Je tomu už mnoho let, co desetiletý městský kluk (říkejme mu třeba Jirka) přijel za dědou na prázdniny do zapadlé vísky nedaleko řeky Berounky. Jeho táta dostal od podniku rekreační zájezd do Bulharska pro dvě osoby, a tak odletěl jen s mámou. Jirkovi to nevadilo, letadla se stejně bál.
S dědou si rozumněl, chodili spolu do lesa na houby, krmili králíky, jezdili se koupat k rybníku. Dny plynuly jak voda.
Jednoho dopoledne musel děda narychlo odjet do družstva, občas vypomáhal se spravováním různých zemědělských strojů. Jirka zkontroloval králíky a šel si pro kolo. Slunce začínalo pálit, tak se chtěl projet. Když otevřel vrata stodoly, uviděl v tmavém koutě několik opřených starých prutů. To byla nádhera. Jak to, že si jich dřív nevšimnul? Úplně zapomněl na kolo a vzal největší bambusák do ruky. Byl těžký, s kolovrátkem, na silném vlasci se houpal velký splávek a dole byl připevněný rezivějící trojhák. Panečku, jaká ryba by ho dokázala spolknout? Na dalším složeném prutu se zaleskla stříbrná třpytka s červeným očkem.
Najednou se stalo cosi, jistě to taky znáte, Jirku tajemná síla táhla k vodě. Jen to zkusit jak se ta třpytka bude ve vodě lesknout, nic víc. A třeba i nějaká ryba po ní skočí! Ani nevěděl jak, za chvilku uháněl s větrem o závod k rybníku, v ruce svírajíc rybářský prut. Zastavil až na konci v odlehlé zátočině u rákosí. Podél břehu se táhl pás stulíkových listů. Jirka zahodil kolo a opatrně složil spojky do sebe. Štípák byl lehký, smekací navijáček plný zeleného silonu, na jehož konci byl navázaný drátek se třpytkou. Až teď při slunečním svitu si všimnul krásy rubínového očka. Odklopil naviják a nahodil. Napoprvé to nebylo špatné, pomyslil si, třpytka dopadla asi metr od stulíků. Opatrně začal otáčet kličkou, šlo to lehce, když se náhle na hladině utvořil vodní kráter, aby se tisíc kapek v tu chvíli rozstříklo na všechny světové strany! Jirka s otevřenou pusou viděl něco, co si dosud nedovedl ani představit. Obrovské tmavozelené rybí tělo, torpédo s velkou ocasní ploutví se vzedmulo v boji na život a na smrt a vymrštilo se z poloviny nad vodní hladinu. Jirka stále držel prut a najednou "prásk!!!". A bylo po všem. Vodní hladina se uzavřela a vzala si své tajemství zpět. Teprve nyní se Jirkovi rozklepaly ruce i nohy. Netušil, že zpuchřelý vlasec nevydržel nápor ryby kvůli utažené brzdě, cítil jen velké zklamání, že prohrál ...
"Co tady hrome děláš?" ozvalo se pár metrů od něho. Jirka sebou trhnul. Ohlédl se a uviděl blížícího se starého muže s kloboukem.
"Já, já ..." nevzmohl se na slovo. Pro takové situace jsou však kluci v tomto věku vybaveni mocnou zbraní, instinktem, pravěkým zákonem. Kdo uteče, ten vyhraje. Bleskově popadl kolo, naskočil a už se řítil po stezce zpátky do chalupy. Celý uřícený vjel rovnou do stodoly. Až teď si uvědomil, že na prutě chybí třpytka. Snad si toho děda nevšimne, pro jistotu schoval prut za ostatní.
Po krátké chvíli děda přijel k obědu, pro tentokrát to bude žemlovka. Jirka ji sice nenáviděl, ale dnes dlabal jako vlčák. Dědovi to samozřejmě neušlo, a tak se zeptal, jestli chce přidat. "Ne, to stačí, opravdu ..." dostalo se mu rychlé odpovědi. Náhle se pod oknem ozvalo: "Je někdo doma?" Děda vstal a šel k oknu.
"Copak, Fafejto, hoří někde?" zažertoval. Jen v Jirkovi by se krve nedořezal, poznal ten hlas.
"Ještě to tak. Stačí, že jsem dneska honil u rybníka pytláka ..." odvětil muž v klobouku.
"Někdo místní?" vyzvídal děda.
"Právě že ne, měl takovej pražskej přízvuk ..." odpověděl Fafejta. Chvilku bylo ticho.
"No já jen, jestli by ses nezajel podívat Vinckovi na traktor," pokračoval.
"Večer tam zajdu, měj se," řekl děda a vrátil se ke stolu. Jirka tam už neseděl. Stál u dřezu a myl nádobí. Děda si zapálil svoji oblíbenou fajfku a slastně si zabafal.
Pár posledních prázdninových dní uplynulo a nastal čas odjezdu. Děda odvedl Jirku na nádraží, rodiče už na něho budou čekat v konečné stanici. Chvilku si ještě povídali, ale lokálka se už blížila.
"Tak, Jirko, hlídej si lístek."
"Jasan, dědo."
Jirka podal dědovi pravici a pak vlezl do vlaku. Stáhl okénko a ještě jednou dědovi poděkoval za hezké prázdniny.
"To já ti děkuju. A jsem na tebe moc pyšnej," řekl děda.
"A proč?" podivil se Jirka.
"Protože ses nenechal chytit," odpověděl. V tu chvíli zazněla píšťalka a souprava se dala do pohybu.
"Šťastnou cestu, Jirko!"
"Ahoj, dědo!"
Je tomu už mnoho let. Jirka dospěl, stal se sportovním rybářem. Občas si ve vzpomínkách tyhle prázdniny připomene. Hlavně kvůli dědovi, který tu už není. Jak rád by se ho dnes zeptal, zda ty pruty ve stodole byly opřené vždycky anebo je tam děda podstrčil schválně ...
Tak Petrův zdar !
načítám...
Saccon Carp
