Když mi v lednu tohoto roku napsal Tom, náš rybářský kamarád, jestli bych s ním nejel do kolumbijského pralesa směrem k Venezuele na velké Peacockbass, chvilku jsem váhal a vzal si den na rozmyšlenou. Tom je syn švýcarských rodičů žijících v NY. Je to velký milovník fauny a flóry Střední Ameriky a tak se při toulkách v kostarickém pralese, kde fotil ptáky pro atlas, zakoukal do místní rodačky a k jeho dvěma pasům přibyl třetí, kostarický, a hned potom i dva malí Kostaričani :-). Měl jsem možnost s ním opakovaně lovit ryby na severu Kostariky těsné blízkosti Nikaraguy. Když jsem mu druhý den psal, že tedy jako jo a jestli by mi nemohl poslat alespoň nějaké podrobnosti, obratem mi odpověděl: "Věděl jsem, že pojedeš, a tak jsem ti zabukoval 2 lety z Bogoty do Inírida. Musíš se za každou cenu dostat do 20.2. do Bogoty do hotelu Černá věž. Tam je sraz všech účastníků. Jedou 4 Američani, dva Mexičani a dva Kostaričani a ty sebou vezmi ještě jednoho Čecha."
Když jsem viděl seznam účastníků, nešlo si nevšimnout, že na seznamu byl i Rudi Bibikian, jehož videa z mexického rybolovu už nějaký pátek hltám. Jak se v Americe říká - je to muž, který nemá svodidla. Je to třída a myslím, že se na rybách v Mexickém zálivu nejspíš potkáme.
Takže jsme objednali letenky s tím, že tam radši budeme o den dřív a o den později odletíme. Vůbec jsem nevěděl, co mám mít s sebou - jediná informace byla: "Na letišti v Bogotě vás vyzvedne místní chlapík, jehož jméno si nepamatuju ale vím, že neumí ani slovo anglicky. Připrav se na velké výkyvy teplot během dne a noci, na hmyz, jaký jsi nikdy nezažil. Neber si mouchy, Rudi bude vázat na místě. A nezapomeň čelovku, prášek proti štěnicím a nějaká širokospektrální antibiotika…. Prut 10 aftma, min. 50 lb návazec a všechno ať je v totálně nepromokavém zavazadle."
Od té chvíle jsem se začil těšit, něco jsem si uvázal a na tomto místě chci poděkovat MDX za další skvělé popy a streamery. Dokoupil jsem slušnou zásobu protihmyzího oblečení do velkého vedra a kámoš z USA poslal pořádný protihmyzácký mazání.
Den před odletem nám zrušili let a já na poslední chvíli sehnal jiný, který bohužel neakceptoval příplatky za sedadla (alespoň jednou jsem chtěl mít víc místa na nohy). Let byl díky vichřici, která tou dobou zuřila nad Evropou hodně divoký a při příletu do Bogoty kapitán letadla přerušil přistávání, zaburácely motory, znovu se vznesl a nahlásil, že nás letiště v Bogotě nepřijímá. Nevím proč, ale ve chvíli kdy se kolem mě hispánci křižovali, jsem si řekl, že co špatně začíná, dobře skončí. To jsem ještě nevěděl, co nás čeká na vnitrostátním letu druhý den v "letadélku káně"…
Večer výborný steak, smažené dršťky (místní specialita), hodně místního piva Andina, seznamování s ostatními účastníky, nekonečné rybářské historky a druhý den hurá na letiště. Let byl příšerný a když jsem se z toho pekelného stroje za dvě hoďky turbulencí vypotácel do totálního horka už mi bylo všechno jedno :-) Rozdíl teplot v Bogotě, která je 2,5 km nad mořem, a Inírida (vstupní brána do Amazonie) je opravdu pro Evropana zvyklého na mírné pásmo smrtelný.
Přespali jsme v místním hotelu, převlékli se a druhý den brzy ráno čekal místní taxiboat, aby nás odvezl do ústí řeky Mataven, našeho rybářského cíle. Nešlo si nevšimnout že v obrovském přítoku Orinoka je polovička vody, chybělo snad 5 výškových metrů. Celá oblast Amazonie - na severu Kolumbie na jihu Bolívie a Brazílie, trpí letošní rok rekordním nedostatkem vody. Později mi to bylo divné, když pršelo tak, že i bunda prémiové značky byla zbytečná (sucho jsem měl jen v podpaží), ale skutečnost byla jasně vidět - velké písečné lavice či tahání lodě přes mělčiny.
V ústí Mataven na nás čekala skupina místních indiánů a přišla se podívat i celá vesnice. Přeházet věci z velkého člunu a hurá proti proudu. Tady jsem udělal první chybu, když jsem si nevzal pořádné ponožky - během pár minut vypadaly moje nohy takto. Co se obecně týče protihmyzího oblečení, kluky od Simms bohužel nemůžu vůbec pochválit. První základní tábor byl asi 4 hodiny proti proudu. A potom daší 3 na stanovou základnu, kde budeme rybařit. Řeka byla velká asi jako Ohře pod Nechranicemi se spoustou slepých lagun. I zde byl vidět katastrofální nedostatek vody a místní průvodce jako první větu na povzbuzení řekl, že to bude s rybolovem opravdová výzva. Na místě už běželo všechno hladce, 2 místní indiánské kuchařky připravily na poměry skvělé jídlo a po celý týden s tím pokračovaly. Spaní ve stanech bylo moc fajn a bez breberek. Doporučuji ale velmi kvalitní moskytiéru. Večer navázání prutů, seznámení se s místními průvodci (mluví jen špatně španělsky) a chrápat.
Ráno si nás průvodci rozdělili - náš se jmenoval Arnold - a hurá na ně! Je neuvěřitelné, kolik druhů ryb je v řece: peacock temensis, malí butterfly okouni, kteří milují klidnou stojatou nebo mírně proudící vodu, v proudech je velmi mnoho chutných piraní a vládce zdejšího podvodního světa payara a cuberra - druhá cílová ryba. Vedle toho se běžně loví yamú (brincon), agujeto (ctenolucius), velmi hojná catfish a cachama (pacu) - pokud bych v tom měl hokej, prosím, omluvte mě. Já se to učil za pochodu na místě :-).
Arnold, člen místního kmene, který má přidělenu řeku o délce asi 2 dny lodí (víc jsem nebyl schopen zjistit), znal řeku dokonale. Tady na tom místě bych chtěl napsat, že jsme tam byli na pozvání místního kmene, kterému jsme museli zaplatit. V řece nebyla jediná cizí věc a i když jsem náhodou (náhod bylo opravdu hodně :-)) uvázl na stromě či na dně Arnold ihned vylezl na strom nebo se potopil s brýlemi a mušku vyprostil. A to ne proto, aby ji zachránil, ale proto, že tam nechtějí absolutně nic, co do zdejší přírody nepatří. Řeka je život místního kmene, cizí lidé na toto místo smí pouze s jejich souhlasem a všechno je velmi dobře hlídáno. Lov je bez jejich souhlasu zcela zakázán.
Zprostředkovatel - rodák z Puerto Inírida - nám později řekl, že se Kolumbie inspirovala hlavně v Bolívii, kde jsou některé oblasti zcela uzavřeny a ponechány svému osudu jako rezervace. Ukazoval mi fotky obrovských dorád, ale chytal tak, že se v noci přesouvali a přes den načerno chytali. Stejně jako v Kolumbii za tuto činnost hrozí vysoké tresty. U řeky žije obrovské množství zvířat jako anakondy, tapíři a kapybary. Je zde i neuvěřitelné množství ptáků takže je pořád na co koukat. Bohužel je to spjato i s hmyzem. Neznám všechny ty potvůrky, ale do smrti nezapomenu na malé kousavé muchničky, které vlezou okamžitě kamkoliv to jen trošku jde (nejradši pod brýle). Zůstávají po nich ošklivé kousance, které svědí a špatně se hojí. Velmi rychle jsem si osvojil zcela nový způsob oblékání a tak, pokud budu mít možnost se vrátit, zcela přehodnotím oblečení. Focení s rybou či jakákoliv osobní potřeba tudíž probíhala rychle a úsměvy na přiložené fotodokumentaci stály jejich objekty mnoho bolestivých památek…
K samotnému rybaření - asi nejkrásnější jsou butterfly, jedná se o menší druh okouna, který ovšem svou bojovností zcela předčí divokého duháka, kterého jsem měl možnost lovit na Kamčatce. Jsou to ryby průměr 2-3 kg, největší do 5 kil, ale na 10 aftma vám otočí ruku a jen tak se nevzdají. Navíc žijí výhradně v největší spleti větví ve vodě. A tak je úspěšné zdolání limitováno okamžitým vyvedením na klidnou vodu, zatímco ryba je víc ve vzduchu než ve vodě… Hodně jsem strýmroval na velké hrbáče, kteří ve zdejších vodách dorůstají 15-20 kil. Jsou to samotáři a bojí se pouze místního sladkovodního delfína. Nicméně když byl v laguně vidět delfín byla dobrá šance na jeho ulovení, protože menší ryby přestaly lovit a uklidily se do bezpečí. Pouze při vypouštění ryby zpět (všechny peacock bass musí být puštěni) si musel rybář dát pozor, aby ho nevypustil přímo delfínovi do huby. Mimochodem okouny pouští i místní, protože mají v sobě něco, co znemožňuje jejich konzumaci, a v řece je mnoho druhů o hodně chutnějších ryb...
Samozřejmě nejatraktivnější bylo popování. Asi nikdy nezapomenu na útoky dobře vedeného popa. Naprosto nekompromisně v hejnu - záběry jsou velmi poctivé zvláště po dešti, kdy je v řece velké množství žab. Máme mnoho videí, protože ryby braly poctivě. MDX navíc navázal skvělé zelené popy, které fungovaly na jedničku. Pro mě to byla výzva, protože naučit se správně tahat popa s takovým tím blooob bloob vyžaduje určitý cvik při práci se šňůrou a prutem. Byl jsem ze začátku dost bezradný, protože zrovna tohle je nejúčinnější způsob lovu v lese pod hladinou a mně se na to ryby jezdily maximálně podívat… Až když jsem večer s Rudim ekologickým způsobem likvidoval zásoby rumu z letiště, prozradil mi, že na popa nesmím mít fluorocarbon a že je potřeba hlavně poctivě pracovat s prutem u hladiny. Druhý den ukázka a instruktáž, abych neměl jitrnici na čele. V okamžiku, kdy jsem dosáhl alespoň uspokojivého vedení, to byl koncert. Je to docela dřina, ale celou druhou půlku výletu jsem popoval a prut se strýmrem jsem si bral pouze tehdy, když jsme jeli hlubokou vodou.
Prochytávali jsme hlavně laguny se stojící vodou. V proudech bylo spousty piraní, které by vám zničili nekonečně much denně. A to nechcete. Ale tohle jsem nevěděl (teda věděl, ale nevěřil) a tak jsem si našel krásný proudek… Hod, záběr, moucha pryč…dobře, nový streamer - hod, záběr a vytáhnul jsem prázdný háček, dobře, nový streamer - hod, záběr, moucha pryč. Jednu jsem nakonec chytil a snědl (vynikající, mňam), ale je to něco co nechcete… Lanko je k ničemu, protože ani necítíte záběr a stejně vytáhnete odrbaný háček. A ještě to s ním neradi berou. Okouni se drží při břehu mezi větvemi. Pouze velký peacock je větší samotář a jsou dost často vidět i v písečných tišinách při hlavním toku řeky. Jedete na lodi hlavním proudem, máte vymotanou šňůru a v ruce fakt velkého streamera a čekáte. Najednou se na písečné lavici objeví velký stín, Arnold pádlem vzadu přibrzdí loď a začíná souboj s časem. Na hod máte dvě tři vteřiny a musíte se trefit přesně. Jedná se o velmi plachou rybu (já osobně jsem skončil s min dvoumetrovým návazcem) a pokud vás uvidí nebo přejede šňůra, okamžitě zmizí. První dny jsem byl opakovaně ponižován :-) ale chtělo to jen trpělivost a udržet nervy na uzdě. Driftujete potichu lodí a najednou zřetelně vidíte 10-15 kg rybu. Nikdy byl nevěřil, že se mi tak budou klepat ruce :-) Zástupce místní komunity(tak si nechali říkat) vám neporadí, protože většinu času spí vzadu v lodi… A i kdyby nespal, stejně nikdy nemuškařil.… Máte jeden hod, proud strhne šňůru a ryba zmizí v hloubce… Hodíte krásně, ten obří 25 cm streamer popojede metr nad rybou, krasavec nereaguje a najednou práskne do vrtule, protože se mu něco nezdá, nevděčníkovi... O to byla radost větší, když se v jeden podvečer místní mohykán slitoval a po cca 20 minutách se nechal i vyfotit.
Ryb jsme chytali dost a dost - byli jsme jediná muškařská výprava na středním toku řeky. Co jsem si moc přál chytit byla payara. Vládce silných proudů (fotka je z tržiště ve městě). Měl jsem v úmyslu se jejímu lovu pověnovat. Nechal jsem se vysadit na velké písečné lavici hned u silného táhlého proudu. Uprostřed utopený velký strom. Bylo to tutové místo, protože když tato ryba loví, nelze si toho nevšimnout. Loď odjela a já zůstal sám. Prozkoumal jsem břeh, kde by se dobře házelo, nastrojil prut a začal prohazovat metr po metru její teritorium. Věděl jsem, že nikdy nestojí v místě, kde loví, a že velmi dobře vidí, co se děje na břehu i ve vodě. Následovalo několik přesunů po kolenou, někde šlo mírně vlézt do vody plné piraní. Místní hmyzáci okamžitě velmi ochotně odebírali krev. Ryba velmi pravidelně lovila, takže bylo vidět, kde se pohybuje. Měnil jsem nástrahy i potápivost, ale záběr nepřišel. Podle mě jsem jí nemohl vyplašit, protože asi 30 metrů nad ní začala lovit i druhá ryba. Asi po dvou hodinách se zbytky krve v těle jsem slyšel v dálce motor lodi. Dobře nemám štěstí a nevím co dělám blbě. Poslední hod, lajnu jsem nechal po stahování vynést mimo proud, aby jsem ji srovnanou dobře navinul a začal točit kolečkem, streamer vyplaval pod hladinu a já navíjel. Najednou se ode dna zvedl obrovský stín a zaútočil na nástrahu, kterou minul. Úplně se mi zastavilo srdce. Je to nádherné zvíře a dnes jsem rád, že jsem to viděl. Tenhle okamžik se nezapomíná a budu ho mít v duši nadosmrti. Na tohle místo jsme se už nevrátili a já budu doufat, že není všem dnům konec…
Je vidět, že místní indiáni až úzkostlivě dbají na to, aby se tamní biorovnováha žádným způsobem nenarušila, a na konci tripu nám u slavnostního ohně všem poděkovali za to, jak jsme se k uloveným rybám chovali a nevyráběli odpadky. Něco, co jsem nikde na světě ještě neviděl. Řeku půjčí pro cizince maximálně na dva měsíce v roce (spíš méně) a chtějí dál žít svůj původní život. Peníze nemají na nový iPhone, ale na vzdělání svých dětí či lékařskou péči. Dál chtějí žít původním způsobem života na území svých předků. Mě při odjezdu hřálo krom rovníkového slunce i pozvání k návratu.
Děkuji svému parťákovi Zuze dále Kevinovi, Rudimu, Tomovi, Joeovi a poděkování nakonec patří i Frankovi, lovci kachen z Texasu, který mi sežral všechny Haribo medvídky z letiště ve Francii :-) (už jsem mu to odpustil).
Je to již asi 12 let, kdy jsem přejel hranici do Chorvatska, nechal za sebou Bosnu a Hercegovinu a dal se slyšet, že tuhle zemi už s prutem nenavštívím.
AVID CARP nová pouzdra, batohy a tašky RVS
Trička FOX a AVID
GScarp.cz
