořád s tebou pod dozorem a ani to nebude vědět.“ Tohle je moudrá rada, doporučuji ji každému. Držel jsem se jí a měl jsem pokoj. Bylo po zlobení, syn na ně neměl čas ani pomyšlení. Pobýval se mnou a na Sázavě navíc s tchánem. Tehdy jsem bláznil s ornitologií, společně s nadšeným kolegou jsme tam sledovali po okolí vzácné kulíky říční, kroužkovali konipasy bílé a byli nadšeni ze vzácné subspecie konipasa lučního. Když jsem pak přijel večer k řece, syn zrovna táhl rybu, prut ohnutý k prasknutí, a tchán ho zklidňoval: „Povol brzdu, tak a pumpuj, a povol…“ Podebral tak nádhernou a velikou parmu, že v mých očích to bylo snad nekrásnější torpédo, co jsem kdy viděl.

V té době jsem ještě lovil na rybičku. Polykací systém byl pro mě zvěrstvo, takže vždycky na chňapačku, ale dnes na tohle chytání stejně nijak s potěšením nevzpomínám. Prut - laminátová Orava, naviják Tap s poctivou pětatřicítkou. Pouštěl jsem káču po vodě pod větve sklánějící se nad hladinu. Po záběru jsem myslel na štiku, ale byl to okoun, ten z těch opravdu trofejních. Hned druhý den jsem se zase nachystal, ale malou plotičku jsem poslal více do středu řeky. Židličku jsem měl na břehu a nade mnou byla travnatá stráňka přímo zvoucí k posezení. Kolem táhly děti z tábora a mně přišel zrovna záběr. Nikdy jsem neuznával při chytání na rybičku nějaké delší čekání, tak jsem sekl a nastal tanec. Orava je prut, o němž pochybuji, že by snad někdy praskl, ale ten kus byl tak obrovský, že prut obrazně řečeno úpěl a vlasec jen svištěl. Děti se rozesadily na trávník a sledovaly mě. Byl jsem nesvůj z toho diváctva, i když jsem slyšel pouze ticho, jen s krátkými a obdivnými citoslovci. Syn vzal podběrák, zbytečně brzy, ryba byla ještě skoro v půli řeky a nehodlala se vzdát. Myslím, že chtěl i on těm dětem zahrát divadlo, předvést sebe a dát najevo, že tenhle výborný rybář, který táhle tu velkou rybu, je jeho táta. Nevím, co mě to napadlo, měl jsem nejspíš potřebu se před těmi dětmi ukázat, tak jsem si řekl, že trochu povolím. Udělal jsem ten pohyb na brzdě, prut se najednou napřímil a bylo po rybě. Kdo z rybářů, by neznal ten pocit! Štika nebyla moc seknutá a prostě se vypnula. Děti se zvedly a bez řečí odešly. Já jsem zůstal ještě u vody, ale nestál jsem už za nic. Syn jen mlčel. Myslím, že jsem ho tehdy před jeho vrstevníky prostě zklamal.

Tchán ten večer vzal harmoniku, jak to často dělal, začal hrát hospodské melodie a já, manželka, děti, dokonce i tchyně, vždy noblesní a upravená, jsme zpívali s ním. Byli jsme spolu a byli jsme si blízcí, tolik, že štěstí té chvíle nás přímo objalo a drželo se nás zvenčí i zevnitř. Syn a tchán trávili spoustu času nejen u vody, ale i nad šachovnicí, kdy bývalý skvělý hráč trénoval malého kluka a naučil ho to výborně. Jen každou chvíli zaznívalo „vazba figur!“- prostě tchánovým synonymem byla „vazba figur“. Jednou nám řekl, že musí na chvíli do nemocnice, že má bulku na prsou, že to nic není, jen to vyříznou. Potom, po té drobnosti, se usmíval a tvrdil, že je vše v pořádku. Jen mu přísně zakázali kouřit, což pro celoživotního kuřáka byl těžký trest. Žili jsme dál v klidu mezi řekou, rybami, harmonikou a šachovými figurkami. Pak, jednou mezi nocí a ránem, jsem musel na záchod, který byl v rohu u lesíka. Vyšel jsem do toho rozmezí tmy a rodícího se světla, z ptáků se začínal ozývat jen kos, ještě ani pěnkava netvrdila, že slunce pěkně svítí, rosa se blýskala na listech i stéblech a studila do nohou. V ubývající tmě stál tchán v té mokré trávě na svahu před chatou, zíral na protější, spíš tušený než viděný svah za řekou, která celá byla zahalena do mlhavé páry. Díval se a kouřil! Tehdy jsem nevěděl, dokonce ani netušil, to až za tři měsíce, když jsme opouštěli smuteční síň, jsem pochopil, že se loučil. S milovanou řekou, s milovanou rodinou, se životem. Občas, když jsem sám s plynoucí vodou, mi zazní odněkud z dálky „vazba figur„ a „ber ho na ryby…“ Tehdy najednou cítím, že je tady strašně prázdné místo, že mi hrozně chybí, že už si nebudeme moci zazpívat při harmonice a společně čekat na svalnatou parmu.

Kdo by to neznal, jak to v životě chodí, že je období, kdy vás všechno honí, není na nic čas a rybaření musí chtě nechtě kousek do pozadí, i když pořád zůstává naděje, vlastně vnitřní jistota, že až se tohle a tamto přežene, určitě vyjedete na řeku, pískovnu či na tůň. Byla i taková doba, kdy jsem neměl moc času, ale syn si vypomohl a jezdil za mým tátou na kole patnáct kilometrů, pak sedali vedle sebe a táta byl pro něho už starý a legrační děda. Ale vedli rybářské i jiné rozhovory a prováděli drobné lumpárny. Vím jen z vyprávění, že v době, kdy v rybníku byla vysazena jakási forma červených kaprů, volal táta na vnuka: „Už mám zase Jelcina!“ A chlap, který šel kolem, se honem utíkal podívat, kde se tam vzal ten ruský potentát. Jindy chytali na místě, kterému se říká „u hrušky“, a táta mi vyprávěl: „Koukám, co na mě pořád padá, sedíme pod topoly a malinké hruštičky. Ten syčák je na mě házel.“

Sotva byl můj syn plnoletý, vybrečel si, že jsme mu koupili zánovní automobil Ford Sierra a on nás pak vozil do hotelu Panský dvůr k soutoku Vltavy a Lužnice. Je to nádherné rybářské místo, i já jsem tam chytil (a už ve zralém věku) svého prvního sumce. Ale my chodili raději kousek proti proudu Lužnice, prostoru tam bývalo dost. V té době již začínala horečka s novými typy prutů, navijáků, snad i boiles, ale my jsme pořád chytali na chlebové těsto se šrotem, kukuřičnou polentu, kolínka, medovky, hnojáčky i rousnice a tahali jsme kapry a cejny i bez boiles, ale hlavně dále od ruchu a lidského hemžení. Seděli jsme tehdy na břehu, byla sobota, krásné slunečné počasí, byli jsme jako obvykle stranou a brali cejni jako lopaty. Asi v polovině dopoledne dorazila zhruba třicet metrů od nás hezká mladá žena s malým chlapcem, sotva prvňákem. Ten nahodil proutek, sedl si na břeh a díval se tak soustředěně, že by snad tím pohledem přitáhl i Polárku, ale ryby mu nebraly. Maminka stála u něho, asi by mu ráda pomohla, ale nešlo to, co může ženská, která evidentně neví o rybaření nic. A my lovili rybu za rybou. Kluk po nás pokukoval, když jsme vždycky vytáhli to rybí tele a hned ho zase pustili. Až mě napadlo a poslal jsem syna, aby se šel zeptat, zda by nechtěl rybu. Vrátil se s tím, že jsou tady s nějakým zájezdem důchodců, ten prcek je tu jen s mámou. Nakonec povídá: „On už nemá tátu.“ Ta věta mnou přímo projela. Všechno bylo najednou zpátky, Jarda, můj kdysi vážný táta a pocit, co jsem si neuměl definovat možná až dodnes, jen jakási nejistota, lítost, stud, že nemohu nic ani říci, ani učinit. Informaci, že chytá tady v té hloubce na plavanou na naprosto nevhodnou sestavu, obrovskou kačenu, háček snad 1/0, jsem vnímal jen okrajové. Poslal jsem tedy posla zpátky s cejnem a naším vezírkem, návazcem na položenou s malým háčkem, olůvkem a těstem. Ryb jsme mu pak během dne ještě pár přidali a zaznamenali jsme, jak ulovil po mocných zásecích nějaké malé cejnky. K večeru, když už museli zpátky k autobusu, se přišli rozloučit a děkovali, máma i kluk. Ale já, sotva jsem viděl ty rozzářené oči, nadšení toho malého človíčka, který byl naprosto zasycen dojmy tak úžasného dne, jsem naopak sám byl vděčen osudu, že jsem mohl tohle zažít a udělat.

Když vídám na webu fotky malých rošťáků, které vyblýskne táta s tou či onou rybou, vždycky fandím těm mladým otcům. Zrovna možná zvěčnili onen okamžik, vlastně i sami sebe v dětské paměti tak, že si už bude žít ta vzpomínka svým životem, avšak nezanikne, ačkoliv by jinak pominula a ztratila se v nekonečnu. Můj děda se narodil v roce 1900 a říkal, že v jeho mládí byla spousta dětí „nepovedených“. V době mého dospívání naopak tvrdil, že nyní jsou všechny děti hezké. Je to ten koloběh, kdy dneska jste synem, zítra tátou a pak dědou a můžete vložit radost, naději a potěšení do svého potomka v prvním či dalším pokolení nebo naopak vyjádřit vděčnost slovy i činem svému předkovi. Opakuji se svým dědou, že dneska nejsou žádné nepovedené děti a přidávám - ani nepovedení rybářští tátové, dědové, strejdové…

Ke stáru jsem chodil s tátou na jeho oblíbené místo zapadlé v rákosí u toho velikánského rybníka, zmizel jsem kousek vedle a syn z druhé strany. Sedávali jsme tam mlčky a bylo nám hodně fajn. Když dneska jdu kolem, je téměř vše zarostlé, protože to zde evidentně nikdo nenavštěvuje. Připadá mi, že každým okamžikem odněkud musí táta vystoupit, něco prohodit, zapálit si cigaretu a pak zase tiše zmizet na to své malé sedátko. Ale nikdo se odnikud neobjevuje, někdy si říkám, že snad ten stvol rákosu, co se tam třepe ve vánku, se zhmotnil do toho všeho, co pociťuji. Mnohý to zná, jak strašně je bolestné, když se dozvíte, že táta odešel tam, odkud není návratu, a pak tu ztrátu vlastního dechu, když mizí v obřadní síni z vašich očí s ním to jeho nepatrné poslední obydlí. Pro mě však byl nehroznější okamžik, když mi maminka podávala jeho rybářské náčiní, to, které jsem sám kupoval. Všechno měl připraveno na sezónu, do jejíhož začátku chybělo jen pár dní. Z toho pečlivě nachystaného cajku se přímo linulo, jak se těšil, věřil, měl naději, chtěl být v té nádherné vůni vody a orobince, se mnou, s mým synem a rybami...

Nevím, kdy jsem prvně řekl, že čím jsem starší, tím více rozumím svému tátovi. Nejspíš to tuší každý a možná si to také přizná, někdo dříve, ale věřím, že určitě ten, kdo je už zmoudřelý věkem i zkušenostmi a poznamenán šrámy ze života. Já, většinou v té večerní hodině, jak bych řekl s básníkem Janem Skácelem, v hodině mezi psem a vlkem, si stále víc a víc přeji, abych alespoň na malou chviličku ještě byl se svým tátou, abych mu mohl říci: „Táto, mám tě rád a jsem ti za všechno moc vděčný.“ Ale možná už brzy budeme spolu sedět nad pruty u toho velkého nebeského rybníka a nejspíš zase mlčky, protože on to určitě věděl tehdy a ví to i teď, když se na mě shora dívá.

Autor: Milan Holeyšovský - ®

Diskuse k článku (22 reakcí)

Přečteno: 10 192x
Průměrná známka: 1.01

NRybářské retro okénko nejen o knihách

Pod dojmem, že na Vranovské přehradě jsou krásní a velcí kapři, jsem zaplatil rodině dovolenou přímo ve Vranově. Hnal jsem se pak najít nějaké vhodné místo k rybaření, ale ouha - u hráze bylo moc hluboko a jinak byly břehy hodně strmé.

NPříběh jednoho dědy, který mě přivedl k rybaření

Každý rybář má vzpomínky na toho, kdo ho k rybaření přivedl. Někdy je to známý, ale častěji asi táta nebo děda. Jsou rybáři, kteří třeba ještě i dnes používají některé staré věci po svém dědovi.

NNová generace přichází...

Jeho nadšení během vteřiny mění moje obavy na euforii štěstí a po únavě a chmurách není ani památky. Tohle se mnou umí udělat jen on.