Příbřežní rybolov

21.10.2016 - Miras

I teď občas v uších slyším slova svého dědy: „Hoď to kousek od břehu - však ona si to ryba najde.“ Ta moudrá slova dostala časem ještě hlubší význam, neboť jsem začal chápat, proč se ryby pohybují u břehu. Není to náhoda a rozhodně to není jen výsadou „čudel“. Chytáním ryb v těsné blízkosti břehu jsem skoro posedlý, jen málokdy si nechám ujít příležitost chytat minimálně jedním prutem až pod nohama.

Co považuji za příbřežní rybolov?

Je to jakýkoliv lov ryb u břehu, i tak se zde však dají nalézt různé způsoby, které se v krátkosti pokusím popsat.

Šoulačka. Pod tímto pojmem si představuji aktivní způsob lovu, při kterém se rybář potuluje kolem vody, hledá ryby a snaží se je ulovit. Nezřídka se snaží chytit rybu, kterou zahlédne. Typickým znakem této metody je absolutní minimum použitého vybavení, které neomezuje rybáře v rychlých přesunech a pohybu - stačí jeden prut, podběrák, krabička s bižuterií a hrst krmení. Už zhruba před pětadvaceti lety jsem chytal tak, že jsem si večer předem prokrmil tři čtyři místa na své oblíbené řece a ty jsem následující den ráno postupně prochytával. Tenkrát se tomu ale ještě „šoulačka“ neříkalo.

Lov pod špičkou prutu. Není třeba se rozepisovat, každý jistě chápe, oč jde. Spolu se šoulačkou považuji tento způsob za to nejlepší, co může příbřežní rybolov nabídnout. Ryba zaseknutá nakrátko dokáže vyvinout až neuvěřitelnou sílu - vždy doslova cítím, jak mi při každém záběru adrenalin vyloženě stříká do žil! Ten „tanec“ stojí za to zažít!

Lov podél břehu nebo u protilehlého břehu. Je vcelku jedno, jestli rybář nahazuje, zaváží, nebo si nástrahu do požadovaného loviště odnese nebo si tam s ní doplave. Základem je dostat nástrahu ke břehu na druhé straně nebo dál od sebe do strany.

Nenápadnost a klid

Nenápadnost je jedním z klíčových faktorů úspěchu. Být nenápadný, znamená mít šanci uspět. Maskované oblečení, nelesklé části vybavení, případně maskovací sítě, které lze přehodit prakticky přes cokoliv, rozhodně nejsou od věci. Pokud si myslíte, že se umíte u vody chovat tiše, chovejte se ještě tišeji. Pokud si myslíte, že se umíte chovat nenápadně, buďte ještě nenápadnější. Každá chyba - dupnutí, prasknutí větvičky, zkrátka každé prozrazení vaší přítomnosti může znamenat vyplašení ryb na několik hodin. Pokud to podmínky dovolí, je dobré nesedat si až těsně k vodě, ale spíš dál od břehu - je důležité, aby rybář neztratil přehled o okolním dění, ale zároveň je nežádoucí, aby ryba věděla o každém pohybu rybáře. Doporučuji vyhledat si na internetu podvodní videa - je z nich zcela zřetelné, že ryby mají o dění na břehu opravdu kvalitní přehled.

Vhodné vybavení

Platí zásada vybavení přiměřeného dané situaci a podmínkám - musí být takové, abyste byli schopni ovládat rybu, nikoliv ryba vás. Ve většině případů si vystačíme s měkčími pruty 1,5-2,5 lb a menším navijákem s dobře fungující brzdou. Při lovu na krátkou vzdálenost používám průtažné vlasce - i ty dokáží absorbovat část energie při nenadálém výpadu ryby. Dobrým pomocníkem jsou „ušiska“ (snag ears) - jedná se o nástavce na hlásiče, které zabrání vyskočení prutu z pípáku při razantním záběru do strany. U lovu nakrátko jsou podobné typy záběru zcela běžné a možná ztráta prutu při málo povolené brzdě je velmi aktuální. Ušiska toto riziko aspoň částečně eliminují.

Proč se ryby zdržují u břehu?

Zdroj potravy a pocit bezpečí (úkrytu) považuji za dva hlavní důvody, které se velmi často navzájem prolínají. Různí vodní živočichové, kteří slouží jako potrava rybám, žijí v příbřežní vegetaci, škebličky se rády lepí na kameny či potopené větve, ložiska patentek se často nacházejí v mělkých partiích blízko břehu a tak dále. Když budu konkrétní, zmíním jako zajímavá místa k rybolovu stulíky, vodní trávy, rákos, převislé stromy, z nichž padá do vody různý hmyz a které poskytují stín, keře, jakékoliv potopené překážky, potopená pobřežní vegetace při vzestupu hladiny a podobně. Za zmínku stojí také „umělé spižírny“, tedy místa, kde lidé krmí vodní ptactvo - až ke dnu tu vždycky nějaký drobek propadne.

Když už je řeč o zdroji potravy - kolik z nás tahá nespotřebované krmení zpátky domů? Já tedy ne, zbytek krmení vysypu kousek před sebe do vody a troufám si říct, že to tak dělá většina z nás. Po našem odchodu může začít hostina…

Pro úplnost bych měl zmínit i další sezónní nebo nahodilé důvody, proč se ryby „poflakují“ u břehu - prohřátou nebo zakalenou vodu a vítr.

Prohřátá voda - Především zjara ryby vyhledávají místa s teplejší vodou. Ta se drží ve svrchní části sloupce a právě místa v těsné blízkosti břehu bývají prohřátá nejrychleji z celého revíru.

Zakalená voda - Po vydatném dešti se vyplatí zkusit štěstí tam, kam například stéká voda z okolních polí, nebo v místech, kde se do revíru vlévají potoky a potůčky. Na přehradách s čilým turistickým ruchem záběry nezřídka přichází poté, co vodu u břehu rozvíří vlny způsobené projíždějícími loděmi a motorovými čluny. Na přírodních plovárnách pak začínají pro ryby hody, jakmile „koupáči“ sbalí své saky paky a zmizí zpět k domovu - v rozoraném dně se vždy něco k snědku najde.

Vítr - Ten nejen prokysličuje vodu, ale zároveň také víří dno u břehu a napomáhá koncentraci potravy na návětrné straně revíru. Jistě si každý z vás dokáže vybavit zátoky, kde je nafoukaný všelijaký nepořádek, který doslova odrazuje od rybolovu. To, že tohle místo vůbec neláká rybáře, neznamená, že není atraktivní pro ryby.

Pozorování

Nemá smysl snažit se ryby ulovit tam, kde nejsou. Kdo věnuje svůj čas hledání, tomu ryby dříve či později prozradí svou přítomnost. Nejlepší dobou k pozorování jsou bezesporu úsvit a soumrak.

Pás stoupajících bublinek, pohybující se vodní rostliny nebo rovnou „ukazující se“ ryby bývají znakem, že zrovna tady stojí za to nahodit. Užitečnými pomocníky jsou polarizační brýle a dalekohled. Kvalitními polarizačními brýlemi můžeme odhalit pod hladinou se vyhřívající ryby. Z vlastní zkušenosti vím, že zrovna u polarizačních brýlí kvalitu za pár korun nepořídíte. S dalekohledem lze zase získat dokonalý přehled o velké části revíru - o tom, co se děje ve vodě i na břehu. Mám-li vytipované místo, je dobré si také zjistit, jak to vůbec vypadá pod hladinou. Netykám si s potápěčskou výbavou, proto mi zbývá si místo buď oťapat (dovolí-li to teplota vody), proťukat dno bidlem, nebo použít podvodní kukátko (aquascope, bathyscope).

S touto hračkou jsem se poprvé setkal asi před pěti lety a musím uznat, že k pozorování podvodního dění na revírech s čistou vodou je to věc skutečně skvělá! Tam, kde chytám, je mi to však k ničemu - voda není dostatečně průhledná

Fenoménem poslední doby se stávají různé podvodní kamery. Letos na jaře jsem měl možnost vyzkoušet kamery Water Wolf a také Fish Spy. Výsledky však nebyly vůbec dobré, což ale nepřisuzuji přístrojům jako takovým, ale spíše ne zcela průhledné vodě a tmavému dnu. Dokážu si představit, že třeba na pískovnách to může být super. Tohle mě však stoprocentně mine, protože nejsem fanouškem podobných vymožeností.

Špatná vůbec není ani fotografická podpora - na internetu se dají při troše štěstí nalézt snímky revírů za nízkého stavu vody (opravy hrází, jezů, extrémní sucho apod.). Na přehradách se takové snímky dají pořídit koncem zimy, kdy se přehrady upouští (někdy více, jindy méně) kvůli vytvoření rezervy na zachycení tajícího sněhu. Kdo není líný a vytipuje si potencionální místa předem, ten si ušetří čas, který by jinak musel věnovat pozorování a hledání ryb.

Zakrmování

Zvolený způsob zakrmování se bude lišit místo od místa podle daných podmínek. I tady platí, že příprava předem se vyplatí. Na větších vodách, kde vím, že ryby jen projíždí podél břehů, většinou prokrmuji delší příbřežní pás větším množstvím krmení a postupně ho zmenšuji - jde mi o to rybu zastavit. Na jasně lokalizovaných místech, jako jsou trsy trav, stulíky, potopené větve a podobně, kde ryby s největší pravděpodobností už jsou, nemá smysl krmit ve velkém, dělat zbytečný hluk a ryby plašit. Do loviště stačí čas od času vhodit rukou trochu krmení nebo ho nastřílet prakem. Velmi rád používám kombinaci řepky (několik metrů prakem doletí) a boilií (čtvtky, půlky i celé kuličky). To je moje oblíbená varianta, nic však nebrání například použití pelet nebo různých druhů partiklu či sypkých krmítkových směsí. Nespornou výhodou je i fakt, že díky krátké vzdálenosti lze vnadit velmi přesně.

Možné komplikace

Není jich mnoho, přesto je třeba s nimi počítat. První komplikací může být vodní ptactvo. Na některých revírech lysky, kachny a především labutě vyloženě číhají na to, až zaslechnou zvuk krmení dopadajícího do vody. V mžiku jsou pak schopny přesunout se právě do našeho loviště a do posledního kousku vysbírat krmení na dně a to nemluvím o riziku zamotání se do vlasce. Z vody pak jako bílé bójky svítí labutí zadky a nám nezbývá nic jiného než se s danou situací chtě nechtě smířit.

Druhou komplikací může být dostat háček s nástrahou až na dno, aniž by se zachytil o některou z vodních rostlin. Řešením je použití PVA sáčku (schová montáž + olovo + krmení), PVA punčochy (háček + krmení) nebo PVA hrudky (jen háček). Nic není nikdy stoprocentní, ale šance, že se naše montáž dostane až na dno, je velmi slušná.

Montáže

Budu se opakovat, ale znovu budu psát o přiměřenosti. K čemu bude extrémně jemná montáž, když šance dostat rybu ze stulíků bude téměř nulová? Sílu 0,20 mm ve fluorokarbonu a malý háček si mohu dovolit na rybníku, kde si mohu s rybou hrát a dát jí tolik prostoru, kolik bude třeba. Určitě však se stejnou montáží nebudu zkoušet štěstěnu poblíž vázek nebo v travinách. Nejsem příznivcem složitých montáží, používám prakticky pouze tu základní, tzn. měkkou šňůrku + dokonale ostrý háček. Podle situace měním jen sílu a materiál návazce a velikost a typ háčku.

Olova

Menší olovo = menší hluk při dopadu. Tato rovnice platí, není však nutné ji dodržovat vždy. Pokud je možnost montáž si položit nebo zavézt, je asi jedno, jestli má olovo 100 g, nebo 200. Na druhou stranu velké, bimbající se olovo může při zdolávání vyklepat rybě háček z tlamky.

Občas chytám zcela bez zátěže, přičemž nechám vlasec vyklesat až na dno (slack line). Záběr ve dne pozoruji na napínajícím se vlasci, za šera a v noci pak „citem“, kdy nechám vlasec volně procházet mezi prsty - každé otření ryby o vlasec je dokonale cítit. Tohle už je však trochu extrémní technika, kterou si občas rád dopřeji, abych nezapomněl, že i tak se dá chytat.

Příběh ze života

Kolem poledne jsem si všiml krásného asi desetikilového kapra s nezvykle velkými šupinami, jak si v klidu proplouvá kousek od břehu v průplavu za mými zády. No, tohle mě chladným nemohlo nechat…

Vláčák osazuji navijákem s vlascem silným 0,22 mm, olůvko má 5 g a pod háček dávám plovoucí kuličku tutti frutti. Montáž pokládám asi metr až dva od břehu do hloubky ne víc než metr. Ke kuličce, která je krásně vidět, přihazuji několik rozdrcených potápivých kuliček a pár pelet. V rámci zachování maximálního klidu odcházím do stínu statného topolu stojícího opodál. Hlava mi padá únavou, když vtom slyším slastný řev brzdy navijáku - je tam!

Ryba si sice bere své metříky, ale daří se mi ji zastavit - bohužel až v potopeném keři. Nelením a už jsem po pás ve vodě a snažím se - kupodivu úspěšně - uvolnit vlasec z keře. Překvápko - vlasec směřuje ještě dál k potopenému stromu. Ryba tam stále ještě je, cítím ji na prutu, ale nedaří se mi ji dostat ze stromu. Mám nápad! Předávám prut svému parťákovi, plavu ke stromu a snažím se uvolnit vlasec. Lámu větve, kde je vlasec ukotvený, ale to nestačí. Ani já nestačím (hloubka je tu zhruba 2,5 metru), proto se potápím a získávám další metřík vlasce. Rezignuji, víc nejsem schopen udělat. Kontakt s rybou necítím a už ani nevím, jak bych vlasec vymotal. Celou show se zájmem sleduje místní rybářka a pronáší spásnou větu: „Ten strom tady nebyl, musel jsem připlavat.“

A skutečně - zabírám za strom a postupně ho tlačím až ke břehu, kde už bez problémů dosáhnu na dno. Jedu po vlasci, a když jej uvolňuji z poslední větvičky, nevěřím svým očím - vlasec směřuje dál do rákosí u břehu a kapr tam pořád je! Přebírám prut od kamaráda a druhou rukou pomalu rozhrnuji rákosí. Poslední stéblo a ryba vyráží na volnou vodu. Ještě jeden silnější výpad a už si můžu zařvat: Jooooooo! Tak tento výkřik musel být slyšet po celém jezeře, ale emoce se nedaly udržet.

Tento kapr byl vážně vydřený! Nebyl to žádný obr (štíhlý zlatavý šupináč s mírami 71 cm a 6,1 kg), ale rozhodně mi byl zdatným soupeřem, proto si ho dodnes tak cením.

Závěr

Tak jako naši asijští trhovci tvrdí, že „čím víc proužek, tím víc Adidas“, mezi spoustou rybářů stále platí pravidlo „čím delší nához, tím větší ryba.“ Snaží se dostat svou nástrahu až za horizont, aniž by tušili, že se jim pěkné ryby točí doslova pod nohama. Každým rokem se přesvědčuji o tom, že i opravdu velké ryby se dají nachytat přímo u břehu. Chce to jen nebát se a dát tomu šanci. Já této cestě věřím a jít po ní se mi zatím vyplácí!

S pozdravem „Co sežereš, nechytíš“

Miroslav Poupa