Komu chybí úcta k rybám, není rybář!

- Milan Tychler

Jsou ryby oblíbené i neoblíbené, což je pro mě jako rybáře jen těžko pochopitelné. Rybář, tedy skutečný rybář, i když se zabývá jen jednou z mnoha rybářských technik a preferuje lov určitého druhu ryb, přece musí minimálně ctít a respektovat i ty nejmenší rybky. Dokonce i ty, které se někde přemnožily a vytvořily zakrslou formu. Každá rybka má v přírodě své místo a zaslouží si úctu, i když je jen jednou z mnoha a pravděpodobně poslouží „pouze“ jako potrava nějakého dravce nebo volavky.

Každou chvíli se setkávám s jednou věcí a musím říct, že mi to začíná být dost nepříjemné. Předesílám, že nemám absolutně nic proti těm, co se zabývají lovem kaprů. Sám je také chytám, ale vadí mi tu jedna věc, totiž ta, že spousta rybářů dělá opravdovým kaprařům jen ostudu.


I tahle rybka má ve vodě své místo

U vody se to jen hemží skupinkami, které se nazývají kaprařskými týmy. Bivaky mají obložené krmením, stojany, pípáky, výbavu za tisíce a v očích touhu ulovit velkého kapra. Sedí, povídají si, pozvou vás na kafe, jsou milí. Pak přijde chvilka, kdy to pípne. Následuje zaseknutí a rychlé přitažení menšího cejna ke břehu. V tu chvíli se milý rybář změní v nepříjemného člověka a cejn letí velkým obloukem zpět do vody… Kdyby to byl kapr, bude ho dotyčný hýčkat na podložce, aby mu proboha šupinka neupadla a aby se neotlačil, bude ho polévat, aby neoschl, zatírat ranky dezinfekcí a já nevím co všechno. Jenže tohle u mě nejsou rybáři. Jsou to jen lidé, kteří dělají nějaká gesta, pózy, snaží se zviditelnit, ale ve skutečnosti by měli přijít o povolenky pro nešetrné chování k rybám. Už jsem zažil i to, že se fotili s kaprem tak dlouho, až to nepřežil.

Na takového rybáře, a nemusí to být zrovna žádný kaprař, narazí každý. S házením ryb do vody, vláčením po zemi, pokládáním do štěrku, písku a podobně se setkáváme všichni. Když se nad tím zamyslím, oni ti „nepovedení“ kapraři zase až tolik škody nenadělají, protože se ke kaprům chovají pěkně a ostatních ryb nijak moc nechytí. Mnohem horší jsou ti, kdo nemají úctu ani k malým kaprům.


Tohle si ryba sama neudělá

Kdysi jsem seděl u jedné pískovny a chytal cejny a plotice. Protože tam bylo málo vody, dalo se pohodlně sedět až u vody na štěrku. Dno se tu svažuje velmi pozvolna, a tak pokud nechcete větší rybu táhnout v pár centimetrech vody po štěrku, musíte prostě vstát a vzít rybu do podběráku. Rybky braly pěkně a každou chvíli zasekl i menšího kapříka. Už mám druhou rybu, která má háček trochu hlouběji, a tak zkracuji návazec. Vedle mě sedí rybář se dvěma pruty na těžko, a protože mu nic nebere, je dost nervózní. Po každé mé zaseknuté rybě div nenadskočí. No, tyhle ryby, to není nic pro jeho poměrně hrubé náčiní. Konečně se dočkal záběru i on. Zasekl docela pěkného cejna a vleče ho až k sobě. To mě celkem nadzvedlo, ale když ho strčil do vezírku, řekl jsem si budiž. On ovšem vezírek i s rybou plácl kousek od sebe do mělčiny, kde se cejn nemohl ani postavit. Je tam tak málo vody, že ryba musí ležet. Přitom stačí popojít kousek vlevo, kde je takový dolík, tam by rybě bylo líp.

Chystám se vstát a „kolegovi“ poradit co s rybou, když vtom zasekne a táhne k sobě rybu o něco bojovnější. Je to malý kapřík. Je smýkán po břehu stejně jako cejn. Podběrák zůstává suchý – tento „člověk“ hrábl po rybě suchou rukou, chvilku zápasil s velkým hákem, který měl kapřík zaseknutý zřejmě někde ve tvrdé části tlamy, a ryba mu při tom spadla na zem. Konečně se mu podařilo dostat háček ven a kapřík letí daleko do vody. V tu chvíli má trpělivost přetekla. Dopadlo to tak, že milý kolega přišel o povolenku.

Takové chování je naprosto, ale naprosto neomluvitelné a vůbec si nedělám naději, že se tento pán bude po vrácení povolenky za půl roku chovat jinak. Možná si jen bude dávat větší pozor, plivat na rybářskou stráž a to je ta největší tragédie. Tito lidé jsou prostě nepoučitelní a nevěřím tomu, že se změní. Na tyhle je jen jeden lék – vyloučení z řad rybářů při zjištění opakovaného přestupku.


Staré zhojené zranění

Opakem tohoto jednání je následující příhoda. Pod jezem na maličké říčce chytají na plavanou dva kluci ve věku asi dvanácti let. Sedí vedle sebe na bobku, nohy svěšené z betonové zídky dolů a mezi sebou mají malý kbelík s vodou. Mám za to, že do něj budou dávat rybky. Chytají plotičky. Jsou malé, a tak není třeba, aby je podebírali. Prostě je zvednou na prutu z vody, ale teď pozor, než na ně sáhnou, namočí si ruce ve kbelíku. Pak do něj plotičku pustí. Když v něm mají pět šest rybek, střídavě je chodí pouštět dolů k vodě a vždycky naberou čerstvou vodu. Tak tohle se moc často nevidí a svědčí to o dvou věcech. O velmi dobré práci vedoucích rybářského kroužku a skutečné lásce těchto dvou kluků k rybám. Seděl jsem s nimi asi hodinu. Hezky jsme si popovídali a kluci, jejichž výbava byla skutečně začátečnická, ode mě dostali háčky a ještě pytlík krmení. Rybáře skutečně nedělá drahé náčiní.

Už jsem toho viděl u vody mnoho a musím říct, že mnohem lépe se k rybám chovají děti, které navštěvovaly rybářský kroužek, než rybáři, kteří získali povolenku ve starším věku. Tyto naprosté základy rybařiny jim prostě nikdo nevštípil, a jestli to v sobě nemají, těžko je to učit. Ovšem čest výjimkám.


S tímto se setkávám hodně často

Není to tak dávno, co jsem vláčel na Svratce. Když brodím ve vodě, potkám se tam s podobným nadšencem jen velmi vzácně. Tam se chytá hlavně ze břehu, i když je tam mělko, ale když brodím, získávám často mnohem lepší pozici a úhel pro prezentaci nástrahy. Ryby jsou tu „ochytané“ a není snadné je dostat na háček. Pomalu jdu proti vodě a za malým zákrutem, kde mi ve výhledu brání vrbové křoví, narazím na kolegu s lehkou vláčkou. Chystám se vylézt z vody, abych ho potichu obešel a zabrodil do řeky kus nad ním. On na mě ale mává, abych šel potichu za ním. Co se děje? Pozdravíme se a on mi naprosto bezelstně ukazuje na velkého tlouště, který stojí u protějšího břehu a říká: „Už hodinu se o něj pokouším a vyzkoušel jsem snad všechno. Víte, já jsem teprve začátečník, moc to neumím. Možná byste to mohl zkusit.“ Hledím na něj v němém úžasu. Tak bezelstného a vstřícného člověka už jsem dávno nepotkal. Chci odmítnout, ale on jinak nedá, než že to musím zkusit a on se bude dívat.

Tak jsem také vyzkoušel, co jsem uměl, ale tato ryba byla dost zkušená na to, aby nám jen podráždila nervy. Při jednom stahování nástrahy mi ale v proudu zabrala jiná ryba. Na lehkém proutku to byl docela boj a vyklubal se z toho pěkný duhák. Tuhle rybu bych nikdy nevzal už jen proto, že jsem ji chytil na místě kolegy a právo na ni patří jemu. Mohu udělat jen to, že ji pustím, což mám samozřejmě v úmyslu tak jako tak. Přitáhnu bojujícího pstruha k sobě. Kolega na mě mrkne, jakože rybu podebere. Nic proti tomu. Podběrák má na zádech, ale nesáhne pro něj. Dá ve vodě pod pstruha dlaň a lehce jej nadzvedne. Jednoháček, na kterém mám uvázaný streamer, je bez protihrotu, a tak ho vytáhne opravdu snadno. Teď vloží pod rybu i druhou ruku, kterou si před tím namočil, maličko rybu pozvedne, abych si ji mohl i já krátce prohlédnout a vzápětí ji nechává volně odplout s blaženým úsměvem na tváři.


Když nemusím, rybu z vody nezvedám

Musím říct, že na začátečníka, jak říká, dost dobré. Ptám se, proč nepoužil podběrák. Tato ryba mohla kdykoli utéct. Jen se usměje a říká, že takto je to lepší. Koupil levný podběrák, jen aby nějaký měl, protože ho stejně nepoužívá. Ryby z vody nevytahuje. A kdyby ryba utekla, nic by se přece nestalo. Radost už nám udělala jen tím, že zabrala…

Takže asi tak to u vody chodí. Je to z extrému do extrému. Jsou rybáři skutečně milující rybaření a ryby a pak ti, co si neváží vůbec ničeho, a mezi nimi stojí skupina hájící jen svůj zájem v podobě nějakého rybího druhu. Jiný pro ně neexistuje. Nemám na to lék, ale říkám jedno: „Kdo si neváží všech ryb a nemá k nim úctu, to není rybář!“

Autor: Milan Tychler - ®

Diskuse k článku (165 reakcí)

Přečteno: 10 072x
Průměrná známka: 1.02