MRK.cz - stále na rybách - ryby a rybaření

MRK.cz - Stále na rybách

Jak jsem začal chytat a pouštět kapry – 1

25.5.2009 - Nej Vydra

      Mému prvnímu setkání s kuličkou boilie se dnes po letech musím smát. Dostal jsem ho tenkrát od své ženy k narozeninám. Vždy mně kupuje nějakou „vychytávku“, kterou ve své rybářské výbavě ještě nemám. U nás ve městě ji ve všech rybářských potřebách už znají a prodavači jsou vždy náramně pobaveni, když něco nového shání. Nevěřícně jsem koukal do malého pytlíčku, v němž bylo pět tvrdých bílých kuliček s červeným duhováním. „Budeme hrát kuličky teď v zimě?“ vypadlo tenkrát ze mě. „V prodejně mně říkali, že se na to chytají velcí kapři, je to nějaká novinka, tak to můžeš na jaře zkusit.“ Píše se rok 1993, když sedím na strýcově chatě u Labe a marně zkouším napíchnout tvrdou kuličku na háček. Po dvou prasknutých kuličkách dostávám od strýce radu: „Zkus to napařit jako knedlík, určitě změkne.“ Skvělý nápad a konečně se to nějakým zázrakem podařilo. Netrpělivě nahazuji na dno do proudu, prut do držáku špičkou nahoru a jsem připraven. Proud pohupuje špičkou a já si v duchu představuji, jak konečně chytnu kapra přes 50 cm a pokořím svůj léta starý rekord. Nebo dokonce dostanu toho obrovského kapra, co jsem jako dítě podebíral na Sečské přehradě jednomu kolegovi, kterému zajel za plot jdoucí až daleko do vody, za nímž byl přísný zákaz rybolovu. Tenkrát jsem byl doslova fascinován neuvěřitelnou délkou 66 cm - asi jako celá pláž, která se mezitím seběhla. Po hodině bez záběru vytahuji prut a přestávám věřit na zázračnou novinku. Kulička na háčku k mému překvapení stále pevně drží, tak jí dávám ještě jeden pokus. Nejsem ale už tak napjatý a nadšení rychle opadává. Druhým prutem si hraji s cejny a pomalu mu nevěnuji pozornost. „Koukej na ten prut, co dělá,“ křičí strejc a já vidím, jak se špička ohnula až k vodě, ale během chvilky zase vystřelila zpět. Polilo mě horko, ale hned bylo po všem. Stahuji ho, ale kulička stále pevně drží. „Vždyť je to jak beton, to přeci nemůžou sežrat,“ a zklamaně házím všechny do vody. Tím to pro mě na několik roků skončilo. Jenomže červík kaprařiny poprvé zahlodal - ale to mně došlo až o pár let později.
      Vrátil jsem se do svého kaprařského cyklu podzimního nasazování kaprů, který pro mě vždy znamenal vrchol sezóny. Těšil jsem se na to, až opět uslyším: „Jeď tamhle, kolega z práce dneska ráno během půl hodiny odchytal, napsal jednoho a odpoledne jde zase. Letos nasazovali opravdu pěkné kapry, všechno tak čtyřicet čtyři až čtyřicet devět, to už dlouho nedávali.“ Asi tím bylo myšleno naposled před rokem. Když náhodou někdo dostal padesát pětku, hned bylo v hospodě o čem vyprávět a ráno tam nebylo kde zaparkovat. Pořád stejně nudný scénář, který se na některých vodách každoročně opakuje už několik rybářských generací.
      Vůbec jsem v té době neměl tušení, že na nějakých Pálavských jezerech právě začíná kaprařská revoluce a jména D. Hašpica, J.Vítek, M. Zelenka a mnozí další začínají prožívat svoje nejlepší kaprařské období. Občas jsem sice zaslechl něco o Mušově, Nových Mlýnech, Pálavě a „jihomoravském moři“, ale zatím to šlo úplně mimo mě. Když se na to zpětně dívám, je mně samozřejmě trošku líto, že jsem tam tenkrát nebyl mezi prvními s boiliesem, ale musím přiznat, že nevím, jestli bych v té době ryby pouštěl. Dnes bych toho možná litoval a bylo by to moje černé svědomí. Měl jsem sice už v té době svoje míry, štiku pod padesát pět bych v životě nevzal a kapry pod čtyřicet jsem pouštěl, ale musím přiznat, že většího kapra bych asi vzal a vůbec by mi to nepřipadalo divné. Až čtení a fotky tehdy neuvěřitelných článků těchto kaprařů a šíření myšlenky „chyť a pusť“ mě začalo ovlivňovat, aniž bych si to uvědomoval. Nebyl jsem tenkrát ještě asi připraven poodhalit kaprařinu se vším, co je na ní nejkrásnější; brát rybu jako kamaráda, kterého vždy s úctou pustím zpět do vody. Kdybych měl někdy možnost se s těmito pány setkat u vody, chtěl bych jim za sebe poděkovat.



Na Labi u Pardubic to pro mě všechno začalo. Bohužel, tento nádherný pohled na vodu už zůstal jenom v mojí mysli a na fotografiích. Po katastrofálních povodních v roce 2002 rozhodla správa Povodí Labe o vyřezání pobřežních porostů. Jakmile došlo k odstranění veškerých dřevin, kapři se odstěhovali do jiných partií řeky a jejich lokalizace a udržení na krmném místě se stalo hodně problematické.
      Další věc, jež mě pobaví vždy, když si na ni vzpomenu, je moje první setkání s elektronickými hlásiči. Bylo to na přehradě Rozkoš a nechápavě jsme s kamarádem poprvé zírali na vidličky zapíchnuté v písku, které blikaly a pípaly, když ryba zabrala. Rybář nám s  pýchou ochotně předvedl, jak to funguje. Já jsem ale prohlásil, jak ho taková rybařina může vůbec bavit, čímž jsem ho dost nakrknul… Zapřísáhli jsme se tenkrát, že k takovéhle rybařině bychom se v životě nesnížili.
      Uběhlo pár sezón, kdy jsem se převážně věnoval přívlači, což je dodnes moje druhá rybářská vášeň, ale teď už ji beru oproti kaprařině hodně okrajově. Občas jsem si koupil některý z rybářských časopisů, s nimiž se najednou roztrhl pytel, a pokaždé jsem skončil u článků s kaprařinou. Dočítal jsem se, že to boilies se podvazuje pod háček, provrtává vrtáčkem nebo jehlou, používají se pletené šňůrky do té doby neskutečných nosností. A co se mně čím dále více líbilo a nad čím jsem stále více přemýšlel, ryby se pouštějí zpět do vody. Nějaký magnet mě začínal přitahovat… Jednou v létě 97 po obrovských povodních, které postihly hlavně Moravu, jsme vystoupili na čundru se ženou na železniční zastávce u obce Šakvice a šli pěšky na „stopa“ do Lednicko-valtického areálu. Červík kaprařiny zahlodal podruhé… Procházeli jsme kolem obrovské vodní plochy, která na mě dýchla něčím, co asi nejde popsat. Ale tím místem jsem byl doslova okouzlen. Zvláštní vůně vody, křik racků, teplo, torza stromů trčících z vody, vlny jako na moři a panorama bílých kopců poseté řadou vinohradů na mě neuvěřitelně zapůsobilo. Ta voda byla obrovská a tajemná. Tak tady bych si chtěl jednou zkusit zachytat.
      Přišly Vánoce a já jsem od ženy opět dostal nějakou „vychytávku“. Větší pytlíček boilies od firmy Jet Fish s třiceti oranžovými kuličkami, tuším příchutě Tutti-Frutti. Založil jsem ho do skříně a říkal jsem si, že asi nevstoupím podruhé do téže řeky. Naštěstí jsem do ní před lety vlastně ani poprvé nevstoupil…
      Absolutní zlom u mě nastal na jaře následujícího roku. Vycházel jsem z rybářských potřeb a na ulici jsem se doslova srazil s Alešem, svým spolužákem z učňovských let. Deset let jsem ho neviděl a doslova se po něm slehla voda. „Snad ses nedal na rybařinu,“ říkám mu a hlavou mně proběhlo, jak jsme spolu kdysi chodili do mineralogického kroužku a o rybařině nikdy nemluvili. „Ale trošku jsem do toho začal dělat a dodávám sem nějaké krmení pro ryby.“ A v tom mi to došlo. Vyrábí a dodává Aleš Václavík, četl jsem často na těch sáčcích s barevnými kuličkami, kterých byl v prodejně plný mrazák. Nevím, jak dlouho jsme tam tenkrát stáli, ale znáte to... Když se „zakecají“ dva rybáři a ještě k tomu po letech, bylo o čem vyprávět.
      Když do toho Aleš vytáhl z kapsy fotky bezmála dvacetikilového kapra lysáka, jehož nedávno vytáhl na jedné nádherné pískovně u Pardubic, byl jsem doslova fascinován a hltal každé jeho slovo. Ta ryba mně přišla neskutečná. Bylo rozhodnuto! Červík zahlodal potřetí…
      U nás v Pardubicích jsem se vypravil na Labe. Potmě jsem jezdil na kole krmit vařenou kukuřicí z mostu místo pod pilířem a po třech dnech krmení jsem poprvé podvázal řetízek kukuřice na vlasovou metodu. Labe ale byla tvrdá škola, chytal jsem „na špičku“ přes povolenou brzdu, pořád táhnul proud a byl problém udržet nástrahu na krmném místě. Moje šedesátigramová křídlatá olova, která mi vždycky připadala obrovská, odtáhnul proud během chvilky o deset metrů dále. Mostní pilíř byl obsypán záhozovým kamenem proti podemílání vody, a tak každý druhý nához skončil utržením. Poprvé mě něco nutilo přemýšlet, jak oříšek vyřešit. Nápad byl geniálně jednoduchý. Používal jsem dvojnávazec s dolní zátěží. Místo koncového olova jsem přivázal na dvacet centimetrů dlouhou patnáctku vlasec dvě železné matice M 20, kterých jsem měl z práce nespočet, a nahodil přímo do záhozu. Okamžitě zapadly mezi kameny a držely. Nastavil jsem brzdy navijáků a čekal. „Když to kapr nasaje, patnáctku vlasec utrhne a může to začít,“ říkal jsem si v duchu.

Můj první kapr chycený na vlasovou metodu – 51 cm – měl jsem nepopsatelnou radost.

      Hodiny ubíhaly, špičky se příjemně pohupovaly v proudu a najednou se to stalo. Prut se prohnul jako luk a naviják se začal protáčet. Jaká byla moje radost, když jsem za chvíli podebral krásně stavěného lysáka padesát jedna (čímž jsem překonal léta starý osobní rekord), vám nemusím vysvětlovat. Byla už skoro tma, kapra jsem dal do vizíru (sak jsem ještě neměl), schoval pruty do roští a upaloval domů pro ženu, ať mě jede vyfotit. Dnes se tomu musím smát, ale zkuste mě pochopit; to nadšení a radost si musí každý prožít sám.
      Když jsem pak kapra pouštěl, byl to pocit, který se nedá popsat. Všechno se ve mně od té doby kaprařsky zlomilo. Jezdil jsem na ono místo asi dva měsíce a poznával, jaké to je tahat říční kapříky. Nechytal jsem sice žádná monstra, ale byla to výborná škola. Poprvé jsem třeba neotočil rybu, která sypala po proudu dolů, a také jsem začínal zjišťovat, že ten šedesátigramový teleskop Sona nebude asi to pravé ořechové. Jiný kapr mně zase nekompromisně zajel za pilíř a vůbec mi nedal šanci cokoli říci. Poprvé jsem také pocítil jeden speciální rybářský nešvar.
      Na mé místo, které jsem si pracně vyřezal a kde jsem krmil, začali jezdit rybáři, ač se tam jinak celý rok nikdo neukázal. Naštěstí je rychle odradila četnost vázek v záhozu, protože nepřemýšleli, jak to udělat, aby pokaždé neutrhli. Jednou dokonce přešel po mostě jeden na výzvědy, protože se nevydržel dívat, jak jsem vytáhl tři kapry, všechny je pustil a ani jednou neutrhl, ač to z druhé strany házel do mého krmného místa. Stál mi za zády asi dvacet minut, vyptával se a snažil se získat nějaké informace. Modlil jsem se, aby zrovna nepřišel záběr a on neprokoukl moji montáž. Mlčel jsem jako hrob, ale druhý den, když jsem přijel na své místo, hádejte, kdo tam seděl. Naštvaně jsem přejel most a usadil se na druhé straně. Nahodil jsem do záhozu a přes vodu si dokonce vyslechl, ať tam neházím, že mu to tam plaším. To už byla síla… Naštěstí kapři stáli při mně, dva jsem opět vytáhl a pána naproti jsem už nikdy neviděl. Asi to psychicky neunesl. Kaprařina mě stále více vtahovala a hltal jsem každou informaci. Během léta jsem už jinak než na podvázanou kukuřici nechytal, ale boilies jsem ještě nezkusil. Nachytal jsem několik pěkných kaprů, jeden měl dokonce šedesát dva centimetrů. Pomalu jsem se začal přibližovat tomu v dětských očích obrovskému kapru ze Sečské přehrady a byl jsem v sedmém nebi.


Labský šupík 62 cm. Krůček po krůčku se začínám přibližovat hranici šedesáti šesti centimetrů a mému vysněnému kaprovi z dětství, kterého jsem kdysi pomáhal podebírat na Sečské přehradě. V euforii jsem ho přivezl ukázat domů a poté odvezl zpátky do řeky. Dnes už vím, že to nebyl ideální nápad z hlediska kaprova zdraví, ale v pohodě odplaval a snad mně to odpustil...

      Chytání pod mostem má řadu výhod, hlavně při nepříznivém počasí. Dobře se z něho zakrmuje a při vázce je větší naděje na vyproštění montáže z druhého břehu. A občas se zažijí neuvěřitelné situace… Pod naším mostem vede montážní lávka sloužící při menších opravách. Samozřejmě přitahuje mládež z blízkého okolí a most je zespodu popsán všemi tajnými přáními a telefonními čísly, až se z toho občas snad i červená. Každou chvíli tam někdo vleze, takže už to při rybařině ani nevnímáte. Když jsem při přehazování nástrahy „visel natvrdo,“ celkem rutinně jsem opřel prut o spodní lávku a vlezl dovnitř. Potom nastává ruční proplétačka mezi sloupky zábradlí za soustavného šponování vlasce, dokud se nevyvlékne ze záhozu. Málokdy se stane, že by se montáž nepodařilo takto vyprostit. Byl jsem už skoro nad pilířem, montáž stále držela a najednou na lávce leží „holej zadek a čtyři nohy“. Lekl jsem se a mladík, co ležel na slečně, zároveň se mnou. Vůbec jsme o sobě nevěděli. „Já nechápu, co tady jako děláš,“ vykoktal ze sebe. „Já nechápu, co tady děláte vy, já tady chytám ryby,“ vypadlo zase ze mě. „A nenechte se rušit, jen si vás takhle překročím, vyndám si to a hned půjdu,“ přidal jsem další perlu, načež slečna vespod dostala záchvat smíchu. Přelezl jsem asi pět metrů za ně a konečně návazec povolil. Když jsem přes ně překračoval nazpátek, nešla slečna už smíchy zastavit. Nevím, jak to tam nahoře nakonec dopadlo, ale když za půl hodiny lezli dolů, slyším: „Hele, to je ten debil?“ „Ne, to je nějakej jinej, tamten měl zelenou košili.“ Ještě že se ochladilo a měl jsem s sebou vaťák. Dodnes, když se sejdeme s kamarády na rybách, tak se řežou smíchy, jaký jsem „šmírák“.


Chytání pod mostem má své neopakovatelné kouzlo a řadu výhod. Občas se zažijí i neuvěřitelné věci…

      Prvnímu skutečnému chytání na boilies pomohla tak trochu náhoda. Jeden z mých nejlepších kamarádů, který ryby vůbec nechytá, mně začal vyprávět o jedné zapomenuté vodě u nich doma na Vysočině, na níž údajně pomalu nikdo nechytá. Jako kdyby do mě háčkem píchnul. To bylo ono! Tajemná voda, kde určitě nějaký zapomenutý kapr možná plave pro mě... Znělo to jako pohádka. Volání dobrodružství a dálek se okamžitě ozvalo. Druhý den jsem stál v rybářských potřebách a v mrazáku vybíral svoje první kilo boilies. Volba padla na Smetanu - Kapří sen. Dodnes na ně na některých vodách nedám dopustit.
      V pátek jsem sedl na vlak a vyrazil pod širák na svoje první dvoudenní kaprařské dobrodružství. Nádherná asi pětihektarová voda s výhledem na lesy mě okamžitě uchvátila a i dnes, když ucítím tu vůni lesů a zdejší vody, jsem doslova ztracen. Žádný rybář a kolem vody absolutní klid. Vysekal jsem si místo v rákosí a pozoroval, jestli nespatřím nějakou známku kapří aktivity. Nikde se ale nic nepohnulo a trošku jsem začal pochybovat, jestli jsem tady vůbec správně. Jen několik vyšlapaných míst u břehů prozradilo, že sem občas někdo zavítá na ryby. Na první prut jsem podvázal řetízky kukuřice na dvojnávazec a nahodil. Prakem jsem nastřílel půl kila kukuřice a byl jsem spokojen. Když jsem rozstřihl sáček boilies, ucítil jsem tak sladkou a příjemnou vůni, že jsem musel hned ochutnat, co jim to tam budu házet. K jídlu nic moc, ale snad jim to bude chutnat…
      Bez jakéhokoli průzkumu hloubky vody a dna jsem na náhodu nahodil asi padesát metrů daleko a provnadil dvaceti kuličkami. Bez bivaku, hlásičů, člunu, podložky, swingerů, bójek a všech ostatních věcí, jež dneska nemohu ani nacpat do auta, jsem byl odhodlán svým šedesátigramovým teleskopem vytáhnout i toho největšího kapra. Pomalu se začínalo stmívat a těžcí policajti vyšponovaní až pod prut se tři hodiny ani nepohnuli. Něco mě ale vzrušovalo... Jakmile se začalo stmívat, začala voda ožívat, a občas se dokonce ukazovali kapři. Počalo mě nahlodávat pokušení, jestli mám zkusit chytat přes noc. V časopisech jsem často četl, že největší kapři se většinou nachytají v noci. Ležel jsem pod pruty, uši nastražené, zdali po břehu někdo nejde, a čekal, jestli neuslyším povolenou brzdu navijáku. Na vymetené obloze jsem v absolutní tmě sledoval stovky hvězd a naslouchal, jak se občas vyhodí kapři. Moje fantazie pracovala naplno a některé šplouchance mě doslova zvedaly ze spacáku. „Jste tady, ale jak na vás,“ říkal jsem si v duchu. Ač jsem se tomu bránil, začínal jsem příjemně tuhnout. S hlavou pod navijáky v pohodě uslyším, kdyby se to rozjelo… Jak dlouho jsem spal, přesně nevím. Probudil mě noční chlad pomalu se blížícího podzimu a rozespale jsem mžoural proti noční obloze. Ostřím oči, ale kde je pravý prut? Hrklo ve mně a doslova jsem vylétl ze spacáku. Šmátrám rukama ve tmě, ale prut nikde. „Sakra, jak to, že jsem to neslyšel,“ nadávám si v duchu. Rozsvěcím čelovku a vidím rukojeť prutu trčící z vody. Naviják je zaseknutý do přední vidličky a ta je silou vyvrácená až do vody. „Blbe, příště povol cívku,“ nadávám sám sobě. Zmateně se vrhám po prutu a sekám. Málem jsem přepadl dozadu, jak jsem švihnul prutem do prázdna. Mířím kuželem světla na cívku navijáku, ale ta je úplně prázdná. Sedím a pomalu se vzpamatovávám. „Tak ono to skutečně funguje...“ Ale budu muset vážně přehodnotit názor, že k rybařině s pípáky bych se v životě nesnížil… Bez nich to asi nepůjde. Do rána jsem už neusnul, ale druhý prut s kukuřicí se ani nepohnul.
      K mému velikému překvapení se ráno z mlhy vynořil rybář. Vteřinu jsme na sebe koukali (asi jako dva kohouti na jednom dvorečku) a v duchu si říkali: „Co tady děláš? To je moje voda.“ Nesměle jsme se pozdravili a on rozbalil své pruty asi padesát metrů po mé levici. Rána od krmítka prozradila, že přišel na kapry. „Tak úplně zapomenuté to tu zřejmě nebude,“ říkal jsem si trochu zklamaně, ale začalo ve mně uzrávat přesvědčení, abych šel vyzvědět nějaké informace. Nenápadně jsem se také snažil vysledovat, na co chytá. Při jeho přehazování jsem zahlédl kukuřici na dvojnávazci a plné dvoudílné lamináty Lipno, které důvěrně znám ze svého dětství. Asi po hodině vidím, jak letí k prutům a razantně zasekává. Laminát ohnutý až po rukojeť, ale ryba nekompromisně jede asi deset metrů od břehu a přímo k mému místu. Rybář prutem obručkovává tři stromy a jde po břehu za rybou, která vůbec nejde otočit, až ke mně. Nadzvedávám prut a prochází pode mnou. „Vezmi prosím tě podběrák a pojď za mnou,“ vzrušeně prohodil a jde dál doprava. „Tak tohle jsem tady na prutu ještě neměl,“ slyším potřetí a ryba se poprvé otáčí nazpátek, více jak sto metrů od jeho místa. Pět minut se s ní na doraz přetahuje, voda se ode dna vaří, ale stále ji nevidíme. Nechápu, proč ji tak rve, ale poctivá „pětatřicítka“ zatím drží. „A je v pr…,“ zakleje, ale vytahuje své krmítko z vody. „Co je zase tohle?“ Nechápavě si prohlíží můj dvojnávazec s boiliesem vymotaný rybou v noci a zamotaným v jeho návazci. Namotává na loket klubo vlasce jdoucího z vody a ve mně by se krve nedořezal. Budu se asi muset poohlédnout po „kvalitnějších materiálech“, honí se mi hlavou. Jeden z mých háčků je doslova narovnaný. Všechno mi to začíná docházet. Vždyť on tahal moji rybu z noci... Ta se mu neskutečnou náhodou zamotala do návazce a jak ji „rval“, tak narovnal háček. Musím s nějakou „pravdou“ ven. Vysvětluji mu, jak mi navečer před setměním ta ryba, kterou on taky ani neviděl, vymotala celý naviják a vůbec mi nedala šanci. „Asi tu bude jezdit malá ponorka.“ Podal mně ruku na tykání a celou hodinu jsme probírali jenom ryby. Dozvěděl jsem se, že vodu vrátili v restituci majiteli, ale léta to není dořešené a nikdo pořádně neví, co v ní plave. Kluci sem občas naházejí kapry z výlovu a něco sem připlave z horního rybníka při velké vodě, ale asi jich tu moc nebude. Občas se nějaký uloví, ale moc lidí sem nechodí, spíš kluci. Sám tady má kapra sedmdesát šest, ale tohle na prutu ještě neměl. Až se to majetkově dořeší, chtěli by z toho za pronájem udělat obecní vodu pro místní lidi. Muselo by se to nejspíše vypustit a řádně zarybnit. Ale kdo ví? „A na co ty to chytáš za obrovský koule? To jsem nikdy neviděl.“ Začal se po chvilce vyptávat. „To jsou kuličky z vařeného těsta,“ vysvětloval jsem mu, jako bych je už léta vyráběl a léta na ně chytal. A to jen proto, aby ho nelákalo si je někde koupit.
      Ve čtyři hodiny odpoledne jsem seděl ve vlaku a jel domů. Chytat na jeden prut a riskovat, že se zopakuje předešlá noc, se mi nechtělo. Byl jsem plný nových zážitků a dojmů. Ta kouzelná noc, to ticho, házení kaprů ze tmy a kouzlo zakázaného ovoce chytání přes noc se ve mně mísilo a já jsem pochopil, že to je asi to, co ve skrytu duše své dobrodružné povahy už léta hledám. Tam se to ve mně úplně zlomilo a červík kaprařiny mě provrtal úplně.
      Podzim ubíhal jako voda v Labi, kam jsem občas zavítal, ale od kaprů jsem si musel dát chvilkovou pauzu. Stěhovali jsme se do nového bytu, takže než jsem se rozkoukal, Vánoce klepaly na dveře. Byla to paráda, k řece jsem nemusel přes celé věčně ucpané město a na kole jsem to měl k vodě pět minut.
      Být rybářem je pro ostatní členy rodiny obrovskou výhodou. Vůbec si nemusejí každoročně lámat hlavu nad tím, co mně mají nadělit pod stromeček, když jsem celý rok nezlobil. Do toho jsem se čtyři dny před Vánoci narodil a náhodou se tam vždy připlete ještě můj svátek. Seděl jsem v pokoji ve svém prvním nafukovacím člunu, pod zadkem nový sak a spokojeně projížděl hranou papíru nové hlásiče Micron Fox. Celé jsem to potom zavěsil za úchyty pádel a novou váhou zjišťoval, kolik že toho budu vozit na kole nebo vlakem s sebou navíc. To nebude žádná legrace…
      „Už aby bylo jaro,“ opakoval jsem celou zimu a nemohl se dočkat, až to všechno vyzkouším. Těšil jsem se na tajemnou zapomenutou vodu a zážitek loňského roku mi doslova nedával spát. Zima se líně vlekla, ještě že ji hodně ukrojili naši hokejisti vítězstvím v Naganu. A konečně to bylo tady! Nosím věci z auta po jarem vyhřáté stráni dolů k vodě. Moje první třídenní výprava za kapry začíná. Musel jsem „ukecat“ kamaráda nerybáře, protože dráhy mně odmítly připojit vagon jenom pro mě, abych všechno pobral. Pod břehem kvetou blatouchy a u země vyráží nové rákosí. Nikde ani noha, dokonalá jarní idyla. Vyjíždím člunem na vodu a olovnicí si měřím hloubky. Všude na dně měkké mazlavé bláto a poměrně mělko. Osmdesát metrů od břehu narážím člunem do dřevěných klád trčících ze dna a končících asi deset centimetrů pod hladinou. Lepší místo si ani nemůžu přát. Potápím tyčové bójky vlastní výroby. První pouštím přímo mezi potopené klády a dva metry před ní rozkrmuji kukuřicí a dvaceti kuličkami boilies Jahoda. Druhou dávám asi třicet metrů vlevo s  kouzelně voňavým Smetana - Kapří sen průměru šestnáct milimetrů. Několik jich rozkusuji na půlky a vnadím. Vracím se ke břehu a už z dálky vidím, že nastal menší problém. Náš německý ovčák Art, který jezdí na každé ryby se mnou, má hlavu zabořenou v načatém sáčku boilies a náramně mu chutná. Nechci na něj z vody řvát, abych nerozbláznil celý rybník, a tak než se naději, mám zkrmeno svoje první kilo koulí. Domlouvám mu, že za to zařídí, aby kapříkům taky takhle chutnalo. Navazuji, zavážím, rozdělávám stan a najednou je odpoledne pryč, začíná se stmívat. Jako když mávnete kouzelným proutkem, voda začne ožívat. Výskoky kaprů ze tmy mi zvedají tlak a doslova hypnotizuji hlásiče, aby se poprvé ozvaly. Magická půlnoc přichází, ale stále se nic neděje. Začínám pochybovat, jestli všechno dělám správně, poněkolikáté kontroluji brzdy navijáků a zalézám do spacáku. Příjemně začínám usínat, když vtom se to stane… „Pííííp…“ Ve vteřině sedím ve spacáku a vidím, jak červená dioda svítí ze tmy. První záběr na boilies je něco, na co se prostě nezapomíná. Bosý, jen v ponožkách, letím k prutům, tep na sto padesáti, ale po cestě dioda zhasíná. Mžourám do tmy, nechci zbytečně svítit, koukám, že těžký žlutý „policajt“ leží na zemi. Trošku zklamaně domotávám, ale hlásič se opět spouští. Nemohu došponovat vlasec, klasický padák. Rychle sundávám „policajta“ z vlasce, dovíjím a sekám. Je tam. Hned po záseku cítím, že takovouhle rybu jsem ještě ve stojaté vodě na prutu  neměl. Vychutnávám si nádherný pocit ze zdolávání, ale začíná ho střídat obava, abych ho nevyvléknul. Teleskop Sona je ohnutý jako luk, přesto asi po pěti minutách podebírám nádherného šupináče. Teprve teď rozsvěcím čelovku a pokládám ho na dno otočeného člunu. Šedesát šest centimetrů. Můj první kapr na boilies a hned takováhle ryba. Pocity se těžko popisují. Kdo si tohle neprožil, nemůže nikdy pochopit, co se ve mně odehrávalo. Nejraději bych ho popadnul a běžel se s ním domů pochlubit se jako malý kluk. Ale až později mi došlo, že nejhezčí na tom všem bylo, že jsme tam byli sami, jen my dva. Opatrně, téměř posvátně jsem ho nesl do vody. Při pouštění na mě padla taková uklidňující úleva, že jsem to dokázal sám, až se mně začala klepat kolena. Chvilku jsem se příjemně vzpamatovával a v mysli jsem se okamžitě vrátil do dětství na Sečskou přehradu. Musel jsem se štípnout, jestli se mně to nezdá. Vždyť já jsem chytil svého vysněného kapra.

Autor: Nej Vydra - ®

Diskuse k článku (30 reakcí)

Přečteno: 17 287x
Průměrná známka: 1.13

Související články

Jak jsem začal chytat a pouštět kapry – 2

Dokončení seriálu o zrodu kapraře.

Těžké začátky kaprařiny aneb Od Salazara ke zlaté rybce

Asi každý touží chytit si zlatou rybku a, jak je vidět, někomu se to dokonce i podaří.

Co je nového - kaprařina + obecné
Akční nabídky
Všechny slevy a akce
akce, rybareni2x Fox Warrior S Carp Rod 300cm/3,00lb

Za 4.500
Za super cenu dva skvělé 10ft pruty, krasavci na šoulačku, či lov ze člunu za tuto výrazně sníženou cenu, po registraci. Pruty s nádechem exklusivních, dražších prutů, které vás nikdy nezklamou

akce, rybareniNash Zero Tolerance bunda

Za 3.990
Duo Jacket - Za nejnižší cenu na trhu a to nejen v ČR - Příjemná originální a flexibilní bunda s funkční membránou 2 v 1 do nejhoršího počasí, když se oteplí stačí odepnout jednu vrstvu

Oznámení - kaprařina
Vložit oznámení

Na toto místo můžete sami vložit své oznámení ostatním čtenářům MRKu.

Kalendář akcí - kaprařina
Seznam závodů
Výsledky závodů
Všechny výsledky
Doporučujeme cestovku
Rubrika Cestovky
SUMCI.COM SUMCI.COM

Pojeďte s námi na Ebro na sumce!