Jsou v Jizeře patnáctikiloví kapři ? 1.

24.4.2000 - Michal kučera

Řeka Jizera je především známa jako pstruhová a lipanová voda z okolí Turnova a Železného Brodu. Málokdo z těch, kdo znají Jizeru v těchto místech, by byl ochoten věřit tomu, že o pár desítek kilometrů níž se v téže řece dají lovit kapři o „dvouciferné“ hmotnosti.

   Jizera je tady široká přibližně  30 metrů a hloubka se v průměru pohybuje kolem tří metrů. Řeka si zachovává přírodní ráz, břehy porostlé stromy a keři a ve vodě plno vývratů a jiných překážek. Právě v jejich okolí se kapři často zdržují, což na jednu stranu usnadňuje jejich lokalizaci a naopak činí taková loviště velmi obtížnými při zdolávání.

   Jedno takové místo mám obzvlášť v oblibě. Je to jen malý výsek v husté pobřežní vegetaci. Z pravé strany ční skupina keřů zasahujících několik metrů do řeky, a zleva řada stromů, jejichž větve se sklánějí nejen nízko nad vodou, ale i přímo nad rybářem. Nahazovat je proto možné pouze v kleče nebo v podřepu. Komfortnost místa doplňují dva potopené kmeny přímo pod strmým břehem. Na druhé straně leží osamělý do vody spadlý strom, na který se postupem času naplavily větve a klády. Podél něj vede koryto řeky s hloubkou okolo čtyř metrů. Nachytal jsem zde již mnoho ryb, ale zdolávání  těch větších je často otázkou štěstí a náhody, ale také pevných nervů, zkušenosti a kvalitního vybavení. Obtížnost chytání v takových místech popisuje i následující příběh.

  Teplé podzimní počasí přímo láká k vodě a tak hned po příchodu z práce sbalím věci, nasedám na kolo a ujíždím k řece. Jsem naložen jak stěhovací náklaďák a po cestě sklízím poznámky o dvouleté výpravě na severní pól a podobně. Nevšímám si toho. Vzpomínám na včerejší lov, kdy mimo jiné ještě dřív, než jsem stačil  nakrmit a rozbalit druhý prut, zabrali vždy hned po náhozech dva nádherní šupináči - oba přes pět kilo. Museli tam být namačkáni snad v zástupech (tak jako lidi tam, kde se dává něco zadarmo) a s otevřenou tlamou čekali, až přiletí něco k zakousnutí.

   Přijíždím na svůj flek a ze všeho nejdříve rozdělávám podběrák. Včera jsem to neudělal a pak mě kapr při jeho montáži donutil tancovat s prutem mezi koleny. Znáte to, když člověk chce něco honem, obvykle se to příliš nedaří, a tak jestli mě někdo z  povzdálí sledoval, asi jsem mu spíš než tichého blázna připomínal Michaela Jacksona s novou pohybovou kreací. Nahazuji šikmo přes celou řeku (zde asi 40m) do tišiny těsně před spadlý strom. Ještě nakrmit, seřídit pruty a hotovo, páni kapři můžou přijít.

   Po půl hodině přichází vytoužený záběr, špička prutu postavená nahoru se zachvěje, aby se vzápětí prohnula a zároveň s tím se rozječí můj „baitrunner“. Zvedám prut a otáčím kličkou navijáku, čímž uvádím do chodu zdolávací brzdu utaženou téměř nadoraz. Kapr k mému překvapení nabírá směr přímo k protějšímu břehu - do největšího marastu. Dříve zdolané ryby mi tu vždy nejprve zamířily korytem dolů po proudu, kde je sice silný tah vody, ale žádné překážky. Tahle zřejmě byla na školení alespoň dvakrát.

Snažím se kapra za žádnou cenu nepustit pod silné větve. Prut je vyhnutý za hranicí svých možností, v hlavě se mi honí černé myšlenky, kde vezmu na nový, ale vášeň je silnější a taky se nerad vzdávám, byť v této chvíli jasně silnějšímu. Přesto kapr, rozjetý jak parní lokomotiva, dosahuje svého cíle a zdá se, že zvítězil. Za chvíli s ním ztrácím kontakt a cítím už jen větve. Po krátkém rozvažování zkouším ještě poslední možnost, otevírám naviják a úplně povoluji vlasec, jestli kapr sám nevyjede. Riskuji tím, že se ryba, pokud tam ještě je, vyhákne, ale moc jiných možností mi už teď nezbývá.

   Po pár minutách beznadějného čekaní beru za vlasec a snažím se alespoň zachránit konec udice. Šňůra ne a ne prasknout a naopak se mi daří s vázkou trochu pohnout. Dál získávám vlasec jen po centimetrech již s pomocí prutu a navijáku. Na konci udice cítím neznámou váhu (asi kus napité klády), ale především to, jak se vlasec odírá o větve. Je neuvěřitelné, co „dvaatřicítka“ Maxima vydrží. Když chci opět položit prut, abych ho nezničil, a vzít vlasec do ruky, se mi opět rozhrčí naviják. Na pár vteřin úplně ztvrdnu. Tak s tímhle jsem už nepočítal. Kapr teď teprve míří tam, kam jeho předchozí kolegové - dolů po proudu. Teď už si začínám věřit. Asi za deset minut přivádím kapra ke břehu. Snaží se ještě vjet pod klády, to mu však rázně rozmlouvám a už, už se cítím vítězem. Předčasně! Když beru do levé ruky podběrák, kapr nečekaně mění strategii a prudce ujíždí doleva. Pouštím podběrák na zem, ale sklopit špičku do vody už nestíhám. Zdánlivě vyčerpaný kapr jako by vstal z mrtvých a vymotává mi z navijáku metry vlasce, který teď navíc visí přes silnou větev daleko nad vodou. Nově vzniklou situaci nahlas komentuji ne příliš vybranými slovy. Kapra se mi sice daří po chvíli zastavit a přivést k větvi, ale co teď ?! Ten se zmítá pod větví jak nadšenec banjijumpingu po doskoku. Groteskní situace vrcholí, když na mě kolemjdoucí chodec, kterého zřejmě přilákaly moje hlasité komentáře, pokřikuje : „To si tam ty ryby takhle věšíte schválně“? „To víte že jo“, odpovídám podrážděně. „Na každým stromě mám dva a na Vánoce si pro ně jezdím tankerem“. Dál už si ho nevšímám a pokouším se něco vymyslet. Na strom vylézt nejde a do vody se mi přece jen nechce. Snažím se vlasec nějak sesmýkat z větve. Prutem vytvářím smyčky, tak jak jsem to viděl v televizi u kovbojů s lasem. Na pátý pokus se mi to daří a za chvíli vyčerpaného kapra přivádím nad podběrák.Váha ukazuje 8 kg.

   Většího bych z tohoto místa stejně nedostal, jak mě kapři taky v dalších dnech přesvědčili. Několik záběrů skončilo tak, že než jsem stačil cokoliv udělat, kapr vjel do některé z mnoha zatopených překážek a bylo po boji. Pár z nich se mi podařilo dostat až ke břehu nebo k hladině, ovšem následující útěk, jemuž nešlo zabránit, skončil jejich osvobozením v pobřežních porostech. Jejich hmotnost jsem odhadoval mezi 10ti až 12ti kilogramy. Pro úplnost musím dodat, že za necelých čtrnáct dní se mi podařilo na tomto místě ulovit přibližně dvacet kaprů od čtyř do sedmi kilo, další skončili ve vázkách nebo se vypnuli při zdolávání. Vzhledem k tomu, že jsem u vody pobýval pouze dvě až tři hodiny denně to hodnotím jako dobrý výsledek.