19.2.2026 - Kolumbijka 17A
Dostal jsem za úkol sem přeci jen něco málo napsat z výletu do kolumbijského pralesa. Na přelomu ledna a února, tedy v suché sezóně, jsme se vypravili na hranici Kolumbie a Venezuely do zatím ještě nedotčeného pralesa na dosud neochytané přerostlé cichlidy.
Jak už to tak ale u dlouho dopředu plánovaných cest bývá, všechno je nakonec jinak, než si člověk namaloval. Našemu příjezdu ve vrcholícím období sucha předcházela drobná třítýdenní bouřka, která zvedla hladinu naší řeky o více než dva metry.
První změna plánu spočívala v tom, že vzalo za své stanování na břehu i lodní akční rádius ve vysokých desítkách kilometrů. Břeh, kde by se dalo stanovat, tu žádný nebyl a řeka plynule přetékala do pralesa a neměla co do šířky konce.
Jen o spaní ale nešlo. S vysokou vodou odjela do pralesa na pastvu i rybí drobotina a za ní i predátoři – tedy hlavně pavóni. První tři dny jsme se tedy trochu trápili, byť o zábavu s piraněmi (těmi hodnými, jak říkali místní) a payarami nebyla nouze. Cíloví okouni ale v řece prakticky nebyli.
Až pak začala voda klesat a někteří pavóni s menším smyslem pro dobrodružství ve vysychajícím pralese se spořádaně vrátili zpět do původního koryta, respektive do stojatých lagun – pozůstatků toho, kudy ještě před pár lety tekla řeka, než si našla lepší cestu.
Pořád to ale bylo dost hledání, protože většina lagun byla prakticky prázdná. Z lesa v jejich okolí jsme ještě poslední den slyšeli mohutné šplouchance od lovících okounů a vyder. Ta hlavní rybačka se zkrátka celou dobu odehrávala v lese. A tropický deštný prales je už od stvoření světa důmyslně navržený tak, aby se do něj nedalo ani vlézt, natož v něm cokoli předvádět. Do toho vás chce v každý okamžik zabít – ať pomocí ostnů vegetace, nebo s přispěním hmyzích pomocníčků.
Ale jak klesala voda, míst, kde jsme pavóny nacházeli a uspokojivě chytali, přibývalo. A když to bere, tak je každému aspoň malinko zapálenému rybáři nějaký ten milion žíznivých muchniček úplně ukradený. Začali jsme chytat i velké ryby přes 80 cm (nej 85 cm a 10 kg). Ti, co se nenechali zdolat, byli pochopitelně ještě větší. Z přívlače jsme většinou přešli na muškaření a užívali si chytání „na oko“.
Mezi lagunami jsme si při přejezdech na proudu zablbli s piraněmi a payarami, kochali se exotickými květy, obřími motýly všech barev, přelety tukanů a hlasitých hejn ar. Pravidelně nás doprovázeli i říční delfíni. Na větší savce jsme neměli štěstí, byť nepochybuju, že oni si z bezpečí pralesa lidské safari nenechali ujít.
Největší plus výletu byli ale naši hostitelé. Měli jsme to štěstí, že se nás ujali přímo místní indiáni Puynave, kteří se o nás v rámci svých omezených možností starali a nabídli nám pohostinnost své vesnice i náhled do jejich způsobu života.
Tady jsem konečně zúročil své tři roky šprtání španělštiny na Duolingu, protože angličtina jako komunikační výhoda končí v Bogotě na letišti.
Byla to skvělá zkušenost a už vymýšlíme, kdy si ji zopakujeme. Zachytali jsme parádně, ale všichni víme, jak moc pod potenciálem té řeky to bylo.
Kolumbie je nádherná země a Kolumbijci skvělí lidé se šťastnou povahou. Jsou sice velmi odlišní od Středoevropanů, ale přitom tolik blízcí – vřelí, ohleduplní, nápomocní a zasloužili by si ještě spoustu dalších superlativů.
Escobar té zemi strašně pošramotil reputaci, ale už je to pryč. Kromě jedné hnusné čtvrti v Bogotě jsme se o sebe nikdy nebáli – a i tam to byla spíš taková obava „co kdyby“, protože nás nikdo neohrožoval ani náznakem.
Ta špatná pověst má ale i své velké výhody – Kolumbie není turistická země. Nenajdete tu tedy negativa, která nadité peněženky davů výletujících bledých tváří z bohatých koutů planety přinášejí.
Je potřeba tam jezdit, než se to i tady změní.
https://youtube.com/shorts/9BrrUwyCK3s?si=Qlup0SN2DuEY70Mg 
načítám...
PÁRYSŮV RYBÁŘSKÝ RÁJ
