Příběh jednoho dědy, který mě přivedl k rybaření

- Ondřej Koukol

Každý rybář má vzpomínky na toho, kdo ho k rybaření přivedl. Někdy je to známý, ale častěji asi táta nebo děda. Jsou rybáři, kteří třeba ještě i dnes používají některé staré věci po svém dědovi. Jen tak, jen proto, že by měl radost, kdyby je viděl. Tak trochu si tím přidávají ten čas strávený spolu na rybách, i když ten druhý už tam není.

Dovolte mi podělit se o několik vzpomínek na toho, kdo byl takovou osobou pro mě, na mého dědu. Něco jsou mé vlastní zážitky, něco znám z vyprávění své babičky a maminky. Případní místní znalí věci snad odpustí nějakou nepřesnost…



Můj děda se jmenoval Miloslav Krupka a pracoval celý svůj život ve Vysokém Mýtě, nejdřív ve firmě Karoserie Sodomka a posléze, po znárodnění, ve firmě Karosa. Pokud vím, celé mládí a ještě i v dospělosti o rybářství ani nezavadil. Zajímala ho technika a vynálezy. Domácí králikárna s automatickým doplňováním vody, zastřešené krmítko ovládané nášlapem slepice nebo automaticky ventilující skleník jsou jen některé z mnoha jeho vylepšení. V rodině se také traduje, že navrhl dodnes používané vzduchové ovládání otevírání dveří autobusu, ale to už asi nebude nikdy možné potvrdit. Jeho největším úspěchem bylo, že vedl oddělení konstrukce karosérií a vývoj autobusů, jako byly Š11, Škoda 706 RTO-LUX, a hlavně ŠD11 Super Lux. To byl už začátkem 70. letech autobus s klimatizací, světlomety skrytými za vysouvací roletkou a polohovatelnými sedadly. Firma s ním vyhrála několik cen na autosalonech v Nice a Turíně.



K rybářství dědu přivedla v podstatě invaze vojsk Varšavské smlouvy, sice nepřímo, ale přece. Lidé, kteří v té době žili, si jistě pamatují začátek doby normalizace a s tím spojené čistky v podnicích. Děda přestál první vlnu a až někdy v roce 1970 či 1971 za ním přijel z Prahy jeho „kamarád“ a zeptal se ho: „Co ty říkáš na ty Rusáky? Furt jsou tady a nejdou domů…“ Traduje se, že děda ani nezvedl hlavu od práce a odpověděl „Ále, měli zůstat tam odkud přišli, nikdo je tu nechce.“ A tato jedna věta ho stála místo vedoucího konstrukce, přinesla zákaz pro dcery studovat na vysoké škole, takže jen díky známosti mohly dostudovat alespoň střední školu, hlavně však kvůli ní dědu přeřadili do autodílny jako automechanika.

No a tady se začíná odvíjet náš rybářský příběh. Parta spolupracovníků z autodílny totiž byli rybáři a ti dědu vzali mezi sebe. Protože měl „politický škraloup“, nevzali ho do organizace ve Vysokém Mýtě a musel se přihlásit do místní organizace Luže (asi 20 km od Vysokého Mýta). Tam mu prý řekli, že na takové blbosti z vysoka kašlou, a přijali ho za člena. Protože se ale děda zamiloval hlavně do muškaření, bylo to pro něj výhodné, protože tato organizace má pod sebou pstruhové revíry na říčce Novohradce. Bohužel už si v této organizaci nikdo mého dědu nepamatuje, ani žádnou památku jsme nenašli.

Zvláštní kapitolou byl tehdy nákup rybářského vybavení. V místních prodejnách toho koncem 70. let moc nebylo a navíc, přirozeně, s jeho povahou, děda se s žádnou humpoláckou technikou nesmířil. K tomu ještě vyznával lehce upravené pravidlo „nejsem tak bohatý, abych si kupoval nekvalitní věci“. Objevili ovšem s kamarády prodejnu v Ostravě, kde prodávali i značku Shakespeare. Od té doby, kdykoli jel někdo známý na služební cestu do Ostravy, dostával celý seznam nákupů pro celou dílnu. Na spoustu Vánoc a narozenin tak bylo o dárky vystaráno. Rodinné výlety pak měly podobu návštěvy nějaké říčky, kdy děda šel vodou s mušákem, jedna dcera kopřivami po jednom a druhá dcera po druhém břehu a sundávaly dědovi mušky z větví.

Protože obvykle na ryby jezdil na mopedu „kozí dech“ (předchůdce Babety), potřeboval věci skladné. Jaký měl prut na plavanou a na přívlač, se mi bohužel nepodařilo zjistit. Naviják, který používal, byl Shakespeare Match International s krytou cívkou. Na tuto sestavu se mu také podařila prý jediná pořádná štika v životě, což máme naštěstí dokonce zdokumentované fotkou. Dalším jeho cestovním prutem byl krátký teleskop Shakespeare. Bohužel už na něm není kromě loga na rukojeti žádné označení. Jaký naviják na něm měl, to nevím jistě. Snad Shakespeare 2499 (dokonce Made in USA!). Dodnes je ve skvělém stavu.



K tomu měl děda několik běžných tuzemských prutů: teleskop Soma Gamma 3,6 m (prý „na přehradu na kapry“, s odhozovou zátěží 7-15 g - dnes nepředstavitelné) a trojdílnou děličku (zřejmě Lipno) s navijákem Tokoz. Jeho skládací podběrák Tokoz používám dodnes, byť s novou síťkou. Děda nerad chytal kapry, protože z jejich masa cítil bahno a nebavilo ho na ně čekat. Chytal tedy hlavně na mušky a na splávek, někdy i přívlač. Jako „mušák“ si pořídil prut Shakespeare JET SERIES spolu s navijákem „automatem“ Tru-Art a se šňůrami. Mušky si děda vázal sám.

Dodnes tu výbavu mám a loni jsem ji konečně vyzkoušel, včetně původních mušek z 80. let. Ačkoliv je tato kombinace asi o dost těžší než dnešní náčiní, pár hodin začátečnických pokusů jsem vydržel a dostal jsem i dva záběry od duháků.





Až v uvolněné atmosféře začátkem 80. let se děda mohl přehlásit do organizace Vysoké Mýto, kde se záhy stal členem výboru. Za dlouholeté působení, snad ve funkci hospodáře, dostal i pamětní medaili Českého rybářského svazu. Více o jeho působení jsem zatím nedohledal, snad si někdo ze čtenářů vzpomene.

A tady se na scénu dostávám i já, když jsem někdy ve věku kolem deseti let spolu se svým o dva roky mladším bratrancem trávil u prarodičů prázdniny. I když děda nejraději chodil, nebo spíš jezdil na „kozím dechu“, na ryby sám, aby od nás měl klid, občas se uvolil vzít nás s sebou na nedalekou Loučnou, kde tenkrát byli pěkní potočáci. Zvláště jeden, kterému jsme říkali Profesor, byl stále v jedné zátočině. Na tehdejší dobu to byla velká ryba, určitě přes 45 cm. Toho jsme nikdy nechytili, i když jsme ho párkrát měli na háčku. U mě tehdy rybářství ještě nezakořenilo, byl jsem také spíš na techniku, vesmír a letadla.

Začátkem 90. let děda těžce onemocněl, ale kdykoliv ho z nemocnice pustili domů, hned zmizel na ryby. Zůstala nám po něm i poslední povolenka z roku 1991, kde je vidět, že byl hned od zahájení sezóny u vody každý víkend. Dokonce i ten poslední, než odešel navždy. Tehdy se „chyť a pusť“ nevyznávalo, a kdo někdy ochutnal jeho uzeného pstruha, ten se tomu ani nedivil.



Léta plynula, dědovy rybářské věci byly uložené a nikdo na něho nenavázal. Něco babička rozprodala. V rodině se ale traduje, že si děda své náčiní pořád hlídal, protože když šla babička jednou prodat proutěný muškařský košík, zakopla tak nešťastně, že si natloukla obličej a zlomila si nos a ruku. Prý jí děda „tam shora“ nastavil nohu. Až když můj syn dorostl a jeho kamarád začal rybařit na soukromém rybníku jednoho známého, napadlo mě, že se k nim přidáme: „Však máme věci po dědovi!“



A tak jsme také první dva roky začínali: se Somou, s děličkou Lipno, navijákem Tokoz a třicet let starým silonem a s dědovými ručně vyráběnými krmítky - a to se prosím psal rok 2016! Pro někoho nemožné, pro někoho retro, pro mě skvělá vzpomínka. Kaprům na soukromém revíru to bylo jedno a brali na kolínka s anýzem jak před třiceti lety. Koupil jsem i první rybářské časopisy a při prvním čtení se mi honilo hlavou, že snad ti kapři na foktách jsou na steroidech nebo určitě zvětšení ve Photoshopu.

Od té doby se mnohé změnilo. Na kapry už máme zcela novou výbavu, na přívlač také, ale vždycky mám u sebe něco, díky čemu je na rybách děda s námi - ať je to podběrák, či dědovy ručně dělané třpytky, nebo ten malinký teleskop, na který jsme, i když s lepším navijákem, už několikrát vytáhli kapry přes 65 cm. Vždycky se děsím, že praskne, ale pořád se drží. Inu, japonská kvalita…

Mnoho z vás má určitě podobné vzpomínky. Občas si u vody na tyto lidi, co už nejsou mezi námi, vzpomeňte. A kromě toho, že děkujete svatému Petrovi, že vám poslal pěknou rybu, poděkujte i jim - kdo ví, jakou tam nahoře máme přímluvu…?

Autor: Ondřej Koukol - ®

Diskuse k článku (17 reakcí)

Přečteno: 6 949x
Průměrná známka: 1.04

NCo jsem nestačil tátovi říci

Tátu si nikdo nevybírá. Některý je kliďas, jiný cholerik, jeden se synovi věnuje od rána do večera, druhý mu nechává volnost, ale u těch rybářských obvykle bývá mezi těmi dvěma jakési zvláštní vlákno, co je spojuje.