Stromové ryby

- Milan Tychler

Velká pískovna nedaleko mého bydliště skýtá mnoho možností, ale v dobu, kdy udeří letní vedra, stejně jako všude jinde, se ani tady rybám na háček nijak zvlášť nechce. Pak se začíná experimentovat. Chytám ráno i v noci, hledám mělká, nebo naopak hlubší místa, místa, kde je stín, zkouším to tam, kde větřík alespoň trošku čeří hladinu, ale při všem tom úsilí se úspěch dostavuje spíše méně než více. A tak si říkám, jestli bych nakonec neudělal lépe, kdybych zůstal sedět na místě jako většina ostatních a vykašlal se na běhání okolo vody. Jenže to by mě nebavilo a takto chytám přece jen aspoň něco, kdežto drtivá většina kolegů rybářů jen nečinně sedí a občas spíše z pocitu povinnosti než z potřeby přehazuje pruty.


Tohle bude mé místo

Ještě zítřejší den mám volno a pak se delší dobu k vodě nedostanu. Proto musím dobře zvážit, jak se svým časem naložím. Pro dnešek odkládám prut feederový a rozhoduji se pro důkladnou obhlídku vody. Beru si jen lehký vláčák a putuji podél břehu, přičemž se spíš rozhlížím, než chytám. Rybářů jsou tu mraky. Jedni se vyhřívají na sluníčku, jiní už vyhledali stín vzrostlých stromů, ale co se ryb týká, jsou na tom všichni stejně. Pár podměrečných kapříků, sem tam nějaká plotice nebo cejnek. Je tu pár rybářů, kteří „máčí“ rybky, avšak rovněž bez úspěchu. U známých tváří se občas zastavím a prohodíme pár slov. Všude je to jedna písnička – ryby prostě neberou.

Pak se dostávám do úseku, kterému se všichni vyhýbají. Jednak je tu vysoký a nepřístupný břeh, mělká část vody u břehu je zarostlá rostlinami, a navíc je na místě, kde se dřív dalo chytat, ve vodě spadlý strom. Prakticky tu nejde nahodit ani zdolat ryba, takže co by tu kdo hledal, že? Jen tak ze zvyku mapuji pohledem hladinu a zdá se mi, že v jenom místě, blízko kmene stromu, se vodní rostliny nadzvedly a zase klesly. Zaměřím se na tohle místo lépe a vidím, že mě zrak nešálil. Naopak, objevuji další místa, kde se rostliny pohybují a jasně tak dávají najevo přítomnost ryb. Jsou to kapři, kteří se tu v klidu krmí ve vodních rostlinách. Obírají z nich nějaké vodní berušky nebo co a další tu vodní havěť, která je jejich každodenní přirozenou potravou. No fajn, ale jak s tím naložit? Nahazovat tu je úplný nesmysl, ledaže…


Používám háčky bez protihrotu

Ledaže bych riskoval cestu po kmeni stromu, co nejdál to jde, a pokusil se chytat dál od břehu až u potopené koruny stromu, kde už je rostlin méně. Zato možná víc potopených větví. Jenže to je tak na plavky a samozřejmě „speciální“ výstroj na lov v opravdu tvrdých podmínkách, protože zdolat tady rybu nebude jednoduché.

Na malou chvíli usedám na kmen stromu a dumám, jestli má celý tento dost ztřeštěný podnik nějakou cenu. Pak si ale říkám, že vlastně nemám co ztratit. Půjdu sem odpoledne, a i kdybych sebou práskl do vody, alespoň se v tom vedru vykoupu. Zítřejší lov bude probíhat v plavkách. Asi tam na konci kmene budu vypadat jako nějaká pěkně přerostlá volavka, ale to je mi celkem jedno. Hlavně, že okolo mě budou nějaké ryby a já budu mít šanci je chytit. Ještě zbývá „vykoumat“ takovou drobnost – jak, jak je chytit. Na to, abych vyřešil tuhle otázku, mám čas až do zítřejšího poledne, jenže já chci mít v tomhle jasno co nejdřív.

Moje hodně nestabilní pozice na konci kmene nebude nijak nakloněna všem technikám. Také si nebudu moct okolo sebe naskládat ty spousty nezbytností, které mě při rybaření normálně obklopují. Všechno budu muset zredukovat na minimum, protože na nic nepotřebného tam prostě nebude místo. Sám budu rád, když se tam nějak pohodlněji evelebím a už teď se bojím toho, jak to dopadne. Možná se nakonec ukáže, že veškeré mé plány ani nejsou reálné, takže si v tom raději udělám jasno hned teď.


Rousnice nesmí chybět

Odkládám všechno, co u sebe mám, včetně klíčů a mobilního telefonu, zouvám boty a vydávám se po kmeni, kam až to jde. Zpočátku je to legrace, ale čím jsem dál od břehu, tím víc jde do tuhého. V místě, kde se kmen rozdvojuje, zastavuji a zkoumám, jestli bych se tu mohl posadit. Jedna větev míří šikmo nahoru a k mé radosti se tu dá celkem pohodlně usadit. Není to sice na žádné dlouhé vysedávání, ale alespoň se mohu o něco opřít. Odtud budu dokonce moct pohodlně nahodit do míst, kde je vodní vegetace řidší, a nástraha se tak bude moct dostat do sloupce nebo snad až ke dnu. Uvidíme. Zatím jsem spokojený a za stálého spřádání zítřejšího plánu odcházím.

Doma dolaďuji plán tak, že budu chytat z místa, na které jsem se dostal, pomocí silnějšího, ale pevného kratšího prutu. Má volba tedy padá na silnější přívlačový prut a splávek, popřípadě úplně bez splávku, nebo s jednoduchým olůvkem. K tomuto velmi jednoduchému lovu se nejvíc hodí přirozené nástrahy, takže si připravuji především rousnice, pařený rohlík, beru nějaké masné červy a také chleba. Na takových místech, kde je spousta vodního porostu, se takové nástrahy osvědčují ze všeho nejvíc. Pro jistotu strčím na poslední chvíli do batohu ještě plechovku kukuřice. Jen tak pro strýčka příhodu, kdyby náhodou…


Zarážka na vlasci určí, v jaké hloubce se bude nacházet nástraha

Na naviják dávám cívku s poctivou pětadvacítkou, tedy s vlascem, který má opravdu 0,25 mm, takže se jeví jako běžná třiadvacítka. To je celkem přijatelné, i když mám obavy, že v tomto prostředí to nemusí stačit. Vodní rostlinstvo a k tomu ještě větve potopeného stromu, to neskýtá právě růžové vyhlídky, ale chytat s nějakým lanem se mi vážně nechce. Vzhledem k tomu, že ryby berou celkem špatně, budu paradoxně doufat v to, že mi nebudou brát příliš velké ryby, ale jen ty, které budu moct zvládnout. Já vím, je to celkem „na hlavu“, ale já prostě musím nějak skloubit dohromady všechno, co mi dá naději na alespoň nějakou rybu. Klidně tu můžu sedět se čtyřicítkou a s návazcem z pevné pletenky a pořádným hákem na konci, ale to se mi dost příčí. Raději trochu zjemním, abych se dočkal nějakého záběru, a použiji háček bez protihrotu, kterého se bude moct ryba, pokud by se utrhla, lépe zbavit, než abych tu seděl s lasem bez záběru. Nebudu podnikat krkolomnou cestu na pochybný posed jen proto, abych si tam otlačil zadek.

A je to tady. Bos, v plavkách, v tričku a s kšiltovkou na hlavě stojím před kmenem ležícím ve vodě a chystám věci, které ponesu s sebou. Mám připravený malý kbelík, do kterého skládám všechno potřebné, a ten pak provázkem přivážu k větvi tak, abych měl všechno po ruce a aby pokud možno nic neskončilo ve vodě. Co není nutné, zůstává na břehu. Mobil a klíče putují do vodotěsného plovoucího pouzdra. Pomaloučku, opatrně, krok za krokem se blížím ke svému stanovišti. Opatrně nejen proto, abych neskončil ve vodě dřív, než začnu chytat, ale také proto, že nechci vyplašit ryby, které tu jistě jsou. Sice jsem dnes u hladiny žádný pohyb nezaznamenal, ale věřím, že tu jsou.


Malé překvapení

Zabezpečuji všechno, jak nejlépe to jde, na svém provizorním bidýlku a pomocí splávku a olověné žabky na konci vlasce se snažím trochu zmapovat dno ve svém okolí. Je spíš písčité a hloubka okolo tří metrů se pomalu svažuje ke středu jezera. S větvemi na dně to není tak hrozné, jak jsem si myslel. Občas o něco zavadím, ale ani jednou jsem zatím neuváznul. Uvidíme, jak to půjde, až bude na konci vlasce háček. Je to lepší, mnohem lepší, než jsem čekal.

K lovu budu používat kvůli krátkému prutu průběžný splávek, takže dělám na vlasci zarážku, navlékám korálek, pak průběžný splávek a na konec přivazuji háček. Není sice velký, ale je z pevného drátu, takže by měl něco vydržet. Splávek vyvažuji jen broky, které soustředím asi 15 cm nad háčkem. Je to vskutku jednoduchá sestava, ale musí to tak být. A proč taky ne? Takhle už jsem nachytal spousty ryb.


Vytahuji jen kus nějaké trávy

Posílám rousnici do okénka mezi rostlinami. Splávek se pomalu usadí, zklidní a lehce se opře o rostlinky. Žížala je jen malý kousíček nade dnem. Prut držím v ruce a snažím se moc nevrtět. Záběr přichází dřív, než bych se nadál. Splávek poskočí, zavrtí se, pak maličko povyleze z vody, hned zas hupsne pod hladinu a ujíždí pryč. Zaseknu rázně a ryba tam je. Nic extra velkého, ale celkem vzteklé to je. Nic nedbám na cloumání prutem, protože tohle není místo na příliš rozvážné zdolávání, a táhnu rybu rovnou k sobě. Je to pořádný karas. Zbavuji ho háčku, nastražuji novou rousnici a vzápětí už zase čekám u nahozeného prutu.

Po pár minutkách splávek opět signalizuje záběr. Tentokrát si dává ryba na čas, ale nakonec se splávek přece jen potápí. Opět je to něco menšího. Počítám s dalším karasem, ale je to lín. Zdá se, že na stromě bude přece jen zábava. Jenže po dalším nahození se neděje nic. Když už je to trošku dlouho, vytahuji rousnici ven a místo ní nastražuji dvě měkká kukuřičná zrnka. Nacházím jiné místo s ostrůvkem volné vody a posazuji tam splávek.


Docela pěkný karas

Začínají mě docela brnět nohy, proto se co nejpohodlněji opírám o zkroucený pahýl a trpělivě čekám. Po chvíli se mi zdá, že se splávek pohnul. Soustředím se na něj a vidím, že nijak neposkakuje, ani se nepotápí, ale pomaloučku se sune po hladině. Maličko napnu vlasec a zaseknu. Cítím na konci vlasce rybu a hodlám ji vytáhnout stůj co stůj. Jenže tenhle kousek už není to co před tím. Rozjede se jako tank a rve mi vlasec z navijáku. Míří rovnou do podvodní džungle, kde hledá záchranu. Chvíli se přetahujeme, ale pak vše uvázne na mrtvém bodě. Ryba se zamotala do rostlin. Zkouším to silou, zkouším i povolit, jestli ryba nevyjede, ale je to marné. Nakonec se rozhoduji, že to utrhnu. Jiná možnost není. Zaberu, něco povolí a já kupodivu vytahuji zpět splávek s bročky i s háčkem. Je na něm dokonce i kukuřice a k tomu ještě nějaká ta vodní zelenina.

A tak zkouším zase jiné vodní okénko a tentokrát jsem úspěšnější. Je to sice také drama, avšak nakonec se mi daří kapříka dostat až k sobě a zdárně ho vylovit. Postupně následují ještě dva a jeden ztracený. Chytal bych ještě dál, ale už jsem z té jedné polohy na stromě tak ztuhlý, že to pro dnešek raději končím. Sbírám své „saky paky“ a hajdy zase na pevnou zem. Téměř tři hodiny na stromě úplně stačí.


Konečně i kapr…

Spokojeně vykračuji okolo vody a na otázky, jestli něco bylo, jen zamítavě vrtím hlavou. Ne že bych se nechtěl s nikým podělit, ale je mi jasné, že zítra by tam určitě někdo byl a těžil z toho, co jsem mu strčil pod nos. Jen si chlapci trošku namáhejte hlavičky a snažte se také sami. Zvedněte zadek ze stoličky a běžte se projít okolo vody. Třeba taky objevíte nějaké místo, kde se dá nahodit…

Autor: Milan Tychler - ®

Diskuse k článku (10 reakcí)

Přečteno: 5 558x
Průměrná známka: 1.11