Biologie ryb - Smyslová ústrojí - zrak

- Tomáš Lotocki

V příštích pěti dílech našeho seriálu se zaměříme na činnost jednotlivých článků smyslové soustavy ryb. Tyto texty budou mít poněkud jinou podobu než předešlé díly našeho seriálu, a to především v tom ohledu, že jednotlivá témata budeme mnohem více nahlížet z rybářského hlediska. Toto téma se totiž mimo jiné bytostně dotýká samotné podstaty lovu ryb. Život na této planetě je postaven na schopnosti přijímat informace ze svého okolí a organizmus, který umí tyto informace nejlépe a nejúčinněji interpretovat, získává převahu nad svým okolím. Stává se úspěšným lovcem nebo naopak predátorům zdárně uniká.


Díky očím posezeným více vpředu hlavy vidí štiky relativně dobře i do dálky

Informace ze svého okolí přijímáme prostřednictvím smyslů. Smyslová soustava pracuje už při našem narození, avšak zrakové, sluchové či hmatové informace v té době ještě nejsme schopni správně interpretovat. Vývoj organizmů je dlouhým procesem učení se postaveným na smyslovém poznání. Učí se rybáři, aby byli úspěšnějšími lovci, učí se ryby, aby unikly zubům predátorů i našim nástrahám. Abychom nad rybami zvítězili a nachytali jich co nejvíce, musíme dobře vědět, jak fungují jejich smysly - jak reagují na zvuk vábničky, na barvu twisteru, pachovou stopu návnady… Vydejme se tedy na cestu do světa rybích smyslů. Řekněme si, v čem pracují stejně a v čem se naopak liší od těch lidských, a zaměřme se na konkrétní poznatky, které nám mohou pomoct i při samotném rybolovu.

Smysly

Jak už bylo řečeno, smysl je schopnost organizmu přijímat určitý druh informací z okolí - např. koncentraci chemické látky v ovzduší či ve vodě, přítomnost světla nebo charakteristiku vlnění okolního vzduchu. Tato informace je většinou přijímána specializovaným orgánem, který se pak označuje jako smyslový. Přítomnost či nepřítomnost a stupeň rozvinutí určitého smyslu u konkrétního biologického druhu závisí především na způsobu jeho života. Například dravci mívají většinou velmi dobrý zrak, mrchožrouti zase výborný čich.

Tradičně se rozlišuje pět základních smyslů: chuť, čich, sluch, hmat a zrak. Toto rozdělení používali už staří Řekové, ostatně z něj vychází i fráze „mít všech pět pohromadě“. Všech pět základních smyslů má své receptory, které umožňují organizmu vnímat své okolí. Různí živočichové mohou mít smysly - s odpovídajícími receptory - stejné jako člověk. Kromě toho však mají někteří živočichové také smysly, které člověku nebyly dány. Umožňují jim například vnímání magnetického či elektrického pole nebo tepelného záření. S těmito zvláštními smysly se setkáváme také u ryb.

Smyslové ústrojí ryb

Smysly umožňují rybám orientovat se v prostředí, vyhledávat potravu, zajišťovat si bezpečí a jsou důležité i pro rozmnožování. To, jak dobře je určitý smyslový orgán u ryby rozvinutý, rozhoduje tedy například o tom, jakým způsobem ryba přijímá potravu či zda je aktivní ve dne, nebo v noci.

Rybí smysly jsou velmi dobře vyvinuty a vyznačují se selektivností, což znamená, že přijímají jen takový podnět, který je pro ně adekvátní.

Smyslové ústrojí u ryb dělíme na zrakové, statoakustické, čichové, chuťové, hmatové a postranní čáry.

Zrakové ústrojí

Rybí zrak je uzpůsoben životu ve vodním prostředí, umožňuje prostorové vidění a skvělé vnímání byť jen nepatrného pohybu ve vodě. Orgánem zraku je u ryb stejně jako u jiných živočichů oko. To se u ryb dost podstatně liší od oka člověka i ostatních savců. Rozdíly jsou dány především skutečností, že ryby se pohybují ve vodním prostředí. Rybí oči nevystupují z lebky, jsou poměrně dobře pohyblivé, nacházejí se po stranách hlavy a nemají slzné kanálky - jejich součástí jsou však slizové žlázy. Také jim chybějí víčka - svislá víčka můžeme pozorovat jen u sleďovitých ryb, plní však zcela jinou funkci než u savců - chrání oči při rychlém pohybu ve vodě. Rybí oko musí fungovat v obtížnějších a různorodějších podmínkách než oko suchozemských živočichů. 90 % světla dopadajícího na vodní hladinu se odráží zpět, takže rybí oko musí být schopné pracovat v nepoměrně horších světelných podmínkách. Proto má velkou zornici, která propouští nejvyšší možné množství světla. Při měnící se intenzitě světla se zornice většinou nerozšiřuje ani nesmršťuje, přesto ryby dokážou po čase přizpůsobit zrak výrazným světelným změnám, např. přílivu kalné vody, ostrému světlu reflektoru apod.


Schematický průřez rybím okem: 1 rohovka (1a autochtonní vrstva, 1b sklerální vrstva, 1c dermální vrstva, 1d spojivka), 2. prstenčitě uspořádané vazivo iridokorneálního úhlu, 3. speciální sval umožňující zaostřování, 4. srpkovitý výběžek čočky, 5. vrstva mezi cévnatkou a bělimou tvořená krystalky guaninu, 6. duhovka, 7. zrakový nerv, 8. bělima, 9. chrupavka bělimy, 10. chorioidální žláza, 11. cévnatka, 12. epichorioidální lymfatický prostor, 13. sítnice, 14. vazivový závěsný aparát čočky, 15. čočka

Hlavní části rybího oka

Rohovka je průhledná vrstvička v přední části oka, která je bez krevních cév a chrání zrakový orgán před poškozením. U ryb, které žijí u dna (vranka, hlaváč), je rohovka kvůli větší ochraně dalších částí oka tvořena dvěma vrstvami. Prostor mezi oběma vrstvami je vyplněn tekutinou.

Bělima je tuhý a neprůhledný oční obal, který zvyšuje pevnost oka. Nalézá se na obvodu oka a je tvořen vazivovou tkání, která je ještě vyztužena chrupavkou.

Cévnatka je vrstva oka pod bělimou, která je bohatě prokrvená. Slouží k výživě oka. V cévnatce se nachází speciální žláza, která slouží k regulaci tlaku kyslíku v očích, zejména u mořských druhů ryb. U některých druhů jsou mezi bělimou a cévnatkou přítomny krystalky guaninu, které odrážejí světlo zpět na sítnici a způsobují např. typický lesk očí u candáta.


Plotici od perlína můžeme rozpoznat i podle sytě oranžově zbarvené duhovky

V přední části oka přechází cévnatka v duhovku, která leží pod rohovkou. Duhovka je bohatě pigmentovaná a prokrvená. Zbarvení duhovky je druhově rozdílné a představuje pomocný znak při rozlišování ryb (např. určení plotice a perlína).

Zornice (též panenka, zřítelnice či pupila) je otvor pro čočku. Je uložený ve střední části duhovky. Zornice ryb je poměrně velká a například u některých paryb (žraloků) i velmi pohyblivá. Mezi kostnatými rybami má naproti tomu zornici pohyblivou jen několik málo druhů (např. úhoř říční).

Sítnice je vnitřní vrstva oka, která leží pod cévnatkou. Je sídlem fotorecepce (neboli vidění) a obsahuje světločivné buňky (tyčinky a čípky), jejichž počet a velikost závisí na druhu ryb. Ryby, které loví v noci a za šera, mají větší množství tyčinek. Naproti tomu ryby aktivní hlavně ve dne mají převahu čípků a jen nepatrné množství tyčinek. Například mník jednovousý má na stejné ploše sítnice 260 malých tyčinek, štika obecná 18 velkých. Čípky též umožňují rybám barevné vidění, které si více rozebereme později. V sítnici se také větví vlákna zrakového nervu, který vystupuje z oka v místě tzv. slepé skvrny.

Čočka má u ryb kulovitý tvar a je zavěšena na rozhraní mezi cévnatkou a duhovkou. Díky tvaru čočky jsou rybí oči krátkozraké. V závislosti na druhu se uvádí, že vidění ryby odpovídá 3-25 dioptriím. Zaostřování oka na delší vzdálenosti umožňuje pohyb čočky směrem k sítnici za pomoci speciálního svalu. Tuto schopnost mají nejlépe vyvinutou ryby s vizuální potravní orientací (štika, bolen apod.).


Úhoř má oči malé a zakrnělé - je zřejmé, že tato ryba se řídí spíše jinými smysly než zrakem

Sklivec je bezbarvé rosolovité těleso s řídkou vláknitou strukturou, které vyplňuje vnitřní část oka.

Velikost očí

Velikost oka je druhově charakteristická a závisí na způsobu života a potravní orientaci. Ryby s denní aktivitou mají oči velké, neboť vyhledávají potravu zrakem (např. štika, cejn, lipan). Zvláště důležitou roli hraje zrak při vyhledávání potravy u planktonofágů (ryby živící se planktonem, tolstolobik, síhové, apod.). Naopak malé oči mají druhy s noční aktivitou, které k vyhledávání potravy využívají jiné smysly, především čich (např. sumec, mník, úhoř). Dá se tedy říct, že velikost oka signalizuje zrakové schopnosti daného druhu.


Rybí oči mají velkou zornici propouštějící co možná největší množství světla

Vidění ryby ve vodním prostředí

Už jsme si řekli, že ryby jsou vzhledem ke tvaru čočky poměrně krátkozraké. Viditelnost pod hladinou je podstatně horší než v suchozemské atmosféře, to znamená, že ryby mohou vidět dobře do vzdálenosti pěti, maximálně deseti metrů. Lépe do dálky vidí ryby, které mají oči umístěny více vepředu (štika, okoun, pstruh apod.). Rybí oči jsou umístěny po stranách hlavy, takže směrem dopředu vytvářejí binokulární zorné pole (umožňuje současné pozorování oběma očima). Prostorové vidění je důležité zvlášť pro dravce, kteří potřebují před útokem na kořist přesně odhadnout její vzdálenost. Na poloze očí závisí šířka zrakového úhlu. Čočka je v rybím oku umístěna poměrně blízko rohovky a oko je značně pohyblivé, proto je šířka zrakového úhlu relativně velká - horizontálně vidí ryby až do úhlu 170° a ve vertikální rovině až do úhlu 150°. Naopak slepé zóny, kam většina ryb nevidí vůbec, leží těsně před tlamou a pak za ocasem. Zde však rybě pomáhají další smyslová ústrojí, jako je například postranní čára.


Zorné pole ryby

Přestože je zrak pro většinu ryb velmi důležitým smyslem, neznamená to, že slepá ryba nemůže ve volné přírodě dlouhodobě přežít (existují dokonce některé jeskynní druhy ryb, které jsou slepé od narození). Možná i vy jste se už při lovu setkali s rybou, která ať už z důvodu zranění, či nemoci přišla o zrak. Takto postiženou rybu poznáme i podle tmavšího zbarvení - barva těla se totiž přizpůsobuje tomu, co ryba vidí, v tomto případě respektive nevidí (ryby žijící skutečně ve tmě, jako například zmíněné jeskynní ryby, mají zbarvení naopak světlé). Slepé rybě pak dlouhodobé přežití umožnuje činnost dalších smyslů, především proudového orgánu v postranní čáře.

Vidění ryb nad hladinou

Ryba svět nad hladinou nevidí příliš ostře - vnímá v podstatě jen obrysy. To však rozhodně neznamená, že by si rybář neměl dávat pozor, aby nebyl rybou spatřen. Pohled ryby z vody nad hladinu můžeme připodobnit k pohledu přes kruhové okno kolmo nahoru. Díky lomu světla však mohou ryby vidět více, než jen to, co se děje přímo nad jejich hlavami. Zorný úhel se totiž rozšiřuje a prostor, který ryba monitoruje, má šíři 97,6°. Dost na to, aby se rybář operující na břehu dostal do zorného pole ryby. Takový lovec, pokud je například pestře oblečený a dělá rychlé pohyby, může pak rybu velmi snadno vyplašit.


Pstruh vnímá zrakem i to, co se děje nad hladinou - při lovu se proto musíme velmi dobře krýt

Barevné vidění

Jedna z nejpraktičtějších otázek, jakou si v souvislosti s viděním ryb musí pokládat každý rybář, se týká vnímání barev, a tedy i barev našich nástrah. Je vědecky prokázané, že ryba spolehlivě rozeznává barvy, dokonce i odstíny jedné barvy. Ryby jsou dokonce schopny vnímat i část ultrafialového a infračerveného spektra, což mohou vyhodnotit jako další odstíny barev. Oči ryb žijících v našich podmínkách jsou vyladěny zejména na zelené a oranžové odstíny barev, které jsou ve sladké vodě nejběžnější. Centrum barevného vidění, jak už jsme uvedli výše, se nalézá v sítnici, která obsahuje dva druhy receptorů - tyčinky (pro černobílé vidění) a čípky (pro barevné vidění). Počet těchto receptorů a jejich velikost se liší podle druhu ryby. Ryby s denní aktivitou mají více čípků, ryby s noční aktivitou mají naopak více tyčinek. Je tedy nepochybné, že schopnost barevného vidění je druhově specifická a liší se zejména podle způsobu života jednotlivých druhů - druhy aktivní ve dne vidí barevně mnohem lépe než druhy žijící nočním životem.


Velké oči jelce tlouště ukazují na to, že se jedná o rybu s dobře vyvinutým zrakem

Zrak ryb a sportovní rybolov

Jak už jsme si řekli, poznatky o smyslovém chování ryb můžeme velice dobře uplatnit v rybářské praxi. Z toho, co víme o rybím zraku, vyplývá zejména potřeba chovat se při lovu tak, aby nás ryby nezpozorovaly, a předkládat nástrahy, které budou pro jejich oči příjemné, ať už svým přirozeným chováním ve vodě, pohybem, nebo barvou.

Potřeba chovat se při lovu co možná nejméně nápadně vzrůstá zejména na malých a mělkých vodách. Zde i pouhý stín lovce dopadající na hladinu může ryby vyplašit. Své by o tom jistě uměl říct každý pstruhař. Jedna ze základních pouček při lovu pstruhů nám ukládá jít či brodit proti proudu toku. Je tomu tak proto, že i ryby se většinou staví automaticky proti proudu, jsou k nám tedy „otočené zády“, takže nás si nás hůř všimnou. Při lovu přívlačí nebo muškařením je třeba umět využít momentu překvapení v okamžiku, kdy se nástraha dostane do zorného pole ryby.

Ryba prozkoumává zrakem své okolí a dobře ví, jak se předměty v jejím přirozeném prostředí chovají. Pokud ji chceme přimět k záběru, musíme jí předložit nástrahu způsobem, který co nejlépe odpovídá její smyslové zkušenosti. Celá sestava proto musí být maximálně vyvážená a uzpůsobená danému prostředí. Už příliš silný vlasec nebo lanko může rybu od záběru odradit (zejména v čisté prosvětlené vodě). To samé platí o nepřirozeně vypadající nebo nepřirozeně se pohybující nástraze (masný červ nastražený na velkém háčku, příliš rychle vedená třpytka apod.).


O tom, jaká barva nástrah je nejlepší například na candáty, povedou rybáři zřejmě věčné spory

Snad nejvíce polemik se mezi rybáři, zejména vláčkaři, vede o to, nakolik o našem úspěchu rozhoduje barva nástrahy. Škála pohledů se různí od pedantického lpění na každém vizuálním detailu po naprostou bagatelizaci tématu barvy nástrah. Najít univerzální odpověď a zvolit nejlepší barvu pro wobbler či twister pochopitelně není možné. Problematika barevného vidění je složitá a komplexní a dotýká se otázky šíření světla ve vodě a citlivosti rybího oka na světlo různých vlnových délek.

Jak už bylo řečeno, každý druh je vůči barvám vnímavý jinak a navíc si nikdy nemůžeme být jistí tím, že na vizuální efekt ryba zareaguje zrovna podle našich představ. Zcela obecně se snad dá říct, že barva nástrahy, ale třeba i vlasce, hraje důležitou roli při lovu ryb s dobrým viděním (štika, bolen, tloušť, pstruh atd.) v denním světle a v mělké, čisté a prosvětlené vodě. Naopak při chytání ve výrazně zkalené vodě, za šera a za tmy, ve velké hloubce nebo při lovu ryb se špatným zrakem (sumec, úhoř, mník) barva příliš důležitou roli nehraje.

Mnoho rybářů se uchyluje k univerzálnímu pravidlu, že do čisté vody jsou nejlepší nástrahy přirozené barvy, zatímco ve zkalené vodě či za šera lépe fungují barvy pestré. Obecně to snad platí, ale samozřejmě i zde existuje mnoho proměnných a výjimek, které příslovečně potvrzují pravidlo. Každý vláčkař však určitě potvrdí, že například v průzračné vodě velmi dobře funguje tmavá (černá) barva, v hodně prosluněné vodě pak nástrahy v barvě mědi. Plavačkáři zase vědí, že zejména v zimě je zapotřebí používat vnadicí směsi tmavé barvy, protože světlé krmení v čisté ledové vodě ryby odrazuje.

Do konkrétní debaty, která barva se nejvíce líbí například candátovi, se však v tomto článku nepustíme. Zcela věrohodně tyto otázky nedokáže zodpovědět ani současná věda, ani rybářská praxe. A to je koneckonců dobře. Vždyť co by zbylo z kouzla rybařiny, kdybychom všechna tajemství a hádanky, jimiž se zaobírá rybářova mysl, zčistajasna rozluštili a zodpověděli.

Text: Tomáš Lotocki
Foto: autor, Karel Halačka
Ilustrace: Jana Hauskrechtová

Autor: Tomáš Lotocki

Diskuse k článku (0 reakcí)

Přečteno: 10 922x
Průměrná známka: 1.04

NBiologie ryb - Statoakustické ústrojí

Z našich dravců je nejlepším sluchem obdařený sumec velký. Jakýkoli náš pohyb či pouhé plesknutí dlaní může sumce vyrušit až do vzdálenosti několika desítek metrů.

NBiologie ryb-Nervová soustava a bolest

Lipana lze ulovit už několik minut po předchozím záběru - někdy i s utrženou muškou v tlamce