Těžké začátky kaprařiny aneb Od Salazara ke zlaté rybce

17.4.2008 - tomchamik

      Když mi v dubnu přišla od Radka fotka Salazara, kapra o úctyhodné délce 94 cm chyceného na Berounce, kterou máme společně v srdci, rozhodl jsem se i já rozšířit rybářský obzor o kaprařinu. V minulých letech jsem se věnoval výhradně lovu dravců a o bílou rybu jsem se zajímal pouze tehdy, když jsem potřeboval nějakou nástrahu na sumce nebo candáta.
      Mé rozhodnutí vydatně podpořila i mírná zima spolu s brzkým a teplým jarem, kdy do sezony dravců bylo daleko a rybářský absťák byl na vrcholu.
      Pořídil jsem si tedy děličky, navijáky s bojovou brzdou, stojan a nezbytné pípáky, které jsem do tohoto okamžiku dosti hlasitě zavrhoval a hanil. Vrhl jsem se do studování literatury a plánoval jsem první výpravu na pořádné kapry. Protože jsem neměl s chytáním kaprů na boilies žádné velké zkušenosti, zvolil jsem pro první výpravu pouze kukuřici.
      Hned v pátek jsem zabalil veškeré nezbytnosti do auta, přibalil děti s přítelkyní a podle navigace Radka jsem vyrazil na Berounku do místa, kde byl uloven Salazar a jeho menší kamarád. Po příjezdu na místo jsem řádně prokrmil a hned jsem smontoval vše potřebné sobě i klukům, kteří taky chytají. Po telefonu jsem informoval kamaráda Toma, mého dlouholetého rybářského parťáka, a byl jsem jím ujištěn, že se taky dostaví na „odlov velkých kaprů“.
      Začali jsme si budovat místa na spaní, vytáhli gril s naloženým masem a jali jsme si dělat baštu, bez které se naše výpravy neobejdou.
      Do této pohody se poprvé ozval onen pro každého rybáře (tedy kapraře) krásný tón -jízda!!!
      Přiběhl jsem k prutům a zasekl jsem tu první rybu na kaprařské vybavení. Po pár minutách boje se na břeh podíval amur lehce přes míru. Po nezbytném zvěčnění prvního amura a jeho vrácení do vod Berounky měl záběr i Patrik a začal zdolávat svou první rybu v životě, ze které se vyklubal kapřík okolo 40 cm. I tento byl zvěčněn a poté šetrně puštěn.
      Do večera se již moc nestalo, a tak jsem uvítal Toma, který dorazil po práci. Poté, co si i Tom nahodil, jsme se již plně věnovali grilovanému masíčku a chytré vodě. Přitom jsme spřádali plány na společnou výpravu na Orlík do „zátoky sviní“, kam již několik let jezdíme a se střídavými úspěchy i chytáme všechny možné ryby. Vzhledem k nové metodě jsme nepochybovali, že tam to bude ten pravý mazec a že tam ti velcí kapři přijdou. Zdolaní plány a částečně i chytrou vodou jsme šli spát.
      Během soboty jsme ulovili ještě pár kapříků kolem míry. Protože se zhoršilo počasí, odpoledne jsme se vydali domů. Sice jsme si zachytali a prožili krásné okamžiky u vody, ale vnitřně jsem byl trochu rozladěn, protože ta velká ryba nepřišla.
      A nepřišla ani na dalších krátkodobých výpravách, kdy jsem na jeden prut dával „zaručenou a magickou kuličku“.
      Vše tedy směřovalo k výpravě na Orlík, která se kryla s pro mě tak magickým datem 16. 6., od kdy se mohou chytat dravci. Protože s námi jeli opět i oba kluci, rozhodl jsem se obětovat zase dva pruty k lovu kaprů. Po příjezdu následoval zaběhlý šrumec, kdy děti stavějí tábor a já nafukuji člun, krmím a připravuji pruty. Počasí na toto datum nebylo moc vlídné a vítr na Orlíku nám dával co proto. Přesto se podařilo ještě první den přelstít pár amurů na kukuřici, ale kaprařský stojan po celou dobu mlčel. S tímto výsledkem taky výprava skončila, ale tentokrát mi to ani v nejmenším nevadilo, protože jsem byl zase na „mém Orlíku“ a hlavně se blížily prázdniny a s nimi dlouhodobé výpravy na tato místa s dětmi i bez nich. Další radostí bylo prázdninové povolení lovu „nonstop“ na Orlíku, které jen utvrdilo můj názor, že tohle bude ta pravá voda na zdolání trofejních ryb.
      Hned v první dny prázdnin, kdy kluci odjeli na tábor, jsme s Tomem vyrazili na další vícedenní výpravu, které předcházely velké přípravy v podobě plnění 40litrových kýblů vařenou kukuřicí. Vařil jsem ji snad ve všem, co se vešlo na sporák (k nemalé „radosti“přítelkyně). Taky jsem nakoupil pár sáčků hotového boilies, které mělo zlomit mé čekání na velkou rybu.
      Nakonec jsme na Orlíku strávili během prázdnin asi 30 dní a nocí. Nachytali jsme
      plno ryb, ale na boilies stále záběr nepřišel. Příjemným rozptýlením z tohoto stavu pro mě byl Tomův první mírový sumec, jehož zdolal na teleskop z jednoho nejmenovaného řetězce a jako rybožrout, který vždy zastával myšlenku “co na háčku, to do sáčku“, sumce pustil. Už jsem v tuto nástrahu přestával věřit, a tak jsem byl vděčný Radkovi, který spolu s bratrem Milanem naplánovali podzimní lov na Berounce v místě, kde byl chycen Salazar.
      Sešli jsme se na místě a dohodli strategii krmení i vlastního lovu. Na mě vyšel úkol postarat se o plnění žaludků - a to nejen našich, ale i rybích. Proto přišel opět na řadu hrnec s kukuřicí a po něm i kyblík na naložení masa pro nás. Krmná kampaň byla zahájena mojí kukuřicí, kterou jsem jezdil prohodit vodu ráno a večer, po mém navnadění pak začal Milan krmit boiliesem. Zahájení vlastního lovu bylo stanoveno na středu večer. Vzhledem k mé velmi volné pracovní době jsem byl u vody už po obědě s tím, že připravím kuchyň, spaní a až kluci dorazí, nebudeme se muset ničím zdržovat. Po příjezdu na naše rozkrmené místo ve mně hrklo, protože na fleku stálo auto a na břehu seděl rybář. Na dotaz, jak to jde, starší pán odpověděl, že celkem ano - chytil pár kapříků kolem 40 cm. V duchu jsem si řekl, no aby ne, když tady krmíme. Naštěstí mě pán ujistil, že tam pobude jen do odpoledne, a tak bylo místo zachráněno.
      Začal jsem pomalu vystěhovávat věci z auta a připravovat tábor. Nakonec, když už bylo vše připraveno, jsem se pustil i do sestavování udic a chvilku jsem váhal, jestli mám nastražit boilies, nebo dát kukuřici, na kterou jsem si aspoň něco chytil. No nic, řekl jsem si, dám boilies a když to nebude nic dělat mně ani klukům, kteří dorazí, druhý den to převážu. Pán zrovna balil, a tak jsem po jeho odchodu nahodil a jal se dokončit přípravy věcí na opulentní večeři, aby hoši „nestrádali“, až se přiženou z práce. Otevřel jsem si pivko - a vtom se ozval ten tolik toužebný zvuk pípáku a z navijáku se začaly odmotávat první metry vlasce. Nevěřícně jsem přiběhl k prutům a zasekl. Tah na druhé straně mě utvrdil v tom, že tentokrát jsem se dočkal a mám na prutu opravdu větší rybu, než jsem tahal doteď. Kapr si to namířil na druhou stranu a směřoval k zakotvené loďce. To snad ne, blesklo mi hlavou, přece se mi nemůže zamotat do kotvy. Trochu jsem mu tedy přitvrdil, kapr se naštěstí rozhodl, že změní směr, a vydal se po proudu, ale přitom se pomalu nechal přitahovat. Fajn, řekl jsem si a díval se po podběráku, který jsem měl mimo dosah. A tak jsem zmáčkl v telefonu Radka a doufal, že už je pouhý kousek ode mě, ale nebyl. Zato jsem (s Radkem stále na telefonu) poprvé uviděl, co vlastně vodím, a skoro jsem zkoprněl: místo zlatavého kapřího těla se objevilo něco sytě oranžového! Koi-kapr - a ne malý! Dnes se tomu směji, ale tenkrát se musel bavit Radek a s ním celý vlak, ve kterém jel, když jsem mu popisoval, co se děje. Byl jsem celý rozklepaný, ale nakonec se mi podařilo s prutem v ruce vycouvat do svahu, vzít podběrák a kapra podebrat. To bylo radosti - první ryba na boilies a hned koi, 62 cm. Kapra jsem dal do vezírku a šel si zapálit. Tak ono to fakt funguje!

      Nahodil jsem znovu a šel to rozdýchat k pivku, když tu přišla další jízda! Teď jsem už s rutinou „mistra“ zdolal během chvilky kapra, který měl krásných 75 cm. V momentě, kdy jsem ho pouštěl, dorazili kluci. Ani jsme se nestihli pořádně přivítat, jak spěchali s pruty do vody. Já jsem se už nikam nehonil, měl jsem splněn svůj sen i cíl výpravy - a to byl teprve začátek.
      S kluky jsme pojedli, popili chytrou vodu na oslavu a v mezičase jsme si občas vytáhli nějakého kapříka. Jen Milan se stále věnoval lovu tloušťů na boilies, který korunoval rybou 54 cm - Radek ji ve svém článku pro Kajmana nazval „rybou výpravy“. Tak to nesouhlasím - byla pěkná, ale ryba výpravy?:-)))

      Unaveni průběhem dne a asi také oslavou jsme zalehli. Trochu neprozřetelně jsme nezalezli pod přístřešek, ale na lehátka k prutům. V noci snad mrzlo!
      Ráno v polospánku, kdy jsem snil o sluníčku, které mě snad rozehřeje, se rozeřval můj pípák a z navijáku mizely metry vlasce. Lehce jsem přisekl a na dotaz od kluků jsem bláhově pronesl: „Nic moc, nějakej malej hajzlík…“ Pak jsem se začal probírat, protože kapr stále jel pryč a to i přes brzdu. Začal jsem se tedy hrabat ze spacáku a snažil se rybu otočit. Naštěstí byl kapr asi taky promrzlý, a proto byl za chvilku v podběráku. Metr ukázal 81 cm a já byl na vrcholu blaha.

      Během dne záběrů ubylo, jen Milan pokračoval ve svém tlouštím koncertu a jednoho kapra si zdolal ještě i Radek. Pak záběry ustaly, takže jsme výpravu ukončili o den dříve.
      Všechny ryby byly puštěny, a tak zatímco se Radek těší na Salazara, já bych chtěl ještě jednou chytit mou zlatou rybku. A už se těším na jaro, kdy zase vyjedeme a vím, že nyní mám o nástraze jasno.