Nejen rybářské příběhy - Předvánoční

Kategorie: Všeobecné
Anotace: Rybařím od svých pěti let, ale také rád píšu povídky. Rád bych Vám tu ukázal pár povídek, které s rybařinou souvisí. Nejsou však jen o rybách, ale i o lidech. Je to taková má pomalá postupná cesta od dětských začátků až po první pokusy s muškařením.


První povídka není přímo o lovu ryb, ale souvisí tak trochu s mými rybářskými začátky. Je to dávná historie. Bohužel nejsem dobrý fotograf, tak nemám fotky, pokusím se ale i v tomto směru zlepšit.
Přeji Vám příjemné zážitky při čtení a slibuji, že v příštích povídkách, pokud se to bude trochu líbit a bude zájem o pokračování, se půjde na ryby mnohem víc.

Když se zeptáte rybářů, jak začali s chytáním, mnozí odpoví: „Dostal jsem klacek a chytal jsem čudly u nás na rybníku.“ I já bych mohl tímto začít, jenže jsem zjistil, že počátek mého setkání s rybami sahají mnohem hlouběji. Sám si to pamatuji jen v mlhavých vzpomínkách, více vím z vyprávění rodičů. Pojďte se mnou tedy zpět, do doby mého raného dětství.

Žili jsme na kraji Uhříněvsi, dnes jedné části Prahy, ale tenkrát se jednalo spíš o vesnici. Náš dům stál blízko trati. Když kolem projel vlak, sklo v oknech se otřásalo. Občas projela i parní lokomotiva, poslední byla běžně v provozu ještě v sedmdesátých letech, asi to byla ona, stařenka. Když projela, byl to pro děti svátek, až s ní odjelo nevinné dětství.

Na náves to bylo kus cesty po zvláštní kamenité silnici, která nikde jinde nebyla běžně k vidění. Jako dítěti se mi zdálo, že do tmavé kaše, tak jsem asfaltu říkal, musely napršet kameny. Nebo velké kroupy, tak cesta vypadala. Když bylo potřeba jet do centra Prahy, za babičkou na Žižkov, kam jinam, nejezdil tam městský autobus jako dnes, jen párkrát za den přijelo modré vajíčko, jak jsem ten starý oválný vůz nazýval, a cestující do toho velkého města odvezl.

Hlavní však bylo, že kousek za domem jsme měli dva rybníky. Votici, lesklé zrcátko s Labutěmi, a Nadýmač, úzkou hnědozelenou nudli s tajemstvím v hlubinách. Ale příběhy těchto nádrží si nechám až na později. Mé začátky s rybařinou počaly jinde a jinak. A nejen s rybařinou…

Sněžilo. Mám pocit, že sněžilo tak nějak pohádkověji než dnes, ale možná, že se to tak zdá a bude zdát každému, když si vzpomene na dětství. Bořil jsem se v modrých sněhulích cestou na náves. Vločky mi zasypávaly špičky bot, a já poslouchal, jak ta bílá radost pod nohami chroupe. Šli jsme tenkrát s mámou pro kapra, blížily se Vánoce. Fronta u kádí byla předlouhá, nepamatuji se přesně, ale mám pocit, že na celou Uhříněves byly jen dvě kádě. Kolem nich se mačkaly děti, zmáčené a promrzlé, a hrály si se žluťoučkými kapry. Kapři mlaskali, a já mimoděk pohyboval pusou stejně jako oni. Nemohl jsem z nich spustit oči, zvláště ten s velkými šupinami, které se mu táhly jen středem těla, se mi líbil. Měl jsem velkou radost, když si na mou žádost právě jeho maminka vybrala. Pak mi řekla, abych s rybou počkal před krámem, něco zapomněla koupit v obchodě, tak tam zaskočila. Stál jsem tedy důležitě před vchodem a každou chvíli se podíval, jak se kaprovi v tašce vede. Asi jsem měl pocit, že ostatní v životě kapra neviděli, že je to nějaký zázrak, a každému jsem se snažil svého rybího kámoše ukázat.

Máma se dlouho nevracela, před Vánoci byla fronta v jediném místním obchodě opravdu dlouhá. Mně čekání nevadilo, byl jsem zvyklý. Dnes by asi rodiče nenechali čtyřleté dítě o samotě na ulici, ale tenkrát to byly jiné časy. A já se rozhodně nenudil. Tím spíš, když začaly po silnici jezdit vojenská auta. A nejen to, také transportéry a dokonce tanky. Spousta tanků. A já těm vojákům mával. Ale ne dlouho. Zničehonic mě máma chytla za ruku a říkala, takovým šeptavým křikem:
„Pojď pryč, těm nesmíš mávat, jsou zlí.“


Nechápal jsem to, vždyť se tak na mě smáli a někteří mi zamávali. Sotva jsem stačil za mámou cupitat, div, že mi ruku neutrhla. Ostatní se na mámu divně dívali, a já tenkrát mohl těžko pochopit, že jsou to vojáci, kteří nás už osmým rokem okupují.
Celou tu dobu jsem držel tašku s kaprem. Jenže při té celé scéně jsem ji neudržel, snad prasklo ucho, už nevím. Najednou se chudák kapr válel na ulici, Možná mě chtěl zachránit, odvést pozornost, vždyť jsem přece za to vojsko nemohl. Začali jsme mrskající rybu lovit. Chytit statného tříkiláka nebyla žádná legrace, mrskal se, klouzal, chtěl svobodu. Všichni kolem chtěli svobodu.
Vše se tenkrát seběhlo tak rychle, dnes mi to připadá směšné, ale tehdy mi do smíchu nebylo. Nakonec jsme však rybu zdolali a donesli domů.
Kapr plaval ve vaně a já pozoroval, jak hýbe skřelemi. Táta přišel večer z práce a chystal se ho zabít. Bylo mi smutno. Seděl jsem s kapříkem v koupelně a hladil ho. Bohouška. Za chvíli se dveře koupelny otevřely. Táta s paličkou vstoupil a žasl: „Mámo, pojďte se honem podívat, to jste ještě neviděli.“
V domě jsme bydleli i s mými tetami, babičkou a dědou. Byl to velký a hodně živý dům. Celá famílie se seběhla. Taková normální rodinka hadr. Všichni se smáli, když mě uviděli. Koupal jsem se se svým kamarádem kapříkem v té ledové vodě. Neměli jsme tenkrát foťák, takže to mám jen ve vzpomínkách. Vím jen, že mi nebyla zima, vždyť jsme s kaprem byli kamarádi. Bezelstně jsem na všechny volal: „My se s Bohouškem koupeme, učí mě plavat.“
Tohohle kapra táta nemohl zabít. Ještě ten večer jsme došli k Votici, u přítoku naštěstí nebyl led, a táta kapra pustil. Zamával nám ocasem, získal vytouženou svobodu. To my jsme si ještě řadu let museli počkat. (To jsem si samozřejmě uvědomoval až později.)

Kapra jsme nakonec k večeři měli, táta donesl jiného. K němu jsem už takový vztah neměl. Po Bohouškovi mi však zbyla památka – jedna velká šupina. A ještě něco, nádherná vzpomínka, a také to, že můj život bude navždy spjatý s rybami a s rybařinou. To se ostatně dozvíte v dalších příbězích. Tak hurá na ryby.
 
JPlov - 20.6.2013

Diskuse k miničlánku

JPlov - Profil | So 29.6.2013 23:30:18

Díky za komenty, jinak dneska jsem byl na své oblíbené řece na vláčku, krásný den, tloušti, okouni, malý bolen a slušný candátek. Syn také něco drobného pochytal, škoda, že jsme zapomněli foťák (což se nám stává dost často.) Tak, ať vám berou.

Goldy, je mi jasné, že je to s vydáváním knih složité, nesělám si z toho hlavu, nějak to dopadne. Když nevezmou, nezblázním se, vezmu pruty, zajdu na ryby, bude fajn.

Chme1da - Profil | So 29.6.2013 10:07:09

JPlov >> Nezbývá než se přidat ke slovům chvály kolegů. Výborné psaní, které zaujme a nepustí! Nechť ti je ryba inspirací, plány ať se vydaří a napříště ... se těším. Aleš.

Goldy - Profil | So 29.6.2013 9:00:44

JPlov >> Tak to si ty povídačky určitě vemou

PTR - Profil | Po 24.6.2013 9:27:05

Ahoj Jirko, to není jem moje zásluba, ale všech kolem mě, tzn. i Tvoje. Letošní rok nám, bohužel, zatím moc radosti nedělá, ale musíme doufat v lepší zítřky. Nechci aby to byl typický kaprodrom, ale aby si tam zachytal každý, kdo přijde. Ostatně dětské závody tomu odpovídaly a spousta starších by se divila jaké množství ryb děti nachytaly a hlavně jakým způsobem. Stačí pár čísel, Uloveno celkem 364 kusů a ten co vyhrál jich měl kolem čtyřiceti. Prostě paráda. Přesunutí kvůli velké vodě se všakprojevilo na počtu dětí, pouze 18.
jinak jsem v neděli navštívil jiný můj oblíbený revír, malou středočeskou říčku, na kterou jezdím cca 40 let. Však Ty víš :-) která to je. Pro moje rybářské srdíčko to byla těžká ráda, když jsem jsem si prohlížel protrženou hráz rybníka a tu spoušť pod ním. Po nahození prutů to už takové nebylo a po cca 3 hodinách lovu jsem odjížděl spokojen a hlavně bez podběráku, který jsem rozlámal při pokusu o vyndání místního Moby Dicka. Skromným odhadem 10 - 12 kg. Takže koukej napsat to pokračování a dlouho nás nenapínej.

JPlov - Profil | Pá 21.6.2013 21:26:39

Díky všem za podporu. Příběhy píši rád, je to spolu s rybařením můj největší koníček, pokud se budou mé povídky líbit, rád nějakou další přidám. Musím je ještě projít a upravit. Vidím to tak na srpen, v červenci budu spíš na těch rybách. Přiznám se, že jsem zkusil pár povídek nabídnout jednomu nakladatelství, tak uvidím, jak to dopadne. Mám takový sen, kdyby se vše povedlo, rád bych časem psal příběhy rybářů, kteří si pamatují naše řeky ještě z dob, kdy nebyly regulované. Mohlo by to být možná takové společné dílo MRK. Ale to je jen sen jednoho nenápadného rybáře, vždyť rybáři umí snít. Zatím bych však rád dokončil pár rybářských povídek. Ještě jednou díky a třeba někdy u vody na viděnou. Petrův zdar.

MAXXSKATER - Profil | Pá 21.6.2013 16:19:22

JPlov - >> Tady je vidět, že máš rád rybaření i psaní, kolego. :-) Moc pěkný článek, který jsem přečetl se zaujetím od začátku až do konce. Nicméně na konci jsem byl trochu zklamanej - abych to uvedl na pravou míru, tak to bylo z toho důvodu, že už byl konec článku. :-) Též doufám jako kolega pode mnou, že se dočkáme nějakého dalšího článku, budu se těšit. =)

mipa - Profil | Pá 21.6.2013 16:16:49

je vidět, že psaní ti není cizí a takto zajímavé čtení by si zasloužilo pokračování ..... prostě to je něco jiného a přečetl jsem to tzv. "jedním dechem" ... jen tak dál :-))) ... za 1.

JPlov - Profil | Pá 21.6.2013 13:21:35

PTR >> Ahoj Radku, ty máš největší zásluhu na tom, že to je v okolí uhříněveských rybníků tak krásný, díky. Tak si říkám, asi bych měl napsat i něco ze současnosti, rybáři v Uhříněvsi si to zaslouží.

PTR - Profil | Pá 21.6.2013 13:05:00 - SKVĚLÝ ZÁPIS!

Tak dle mého názoru slibný začátek :-) článek jsem si přečetl hned, jak jsem zaregistroval fotku známého objektu mezi rybníky. Uhříněves a její okolí znám celkem dobře (bydlel jsem tam a dnes tam bydlím znovu). Ostatně Tebou zmiňované rybníky navštevuji několikrát týdně a nejen s prutem. Občas si sednu na kafe do restaurace U splavu a jenom koukám na Malou Vodici a rybářskou zahradu a přemýšlím co se kde dá zlepšit, upravit, případně co navrhnout nového.

JPlov - Profil | Pá 21.6.2013 11:37:02

€mo >> Díky, to mě těší. Pár příběhů od vody mám, nevím jestli hned, ale časem nějaký článek přidám.

€mo - Profil | Pá 21.6.2013 10:17:30 - SKVĚLÝ ZÁPIS!

Mne sa to páčilo. privítal by som pokračovanie.