Biologie ryb-Nervová soustava a bolest

- Tomáš Lotocki

V příštích několika článcích našeho seriálu se zaměříme na činnost nervové soustavy a jednotlivých smyslových ústrojí ryb. Na jakou vzdálenost ryby vidí? Proč mají například štiky nebo oukleje oči velké a úhoři nebo mníci oči malé? Proč je záběr kaprů v první fázi většinou jemný a opatrný, jako by si ryba chtěla nástrahu, dříve než ji pozře, pořádně vychutnat? To jsou jen některé z otázek, jaké si musí čas od času položit každý zvídavý rybář a na něž budeme hledat v našich článcích postupně odpovědi. Funkce nervové soustavy a smyslových ústrojí zkrátka zásadním způsobem ovlivňují chování ryb, a to i vůči nám rybářům a našim nástrahám. Lépe jim porozumět neznamená tedy jen rozšířit naše teoretické vědění v oblasti života a chování ryb, ale především získat nové důležité zkušenosti, které můžeme posléze při samotném rybolovu prakticky využít.

Ještě než si odpovíme na to, jak dobře jednotlivé druhy ryb vidí, slyší nebo jakým způsobem vnímají vůně, však zaměříme svoji pozornost na samotnou nervovou soustavu, na jejíž činnosti je správná funkce jednotlivých smyslových ústrojí závislá. Na závěr tohoto článku se pak budeme věnovat zajímavému tématu, které se také lovu na udici bezprostředně dotýká, a to je vnímání bolesti rybami.


Schematický řez rybím mozkem: 1 čichový lalok předního mozku, 2 mezimozek, 3 přední mozek, 4 střední mozek, 5 zadní mozek, 6 prodloužená mícha, 7 mezimozek, 8 hypofýza

Nervová soustava

Nervová soustava slouží k zachycení a zpracování podnětů působících na organizmus a zajištění odpovídajících reakcí na ně. Tím se podobá endokrinní (hormonální) soustavě, která je také s nervovou soustavou významně funkčně propojena. Na rozdíl od činnosti hormonů, které pracují pomalu a uplatňují se hlavně při regulacích dlouhodobého charakteru, pracuje nervová soustava okamžitě, a tak je vhodnější k přenosu informací, které vyžadují rychlou koordinovanou reakci. Ryby mají tzv. pravou nervovou soustavu, kterou tvoří centrální nervová soustava (mozek a mícha) a periferní nervová soustava (mozkové a míšní nervy). Samostatnou kapitolou je pak autonomní (vegetativní) nervstvo, které je nezávislé na vůli jedince a kontroluje činnost jednotlivých vnitřních orgánů.

Centrální nervová soustava

Mozek

Mozek je základním orgánem všech obratlovců (i některých bezobratlých), který slouží jako organizační a řídicí centrum nervové soustavy. Z buněčného hlediska se skládá především z nervových buněk, tzv. neuronů. Všechny mozky obratlovců jsou vzájemně homologické a vyvinuly se z mozku předka obratlovců. Přesto jsou v podobě a velikosti mozků mezi jednotlivými obratlovci značné rozdíly.


Mozek štiky je velmi malý, představuje jen zhruba 0,07 % hmotnosti jejího těla

Ryby mají oproti vyšším obratlovcům, jako jsou ptáci nebo savci, mozek velmi malý. Zatímco lidský mozek představuje zhruba 2 % tělesné hmotnosti jedince, u ryb je to jen zhruba setina procenta tělesné hmotnosti. Z hlediska jeho celkové váhy mají tedy ryby asi dvacettisíckrát lehčí mozek, než máme my lidé. A například štika, vrcholový vodní predátor vybavený dokonalými loveckými smysly a zabijáckými instinkty, má mozek ještě menší: představuje jen zhruba 0,07 % tělesné hmotnosti těla štiky.

Rybí mozek je na povrchu hladký. Nachází se v lebeční dutině, kde je chráněn mozkovými plenami, tukovým pojivem a mozkomíšním mokem. Podobně jako u ostatních obratlovců je tvořen pěti částmi - předním mozkem, mezimozkem, středním mozkem, mozečkem a prodlouženou míchou). V porovnání s mozky ptáků nebo savců mají však jednotlivé části mozků ryb velmi rozdílný tvar i rozměry.

Přední (koncový) mozek je u kostnatých ryb velmi malý. Skládá se především z čichového centra a jeho rozvoj závisí na způsobu, jakým konkrétní rybí druh čich využívá. Mozkové hemisféry jsou nepatrné a šedá mozková kůra zcela chybí.

Mezimozek řídí propojení mezi nervovou a endokrinní soustavou. Svrchu je krytý středním mozkem. Součástí mezimozku je epifýza, která ovlivňuje pigmentaci buněk, a také hypofýza (podvěsek mozkový) využívaná při umělé reprodukci. Ve zpracovnách ryb se hypofýza vypreparovává a ukládá do etanolu na vysušení. Po aplikaci takovéhoto výtažku jsme pak schopni připravit větší počet ryb na výtěr v jednotnou dobu.

Střední mozek představuje největší část mozku ryb. Je zde umístěno centrum zraku. Společně s mozečkem koordinuje střední mozek pohyb, rovnováhu těla a svalové napětí.


Mozeček je nejvíce rozvinutý u rychlých a vytrvalých plavců, jako jsou například mořské makrely

Mozeček leží nad prodlouženou míchou a u jednotlivých druhů ryb se jeho tvar a velikost liší. Nejvíce je rozvinutý u rychlých a vytrvalých plavců, má velký význam při pohybové orientaci ryby v prostoru. Funkčně zajišťuje především koordinaci rovnováhy a napětí kosterního svalstva na základě smyslových vjemů.

Prodloužená mícha připomíná tvarem a uspořádáním páteřní míchu. Uvnitř se nachází čtvrtá mozková komora, v níž jsou uložena centra pro dýchání a regulaci chromatoforů, sluchové centrum a centrum pro příjem impulzů z postranní čáry. Respirační centrum reguluje všechny dýchací pohyby, přičemž existuje úzká vazba mezi chemickým složením krve a dýchacím centrem, řízená především koncentrací CO2. Na jeho vysokou koncentraci v krvi je citlivé i centrum regulující chromatofory. Proto při nahromadění CO2 v krvi dochází ke zblednutí ryby, které je průvodním jevem dušení.


V prodloužené míše se nachází také centrum dýchání a regulace chromatoforů. Při nahromadění CO2 v krvi dochází ke zblednutí ryby jako průvodnímu jevu dušení

Páteřní mícha je pokračováním prodloužené míchy. Umístěna je v páteřním kanále a směrem k ocasu se ztenčuje. Je chráněna dvěma obaly. Povrch je tvořen bílou hmotou (nervová vlákna), vnitřní část šedou hmotou (neurony), středem míchy probíhá míšní kanál. Z míchy vycházejí míšní nervy, které především koordinují pohyby těla. Jakmile tedy dojde k porušení páteřní míchy, ryby ztrácejí rovnováhu.

Periferní nervová soustava

Tvoří ji mozkové a míšní nervy, které spojují centrální nervovou soustavu (tj. mozek a páteřní míchu) s tělními orgány.


Mozkové nervy inervují také ústa a dutinu ústní. Zda však ryba při průniku háčku do kůže vnímá i bolest, je stále předmětem sporů

Mozkové nervy

Ryby mají deset párů mozkových nervů:
Nerv čichový vychází z předního mozku a končí v čichových jamkách.
Nerv zrakový vychází z mezimozku a končí v sítnici oka. Vlákna tohoto nervu se vzájemně kříží, takže levý nerv vede k pravému oku a obráceně.
Nerv okohybný je motorický nerv očních svalů, vychází ze středního mozku.
Nerv kladkový je motorický nerv očních svalů, vychází rovněž ze středního mozku.

Dalších šest párů nervů vychází z prodloužené míchy a má v ní svá centra:
Nerv trojklanný se skládá ze tří částí. Jedná se o výhradně senzitivní nerv přenášející vzruchy ze smyslových kožních orgánů přední a horní části hlavy.
Nerv odtažitý je motorickým nervem vnějších párových svalů oka.
Nerv lícní je senzitivní a částečně motorický nerv inervující systém postranní čáry, hmatové smysly úst, část kůže na hlavě a část svaloviny hlavy (motorické svaly jazylkového oblouku).
Nerv rovnovážně sluchový je senzitivní nerv inervující statoakustický orgán.
Nerv jazykohltanový inervuje svaly prvního žaberního oblouku, smyslová tělíska v kůži a v ústech.
Nerv bloudivý obsahuje senzitivní i motorická nervová vlákna zasahující do různých částí těla. Inervuje postranní čáru, ústa, svaly žaberních oblouků, dotykové smysly kůže a vnitřní orgány.

Míšní nervy

Jsou tvořeny podobně jako u vyšších obratlovců dorzálními a ventrálními kořeny, které se spojují a vytvářejí jeden míšní nerv. Vlákna dorzálního kořene jsou senzitivní,vlákna ventrálního pak motorická - po spojení kořenů vznikají tři větve: dorzální, ventrální a viscerální. Dorzální a ventrální inervují kůži a svalovinu trupu. Viscerální větve inervují vnitřní orgány, krevní cesty a podílejí se i na vytváření autonomní nervové soustavy.

Počet párů míšních nervů vycházejících z páteřní míchy je druhově specifický a odpovídá přesně počtu obratlů daného druhu.

Autonomní nervová soustava

Autonomní nebo také vegetativní nervová soustava je součástí periferního nervového systému, jedná se však o její funkčně odlišenou část, značně nezávislou na centrální nervové soustavě, protože má vlastní ganglia (nervové uzliny tvořené shlukem neuronů), která jsou uspořádána ve dvojicích pod páteří a vzájemně spojena nervovým okruhem. Funkčně představují tzv. sympatikus. Ten koordinuje funkce jednotlivých složek těla v jeden celek. Úlohou autonomní nervové soustavy je udržovat optimální vnitřní podmínky organizmu. Autonomní nervová soustava inervuje hladkou svalovinu, srdce, svalstvo cév, endokrinní žlázy, ale třeba i chromatofory v kůži.


Při pokusech s vnímáním bolesti byla pstruhům duhovým do úst injekčně vstřikována kyselina octová. Výsledky pokusu jsou však interpretovány různě

Vnímají ryby bolest?

V souvislosti s činností mozku a nervové soustavy se nabízí zajímavá otázka, zda a jakým způsobem ryby vnímají bolest. Toto téma budí nejen mezi odbornou veřejností velké vášně a dá se říct, že je i příčinou negativního vnímání rybářů určitou částí veřejnosti: „Vy těm rybám ubližujete, a i když je pak třeba pouštíte, způsobujete jim zbytečnou bolest!“ To jsou kritická slova, která na naši adresu padají nejen ze strany zarytých ochránců zvířat, ale i od mnoha běžných lidí. Je tomu ale doopravdy tak? Způsobují skutečně naše háčky či trojháčky rybám stav, který nazýváme bolestí?

Otázka vnímání bolesti je velmi složitá, zejména proto, že bolest není nemoc, kterou by bylo možné jasně definovat a diagnostikovat, ale psychický stav. Bolest nejčastěji vzniká v důsledku takových poškozujících účinků na organizmus, které ohrožují jeho existenci nebo celistvost, případně vzniká jako příznak poruchy normálního průběhu fyziologických procesů. Může však mít i čistě psychické příčiny. Pocity bolesti vznikají v centrálním nervovém systému spojením procesů začínajících v receptorech kůže nebo vnitřních orgánů, od nichž se impulzy dostávají do mozku. Samotné vnímání bolesti je nesmírně komplikovaný proces zahrnující jak aktivaci receptorů vnímajících bolest, tzv. nociceptorů, tak specifických oblastí v mozku, které tento vzruch zpracovávající a zodpovídají za následnou reakci organizmu.


U ryb unikajících s háčkem v ústech lze zaznamenat tytéž reakce jako u ryb, kterým se při dýchání nebo při sbírání potravy dostaly do úst přirozenou cestou nežádoucí předměty

Vnímání bolesti je značně subjektivní a má hned několik definicí. Z fyziologického hlediska je bolest přenášena především dvěma typy vláken: první typ vláken vnímá ostrou, jasně ohraničenou bolest, vzniklou náhle, například při úrazu. Druhý typ vláken je zodpovědný za pomalý přenos přetrvávající difuzní bolesti, jedná se tedy o tupou a rozptýlenou bolest. Zajímavé je, že z anatomického hlediska ryby disponují především vlákny pro okamžité rozeznání bolesti. Naopak receptory pro vnímání tupé, rozptýlené bolesti jsou zastoupeny velice řídce. Může nás ale vést tato skutečnost ke konstatování, že ryby jsou schopny minimálně ostrou, akutní bolest opravdu vnímat?

Někteří ochránci zvířat argumentují tím, že ryby mají natolik vyvinutý mozek, že mohou vnímat bolest úplně stejně jako my savci. Realita je však zřejmě poněkud jiná. Je totiž nutné umět rozlišit samotné rozpoznání vzruchu od jeho komplexní analýzy v mozku, vedoucí až k reakci. A právě specifické oblasti mozku, které zpracovávají bolest, jaké máme my savci, dosud nebyly u ryb objeveny. Tyto regiony, které nám umožňují vnímat bolest, se nacházejí právě v těch oblastech mozku, které nejsou u ryb příliš rozvinuty.


Lipana lze ulovit už několik minut po předchozím záběru - někdy i s utrženou muškou v tlamce

Problém samozřejmě také je, že výzkum bolesti je dobře interpretovatelný u lidí, kde dokážeme na základě odpovědí vyšetřovaného zjistit, kdy pociťuje bolest a kdy ne. U zvířat se mnohdy můžeme jen domnívat, zda skutečně pociťují bolest či zda pouze došlo k aktivaci receptorů bolesti. Ryba navíc nemá hlas, takže nám nemohou pomoct ani vnější projevy, jako je nářek. I proto byly také některé pokusy s vnímáním bolesti ryb interpretovány různým způsobem.

Týká se to například pokusů se pstruhy duhovými, při nichž byly rybám injekčně vstřikovány do tlam kyselina octová či včelí jed. Chování pstruhů se prý rázem změnilo. Ryby nepřijímaly žádnou potravu, kolébaly se, byly nervózní a neustále si tlamy otíraly o stěny nádrže. Podle ochránců zvířat jde o zřejmý důkaz toho, že ryby cítily bolest. Jenže pokusy se dají interpretovat i zcela jinak: pstruzi totiž po injekci neměli tendenci schovat se do úkrytů a potravu normálně přijímali už po třech hodinách od přijetí látky. Když byl navíc proveden podobný experiment u kapra, nedošlo ani ke vzrůstu koncentrace stresových hormonů v krvi, což je předpoklad toho, že ryba vnímá bolest.


Dravci běžně loví ryby s ostrými ploutevními paprsky, jako mají například okouni

I pokusy, u nichž bylo využito praktických situací při lovu ryb, vedly vědce spíše k závěru, že vnímání bolesti není u ryb příliš rozvinuto. Bylo potvrzeno, že ryba s háčkem zapíchnutým na okraji úst a na volném vlasci nejprve rychle uniká, otevírá široce ústa a třepe hlavou. Jsou to tytéž pohyby či reakce, jaké vidíme u ryb, kterým se při dýchání nebo při sbírání potravy dostaly do úst nežádoucí předměty. Nejedná se tedy o projevy bolesti jako takové. Proto nás nemusí překvapit, že takto voděná ryba sbírá často po několika minutách znovu potravu, a dokonce i znovu zabere. Štika, která utekla z udice, vezme nástrahu třeba hned po dalším nahození. Chytit lipana deset minut po utržení i s muškou v tlamě také není nikterak vzácné.

Ostatně běžnou součástí potrav dravců i v našich vodách jsou ryby s tvrdými a ostrými ploutevními paprsky (okoun, ježdík, vranka), které je nutně píchají obdobně jako rybářské háčky. Dravce však rozhodně tato skutečnost od jejich konzumace nikterak neodrazuje.

Tato fakta nás však rozhodně nesmí vést k závěru, že bychom se k rybám měli při lovu chovat méně šetrně a ohleduplně. To, že ryby zřejmě necítí bolest jako my lidé, neznamená, že jim nemůžeme způsobit špatným zacházení vážné zranění, či dokonce smrt. Navíc je tu i faktor stresový, který může rybu též poškodit, nebo dokonce zabít. Chovejme se proto k rybě vždy s maximální úctou a respektem, bez ohledu na to, zda ji náš háček zapíchnutý v ústní dutině bolí, či nikoli.

Text: Tomáš Lotocki, s přispěním Lukáše Vetešníka
Foto: autoři, Milan Rozsypal

Prameny:
Baruš V., Oliva O., kolektiv autorů (1995). Mihulovci (Petromyzontes) a ryby (Osteichthyes) 1 a 2, Academia.
Hanel L., Lusk S. (2005). Ryby a mihule České republiky, ČSOP Vlašim.

Autor: Tomáš Lotocki

Diskuse k článku (13 reakcí)

Přečteno: 15 738x
Průměrná známka: 1.02

NBiologie ryb - Smyslová ústrojí - zrak

Rybí smysly jsou velmi dobře vyvinuty a vyznačují se selektivností, což znamená, že přijímají jen takový podnět, který je pro ně adekvátní.