Policajt na stráži

8.1.2019 - Milan Tychler

Když tak sedím u vody a hledím na špičku svého feederového prutu. Často se ohlédnu zpět do doby, kdy jsme o tomto způsobu lovu mnoho nevěděli, a pokud jsme chytali na položenou, používali jsme všelijaká čihátka, kterým se také říká „policajt“.

Proč právě policajt? Protože „hlídá“ naše záběry. Tento název pro tuto mechanickou pomůcku zvýrazňující záběr je rozšířený spíše na Moravě než v Čechách, ale na tom nezáleží. Všichni víme, o čem je řeč, a všichni jsme si tím prošli. Nakonec, používá se stále. Je pravda, že mnohde byl nahrazen jemnými feederovými špičkami, jinde zase elektronikou, ale nezmizel a ani nezmizí zcela. Ostatně i já se k němu vracím, když jdu třeba večer na úhoře. Musím však přiznat, že už dnes v této rybářské drobnosti vidím opravdu kus minulosti.

Kde jsou ty doby, kdy ani tato naprosto základní pomůcka nebyla pokaždé k dostání? Občas se stalo, že po zaseknutí odlétl policajt bůhví kam a v prodejně jsem pak slyšel: „Zeptej se zítra. Už nemáme.“ No a právě tato skutečnost nás pak nutila vymýšlet si vlastní řešení a improvizovat, jak se dalo. Korkového policajta nahradil pingpongový míček, obal od Kinder vajíčka, záclonový kroužek, prořízlý velký gumový těsnicí kroužek, pod špičku se navlékala naříznutá kostička polystyrenu nebo obyčejná gumička a tak bych mohl pokračovat. V té době se začaly objevovat první svítící signalizátory. Šikovní domácí kutilové zvládající práci s pájkou a žárovičkami LED dostali prostor. Byly to primitivní věci založené na mechanickém spojení a rozpojení obvodu, ale fungovalo to skvěle a noční lovy se staly rázem mnohem populárnějšími.

Přiznávám, že jako kluk jsem nebyl velkým příznivcem položené. Bavil mě daleko víc splávek a přívlač. Nicméně když se šlo na kapry, chytalo se na položenou a jednoduché to skutečně nebylo. Na většině vod byla spousta drobotiny, která okusovala naše nástrahy a boilie bylo teprve přede dveřmi. Chytalo se na těsto, chleba, brambory a kukuřici, takže cejni a plotice třískali policajtem v jednom kuse. Často se zasekávalo do prázdna a pro mě to bylo peklo. Jedině velká nástraha na velkém háku dávala jakousi naději, nebo spíše záruku alespoň chvíle klidu. No a jak si tak o tom všem přemýšlím, uzrála ve mně myšlenka, že si to po letech znovu takto s policajtem zkusím…

Večer všechno připravuji skoro jako kdysi. Dva teleskopické pruty, které používám na úhoře, vidličky, prohrabávám staré krabice, kde najdu i policajty, vařím brambory. Jen těsto si beru hotové. S tím se mi už patlat nechce.

Ráno pak zasednu u rybníka. Nahodím, pověsím policajty mezi očka prutů, dopnu vlasce, otočím se k prutům zády, že si lépe srovnám křeslo a posadím se, když vtom slyším, jak policajt třískl do prutu a prut se hrne do vody. To se stává málokdy, že záběr přijde okamžitě, ale stává se to. Mám sice radost, že je hned ryba na háčku, ale mrzí mě, že jsem ten záběr neviděl, protože hlavně o to mi šlo. Na nějaké dlouhé úvahy však není čas. Popadnu prut a táhnu vzpouzející se rybu k sobě. Je to větší karas, kterých jsou tu spousty. Myslím, že hlavně díky nim se tu nudit rozhodně nebudu. Ještě pár otočení kličkou a pod břehem to zašplouchá. Ponořím podběrák a karas je venku. Kdysi jsme takto karasy chytávali, ale byli to karasi obecní. Tohle je „stříbrňák“. Tihle tu nebývali. Karasa stříbřitého jsem znal jen z rybářského atlasu a říkal jsem si, jestli tuhle rybu Dunaje vůbec kdy uvidím. Ve snu by mě nenapadlo, že se kvůli ní na mnoha vodách rozloučíme s karasem obecným. No jo, dějí se to věci…

Karas zabral na kuličku těsta. Dávám na háček novou a nahazuji zase kousek od břehu jako předtím. Na této bývalé pískovně už je dno hodně zanesené, ale tady, kousek od břehu, je pořád taková čistá písečná kosa, kde ryby nástrahu vždycky rychle najdou. Jenže já chytám bez krmítka, a tak to tentokrát trošku trvá.

Konečně se ozve druhý prut, kde je nastražená kostička brambory. Čihátko popojede kousíček k prutu a zastaví se. Jsem ve střehu. Pak se začne zlehoučka napínat vlasec před špičkou prutu, ale policajt se ani nehne. Ryba musí za vlasec skutečně zatáhnout, aby člověk viděl záběr. Pak maličko poskočí a vzápětí začne klesat dolů. To jsem vždycky na rozpacích – nechat to být, nebo zaseknout? Zaseknu, ale je to do prázdna. Stahuji sestavu zpět. Nástraha je pryč. Tentokrát vyhrála ryba. Nevadí, brambor máme dost a času zatím také.

Stahuji i druhý prut. Kulička těsta, které se pomalu rozpouští, je poloviční. Také ji měním a nahazuji. Během celkem krátké chvíle mám na těsto dva záběry, ale dvakrát zasekávám do prázdna, přestože sekám ve chvíli, kdy je policajt v pohybu. Když se nám tohle stávalo, a stávalo se to často, vždycky jsme říkali, že to tahají malé ryby. Možná to tak je, ale další promarněný záběr mě přinutí ke změně. Jsem tu sice proto, abych se zase pokochal poskakujícím policajtem, ale chci si sáhnout i na nějakou rybu. Kuličku těsta tedy nastražím mimo háček. Vlasec víc napnu, k čemuž použiji těžší zátěž, a pod prutem nechám u policajta jen krátký průvěs. Dříve to bylo poctivých třicet centimetrů. Teď je to sotva deset. Uvidíme, co se stane…

A stalo se přesně to, co jsem si myslel. Po chvíli se policajt přilepí k prutu a ryba si bere vlasec přes povolenou brzdu. Klasická jízda kapra. Ryba to není velká, ale byla chycená, respektive chytila se sama naprosto spolehlivě. Přání se vyplnilo. Mám rybu. Ale chtěl jsem opravdu jen tohle? Prostě chytit rybu a nic víc? V tu chvíli se mi to zdá tak nějak chudé, ale takto přece běžně chytáme. Sami jsme přivedli rybařinu až sem, jak jsme své koncové sestavy a nástrahy stále vylepšovali a zdokonalovali. Cíl se zdál být jasný – prostě chytit rybu!

Jenže dnes už to tak zcela jednoznačně nevidím. Ne že bych se chtěl vracet ke starým metodám a protlačovat nějakou retro rybařinu, to rozhodně ne. Ale po dalších celkem snadno chycených rybách jsem si začal uvědomovat, že jsme současně se stále se zdokonalujícím nářadím a rafinovanými nástrahami určitě o něco přišli. Těžko to vysvětlovat těm, kdo nic jiného než současné trendy vlastně neznají. Ale ti, co pamatují dobu policajtů zavěšených pod pruty, svíčky ve sklenici při nočních lovech a alobal na vlasci, dobře vědí, o čem mluvím.

Věřím, že těm, komu jde hlavně o tu rybu, nic nechybí a výdobytky dnešní doby náležitě využívají ke svému prospěchu. Nechci být sentimentální, ale my ostatní, kteří to máme trochu jinak, jsme zchudli, řekl bych. Anebo prostě si jen začínáme uvědomovat, že nenávratně přicházíme o své dětství? Ať tak či onak, pokrok nezastavíš. Pohupující se policajty či čihátka, chcete-li, vidím pod pruty u našich vod čím dál méně. A člověku to tak nějak ani nepřijde. V tom shonu okolo nás se děje spousta věcí a přijímáme je prostě tak, jak jsou. Jen čas od času se zastavíme a zamyslíme nad tím, co bylo, je a bude. Nikdo z nás není vědma a do budoucnosti můžeme jen těžko nahlédnout. Co bude dál? Jak se bude rybaření vyvíjet? Budou se v daleké budoucnosti ještě vůbec chytat ryby, anebo se tato zábava jako nehumánní zakáže a bude se na ni pohlížet jako na barbarství, které se „tenkrát“ dělo?

Nevím. Žiji tím, co je dnes, ale musím říct, že i můj pohled na rybaření se mění a myslím, že se to nestalo jen mně. Současně mě baví sledovat nové trendy a zkoušet nové věci a to je dobře. Protože, když se přestanete zajímat o budoucnost a začnete žít jen minulostí, je to prakticky začátek konce, a proto žádný návrat k zavěšeným signalizačním pomůckám na vlasci neplánuji. Ovšem zkusit si to po letech bylo zase docela fajn…