Nejen rybářské příběhy - Předvánoční

Anotace: Rybařím od svých pěti let, ale také rád píšu povídky. Rád bych Vám tu ukázal pár povídek, které s rybařinou souvisí. Nejsou však jen o rybách, ale i o lidech. Je to taková má pomalá postupná cesta od dětských začátků až po první pokusy s muškařením.


První povídka není přímo o lovu ryb, ale souvisí tak trochu s mými rybářskými začátky. Je to dávná historie. Bohužel nejsem dobrý fotograf, tak nemám fotky, pokusím se ale i v tomto směru zlepšit.
Přeji Vám příjemné zážitky při čtení a slibuji, že v příštích povídkách, pokud se to bude trochu líbit a bude zájem o pokračování, se půjde na ryby mnohem víc.

Když se zeptáte rybářů, jak začali s chytáním, mnozí odpoví: „Dostal jsem klacek a chytal jsem čudly u nás na rybníku.“ I já bych mohl tímto začít, jenže jsem zjistil, že počátek mého setkání s rybami sahají mnohem hlouběji. Sám si to pamatuji jen v mlhavých vzpomínkách, více vím z vyprávění rodičů. Pojďte se mnou tedy zpět, do doby mého raného dětství.

Žili jsme na kraji Uhříněvsi, dnes jedné části Prahy, ale tenkrát se jednalo spíš o vesnici. Náš dům stál blízko trati. Když kolem projel vlak, sklo v oknech se otřásalo. Občas projela i parní lokomotiva, poslední byla běžně v provozu ještě v sedmdesátých letech, asi to byla ona, stařenka. Když projela, byl to pro děti svátek, až s ní odjelo nevinné dětství.

Na náves to bylo kus cesty po zvláštní kamenité silnici, která nikde jinde nebyla běžně k vidění. Jako dítěti se mi zdálo, že do tmavé kaše, tak jsem asfaltu říkal, musely napršet kameny. Nebo velké kroupy, tak cesta vypadala. Když bylo potřeba jet do centra Prahy, za babičkou na Žižkov, kam jinam, nejezdil tam městský autobus jako dnes, jen párkrát za den přijelo modré vajíčko, jak jsem ten starý oválný vůz nazýval, a cestující do toho velkého města odvezl.

Hlavní však bylo, že kousek za domem jsme měli dva rybníky. Votici, lesklé zrcátko s Labutěmi, a Nadýmač, úzkou hnědozelenou nudli s tajemstvím v hlubinách. Ale příběhy těchto nádrží si nechám až na později. Mé začátky s rybařinou počaly jinde a jinak. A nejen s rybařinou…

Sněžilo. Mám pocit, že sněžilo tak nějak pohádkověji než dnes, ale možná, že se to tak zdá a bude zdát každému, když si vzpomene na dětství. Bořil jsem se v modrých sněhulích cestou na náves. Vločky mi zasypávaly špičky bot, a já poslouchal, jak ta bílá radost pod nohami chroupe. Šli jsme tenkrát s mámou pro kapra, blížily se Vánoce. Fronta u kádí byla předlouhá, nepamatuji se přesně, ale mám pocit, že na celou Uhříněves byly jen dvě kádě. Kolem nich se mačkaly děti, zmáčené a promrzlé, a hrály si se žluťoučkými kapry. Kapři mlaskali, a já mimoděk pohyboval pusou stejně jako oni. Nemohl jsem z nich spustit oči, zvláště ten s velkými šupinami, které se mu táhly jen středem těla, se mi líbil. Měl jsem velkou radost, když si na mou žádost právě jeho maminka vybrala. Pak mi řekla, abych s rybou počkal před krámem, něco zapomněla koupit v obchodě, tak tam zaskočila. Stál jsem tedy důležitě před vchodem a každou chvíli se podíval, jak se kaprovi v tašce vede. Asi jsem měl pocit, že ostatní v životě kapra neviděli, že je to nějaký zázrak, a každému jsem se snažil svého rybího kámoše ukázat.

Máma se dlouho nevracela, před Vánoci byla fronta v jediném místním obchodě opravdu dlouhá. Mně čekání nevadilo, byl jsem zvyklý. Dnes by asi rodiče nenechali čtyřleté dítě o samotě na ulici, ale tenkrát to byly jiné časy. A já se rozhodně nenudil. Tím spíš, když začaly po silnici jezdit vojenská auta. A nejen to, také transportéry a dokonce tanky. Spousta tanků. A já těm vojákům mával. Ale ne dlouho. Zničehonic mě máma chytla za ruku a říkala, takovým šeptavým křikem:
„Pojď pryč, těm nesmíš mávat, jsou zlí.“


Nechápal jsem to, vždyť se tak na mě smáli a někteří mi zamávali. Sotva jsem stačil za mámou cupitat, div, že mi ruku neutrhla. Ostatní se na mámu divně dívali, a já tenkrát mohl těžko pochopit, že jsou to vojáci, kteří nás už osmým rokem okupují.
Celou tu dobu jsem držel tašku s kaprem. Jenže při té celé scéně jsem ji neudržel, snad prasklo ucho, už nevím. Najednou se chudák kapr válel na ulici, Možná mě chtěl zachránit, odvést pozornost, vždyť jsem přece za to vojsko nemohl. Začali jsme mrskající rybu lovit. Chytit statného tříkiláka nebyla žádná legrace, mrskal se, klouzal, chtěl svobodu. Všichni kolem chtěli svobodu.
Vše se tenkrát seběhlo tak rychle, dnes mi to připadá směšné, ale tehdy mi do smíchu nebylo. Nakonec jsme však rybu zdolali a donesli domů.
Kapr plaval ve vaně a já pozoroval, jak hýbe skřelemi. Táta přišel večer z práce a chystal se ho zabít. Bylo mi smutno. Seděl jsem s kapříkem v koupelně a hladil ho. Bohouška. Za chvíli se dveře koupelny otevřely. Táta s paličkou vstoupil a žasl: „Mámo, pojďte se honem podívat, to jste ještě neviděli.“
V domě jsme bydleli i s mými tetami, babičkou a dědou. Byl to velký a hodně živý dům. Celá famílie se seběhla. Taková normální rodinka hadr. Všichni se smáli, když mě uviděli. Koupal jsem se se svým kamarádem kapříkem v té ledové vodě. Neměli jsme tenkrát foťák, takže to mám jen ve vzpomínkách. Vím jen, že mi nebyla zima, vždyť jsme s kaprem byli kamarádi. Bezelstně jsem na všechny volal: „My se s Bohouškem koupeme, učí mě plavat.“
Tohohle kapra táta nemohl zabít. Ještě ten večer jsme došli k Votici, u přítoku naštěstí nebyl led, a táta kapra pustil. Zamával nám ocasem, získal vytouženou svobodu. To my jsme si ještě řadu let museli počkat. (To jsem si samozřejmě uvědomoval až později.)

Kapra jsme nakonec k večeři měli, táta donesl jiného. K němu jsem už takový vztah neměl. Po Bohouškovi mi však zbyla památka – jedna velká šupina. A ještě něco, nádherná vzpomínka, a také to, že můj život bude navždy spjatý s rybami a s rybařinou. To se ostatně dozvíte v dalších příbězích. Tak hurá na ryby.