Sakra, a je to tady…

Zima řádí v plné síle a mně nezbývá nic jiného, než alespoň myslet na loňské chytání (poznámka redakce: článek je staršího data). Díky tomu mě napadlo, že bych se s vámi mohla podělit o nějaký svůj rybářský zážitek. Jedná se o týdenní dovolenou na jaře na soukromé vodě.


Pár dní před odjezdem začala velká příprava, a když říkám velká, myslím opravdu velká. Rozhodli jsme se, že si vyrobíme své vlastní boilie. Volba chuti byla jasná – bude sladké kokosové. Zbývalo už jen koupit ty správné ingredience a hurá vyrábět. Ono „hurá“ mi však vydrželo jen asi do půlky procesu výroby. Suchá směs měla totiž deset kilo. Měla jsem pocit, že těsta vůbec neubývá, ačkoliv jsem válela válečky jak o život. Jirka pak z válečků na rollbalu dělal kuličky, které posléze vařil. Byly tak voňavé a sladké, až jsem se bála, že z nich kapři dostanou cukrovku. Dílo bylo konečně zdárně dokonáno, už jen nechat pořádně vysušit.
Tři dny na to jsme naložili veškeré rybářské náčiní do auta a vyrazili vstříc rybářským zítřkům plným krásných úlovků. Naše rybářské role byly již rozdělené: Jirka chytal kapry na tři pruty a já na jeden plavačkový, vybavena dostatečným množstvím červíků. Já měla svůj prut připravený téměř hned, Jirkovi to trvalo poněkud déle. Ono, připravit tři pruty na kapry není žádná sranda, navíc pokud je rybář hodlá vyvážet lodičkou, tak jako Jirka. Když jsem Jirku pozorovala, jak zaváží prut, napadla mě taková lehce zoufalá myšlenka, kterou jsem raději hned zapudila. Konečně měl všechny pruty ve vodě. Hurá! Dokud totiž nemá nahozeno, není s ním řeč a nesmím po něm nic chtít.


Jeden prut byl nahozený podél rákosového břehu, kde jsme na háček připravili sladkou jahodu. Dva pruty Jirka zavezl naproti k ostrůvku na mělčinu, kam nastražil moruši a naši domácí kokosku. Dovolená začala slibně. Hned první den jsme měli skutečně krásné úlovky, z toho dva největší byly 13kilový lysec chycený na jahodu a 18kilový šupík chycený na naši kokosku. To nám to krásně začíná…
Počasí nám přálo, svítilo sluníčko, a když už mě nebavilo honit perlíny a plotice, chytala jsem jarní bronz nebo si četla a nebo jen tak rozjímala. Neumím si představit krásnější dovolenou. Den se pomalu chýlil ke konci a podvečerní káva provoněla senzační atmosféru. Druhý den nebyl tak „slavný“ jako ten první, navíc počasí nám přestalo přát a bylo pod mrakem. Ani perlínci a plotice neměli velkou chuť k jídlu, a to jsem zkoušela všechno možné od změny nástrahy (červi, chleba, kukuřice) po hloubku od půl metru do dvou. Snad si ryby nedaly dovolenou! Ten den jsme chytili dva kapříky na kokos (pěti až šestikilového) a jednoho šupíka na jahodu (pětikilového). Čtvrtek nám trošku vynahradil předešlý neúspěšný den, i počasí bylo maličko lepší – ačkoliv jsme chytili pouze čtyři kapry, měl jeden z nich 19 kg a byl chycen na naši kokosku.
Když jsem se Jirkovi dívala pod ruce, jak připravuje montáže, nedalo mi to nezeptat se ho, co to vyvádí s olovy. Povídal, že chytá metodou odpadávacího olova z důvodu výskytu vázek v místě chytání. To mi přijde jako velmi chytré řešení. Kapr tak prý necítí váhu olova jako u běžné montáže, a tak nemá tendence hned se do vázek schovávat. Když jsem tak viděla Jirku na lodičce při zavážení, napadla mě zase moje zoufalá myšlenka, a totiž ta, aby nepřišel záběr na kaprový prut ve chvíli, kdy Jirka bude na lodi a já budu sama na břehu. Brr…! Kapry jsem v podstatě ještě nechytala. Občas mi Jirka podal prut a já kapra dotáhla ke břehu, ale přece jen, na zdolání kapra od zaseknutí až po vytáhnutí jsem si ještě netroufala.


Nastal pátek a my jsme vyměnili jahodu za kořeněné boilie. Tato výměna hned přinesla své ovoce, tedy vlastně kapry. Chytili jsem na něj dva – 8 kg a 9,5 kg. Další dva jsme pak dostali na moruši a jednoho na kokos. Ten den nám trošku pršelo, a tak jsme byli schovaní a já se celkem nudila. Dokonce tak, že jsem chytala perlíny i v děšti a bylo mi to celkem jedno. Dlouhý den se blížil ke konci a já už jsem nechytala. Popíjeli jsme kávu a hráli karty.
Ráno jsme se probudili do krásného slunečného počasí – jak jinak na konci výpravy, že? Jirka se rozhodl políčit si jedním prutem zavezeným k ostrůvku na amury. Celý týden tam krmil mixem pšenice s kukuřicí, a tak tam zakrmil mnohem víc a doufal, že nějakého amura přelstí. Netrvalo to ani hodinu a už měl jednoho na prutu, ale bohužel ho nedostal do podběráku. Do podběráku jsme dostali pouze jednoho amura o váze 8,5 kg a délce 90 cm z celkových osmi záběrů od amura. Ačkoliv se zdá, že byla sobota celkem neúspěšná, opak je pravdou. Mně se dokonce podařilo chytit krásného okouna s mírou 35 cm a Jirkovi okouna velkého 40 cm. Kromě amurů se nám na kukuřici podařilo chytit i krásné kapříky.
A jak si tak užívám sluníčka a Jirka zaváží své montáže zpět na své místo, „rozeřve“ se najednou jeden signalizátor. Sakra – a je to tady! To, čeho jsem se celou dobu bála, se opravdu stalo. Jirka je asi tři metry od břehu na lodi a mně tu řve signalizátor a swinger mlátí o prut jak splašený. Obracím se na Jirku a se zoufalstvím v hlase se ptám, jestli mám zaseknout. Jirka mi odpovídá, že jasně, a na očích mu vidím, jak si říká: Tak sakra, vezmi ten prut, na co čekáš?!!
A tak tedy zasekávám, táhnu a v duchu si připomínám, že musím mít pořád napnutý vlasec. Mezitím už Jirka přivazuje loď. Najednou cítím, že nemůžu tahat, jako by se vlasec zasekl. Jirka mi říká, ať povolím vlasec s tím, že mu pak předám prut a on dopluje s loďkou na místo a zjistí situaci. Než ale stihl znova odvázat loď, zkusmo jsem napnula vlasec a potáhla – a najednou to šlo. Super, Jirka nemusí na loď a já můžu vlasec domotat v klidu ze břehu. Najednou Jirka povídá: Podívej, máš tam rybu. A fakt že jo!! Ten kapr se nezdál, uličník jeden, takhle na mě ušít boudu… Teď ještě pokusit se ho dostat do podběráku. Po nelehkém souboji se mi kapříka daří přece jen do sítě navést. Váží 6,5 kg a měří 73 cm. Můj první kapřík, kterého jsem chytila pěkně od zaseknutí až po vytažení.
Měřím 150 centimetrů, ale v tu chvíli jsem měla minimálně tři metry, jak jsem na sebe byla hrdá. Celkově byl tento den nejlepší z celé naší dovolené. Chytili jsme totiž devět kaprů s váhou od 6,5 do 13 kg. Ten večer se mi šlo opravdu krásně spát.
Přišla neděle a my se pomalu chystali domů. Pruty jsme samozřejmě balili jako poslední, co kdyby náhodou… A taky že ano – jako poslední rozloučení se nám podařilo chytit šupíka s váhou 7,5 kg na kukuřici.


Když píšu tento článek, nemůžu se už dočkat jara, kdy budu moct konečně jít k vodě a zachytat si. Letos jsem se rozhodla, že i já budu chytat kapříky, a ne jen perlínky a plotice na plavanou.

S pozdravem Petrův zdar