Kanadský deník - Jdeme do finiše

- mdx

Duben

Duben je vrchol a prakticky i konec sezóny „steelheadů“. A pro mě také konec pracovního víza v Kanadě. První dubnový den byla sobota. Den předtím jsem byl na rybách s Kanaďanem Mattem. Od rána mi nebylo moc dobře, proto jsem se poprvé rozhodl ryby zrušit. Původně jsme měli v plánu strávit s Tomášem noc pod stanem a chytat v sobotu i v neděli. Aspoň jsem tedy Tomášovi popsal, kde jsme s Mattem chytali a kde měl Matt rybu na prutě.

Odpoledne mi kamarád volá, že na stejném místě dostal svého prvního „steelheada“ v životě. Mám velkou radost i za něj, konečně se na něj usmálo štěstí. K večeru už je mi lépe, a tak si s Tomášem domlouváme sraz na neděli ráno na místo úspěchu. Tomáš ještě v neděli radostí jen září a ukazuje mi fotky. Nádherná samice, 83 cm dlouhá a naprosto stříbrná. Jsem si téměř jistý, že to je jiná ryba, než jakou měl na prutě Matt. Jdeme to zkusit na stejné místo, člověk nikdy neví… Nemáme tam ale ani záběr, a tak se přesouváme níž po proudu. Tam nás čeká to samé v bledě modrém. Přejíždíme tedy na menší řeku. Ryby jako by zde nežily, nikde ani záběr. Po obědě jede Tomáš na kolo a já ještě na spodní úsek. Od nuly mě zachraňuje menší siven, opět jen pár minut před koncem chytání.


Adrenalinová jízda na člunu

Druhý dubnový víkend se počasí konečně udobřilo, začíná to vypadat jako jaro. To brzo! S Tomášem vyrážíme v sobotu odpoledne. Zastavujeme se na úspěšném místě z minulého víkendu. Druhé kolo se ale nekoná. Končíme před setměním. Musíme postavit stan a založit oheň. Dnes trávíme noc pod stanem. Všechno je promočené, ale oheň nám nakonec hoří. Opékáme buřty, popíjíme dobré české pivo, a hlavně probíráme zážitky z uplynulého roku. Uteklo to jako voda. Škoda že jaro přišlo až s měsíčním zpožděním. Takových večerů není nikdy dost. Sedíme dlouho do noci. Ráno nikam nepospícháme. Počasí už je konečně jarní, takže u vody je skoro každý. S aktivitou ryb to zatím moc nepohnulo a rybáři vesměs hlásí nulu. I my máme za celý den jen pár jemných záběrů a Tomáš spadlou rybu. Tím končí můj poslední víkend kolem Vancouveru před závěrečným cestováním.

Prožívám poslední týden pobytu ve městě, mám spoustu věcí na zařizování, ale i tak ještě vyrážím na ryby, a to hned v pondělí. Jsem domluvený s kamarádem Mattem, že společně sjedeme řeku raftem. Začínáme kolem deváté ráno. Raft je jednomístný, jízda ve dvou je na něm adrenalinovým zážitkem, hlavně v peřejích. Naštěstí je loď stabilní a my vše sjíždíme bez problémů. Chytáme na známých místech, kde jsme někdy chytili nějakou rybu. Loď je obrovskou výhodou a velmi zrychluje přesun mezi místy. Kolem poledne se napojujeme na velkou řeku, bohužel bez jediného záběru. Snad budeme na té velké úspěšnější.

Hluboký pomalý proud pod soutokem vynecháváme. Kamarád mě vysazuje v rychlejším náběhu nad peřejí a sám přejíždí na druhou stranu. Je to místo, kterému jsem vždycky věřil, ale nikdy na něm nic nechytil. Vytrvale házím černo-modrý streamer přes proud a vtom to přijde! Šňůra se zastavuje a napíná. Přisekávám, a ryba visí. První nápor je slušný a já už myslím na „steelheada“. Vzápětí tah slábne a já cítím typické kroucení od sivena. Ryba má lehce přes 60 cm, má obrovskou ocasní ploutev, ale tělo poněkud vyhublé. Asi také doplatila na studený průběh jara a dlouhou zimu.

Matt mě nabírá na mojí straně, sjíždíme peřej. Dostáváme se na místo, které je bez lodě nedostupné a kde jsem nikdy předtím nechytal. Matt jde první a já za ním. Brodíme jen do půlky lýtek, kousek od břehu. Hod, krok, hod a další krok. Alfa a omega „steelheadové“ taktiky. Po padesáté vyšvihávám šňůru z vody a chystám se provést další hod. Vtom zpoza mě vyjíždí „steelhead“, projede kolem mého levého kolene a zamíří do proudu. To se mi snad zdá! Volám na Matta a oba jen nevěřícně kroutíme hlavou. Zřejmě ho vydráždilo prudké vyšvihnutí mušky z vody. Zůstáváme tu po zbytek dne, ale ryba se už neukáže.


Zdolávání

Pátek trávím poslední noc ve Vancouveru v našem bytě. Balení a uklízení mi zabírá většinu dne. Mám v hlavě ještě jeden vzor „steelheadové“ mušky. Nedá mi to a před půlnocí sedám ke svěráčku a vážu variantu mušky Intruder vylepšenou o velmi pohyblivé silikonové nohy. Dělám tři barevné kombinace: růžovou, oranžovou a modro-černou, každou po dvou kusech. Následuje pár hodin spánku a je tu sobotní ráno. Mířím na letiště. Snad jsem doma nic nezapomněl. Čeká mě vyvrcholení mého snažení o „steelheada“ a můj velký sen - týden na severu Britské Kolumbie kolem města Terrace. Teče tu legendární řeka Skeena, která má nejsilnější tahy „steelheadů“. Jestli nechytím rybu tam, tak už nikde…

Odbavení i let jdou hladce, za hodinu a půl jsem v mecce lovců „steelheadů“, v Terrace. Letiště je až směšně maličké. Mám tu sraz s kamarádem Mirou, který bydlí několik set kilometrů daleko. Žije v Kanadě už několik let, ale „steelheada“ ještě nechytil, proto se rád přidává k mé expedici. Velká část lidí na letišti jsou rybáři, kteří právě přiletěli a nebo odlétají. Potkávám i několik známých tváří ze sociálních sítí. Chvilka čekání, a je tu Mira. Nakládáme moje zavazadla a míříme do centra. Poprvé vidím velkou Skeenu. Řeka je široká přes sto metrů, a to je to prý jen jedno z jejích koryt. Voda má barvu jako bílá káva. Budeme zkrátka muset chytat na jiných řekách. Podle kolujících zpráv je většina ostatních řek v dobrém stavu a „steelheadi“ se chytají každý den. Docela se mi i ulevuje, protože si neumím představit hledání ryb na takovém veletoku.


První „steelhead“ z Kitimatu

Zastavujeme se ještě na oběd a v rybářských potřebách. Tam se utvrzujeme ve svých předpokladech, proto jako první vyrážíme na řeku Kalum. Je to jeden z přítoků Skeeny a táhnou do něj největší ryby. Jedinou nevýhodou pro nás je, že většina řeky je bez lodě špatně dostupná. Mira má od kolegy z práce tip na místo, kde si prý několikrát zachytal a kde se dá i kempovat. Je nádherné počasí, jen na košili. Po hodině jízdy nacházíme první místo, kde se lze dostat k řece. Sjíždíme z hlavní silnice, oblékáme se do rybářského a hurá k řece… Evidentně je to velmi frekventované místo. Mira je nováček v házení dvouručákem, a tak mu vysvětluji základní principy a předvádím několik hodů. Pak odcházím kus proti proudu. Řeka vypadá nádherně. První ryba na sebe nenechá dlouho čekat, je to malý pstruh. K vodě přichází místní muškař, dáváme se s ním do řeči. Dlouhá zima se podepsala na rybách i tady, ale prý jsme tu v dobrý čas. Loučíme se a vyrážíme objevovat nová místa.

Při dalším průzkumu se nám daří zahrabat i náš teréňák. Po hodině snažení to vzdáváme a jdeme stopovat pomoc k silnici. Daří se nám to vcelku rychle, takže můžeme zase pokračovat v průzkumu. V podvečer sjíždíme na místo, které Mirovi doporučil kolega. Opravdu je zde místo na stany a také jich tu několik stojí. Stany počkají, říkáme si, jde se ještě chytat! Měníme šňůru na Mirově prutu, znovu mu ukazuji základy házení s dvouručním prutem a pak odcházím dolů pod tábořiště. Užívám si božský klid a přírodu. Asi za patnáct minut to za mnou zašramotí a na břehu vidím Miru zářícího jako sluníčko. Přímo pod tábořištěm dostal krásnou rybu kolem 50 cm. Podle jasně stříbrného těla je to asi malý „steelhead“. To vůbec není špatný začátek! Mám z něj radost a ještě větší z toho, že ho Mira chytil na mušku, kterou jsem vázal večer před odletem. Už je dost šero, a tak si jdeme postavit stany a udělat večeři. Je před námi celý týden.


Průzkum korytem potoka

Ráno se budím kolem osmé a v devět už prochytávám tůň pod tábořištěm. Mira ještě spí. Za hodinu nemám ani jeden záběr, a tak jdu dělat snídani. Mira zatím zaujímá moje místo. Po chvíli přijíždí rybářská stráž. Vidím ji prvně za svůj pobyt v Kanadě. Dva chlapi jako hora, uniformy, brodicí kalhoty a u pasu pistole. Kontrola ale probíhá v klidu, mají naprosto profesionální přístup. Dáváme si snídani a vyrážíme na průzkum dalších míst. Máme v plánu jít k řece korytem potoků, které do ní ústí. Je to náročné, ale je to jediná možnost jak se dostat k vodě.

Místo je krásné, ryba ale nepřichází… Odpoledne se vracíme tam, kde jsme včera začínali, a nedělní den zakončujeme chytáním pod tábořištěm. Ten den jsme oba bez ryby. Pondělí věnujeme opět hledání nových míst naší potokovou taktikou. Jsme o něco úspěšnější - já boduji dvěma siveny kolem 45 cm. Jsou to krásné ryby, ale o poznání hubenější než ty, jaké jsem chytal kolem Vancouveru. Den zakončujeme chytáním pod tábořištěm a každý přidáváme ještě dalšího sivena.

V úterý ráno balíme stany, nakládáme věci a míříme zpět do Terrace. Musíme doplnit zásoby a máme v úmyslu přejet na řeku Kitimat. Zastavujeme se i v rybářských potřebách. Mira si kupuje novou šňůru na svůj switchový prut a švýcarský majitel obchodu a prodavač v jedné osobě nám dává několik rad. Zároveň potvrzuje, že Kitimat je pro nás ta nejlepší volba. Řeka se vine podél silnice a je tak snadno dostupná. Cesta nám zabere ani ne hodinu a jsme u prvního mostu přes řeku.


„Cutthroat trout“ - podvodní záběr

Zastavujeme na parkovišti a jdeme se na řeku podívat. Vypadá vskutku nádherně. Je to řeka střední velikosti s krásně průzračnou vodou. Pod mostem je i jakýsi provizorní kemp. My ovšem chceme najít lesní kemp na horním toku, proto sedáme zpátky do auta a vydáváme se na průzkum. Po několika pokusech a omylech kemp nacházíme. Je za zavřeným mostem. Nést tam všechny věci se nám nechce, a tak se jednohlasně rozhodujeme pro kemp u spodního mostu. Řeka ale vypadá slibně, a tak tu alespoň trávíme odpoledne chytáním. Kromě orlů tu není živé duše. U řeky zkoušíme Mirovu novou šňůru a jsme nadšení - hází skoro sama. Mám radost, jak rychle se kamarád učí. Ještě větší radost mám, když se mi za zády ozve: Je tam! Mira boduje, je to nádherný „cutthroat“, pstruh žlutohrdlý. Skvělý začátek! Ryba opět zabrala na můj poslední vzor. Ovšem první vyhrání z kapsy vyhání - ačkoli do večera prochytáme několik kilometrů řeky, další záběr už nepřichází.

V noci se kazí počasí, probouzíme se do pošmourného rána. Máme stan kousek od řeky, takže při snídani pozoruji rybáře na protějším břehu. Nahodí splávek snad jen pětkrát a už vodí „steelheada.“ Po krátkém boji rybu podebírá a pouští. Kvapem dosnídáme a jdeme chytat. Začínám v proudu nad mostem. Dlouho se mi nedaří pořádně házet a jsem z toho trochu rozmrzelý. Asi po hodině přicházím na tůň, kde ráno bodoval místní rybář. Konečně mi to zase dobře létá, posílám růžový Intruder daleko do tůně. Záběr přichází několik vteřin po dopadu. ​Šňůra se prudce rozjíždí a vytváří smyčku kolem navijáku. Popobíhám dopředu a daří se mi ji rozmotat. Ryba pořád visí na prutě a vmžiku mi vymotává celou šňůru i 20 metrů podkladu. Pak se mi daří získat skoro všechnu šňůru zpět. Dva výpady a navádím rybu na mělčinu. Je to samec dlouhý 75 cm. Už je trochu vybarvený ve svatebním šatu, tudíž delší dobu v řece. Konečně „steelhead“! Proběhne nezbytné focení a ryba je na svobodě…


Druhá ryba z jednoho dne

Přesouváme se nad most. Prochytáváme celý dlouhý proud, a nic. Jdu vařit oběd a Mira ještě zkouší štěstí u mostu. Jsou tam i tři další třpytkaři, ale nikdo nic… Po obědě vyrážíme dolů na průzkum nových míst. Docela se ochladilo a chvílemi i prší. Zkoušíme jeden z vyhlášených úseků řeky. Přístup je tu dost divoký, naštěstí máme teréňák. Potkáváme několik lodí s průvodci, ale rybu nikdo nechytil. Vítr i déšť zesilují a Mira to vzdává. Já prochytávám ještě asi kilometr řeky a pak jdu za ním. Máme toho dost, a tak se vracíme do kempu. Před večeří ještě zkoušíme znovu tůň vedle stanu, Mira z naší strany a já z druhé. Kamarád zkouší postupně dvouruční i jednoruční prut, pak třpytku a nakonec to vzdává a jde vařit. Já se vracím ke stanu a půjčuji si jeho novou šňůru. Je to horká novinka, chci si zkusit, jak bude sedět na mých prutech.


Nejde tu jen o rybaření

Zabrodím na místo, odkud Mira odešel. První hod - hmmm, nelítá to vůbec špatně… Druhý hod jde ještě dál. Bum a je tam! Ryba si bere metry šňůry a já hulákám na Miru, že mám dalšího. Kamarád přibíhá a vše natáčí. Ryba pomalu slábne a já ji pokládám na mělčinu. Je můj! Mé pocity jsou nepopsatelné! Opět byl úspěšný modro-černý Intruder se silikonovými nožkami. Metr ukazuje 73 cm. Děláme pár snímků a já dávám rybě svobodu. Druhý „steelhead“ v jeden den, o tom se mi ani nesnilo! Je třeba to trochu oslavit. Pečeme na ohni výborné kanadské steaky a připíjíme si českou plzní a kanadskou whisky. Oslava se protáhne do pozdních hodin. Večer je korunován polární září nad obzorem. Neskutečný den a neskutečná podívaná…

I přes večerní posezení vstávám další den poměrně brzo. Venku lije jako z konve. Nikam nepospíchám a připravuji naši oblíbenou snídani - pořádnou porci slaniny a vejce na cibulce. Budím Miru a společně během jídla vymýšlíme kam se podívat. Domlouváme se, že zkusíme naši „domácí“ tůň a pak sjedeme dolů a na odbočkách se zkusíme dostat k vodě. Tůň v kempu nám rybu nepřináší, a tak vyrážíme dolů po proudu. Zastavujeme hned několik set metrů od kempu. Přímo pod silnicí je velká tůň s pěkným vyústěním. Chtěli jsme tu chytat i včera, ale to byla obsazená.


Největší ryba výpravy

Jsem proslulý svými rychlými starty, takže jsem v mžiku u vody a posílám oranžovou verzi úspěšného Intruderu šikmo přes proud. Jen druhý nebo třetí hod, a šňůra se dává do pohybu. Přisekávám a v mělkém proudu se převalí statné stříbrné tělo. To je sen! „Steelhead“ provádí prudký výpad a já se ho snažím udržet v pomalém proudu. Daří se mi to, pomalu získávám zpět šňůru. Ryba je zatím největší, co jsem tu měl na prutě, a tak si se zdoláváním dávám záležet. Možná třikrát už skoro unavená ryba provádí další výpady a bere si pracně získanou šňůru. Asi po šedesáti minutách toho má dost a já ji navádím na mělčinu a chytám za kořen ocasu. Yes!! Je to tam!!! Pln radosti a euforie vydávám vítězný ryk. Po nezbytném focení a měření pouštím rybu do vody. Pro úplnost: měřila 87 cm a vážila určitě 7 kg.


Detail „steelheada“

Už nemusím ani chytat, jsem maximálně spokojený. Slibuji Mirovi, že odteď už bude chytat všude první a já budu jen dělat průvodce. Zkoušíme ještě několik míst, ale bez úspěchu. Alespoň přestalo pršet. Dáváme si proto velkou pauzu. Sušíme věci a odpočíváme. Chytat několik dní v kuse v zimě není procházka růžovým sadem. Končíme o dost dříve než obvykle a večer opět sedíme u ohně a připíjíme na dosavadní a budoucí úlovky.


Zpátky na svobodu

Posezení se opět protáhlo a my tentokrát vstáváme pozdě. K vodě se dostáváme až kolem poledne. Dnes vynecháváme tůň v kempu a začínáme na místě včerejšího úspěchu. Pak chytáme na několika místech z předchozích dnů, ale nikde nemáme ani záběr. Pokračujeme dál, kde jsme ještě nechytali. Auto necháváme na lesním parkovišti vedle několika dalších a šlapeme k vodě. Jsou tu dva pěkné proudy za sebou. Poctivě, ale bez úspěchu prochytáváme ten horní. Pak brodíme na druhou stranu a zkoušíme proud spodní. Přímo ukázkové místo, kde by „steelheadi“ měli být. - a taky že jsou!

Konečně má Mira na prutě slušnou rybu. Stříbrňák určitě přes 70 cm. Mira mi dává foťák, abych to točil. Chvíli bojuje s rybou v proudu a pak se mu ji na moji radu daří dostávat bočním tahem ke břehu. Řvu na něj, ať nestahuje rybu tak na krátko, že jí to vyrve, ale - pozdě! Muška prudce vystřeluje z vody a prut se narovnává. Škoda, chybami se člověk učí a příště to určitě vyjde. Přejíždíme ještě na jedno nové místo. K vodě je to docela procházka. Šeří se a druhou šanci už dnes asi Mira nedostane. Balíme a vydáváme se na dlouhou cestu zpět k autu. Cestou nacházím losí paroh a dva vraky starých aut kousek od cesty. O zážitky tu rozhodně není nouze…


Mirův velký „steelhead“

Čas běží jako voda a před námi je poslední den. Na chytání máme jen dopoledne. Začínáme na místě včerejšího záběru. Je víkend, takže všude je dost lidí a lodí. Prochytáváme oba proudy, ale nic. Máme ještě čas, a tak zkoušíme další neznámou odbočku. Místo je hezké, ale z naší strany se na něm dá jen špatně chytat. Shodujeme se, že příště to chce loď. Ta kolem nás právě projíždí a zastavuje asi 70 metrů pod námi. Vidíme pár hodů se splávkem a rybář už vodí rybu. Úspěšně ji zdolává a průvodce mu dělá několik fotek. Čas je neúprosný, musíme zpátky do kempu. Nedá mi to, abych neprochytal naši „domácí“ tůň. Další rybu mi už nepřináší. Kitimat mě opravdu okouzlil a vydal mi několik svých pokladů. Jsem velmi spokojený. Tajně jsem snil o rybě přes 90 cm, ale musím si nechat něco na příště…

Zbytek dne trávíme už jen nudným balením stanů a přejezdem na letiště. Mira dostal nečekané volno v práci, a tak tu ještě zůstává na pár dní. Loučíme se na letišti s tím, že na podzim bychom se zde měli opět sejít na další výpravu.

V neděli bych měl sice balit na následující cestování s přítelkyní, ale nedá mi to a domlouvám se s Mattem na poslední společnou rybařinu na naší oblíbené řece. Zatímco jsem byl pryč, zaznamenal několik úspěchů. Znovu jedeme společně na jednomístném raftu. Znovu prochytáváme známá místa, ale tentokrát bez jediného záběru. To prostě k lovu „steelheadů“ patří. Jejich lov mě naprosto uchvátil a budu se sem vracet kdykoliv to půjde.


Autor s kamarádem Mirou

Pro úplnost musím ještě dodat, že Mira nakonec na Kitimatu zůstal několik dní a povedlo se mu chytit vytouženého „steelheada“, dokonce dva v jeden den a ten větší měl 93 cm.

Autoři fotografií: Martin Dvořák, Mira Štěpán

Autor: mdx - ®

Diskuse k článku (15 reakcí)

Přečteno: 5 860x
Průměrná známka: 1.07

NDánsko - muškárenie na mori

To more, pobrežie, ten priestor, krásne západy slnka a naozaj pekná krajina človeka chytia za srdce.

NKolumbie - aneb čekal jsem to dobrý, ale…

Nikdy byl nevěřil, že se mi tak budou klepat ruce.

NKanadský deník - Závěrečné cestování

Zazvonil zvonec a mého pobytu je konec… Tři týdny cestování utekly jako voda a dost podobně i celý čtrnáctiměsíční pobyt v zahraničí.

NKanadský deník - Tisíce hodů

Prochytávám jedno známé místo za druhým, avšak bez sebemenšího úspěchu. Jak už jsem psal dříve, siveni jsou velmi citliví na změny počasí a hlavně na ochlazení.