Kanadský deník - Tisíce hodů

- mdx

Březen

​Zima je zpět a jaro v nedohlednu. Už to vypadalo, že nastane vytoužené jaro, a ono ne. Sníh sice mizel a začalo se oteplovat, ale první březnový víkend se vše vrátilo do starých kolejí.

V sobotu ještě bylo krásně, jenže to jsem bohužel musel do práce. Nedělní ráno jsem se probudil a - sníh všude. Bylo mi jasné, že za městem to bude ještě horší. Celý týden v práci byl dost náročný, a tak jsem potřeboval nějaké odreagování. Kvůli sněhu byla dálnice skoro prázdná. A nevlídné počasí má i další výhodu - málokomu se chce k vodě. To se potvrdilo i dnes. Na parkovišti bylo jen jedno auto. Následovala známá převlékací rutina a k vodě…


Jaro stále v nedohlednu

Prochytávám jedno známé místo za druhým, avšak bez sebemenšího úspěchu. Jak už jsem psal dříve, siveni jsou velmi citliví na změny počasí a hlavně na ochlazení. Pak nepřijímají potravu a špatně reagují i na předkládané nástrahy. Studené počasí navíc také zpomaluje líhnutí lososího potěru. Dnes je přesně ten den. Kolem poledne se otepluje a na chvíli vylézá i sluníčko. Aktivitu ryb to ale nenastartuje. Prošel jsem celý oblíbený úsek až k soutoku s velkou řekou bez jediného kontaktu.


Konečně zmizel sníh

Před dalším víkendem se ještě zastavuji v rybářském obchodě nasát nové informace. Prodavačka Gill si chválí poslední výpravu. Chytila dva „steelheady“, jeden jí spadl a viděla několikrát zalovit siveny do potěru. Že by se konečně věci otáčely k lepšímu? Informace mě správně naladily, proto hned s Tomášem domlouváme sobotní „rybačku“. Vrchol sezóny se pomalu blíží a podle toho to vypadá i u vody - auta a lidé všude. Třikrát přejíždíme z místa na místo, než zjistíme, že je to všude stejné. Nedá se nic dělat… Než se stihneme převléct, zastavuje vedle nás auto rybářského průvodce se dvěma klienty. Všichni už jsou oblečení, takže míří rovnou k vodě. Jdou poměrně pomalu a nám se je na kolejích daří dostihnout. Mají v plánu začít níže než my, a tak nás pouští před sebe.


Na velké řece

Na začátek si vybíráme táhlou tůň pod zatáčkou. Několik hodů přes proud a už vodím první rybu! Podle stylu boje je to lepší siven. Během chvilky mi padá - takže určitě siven… Netrvá to ani pět minut a vodím dalšího - se stejným výsledkem. Ještě chvíli prochytáváme tůň, zůstáváme však bez kontaktu. Tady už je pro dnešek vybráno, je čas se posunout níž. Postupujeme krok za krokem, tůň za tůní, a ani kontakt. Do toho se spouští ledový déšť. Doháníme průvodce s klienty a probíráme s nimi dnešní situaci. Průvodce potvrzuje teorii o ochlazení a nízké aktivitě sivenů. Mé dvě spadlé ryby považuje za úspěch. Jeho dva klienti jsou bez záběru. Loučíme se a jdeme prochytat proud pod nimi. Z jedné strany je indiánská rezervace, na břehu dřevěné vidličky a odpadky. Moc velké šance tomu tady nedávám. Po sivenech nebo „steelheadech“ tu není ani památky, zato lososů je tu jak hnoje a také jsou tak cítit. Letošní studená zima a jaro zpomaluje rozklad mršin a ty o sobě stále dávají vědět.


Největší siven letošní sezóny

Na největší a nejsnáze dostupné tůni je několik rybářů. Prý tu dnes kdosi ulovil slušného „steelheada“. Je čas oběda, dáváme si u auta pauzu na jídlo. Tomáš by už nejradši skončil, ale mě to ještě táhne na spodní úsek řeky. Nakonec se mi daří kamaráda přemluvit s tím, že prochytáme jen jednu tůň a pak pojedeme domů. Zima vyhnala od vody většinu rybářů a parkoviště je téměř prázdné. Po pár minutách chůze jsme u vody. Tůň, kde se chystáme chytat, je hodně známá a určitě tu dnes bylo několik rybářů, ale znáte to - pokud je nástraha ve vodě, záběr není vyloučen. Pár náhozů na hranu proudu a je tam! Podle boje opět siven, ale tentokrát vítězím v souboji já. Rybu odhadem 55 cm dlouhou uvolňuji ještě ve vodě z háčku. Rázem se obrací moje nálada a já intenzivně prochytávám tůň metr po metru. Druhý záběr přichází až v mělkém výtoku z tůně. Další siven! Ryba atakující 60 cm nemá proti vybavení na „steelheady“ moc šancí. Je dobře zaseknutá, a tak souboj brzy končí, opět v můj prospěch. Všechny dnešní ryby neodolaly černo-modré variantě mušky Intruder. Nejraději bych chytal dál, ale Tomáš je bez kontaktu a promrzlý. Slíbil jsem mu, že budu chytat jen jednu tůň, a tak ukončujeme dnešní lov.

V neděli jsem plnil rodinné povinnosti a vázal mušky na další týden. První příležitost se naskytla hned v pondělí. Díky zrušené práci už kolem deváté parkuji u řeky. V Kanadě asi nikdo nepracuje, protože je tu víc aut než o víkendu. U vody postupně potkávám sedm rybářů, z toho jich pět muškaří. Neskutečné… Je zvednutá voda a nikdo nic nechytá. Projdu úsek od parkoviště až po soutok a jsem na tom úplně stejně. Zkouším i kus velké řeky pod soutokem. Brodění po pás v ledové vodě je vyčerpávající, po dvou hodinách to vzdávám. Nezbývá než si dát oběd a zkusit část od parkoviště proti proudu.


Lososí potírek

Začínám na tůni, kde jsem o víkendu končil se dvěma siveny. Dnes jsem tu ale bez kontaktu. S velkými obtížemi brodím na druhou stranu. Teče o dost víc vody než o víkendu a brodění se ke konci mění ve splývání. Konečně jsem na druhé straně a můžu prochytávat místa, která jsou z protějšího břehu nedostupná. Vytoužený záběr přichází prakticky těsně před koncem driftu, v mělčině skoro u břehu. Silná ryba si bere metry šňůry a já vidím několik záblesků jasně stříbrného těla. Že by další „steelhead“? Nervy pracují, začínají se mi klepat nohy. Hlavně o ní nepřijít! Ryba provádí ještě několik výpadů a pokládá se na mělčinu. Rychlý konec boje - to asi nebude „steelhead“. A není, je to velký siven. Ryba evidentně čerstvě vytažená z moře. Proto ta barva! Nechci ho trápit, proto dělám dvě fotky, porovnávám rybu s prutem a pouštím ji do rodného živlu. Po přeměření prutu získávám míru 65 cm, tedy nový osobáček! Opět na stejnou mušku jako o víkendu. Taková ryba zlepší vždycky náladu a namotivuje na další chytání. Zkouším ještě několik míst níže, ale už bez záběru. I tak jsem ten den maximálně spokojený.


Dvojitá duha

Počasí je stále zimní, a tak práce stojí a já alespoň můžu na ryby. Můj čas v Kanadě se pomalu krátí. Ve středu jsem měl v plánu chytat na spodním úseku řeky. Bohužel se voda zvedla natolik, že musím přejet na horní část, kde dá chytat. Kousek u auta potkávám plavačkáře, co jde od vody. Na můj dotaz, jak to šlo, jen suše odvětí, že pár „steelheadů“. Nevěřím vlastním uším! Asi mi je všechny popíchal, protože já na několika kilometrech řeky nemám ani záběr. Alespoň že jsem u vody sám a můžu si užívat klid.

Až ke konci úseku vidím u břehu zaparkovaný malý raft. Stojí v něm muškař a hází. Když k němu dorazím, dáváme se do řeči. Matt, jak se mi představil, se přestěhoval z provincie Alberta na podzim a teprve objevuje krásy a tajemství místních řek. Vyměňujeme si poznatky z letošní sezóny a také kontakty. Matt zůstává na místě a vytrvale hází, já jdu níž po proudu. Záběr stále nepřichází. Prochytávám ještě velkou tůň poblíž parkoviště. Záběr nepřišel ani tady, a tak smotávám šňůru a trochu rozmrzelý brodím z tůně ven. Asi dva metry od břehu mi zpod nohou vyjede velká ryba a mizí v jednom z bočních koryt řeky - „steelhead“ jako poleno. To snad není možné! Zkouším ještě rybu najít, ale nedaří se mi.


Napodobenina krevety

Vyrážím k vodě i ve čtvrtek, ale je to úplně stejné jako ve středu, jen s rozdílem jedné spadené ryby. V sobotu jsem konečně viděl lososí potěr! Celý jeden kus, mrtvý v mělčině… V neděli už nemám sílu na další den bez ryby, a tak raději odpočívám doma.

V pondělí mám opět volno v práci a mířím na řeku. Je pod nulou, „steelheadům“ by to snad vadit nemělo. Alespoň voda klesla na normální úroveň. Začínám na spodní části řeky, kde není ani noha. Ale asi to má svůj důvod - za celé dopoledne nemám ani záběr. „Steelheadi“ se mi evidentně vyhýbají velkým obloukem. Z doslechu vím, že se ryby chytají, i když kvůli netypicky chladnému počasí v menší míře, a vše je opožděné o několik týdnů. Slunce svítí a dělá se hezký den. Pořád lepší než hnít ve městě… Po obědě dávám šanci i hornímu úseku. Přicházím na začátek táhlé tůně a pozoruji ji z železničního náspu. Najednou moji pozornost upoutá stín za velkým balvanem. Siven! A vedle druhý, třetí, …desátý. Okamžitě se mě zmocňuje rybářská horečka a házím na ryby. Voda je křišťálově čistá a slunce svítí, takže mám vše jako na dlani. Muška proplouvá kolem stojících ryb, a nic! Házím další a další hody, měním barvy i velikosti nástrah, ale ryby zůstávají absolutně netečné. Buď o mně, ví, anebo za to může to studené počasí. Zkouším ještě přebrodit na druhou stranu, ale i tam jsem bez záběru.


Maskovací zbarvení sivena

Záběr nepřichází ani v tůních dolů po proudu. V indiánské rezervaci navíc na břehu nacházím zbytky vnitřností a žábry ze dvou velkých ryb. Podle výrůstků na žábrech to vypadá na siveny, a ne zrovna malé. O kus dál leží ve vodě i mrtvý duhák kolem 40 cm. Samozřejmě na to mají indiáni právo, ale i tak je mi z toho trochu smutno. O to víc, že vím, že stejný osud může potkat i „steelheady“. Ve stejném duchu pak pokračuje i sobota, jen s tím rozdílem, že na jeden z posledních hodů chytám náhodně menšího sivena. Smůla se mi lepí na paty i v neděli, když u vody zjišťuji, že jsem si doma nechal potápivé konce. Zrovna teče docela dost vody. Zachraňuje mě až kolem poledne Tomáš. Za odměnu si konečně chytá sivena. Já mám záběr opět až před koncem dne, ale ryba padá. Na to, že měl být březen vrcholem sezóny, to moc nevypadá.


Tomáš s úlovkem sivena

Poslední březnová rybačka vychází na pátek 31. března. Tentokrát jedu s Kanaďanem Mattem. Zkoušíme jedno místo za druhým, ale po rybách ani památky. Po obědě se rozhodujeme přejet na velkou řeku a prozkoumat ji co nejvíce proti proudu. Hned první místo vypadá velmi slibně. Pomalý a táhlý proud o délce několika desítek metrů je to pravé místo, kde by „steelheadi“ mohli odpočívat. Matt nastupuje první a já asi dvacet metrů za ním. Pár hodů a kamarád prudce přisekává. Lehký switchový prut se ohýbá a ryba vyráží do proudu. Je tam! Nechává se poměrně snadno dovést k blízkosti břehu a pak nastává peklo. Jeden výpad po proudu za druhým a ryba vždy tahá skoro celou šňůru. Ne a ne jí unavit. Je to krásný „steelhead“, určitě přes 80 cm. Čerstvá, lesklá ryba.


Další siven neodolal modro-černé kombinaci

Když už vypadá, že by mohl být zralý k vylovení, stoupám si do mělké vody s úmyslem uchopit ho za kořen ocasu, jakmile to bude možné. Ryba znovu vyráží po proudu a vymotává další metry přes utaženou brzdu. Matt navíjí, teď už to snad půjde… Ještě ne! „Steelhead“ opět vyráží, bohužel druhým směrem a projíždí mi mezi nohama. Nadskakuji, ale je to málo platné - ryba je pryč a muška vězí v mých brodicích kalhotách. Nejradši bych se propadl do země. První chytání s novým kamarádem a hned takové faux pass. Matt to bere sportovně a říká, že to nevadí. Letos už několik „steelheadů“ zdolal a další určitě přijdou. Až do večera zkoušíme další místa, ale jediným úspěchem je malý siven. Jen slabá útěcha pro Matta za ztraceného „steelheada“. Pokud dobře počítám, věnoval jsem „steelheadům“ v březnu celkem devět vycházek bez kontaktu. Věděl jsem, že chytat „steelheady“ bude znamenat tisíce hodů, že jich ale bude tolik, to jsem opravdu netušil.

Autoři fotografií: Martin Dvořák

Autor: mdx - ®

Diskuse k článku (3 reakce)

Přečteno: 6 468x
Průměrná známka: 1.08

NKanadský deník - Jdeme do finiše

Už nemusím ani chytat, jsem maximálně spokojený. Slibuji Mirovi, že odteď už bude chytat všude první a já budu jen dělat průvodce.

NKanadský deník - Únor bílý, tahy sílí…

Zima, jakou prožívám tento rok v Kanadě, je opravdu nestandardní. Na začátku února připadl další sníh, a to i ve městě, kde běžně žádný není.