Expedice za labskými plnokrevníky

30.7.2016 - Anaconda Czech Team

Komerční sdělení

Zdravíme všechny slušné rybáře, zejména tedy kapraře, milovníky těch šupinatých obrů, velikánů a dá se říct i legend, které nám utkvěly v paměti z vyprávění přátel kaprařů, kteří navštěvují naše vody ještě o pár let déle a kteří nás seznámili se svými příběhy a zážitky s těmito němými tvory. Když už jsme u těch několikaletých vzpomínek, rádi bychom s parťákem Filipem před samotným článkem zabloudili do historie rybářského řemesla a kaprařiny obzvlášť…

Někdy totiž stačí opravdu jen zdánlivá maličkost a člověk se pak nestačí divit, jak se jeho život pozvolna posouvá jiným směrem. Ať už z důvodu toho, že k samotné rybařině přilne sám od sebe, a nebo mu k tomu někdo jiný dopomůže, ať už tuto vášeň zdědí po svém otci či dědovi, a nebo po někom jiném. Zpočátku člověk příliš nevnímá fakt, že ta maličkost může mít přívlastek „osudová“. K tomu dospěje až mnohem později právě při těchto vzpomínkách či rekapitulacích. Při samotném rozboru rybářského sportu můžeme rybáře do určité míry nazvat tvorem, který řečeno sportovní terminologií útočí, kdežto ryba je tvor, který se brání. Rybář má k dispozici stále účinnější prostředky, kdežto ryba je odkázaná jen a jen na své reflexy podpořené svými dosavadními zkušenostmi při setkáních s rybářem. Navíc, rybáři jde na břehu více méně o zábavu, kdežto rybě jde, bohužel, mnohdy o život.

Možná se někdo zeptá, proč vlastně píšu tyto řádky, ale já vím nebo aspoň doufám v to, že se mezi čtenáři najdou i tací, kteří si po přečtení těchto několika řádků uvědomí, že ryba není jen kus masa, ale že je to tvor, který zkrášluje naše vody, a především obšťastňuje nás rybáře a kapraře. Jsme vděční za chvíle, kdy se s rybou můžeme na břehu aspoň na chvíli „pomazlit“ a tak nějak pomyslně s ní na tu krátkou dobu pohovořit, vzdát jí úctu a poděkovat jí za boj, který s námi svedla o svou svobodu. Poté ji však vracíme zpět do jejího království, aby mohla potěšit také ostatní rybáře a udělat je šťastnými. Jde o to, že mezi kaprařem a rybou vzniká jakési pouto, které by se dalo vyjádřit touhou po opětovných setkáních. A k nim může docházet jen v případě, že ryba bude vrácena zpět do vody bez jakékoliv újmy.

Je totiž ještě jeden důvod, proč píšu tyto řádky a srovnávám současný stav lovu kaprů s dobou před několika lety. Kapří společenství bylo tehdy daleko početnější, než je tomu v současné době. Tehdy na řekách a stojatých vodách téměř nikdo nechytal, a tak měly tyto velké ryby naprostou pohodu a klid. A že se jim v této době docela slušně dařilo, o tom svědčí úlovky kaprů s hmotností i přes dvacet kilogramů.

S postupem času se však na břehu našich vod objevili rybáři, kteří se úvahami nad svým úlovkem příliš nezdržovali. Ryba jako ryba. Malá nebo velká, hlavně že bude v mrazáku. A čím více, tím lépe. A bohužel, těchto rybářů je ve srovnání se sportovními kapraři přece jen víc. A důsledek?! Ten je zřejmý. Velké ryby prostě z našich vod postupně mizí a na ty opravdu velké exempláře zbyly jen vzpomínky. Vrátit dobu zpět a zamezit plošnému drancování našich vod bohužel nelze. Jediné, co nyní můžeme dělat, je snažit se vehementně chránit ty zbylé velké kapry, kteří naše vody, a zejména řeky, ještě zkrášlují. Nesmíme dopustit, aby se tito trofejní šupináči a lysci hromadně zabíjeli či odváželi do soukromých revírů. Je nejvyšší čas uvažovat o ochraně velkých kaprů, a to nejen pro nás, ale také třeba pro naše děti, respektive pro příští generace. Věřím, že většina rybářů se s touto myšlenkou a cílem ztotožňuje, a ty, kteří jsou jiného názoru, žádáme, aby se nad těmito řádky zamysleli.

Snad využití tohoto prostoru v článku nebylo zbytečné a změní názor lovců masa těchto krásných stvoření, jakými kapři jsou.

Vraťme se ale zpět k našim výpravám na kapry. Nacházíme se na přelomu měsíce srpna a září, tedy na přelomu léta s podzimem, a naše tempo neboli počet výprav k vodě, které s parťákem Filipem podnikáme, je dá se říct nezastavitelné. U naší řeky trávíme opravdu každou volnou hodinu a za toto naše snažení nás Labe takřka na každé výpravě obdaří svými šupinatými klenoty. Konec srpna jsme trávili na horním toku Labe, na místě, které nám s parťákem vydalo už mnoho krásných ryb. Já jsem si tu s Filipem vlastně v letošním roce zvýšil „kapří osobák“, tedy co se týče horní toku. Pár dní před naší letošní plánovanou nejdelší výpravou, naplánovanou na týden od 1. září na dolním toku řeky Labe, jsme zde s Dvořřim absolvovali ještě několik vycházek.

Byly jen několikahodinové, tedy jen od ranních do odpoledních hodin, ale na konečných výsledcích to vůbec nic neměnilo, ba naopak. Záběry zde přicházely většinou v dopoledních hodinách, proto bylo nejdůležitější mít nástrahy ve vodě už před dopolední snídaní. Tady jsme především upřednostňovali boilie s příchutí Mais (kukuřice), Gammarus (sladkovodní rak) a Schellfish (treska) v průměrech 20 mm. Dávali jsme buď jednu, nebo dvě kuličky na dno a před nahozením jsme je řádně „vymáchali“ v aktivních dipech jednotlivých příchutí. To vše „pod záštitou“ firmy Saenger, která kaprařům nabízí boilie v programu Anakonda. Naše taktika byla stále stejná: partikl, zejména vařená kukuřice, a PVA. Mezi klenoty tohoto místa z posledního týdne měsíce srpna patřil můj lysec o váze 16,60 kg a šupináč s váhou 16,70 kg. Filip tu ulovil také krásné kapry, kterým kralovali dva lysci, už v podzimním hábitu.

Je první zářijový den a naše letošní nejdelší výprava začíná. Odehrává se na místě, kde jsme si oba s Filipem chytili svůj osobní rekord ve váze kapra. Možná si to ještě vybavíte z předešlých dvou článků. Jen pro připomenutí - oba jsme tu ulovili šupinaté obry o totožné váze 19,40 kg. O této výpravě jsme se vám už zmiňovali v předešlé „zprávě“. Výpravu jsme uskutečnili první týden v září, trvala pět dnů z původně plánovaných sedmi, hlavně kvůli stále se měnícímu průtoku vody. Výpravu s námi absolvoval náš dobrý kamarád, kolega a kaprař Roman, který s námi po celý rok řeku navštěvuje.

Začali jsme v pondělí 1. 9. 2014 v brzkých hodinách. Kluci byli u vody dříve, jelikož já musel být do rána v práci. Než jsem přijel na místo, kluci už připravili vše potřebné - nafoukli člun, postavili bivak, zakrmili a tak dále. Samotný lov tedy mohl po krátké „válečné“ poradě po mém příjezdu ihned začít.

Podle předpovědi mělo první dva dny pršet a poté mělo přijít mírné oteplení. Teplota vzduchu se pohybovala okolo 21 °C, teplota vody 16 °C. Průtok řeky byl po předešlých deštích zvýšený - hodnota se pohybovala okolo 230 m3/s a hladina toku se během naší výpravy hodně měnila. Moc nadšení jsme z toho nebyli, ale museli jsme se nějak přizpůsobit, abychom byli úspěšní.

Taktika byla domluvená předem: dva pruty v silnějším zákrmu partiklu, tedy kukuřice (90 kg), kde jsme s parťákem po celou dobu výpravy stražili jednu nebo dvě 20mm kuličky boilie Mais na dno, bez dipů typu Activ. Toto místo jsme průběžně po celou výpravu zakrmovali boiliem uvedené příchuti spolu s partiklem. Z tohoto místa jsme vytáhli několik desítek šupináčů i lysáčků, všechny v průměru o váze 3-5 kg. Zbylé dva pruty byly v opravdu mírném zákrmu boilie s příchutí Gammarus. Na ně jsme nastražili opět jedno nebo dvě 20mm boilie na dno. Boilie bylo předem namočené v dipu typu aktivátor v příchuti Meat a poté zatáhlé Neutralem. Tyto pruty byly celý den „hluché“. Cíleně jsme tu nekrmili ani zrnkem partiklu a boilie jsme tu opravdu jen „pocukrovali“. Ke všem montážím jsme přikládali PVA punčochu, do které jsme část boilií rozpůlili. V záloze jsme s sebou měli pro případ také příchuť Schellfish z řady Crunch New Formule o průměru 20 mm. Předpokládali jsme, že montáže budou první den, nanejvýš dva, němé a poté že se takříkajíc nezastavíme. Řeka nás ale opět utvrdila v tom, že žádné dogma nebo pravidla zde nefungují. První a druhý den ryby reagovaly jen na příchuť Mais, a to i bílé ryby, jako tloušti, cejni a karasi. Třetí a čtvrtý den naopak Mais utichla a začal se po dvou dnech pomalu rozjíždět Gammarus. Ryby nebyly velké, jak jsem uváděl, jejich váha nepřekročila deset kilo. A tak jsme s kolegou místo 20mm koulí „Gammáče“ přestrojili na větší průměr téže příchuti, a to hned na dvojité račí duo - já i Dvořři jsme na vlas nastražili dvě 24mm kuličky boilie na dno spolu s PVA punčochou, bez dipu typu activátor a bez partiklu. Takto jsme stražili od středečního odpoledne až do odjezdu. Montáž jsme poupravili na kamennou. Já jsem naše montáže pomocí člunu zavezl a okolí jsem „pocukroval“ partiklem.

Až překvapivě rychle přišel záběr na jednu z těchto montáží. Bylo něco málo po deváté hodině večer a Dvořřimu se rozezvonil příposlech. „Je to tady!“ křičel jsem na parťáka, když jsem se hrabal ze spacáku a on pelášil k prutu. Jízda to byla úchvatná, ryba si brala metry vlasce a ubírala se proti proudu. Já následoval Dvořřiho a šel s ním naproti rybě. Cestou musel Dvořři rybu vyprostit z jedné vázky, ačkoliv na montáži nebyl back lead ani samotné olovo. Jenže to k našemu zjištění nebyla jediná vázka, kterou ryba projela. Když Dvořři došel na úroveň ryby, která byla v tu dobu asi 25 metrů od břehu, čekalo nás další nemilé zjištění. Ryba opět zajela do vázky, i když v tomto případě visela vlascem přes nějakou vázku. Naše cesta k jejímu vyproštění byla jediná: rychle na člun!

Co nejrychleji jsem dopádloval k místu, Filip naskočil do člunu, a když jsme ujeli pár metrů, vlasec se z vázky uvolnil. Hlavou mi proběhl scénář, kdy mi Dvořři podebíral mého osobáka, také ze člunu. Teď byla situace podobná, ale role jsme si prohodili. Ryba se zhruba po pěti minutách podívala na noční oblohu a lokla si první doušky vzduchu. V ten moment jsem se co nejvíc vyklonil ze člunu, div jsem nepřepadl do vody, a kapra jsem na první pokus podebral. Radost nás obou byla nepopsatelná. Jen jsem dodal: „Konečně ryba přes patnáct kilo…“ Když jsme odečetli vážicí sak, váha se s mohutným labským šupináčem zastavila těsně pod devatenácti kilogramy. Byli jsme štěstím bez sebe! Ryba byla plná síly ještě na podložce při fotodokumentaci a při natáčení videa. Dvořři přijal gratulace a ještě vyčerpaný šel tohoto plnokrevníka vrátit zpět vodě.

Čtvrteční večer jako kdyby Svatý Petr zmáčkl tlačítko „Kopie“. Téměř ve stejnou dobu se rozezněl Dvořřiho hlásič, opět na dvě 24mm kuličky „Gammáče“. Pro jistotu už jsme šli na člun hned. Kapr se po chvíli zdolávání nechal přemluvit k návštěvě do sítě podběráku a na podložku. Také se jednalo o šupinatou formu kapra, tentokrát o tzv. říčáka. Mně se ještě během čtvrtka podařilo ulovit lysce okolo 9 kg. A jako bonus nás s parťákem Labe za tuto výpravu odměnilo malinkými, ale opravdu nádhernými dvěma lysci řádkáči. Tyto kapříci byli jako malovaní, evidentně ze stejného potěru. Ani jeden z nich neměl přes dvě kila, ale jejich potenciál, pokud se dožijí váhy aspoň 15 kil, je skvělý. Troufám si říct, že nejednoho rybáře udělají neskutečně šťastným člověkem.

Výpravu jsme ukončili v pátek večer, spokojení a natěšení na další vycházku k vodě. Kamarád Roman si tu také nachytal pár pěkných kaprů, takže i on byl při odjezdu domů spokojený. Nyní se už zaměříme na svoje osvědčená místa, v tomto období na horním toku Labe. Doufáme, že se s vámi budeme moct co nejdříve podělit o informace o svých dalších podzimních úlovcích.

Tímto dílem bychom rádi poděkovali manažerovi firmy Saenger za Českou republiku Markovi Tichému, který nás po celou sezónu zásoboval boiliem Anaconda, a také za jeho osobní přístup a za cestou ke kaprařským legendám.

Z Labského údolí vás za Carp Team Anaconda zdraví David „Šaman“ Pejřil a Filip „Dvořři“ Dvořák