- Otázky a diskuse
- Seznam
- Diskuse
Příběhy z rybařiny - skutečné, neskutečné, poetické - protože proč ne :-)
:-) Každý z Vás u vody mnohé prožil a snad by se i rád o zážitek podělil - co Vám v tom brání ? :-)
Autor diskuse: iwanhoe - Profil , 1.4.2007 všeobecné - příhody, kuriozity
- Zobrazit zápisy s fotkou.
- Zobrazit vybrané uživatele.
načítám... - Zobrazit jen s poděkováním.
- Zobrazit nejlépe hodnocené.
3x v oblíbených a 0x v ignorovaných.
NCoturnix - Profil | Ne 13.5.2007 21:49:05
Taky přidám jednu short story. Tento zažítek se mi stal tuto sobotu. Jelikož mi zbývala poslední P vycházka, kterou jsem chtěl ušetřit na dnešek, vyzazil jsem v sobotu na MP Chrudimku v Pardubicích. Chtěl jsem si projít další úsek, kde jsem ještě nebyl. Rybky braly vcelku obstojně, ale samé ouklejky a tlouštíci. Chtěl jsem ale ulovit něco většího, takže jsem se nějakou dobu procházel kolem vody s mušákem v ruce. A ejhle, najednou vidím u břehu tlouště 45+-. (Na mušák mám rekord 40, takže tu byla jiskřička naději si zvednout osobáček) Tak jsem sešel o kousek níž, převázal ze suchých na nymfy, protože se evidentně krmil ze dna a jal jsem se prohazovat vodu. Záběr ale stále nepřícházel. Házím a stále nic a pak se mi povedlo uprásknout mouchy o strom. Stojím si tak ve vodě a převazuji mušku. V tom jsem si před sebou všiml stínu ve vodě. No a ten "můj" tloušť si to po proudu přihasil ke mě, proplaval mi mezi rozkročenýma nohama a zmizel v blízké tůňce. Tak jsem tak ještě asi dvě minuty nevěřícně stál, pak jsem sbalil fidlátka a šel raději domů. :-) Ale vím kde je a příště ho určitě dostanu.
Niwanhoe - Profil | Ne 13.5.2007 7:21:35
"Velké oči klučičí a holčičí"
Před hezkými pár lety jsme s Týnou - bez dvojčat, bo bráškové ještě nebyli na světě - vyrazili směr Kyjovské údolí na Krásnolipsku. Jednak je tam krásně a jednak tam teče i Křinice - tehdy byl ještě úsek od přehrady dolů "chytatelným" krásným P revírem.
Nejprve jsem jen tak pro radost čapal na přehradě malé okounky a siveny, ale sluníčko pálilo jak sviňa, tak že vyrazíme dolů na Křinici "do stínu".
Dcerka si přivedla dva kamarády a že jdou s námi. Slíbila to prý za čokoládu, co dostala od maminky jednoho z nich, která jako na potvoru prodávala v místním kiosku. Praktické děvče. Ví jaké kamarády si vybrat. Než jsme vyrazili, vydal jsem chlapcům pokyny - sehnat trochu soli a zápalky, bo sivenky zachytáme za účelem jejich opečení nad ohýnkem a degustace. Chlapci i Týna souhlasili s nadšením - vše sehnali a tak jsme vyrazili. Hoši i Týna vyrazili na kolech napřed a za pár minutek už jsem vláčel oblíbené těžké jigové mouchy "přískoky" podél břehů a podél ouplávků - prostě paráda. A sluníčko skrze též velikány nepronikalo - móóc příjemné.
Po chvilce ježdění na kole po lesní cestě se chlapci přišli zeptat, kde že jsou ty rybky a na co je vlastně chytám. Ukázal jsem na krásný ouplávek na konci peřejky o kus dál pod zídkou a tam že jsou ti siveni a možná i potočáci. Pak se hned zeptali kde že je budeme opékat ??? Nějak jsem nechápal to jejich vynechání fáze úspěšného ulovení. No vysvětlil jsem jim to a raději jsem dodal, že někdy se také nechytí nic. Tak to zase moc nechápali oni.
Přerušil jsem tedy teorii, bo jsme mezitím došli místu, odkud se již dalo do ouplávku nahodit a už letěla moucha vzduchem. Po dopadu jsem přidal poznámku jak a kam mouchu navedu - kde očekávám záběr a také proč s ní poskakuju. Záběr! Nasadil jsem výraz "nuda". Chlapcům se rozšířili zorničky a ani nedutali. Za chvíli byl pěkný sivenek venku. Poctivých 28 cm - takoví tam byli ti největší - prostě klika jak sviňa. Děti si rybku obdivně prohlíželi jen Týna řekla že je hnusně slizká a smrdí. Druhý nához - stále ještě s výrazem "nuda" - a opět siven. Tentokrát asi o centimetr menší, ale tlustější. Kluci byli jako u vytržení. Týna jezdila na kole. A že prý musíme chytit ještě jednoho, protože jsou tři - mě nějak nezapočítali, synci.
No tenhle oulávek už rybku neposkytl, až pěkná peřejka s tmavým korýtkem kus po proudu níže - zase siven a podobná velikost, jen byl zase o poznání hubenější než ti první dva. Ukončil jsem lov, což hochy zjevně zklamalo. Vysvětli jsem jim, že musíme najít místo s ohništěm, sehnat dříví atd - a na to že je potřeba spousta času a musíme se také "rozumně včas" vrátit ke kiosku. Pochopili a začali rychle sbírat suché větve.
Já jsem je mezitím donavigoval k velkému převisu "na loupežák", kam jsme často jezdívali pod širák - nechal jsem jim zažít pocit, že to místo objevili sami. Byli štastní jak blechy, bo ohniště tu samozřejmě bylo již připravené. Za chvilku tak byly řádně prosolené rybky na klacíkách šikmo v zemi zapíchnutých a pekly se. I Týna už mlsně a nervózně posedávala u "toho svého" - samozřejmě největšího. Špinavé ruce po chvilce nikomu při konzumaci nevadily, spíše naopak.
Pro mě zbyla už "jen odměna" pohledu do "velkých oči klučičích a holčičích". Ani soustíčko nenechali a i kostičky ožužlali.
Promiň mi Křinice, ty tři rybky jsem Ti prostě musel vzít.
Před hezkými pár lety jsme s Týnou - bez dvojčat, bo bráškové ještě nebyli na světě - vyrazili směr Kyjovské údolí na Krásnolipsku. Jednak je tam krásně a jednak tam teče i Křinice - tehdy byl ještě úsek od přehrady dolů "chytatelným" krásným P revírem.
Nejprve jsem jen tak pro radost čapal na přehradě malé okounky a siveny, ale sluníčko pálilo jak sviňa, tak že vyrazíme dolů na Křinici "do stínu".
Dcerka si přivedla dva kamarády a že jdou s námi. Slíbila to prý za čokoládu, co dostala od maminky jednoho z nich, která jako na potvoru prodávala v místním kiosku. Praktické děvče. Ví jaké kamarády si vybrat. Než jsme vyrazili, vydal jsem chlapcům pokyny - sehnat trochu soli a zápalky, bo sivenky zachytáme za účelem jejich opečení nad ohýnkem a degustace. Chlapci i Týna souhlasili s nadšením - vše sehnali a tak jsme vyrazili. Hoši i Týna vyrazili na kolech napřed a za pár minutek už jsem vláčel oblíbené těžké jigové mouchy "přískoky" podél břehů a podél ouplávků - prostě paráda. A sluníčko skrze též velikány nepronikalo - móóc příjemné.
Po chvilce ježdění na kole po lesní cestě se chlapci přišli zeptat, kde že jsou ty rybky a na co je vlastně chytám. Ukázal jsem na krásný ouplávek na konci peřejky o kus dál pod zídkou a tam že jsou ti siveni a možná i potočáci. Pak se hned zeptali kde že je budeme opékat ??? Nějak jsem nechápal to jejich vynechání fáze úspěšného ulovení. No vysvětlil jsem jim to a raději jsem dodal, že někdy se také nechytí nic. Tak to zase moc nechápali oni.
Přerušil jsem tedy teorii, bo jsme mezitím došli místu, odkud se již dalo do ouplávku nahodit a už letěla moucha vzduchem. Po dopadu jsem přidal poznámku jak a kam mouchu navedu - kde očekávám záběr a také proč s ní poskakuju. Záběr! Nasadil jsem výraz "nuda". Chlapcům se rozšířili zorničky a ani nedutali. Za chvíli byl pěkný sivenek venku. Poctivých 28 cm - takoví tam byli ti největší - prostě klika jak sviňa. Děti si rybku obdivně prohlíželi jen Týna řekla že je hnusně slizká a smrdí. Druhý nához - stále ještě s výrazem "nuda" - a opět siven. Tentokrát asi o centimetr menší, ale tlustější. Kluci byli jako u vytržení. Týna jezdila na kole. A že prý musíme chytit ještě jednoho, protože jsou tři - mě nějak nezapočítali, synci.
No tenhle oulávek už rybku neposkytl, až pěkná peřejka s tmavým korýtkem kus po proudu níže - zase siven a podobná velikost, jen byl zase o poznání hubenější než ti první dva. Ukončil jsem lov, což hochy zjevně zklamalo. Vysvětli jsem jim, že musíme najít místo s ohništěm, sehnat dříví atd - a na to že je potřeba spousta času a musíme se také "rozumně včas" vrátit ke kiosku. Pochopili a začali rychle sbírat suché větve.
Já jsem je mezitím donavigoval k velkému převisu "na loupežák", kam jsme často jezdívali pod širák - nechal jsem jim zažít pocit, že to místo objevili sami. Byli štastní jak blechy, bo ohniště tu samozřejmě bylo již připravené. Za chvilku tak byly řádně prosolené rybky na klacíkách šikmo v zemi zapíchnutých a pekly se. I Týna už mlsně a nervózně posedávala u "toho svého" - samozřejmě největšího. Špinavé ruce po chvilce nikomu při konzumaci nevadily, spíše naopak.
Pro mě zbyla už "jen odměna" pohledu do "velkých oči klučičích a holčičích". Ani soustíčko nenechali a i kostičky ožužlali.
Promiň mi Křinice, ty tři rybky jsem Ti prostě musel vzít.
Niwanhoe - Profil | Ne 13.5.2007 7:20:39
"Jak se na ryby jelo, ale nedojelo"
Jednou se Flip s Jiříkem vydali na výpravu fiškovou někam na Černou. Ráno, ještě za tmy tmoucí vyrazili, by na místě první byli. A kurňa - srnka se do cesty wartburgu socialistickému připletla. Rána a bylo to. Zvědavost (či spíše masíčko té zvěře lesní ?) vypudilo hochy z auta do lesa tak rychle, že ani škody na vozidle shlédnout nestačili. Nutno říci, že plechařina z NDR byvše z rudy Sovětské vyrobená, potvrdila svou Stachanovskou kvalitu ... a vydržela, i lak.
Tak hoši roztáhli zlehýnka chřípí a šli po pachu krve - kousíček jen, pravda. Srna opodál v poslední křeči právě skonala. Co teď. Těžká volba. Masíčko čerstvé jako na dlani nebo rybky v řece značně nejisté? Bylo rozhodnuto - maso! Flip, že prý zajede pro igelit do kufru - by auto nezasvinil, no a Jiřík - ten že savce lesního vyvrhne. Ujednáno. Flip odjel a Jiřík s žabikuchem směřoval do lesa.
Vyvrhnutí se dobře naplánovalo - Jiřík měl slušnou praxi z příležitostného bourání masa v řeznictví, no jaksi podcenil kvalitu břitu žabikuchu Flipova. Příborový nůž by snad byl ostřejší. Ale co, maso je maso a za chvilku bylo i tak hotovo.
Srna, o vnitřnosti lehčí byla připravena i jatýrka kvůli kontrole stavu zdravotního oddělena a Jiřík se vydal k silnici vyhlížet Flipa. Ale ouha. Co čert nechtěl, po silnici šla baba jakási a před sebou tlačila kočárek s papírem do sběru. Jak Jiříka zmerčila, začala šíleně řvát. Jiřík si nějak neuvědomil, že má v ruce žabikuch a je po lokty od krve. Chudák baba, co si tak asi představovala. Jiří ještě prohodil uklidňující "nebojte se paní, já Vám nic neudělám" a baba, jak slyšela hlas, pochopil, že se nejedná o zjevení, nechala kočárek s možným přivýdělkem na místě a .... a Zátopek hadr. To byl úprk. Ta žena si svého života ale kurevsky cenila.
Konečně příjel i Flip s igelitem, srnu naložili a hurá za hajným. Ten zprvu neměl velké pochopení - že prý měli srnu nechat na místě a kdesi cosi. Pak se zeptal, co bude s hlavou. Jiřík pochopil, bo na stěnách bylo dosti preparací a movití Rakušeané za humny, a že prý ať si jí vezme. Co s ní - a je nepoškozená a tuze pěkná. Zabralo. Hajný se rozzážil, hlavu odborně oddělil a zbytek "věnoval" - prý pro zpestření jídelníčku.
Jó, kšeft je kšeft a další Rakouský lovec bude mít o "trofej" více.
Jen ta baba, kde asi běhá a co kdyby v tom kočáŕku bylo dítě - o tom hoši vedli žertovné disputace až dlouho do noci :-)
Jednou se Flip s Jiříkem vydali na výpravu fiškovou někam na Černou. Ráno, ještě za tmy tmoucí vyrazili, by na místě první byli. A kurňa - srnka se do cesty wartburgu socialistickému připletla. Rána a bylo to. Zvědavost (či spíše masíčko té zvěře lesní ?) vypudilo hochy z auta do lesa tak rychle, že ani škody na vozidle shlédnout nestačili. Nutno říci, že plechařina z NDR byvše z rudy Sovětské vyrobená, potvrdila svou Stachanovskou kvalitu ... a vydržela, i lak.
Tak hoši roztáhli zlehýnka chřípí a šli po pachu krve - kousíček jen, pravda. Srna opodál v poslední křeči právě skonala. Co teď. Těžká volba. Masíčko čerstvé jako na dlani nebo rybky v řece značně nejisté? Bylo rozhodnuto - maso! Flip, že prý zajede pro igelit do kufru - by auto nezasvinil, no a Jiřík - ten že savce lesního vyvrhne. Ujednáno. Flip odjel a Jiřík s žabikuchem směřoval do lesa.
Vyvrhnutí se dobře naplánovalo - Jiřík měl slušnou praxi z příležitostného bourání masa v řeznictví, no jaksi podcenil kvalitu břitu žabikuchu Flipova. Příborový nůž by snad byl ostřejší. Ale co, maso je maso a za chvilku bylo i tak hotovo.
Srna, o vnitřnosti lehčí byla připravena i jatýrka kvůli kontrole stavu zdravotního oddělena a Jiřík se vydal k silnici vyhlížet Flipa. Ale ouha. Co čert nechtěl, po silnici šla baba jakási a před sebou tlačila kočárek s papírem do sběru. Jak Jiříka zmerčila, začala šíleně řvát. Jiřík si nějak neuvědomil, že má v ruce žabikuch a je po lokty od krve. Chudák baba, co si tak asi představovala. Jiří ještě prohodil uklidňující "nebojte se paní, já Vám nic neudělám" a baba, jak slyšela hlas, pochopil, že se nejedná o zjevení, nechala kočárek s možným přivýdělkem na místě a .... a Zátopek hadr. To byl úprk. Ta žena si svého života ale kurevsky cenila.
Konečně příjel i Flip s igelitem, srnu naložili a hurá za hajným. Ten zprvu neměl velké pochopení - že prý měli srnu nechat na místě a kdesi cosi. Pak se zeptal, co bude s hlavou. Jiřík pochopil, bo na stěnách bylo dosti preparací a movití Rakušeané za humny, a že prý ať si jí vezme. Co s ní - a je nepoškozená a tuze pěkná. Zabralo. Hajný se rozzážil, hlavu odborně oddělil a zbytek "věnoval" - prý pro zpestření jídelníčku.
Jó, kšeft je kšeft a další Rakouský lovec bude mít o "trofej" více.
Jen ta baba, kde asi běhá a co kdyby v tom kočáŕku bylo dítě - o tom hoši vedli žertovné disputace až dlouho do noci :-)
Niwanhoe - Profil | Út 24.4.2007 20:21:10
Příběh třináctý a POSLEDNÍ - "když na duháky, tak do NDR"
(další příběhy postupně už jen na http://iwanhoe.blog.cz/
Před léty, ještě za komančů, jsme s Flipem neodolali vábení jednoho společného známého ze spřátelené NDR bydlícího kdesi u Lipska. Jmenoval se Bernd - teda spíš jsme mu říkali Nádraží, bo toto slovo používal neochvějně při pijatikách místo "na zdraví" a nutno řící, že my už posléze také, bo výuka jazyka českého se v Berndově případu rovnala v úspěšnosti nule a bylo třeba se přizpůsobit.
Bernd byl u nás v Teplicích na dovolené - celý týden v panelákovém bytě, v době, kdy jsme se ženou byli mimo město. Těšil se k nám jak malej Jarda, jen nevíme proč. Celý týden toti s jeho ženou nikde nebyli, opravdu jen uvnitř v bytě či na balkóně.
Flip ho pákkrát přesvědčoval k výpravě kamsi - i na ryby, ale marně. Podařilo se mu jen Benrdovi slíbit, že k nim přijedeme všichni na revanš na "Forelle" - Péťa bystře ve slovníku zjistil, že to znamená "na pstruhy" - a bylo jasno.
Jednoho dne jsme tedy vyrazili. Péťovi bylo divné, proč by měl mít na hranicích platný techničák, když má papír na dojetí, ale celníci nebyli naštěstí nijak zvídaví a tak nás s tím vrakem vpustili. To byly teda nervy.
Po nekonečné době jsme v oparu benzínu a výfukových plynů - v autě toho bylo snad více než venku - dojeli do kýženého cíle. Krátce po poledni. A že chceme, aby nám Bernd ukázal tu vodu. Tak že jo.
Přijeli jsme po chvilce na val a pod ním velká vodní plocha s opravdu "nádherným" panorama. Viděli jsme 1 povrchový důl, 2 briketárny a jednu elektrárnu a všude strašný hnědý smog. Tady jsem pochopil, proč Berndovi dovolená - týden u nás v paneláku - připadala jako německému imperialistovi Mallorka. Fakt síla ... ten smrad ... a štiplavo, no kurva ...
Němečtí soudruzi u vody však vypadali nanejvýše spokojeně a i my jsme si po pár Zlatopramínkách začali zvykat. Bernd rozložil gril, zapálil a klobásky na rošt založil, čímž nás zcela usmířil.
Postupně jsme rozbalili pruty - těžké 60gr "Soňáky", lupli je do vidlí - tak jak místní soudruzi (hajzlíci to s frojndčaftem začali přehánět, bo nám chodili na pivo).
A nahodili jsme - daleko, bo "za trávu" bylo třeba - jak soudruzi "nezištně" poradili. I rousničku jsme tak jak oni nastražili. Jen na ty naše poliše "před špičkou" se dívali nějak divně. Prej na co to je. Pochopili jsme "dotaz" velice brzo, bo mi kolem hlavy proletěla hliníková čajová lžička. Oni ji totiž ohnuli, odklopili cívku a na zemi lžičku zahákli - prostě "skoro feeder" - teda "na jemnost a citlivost záběru".
Chytali jsme takhle tři dny, viděli jsme cca 4 záběry - teda letící lžičky a sami jsme i jeden prosr... a družba přitom teda byla a fest, ne že ne. Jen ta "rybařina" na měsíční krajině, to se musí zažít, ale těžko - přetěžko to střízliv přežít.
(další příběhy postupně už jen na http://iwanhoe.blog.cz/
Před léty, ještě za komančů, jsme s Flipem neodolali vábení jednoho společného známého ze spřátelené NDR bydlícího kdesi u Lipska. Jmenoval se Bernd - teda spíš jsme mu říkali Nádraží, bo toto slovo používal neochvějně při pijatikách místo "na zdraví" a nutno řící, že my už posléze také, bo výuka jazyka českého se v Berndově případu rovnala v úspěšnosti nule a bylo třeba se přizpůsobit.
Bernd byl u nás v Teplicích na dovolené - celý týden v panelákovém bytě, v době, kdy jsme se ženou byli mimo město. Těšil se k nám jak malej Jarda, jen nevíme proč. Celý týden toti s jeho ženou nikde nebyli, opravdu jen uvnitř v bytě či na balkóně.
Flip ho pákkrát přesvědčoval k výpravě kamsi - i na ryby, ale marně. Podařilo se mu jen Benrdovi slíbit, že k nim přijedeme všichni na revanš na "Forelle" - Péťa bystře ve slovníku zjistil, že to znamená "na pstruhy" - a bylo jasno.
Jednoho dne jsme tedy vyrazili. Péťovi bylo divné, proč by měl mít na hranicích platný techničák, když má papír na dojetí, ale celníci nebyli naštěstí nijak zvídaví a tak nás s tím vrakem vpustili. To byly teda nervy.
Po nekonečné době jsme v oparu benzínu a výfukových plynů - v autě toho bylo snad více než venku - dojeli do kýženého cíle. Krátce po poledni. A že chceme, aby nám Bernd ukázal tu vodu. Tak že jo.
Přijeli jsme po chvilce na val a pod ním velká vodní plocha s opravdu "nádherným" panorama. Viděli jsme 1 povrchový důl, 2 briketárny a jednu elektrárnu a všude strašný hnědý smog. Tady jsem pochopil, proč Berndovi dovolená - týden u nás v paneláku - připadala jako německému imperialistovi Mallorka. Fakt síla ... ten smrad ... a štiplavo, no kurva ...
Němečtí soudruzi u vody však vypadali nanejvýše spokojeně a i my jsme si po pár Zlatopramínkách začali zvykat. Bernd rozložil gril, zapálil a klobásky na rošt založil, čímž nás zcela usmířil.
Postupně jsme rozbalili pruty - těžké 60gr "Soňáky", lupli je do vidlí - tak jak místní soudruzi (hajzlíci to s frojndčaftem začali přehánět, bo nám chodili na pivo).
A nahodili jsme - daleko, bo "za trávu" bylo třeba - jak soudruzi "nezištně" poradili. I rousničku jsme tak jak oni nastražili. Jen na ty naše poliše "před špičkou" se dívali nějak divně. Prej na co to je. Pochopili jsme "dotaz" velice brzo, bo mi kolem hlavy proletěla hliníková čajová lžička. Oni ji totiž ohnuli, odklopili cívku a na zemi lžičku zahákli - prostě "skoro feeder" - teda "na jemnost a citlivost záběru".
Chytali jsme takhle tři dny, viděli jsme cca 4 záběry - teda letící lžičky a sami jsme i jeden prosr... a družba přitom teda byla a fest, ne že ne. Jen ta "rybařina" na měsíční krajině, to se musí zažít, ale těžko - přetěžko to střízliv přežít.
Niwanhoe - Profil | Út 17.4.2007 22:20:30
:-) Příběh dvanáctý - "racek dochechtal" :-)
Sluníčko bylo - no jako do hajzlu vždy, když jsme šli na ně. Pralo do nás a my prali krmelce do vody podle hesla "kdo nekrmí nechytá". Pěkná blbost, že? No byli jsme "ve vývinu". S Jiříkem jsme tam na Modlanském seděli, na "stodolu" naproti a poliše na vlascích čučeli a čučeli a ... furt nic, jen kýbly potu.
A náhle přišlo zpestřeníčko. Dva chlapi zpití krásně "do vesela". Basenku s pivínky Zlatopramínky s sebou, vidličky do země a prut rozbalit - no to bylo pokoukáníčko. Fakt komici, furt se chechtali a zátky poletovaly ... až se jeden konečně fázi nahazování přiblížil, bo do krmelce šrot s čímsi začal ládovat. Nějak se mu to sypalo a tak mu kumpán, který mezitím rozborku cajku vzdal poradil, že polít pivkem jest třeba. A ihned též učinil. Prý pivo je ze zrní a to maj kapříci rádi.
No směs byla už v krmelci, prut Sona 60 gramů - tehdy fakt něco ... a nápřah ... a mocný švih ... a nic .... do voděnky vepředu nežbluňklo. Co se to děje? Výraz obličeje se změnil na vteřinku za tupě nechápavý a teď to přišlo. Brzda zaječela, prut se zarazil pivaříkovi do obličeje - no nepustil a tak s prutem v ruce hodil nádherný záda, až to heklo. Kumpán zůstal zcepenělý se Zlaťáčkem pod nozdrami a úplně zapoměl polykat - nalévat a dýchat však ne. On se tím pivkem po chvilku i "topil".
A co se vlastně stalo - to je snad jasné. Nához - nutno říci, že až příliš vertikální -nějak zůstal nepovšimnut rackem právě vysoko a od vody letícím, a krmelec - jako bolaso - no spíše háček v krmelci zanořený ho vzal za křídlo. Racek si chudák užil poslední vteřinky života jen pohledem do rychle se přibližující oranice - a řáp ho. Skonal na místě, chudák. Kumpán mezitím vykuckal vdechlé pivko a rozvážně se vydal do pole - prý pro úlovek. Ten druhý se na zemi po té ráně pořád vzpamatovával, když byl kumpán i s rackem u něj. "Budeme ho měřit?" "A jakou má vlastně míru - teda ho raději zapiš, né?", na parťáka ... a ... "ještě že jsem nevybaloval, dojdu si raději pro luk a šípy"
To bylo něco, už nám to sluníčko vůbec nevadilo, alespoň nám usušilo slzy smíchu a že jich tenkrát ale bylo požehnaně a i pivko jsme dostali, ale racka v letu čapnout - to né - až takový machři jsme opravdu nebyli :-))))
Sluníčko bylo - no jako do hajzlu vždy, když jsme šli na ně. Pralo do nás a my prali krmelce do vody podle hesla "kdo nekrmí nechytá". Pěkná blbost, že? No byli jsme "ve vývinu". S Jiříkem jsme tam na Modlanském seděli, na "stodolu" naproti a poliše na vlascích čučeli a čučeli a ... furt nic, jen kýbly potu.
A náhle přišlo zpestřeníčko. Dva chlapi zpití krásně "do vesela". Basenku s pivínky Zlatopramínky s sebou, vidličky do země a prut rozbalit - no to bylo pokoukáníčko. Fakt komici, furt se chechtali a zátky poletovaly ... až se jeden konečně fázi nahazování přiblížil, bo do krmelce šrot s čímsi začal ládovat. Nějak se mu to sypalo a tak mu kumpán, který mezitím rozborku cajku vzdal poradil, že polít pivkem jest třeba. A ihned též učinil. Prý pivo je ze zrní a to maj kapříci rádi.
No směs byla už v krmelci, prut Sona 60 gramů - tehdy fakt něco ... a nápřah ... a mocný švih ... a nic .... do voděnky vepředu nežbluňklo. Co se to děje? Výraz obličeje se změnil na vteřinku za tupě nechápavý a teď to přišlo. Brzda zaječela, prut se zarazil pivaříkovi do obličeje - no nepustil a tak s prutem v ruce hodil nádherný záda, až to heklo. Kumpán zůstal zcepenělý se Zlaťáčkem pod nozdrami a úplně zapoměl polykat - nalévat a dýchat však ne. On se tím pivkem po chvilku i "topil".
A co se vlastně stalo - to je snad jasné. Nához - nutno říci, že až příliš vertikální -nějak zůstal nepovšimnut rackem právě vysoko a od vody letícím, a krmelec - jako bolaso - no spíše háček v krmelci zanořený ho vzal za křídlo. Racek si chudák užil poslední vteřinky života jen pohledem do rychle se přibližující oranice - a řáp ho. Skonal na místě, chudák. Kumpán mezitím vykuckal vdechlé pivko a rozvážně se vydal do pole - prý pro úlovek. Ten druhý se na zemi po té ráně pořád vzpamatovával, když byl kumpán i s rackem u něj. "Budeme ho měřit?" "A jakou má vlastně míru - teda ho raději zapiš, né?", na parťáka ... a ... "ještě že jsem nevybaloval, dojdu si raději pro luk a šípy"
To bylo něco, už nám to sluníčko vůbec nevadilo, alespoň nám usušilo slzy smíchu a že jich tenkrát ale bylo požehnaně a i pivko jsme dostali, ale racka v letu čapnout - to né - až takový machři jsme opravdu nebyli :-))))
Njepice - Profil | Po 16.4.2007 18:57:07
iwanhoe- něco podobnýho se mi stalo, taktéž jsem couval a přitom jsem patou zavadil o šutr a 2x sebou lupl do vody :-) naštěstí tam byla mělšina, tak si to odnesl povrch bundy a komplet smočený ruce. v 5ti °C a silným větru nebyl zbytek lovu právě příjemný...
Niwanhoe - Profil | Po 16.4.2007 18:51:21
:-) Příběh jedenáctý - "Jiřík s okapem" :-)
Je to už pár let, co jsme s Jiříkem mušili (já) a vláčeli (on) na Malši nad Kaplicí. Moc se nám to tam tehdy líbilo hlavně v úseku nad zámečkem a pod náhonem do pstruhařství. Začali jsme tenkrát pod jezem u náhonu. Voda byla akorát - množství i lehké přikalení a sluníčko se též smilovalo a zalezlo. Jiřík si pochvaloval supr gumové kalhoty - že nejsou prodyšné mu moc nevadilo. Načapali jsme - já pár dubletek a i Jiří měl na jeho oblíbené bílé rippery s černým hřbítkem pár rybek na prutě.
Sluníčko to s tím schovávání kurevsky přehnalo a dešťové mraky získaly jednoznačně navrch a spustil se hustý deštík. Jiřík pořád oňupoval boky před ocáskem ripperů - tenkrát byly ještě bez "záhybů" (stejně to od nás Relax obšleh) a chystal se na velkou rybu, jež dle jeho úsudku čekala v pravé zatáčce v tůni kousek níže. Usalašil se tam zády k velkému balvanu a nahazoval a ... nic. Rybky byly s vítězstvím mraků nad sluníčkem stylem K.O. velice nespokojené a na protest od té doby všechny nástrahy ignorovaly - jak mouchy, tak i rippeříky. Chvíli jsme to zkoušeli, ale jelikož i deštíku vytrvale přibývalo, rozhodli jsme se pro zbabělý ústup.
Jiříkovi se však koordinovaný "ústup" moc nepovedl. Začal totiž couvat bez předchozího vybalancování stojné nožky a to bylo radosti "po severočesku". Samozřejmě se couvací nožka patou o balvánek zadrhla a Jiřík si usedl zády těsně k velkému balvanu. Naneštěstí pro něj si sedl na balvan před ním a pod vodou, jehož sklon směrem dozadu a dolů vylučoval, že by se dalo rychle vstát. Jiřík tam seděl a kňučel abych ho zvedl. No chvilku jsem si ho vychutnal než jsem se uvolil.
V tu chvíli přestalo pršet (na chvíli) a tak jsme si dali ještě po pár hodech. Netrvalo to dlouho a deštík tu byl znova a tentokrát fakt fest. No co byste čekali, že se Jiříkovi při opakovaném ústupu stalo - samozřejmě totéž, akorát při tom nějak divně řval - no já řval také a proto jsem až po chvíli pochopil, že došlo k nějaké "radostnější modifikaci" jeho posedu. A také že ano. Jiřík si sice ustlal velmi podobně a na stejném místě, ale jeho supr (tuhé) gumáče si vzahu vytvořily jakýsi "véčkový okápek" a tím mu voda pomalu proudila kolem řiťky dovnitř. Jak mi později přiznal, nejhorší bylo cítit ten pomalý ledový čůrek a nemoci se při tom pohnout a být odkázaný na mou pomoc. No bylo to pěkné, co bych zapíral. Ale extáze přišla o malou chvilku později. Jiřík se domníval, že se stačí posadit na velký balvan (s tou váhou vody uvnitř fakt výkon) a zvednout nožky hore. Jak si ale kalhoty přisedl, tak mu veškerá ledová voděnka - jak jinak - vytekla ven předem pod bundu a navíc i do nozder. Málem se nám "utopil a já se málem v tu chvíli pomočil - co říkám málem, bo než jsem se dostal z broďáků, "bylo Jiříkovi opravdu co vyčítat" :-)))
Je to už pár let, co jsme s Jiříkem mušili (já) a vláčeli (on) na Malši nad Kaplicí. Moc se nám to tam tehdy líbilo hlavně v úseku nad zámečkem a pod náhonem do pstruhařství. Začali jsme tenkrát pod jezem u náhonu. Voda byla akorát - množství i lehké přikalení a sluníčko se též smilovalo a zalezlo. Jiřík si pochvaloval supr gumové kalhoty - že nejsou prodyšné mu moc nevadilo. Načapali jsme - já pár dubletek a i Jiří měl na jeho oblíbené bílé rippery s černým hřbítkem pár rybek na prutě.
Sluníčko to s tím schovávání kurevsky přehnalo a dešťové mraky získaly jednoznačně navrch a spustil se hustý deštík. Jiřík pořád oňupoval boky před ocáskem ripperů - tenkrát byly ještě bez "záhybů" (stejně to od nás Relax obšleh) a chystal se na velkou rybu, jež dle jeho úsudku čekala v pravé zatáčce v tůni kousek níže. Usalašil se tam zády k velkému balvanu a nahazoval a ... nic. Rybky byly s vítězstvím mraků nad sluníčkem stylem K.O. velice nespokojené a na protest od té doby všechny nástrahy ignorovaly - jak mouchy, tak i rippeříky. Chvíli jsme to zkoušeli, ale jelikož i deštíku vytrvale přibývalo, rozhodli jsme se pro zbabělý ústup.
Jiříkovi se však koordinovaný "ústup" moc nepovedl. Začal totiž couvat bez předchozího vybalancování stojné nožky a to bylo radosti "po severočesku". Samozřejmě se couvací nožka patou o balvánek zadrhla a Jiřík si usedl zády těsně k velkému balvanu. Naneštěstí pro něj si sedl na balvan před ním a pod vodou, jehož sklon směrem dozadu a dolů vylučoval, že by se dalo rychle vstát. Jiřík tam seděl a kňučel abych ho zvedl. No chvilku jsem si ho vychutnal než jsem se uvolil.
V tu chvíli přestalo pršet (na chvíli) a tak jsme si dali ještě po pár hodech. Netrvalo to dlouho a deštík tu byl znova a tentokrát fakt fest. No co byste čekali, že se Jiříkovi při opakovaném ústupu stalo - samozřejmě totéž, akorát při tom nějak divně řval - no já řval také a proto jsem až po chvíli pochopil, že došlo k nějaké "radostnější modifikaci" jeho posedu. A také že ano. Jiřík si sice ustlal velmi podobně a na stejném místě, ale jeho supr (tuhé) gumáče si vzahu vytvořily jakýsi "véčkový okápek" a tím mu voda pomalu proudila kolem řiťky dovnitř. Jak mi později přiznal, nejhorší bylo cítit ten pomalý ledový čůrek a nemoci se při tom pohnout a být odkázaný na mou pomoc. No bylo to pěkné, co bych zapíral. Ale extáze přišla o malou chvilku později. Jiřík se domníval, že se stačí posadit na velký balvan (s tou váhou vody uvnitř fakt výkon) a zvednout nožky hore. Jak si ale kalhoty přisedl, tak mu veškerá ledová voděnka - jak jinak - vytekla ven předem pod bundu a navíc i do nozder. Málem se nám "utopil a já se málem v tu chvíli pomočil - co říkám málem, bo než jsem se dostal z broďáků, "bylo Jiříkovi opravdu co vyčítat" :-)))
Niwanhoe - Profil | St 11.4.2007 20:44:14
:-) Příběh desátý - jubilejní – "rybářské zážitky z Ningbo ve východní Číně" :-)
... no dal jsem dnes Čínskejm dravcům ale kurevsky po tlamičkách. Naše nástrahy tu ani rybky, ani místní šohajové ještě nikdy neviděli a opět jsme se tak s místními museli fotit, bo první 4 náhozy a z toho 3 ryby, to tu ještě nezažili. Oni mi cpali k chytání roztlučený šneky s díky jsem je posílal do řiti – no jakoby snad ani nerozuměli - a chytat na plech či gumu synci čínští hrubě neznali.
No teda natřít jim prdku nebyl žádnej problém, bo jsem to čekal. Navíc kolega mi to nevěřil, že tu budou umět ještě větší kulový jak V Dánsku. Oni tu totiž ty naše finesy nepotřebujou bo chytají jak před sto léty - a školit je nemá kdo.
Vlastně jen „nudnej trénik“ - jen o tom, co tu je ve vodě a taky školení kolegy - ten je z toho hotovej a chce na řeku "do boje" (neví ještě, že jsou též vázky).
No ale nejlepší byla jedna prima soudružka, který jsem prostě vrazil prut i s rybou do ruky - no a ječela blahem - a já do boha - proč nenavíjí, no nekecám, ona točila prstíkama na navijáku jen tou "bambulí" na konci kličky - no já řval
No skóre – „čeko versus čína“ ( a číňani byli 4) skončilo za 2 hodiny 14 : 0 pro nás a to jsme řadu ryb tajně pouštěli - tajně, bo se to tu nesmí i kolegu jsem zacvičil - chyt z toho asi 4 kousky a nějak nám tomu hoch propadl, až se sám divil .
Jo a ta jedna zvláštní rybka, co jsem s těma candošema chyt, se jmenuje snakehead = hadohlavec (sumcomníček), někde prý psali (teplý bonz z MRKu), že je jedovatý, ale je to blbost bo drahně jsem ho v rukou matlal a následně tu skvrnitou potvoru i s jedním z těch candošků též i zblajznul, a s chutí, jen kdyby je ti kuchtíci opět nenasekali na kousky, to tu ale dělají se vším, ach jo.
Ta blbost s tou jedovatostí prý vzniklá tím, že kdesi v americe se přemnožil a chtěli vyvinout "cílený" jed jen na tento druh, bo vše sežere nebo tomu sežere potravu.
Na prdlačku je jen to, že se kurevsky ochladilo a fouká ledovej vítr. No snad se to počasí zmoudří a vláčku u řeky umožní. Jinak bych musel za "památkama", ale ty se - jak všeobecně známo - "špatně vláčej", tož bych se na ně nejradši vys..., no ale doma by mi asi nezblajzli, že tu ve 3000 starém městě nic nebylo, tak .... do hazlu budu muset asi :-)))
... no dal jsem dnes Čínskejm dravcům ale kurevsky po tlamičkách. Naše nástrahy tu ani rybky, ani místní šohajové ještě nikdy neviděli a opět jsme se tak s místními museli fotit, bo první 4 náhozy a z toho 3 ryby, to tu ještě nezažili. Oni mi cpali k chytání roztlučený šneky s díky jsem je posílal do řiti – no jakoby snad ani nerozuměli - a chytat na plech či gumu synci čínští hrubě neznali.
No teda natřít jim prdku nebyl žádnej problém, bo jsem to čekal. Navíc kolega mi to nevěřil, že tu budou umět ještě větší kulový jak V Dánsku. Oni tu totiž ty naše finesy nepotřebujou bo chytají jak před sto léty - a školit je nemá kdo.
Vlastně jen „nudnej trénik“ - jen o tom, co tu je ve vodě a taky školení kolegy - ten je z toho hotovej a chce na řeku "do boje" (neví ještě, že jsou též vázky).
No ale nejlepší byla jedna prima soudružka, který jsem prostě vrazil prut i s rybou do ruky - no a ječela blahem - a já do boha - proč nenavíjí, no nekecám, ona točila prstíkama na navijáku jen tou "bambulí" na konci kličky - no já řval
No skóre – „čeko versus čína“ ( a číňani byli 4) skončilo za 2 hodiny 14 : 0 pro nás a to jsme řadu ryb tajně pouštěli - tajně, bo se to tu nesmí i kolegu jsem zacvičil - chyt z toho asi 4 kousky a nějak nám tomu hoch propadl, až se sám divil .
Jo a ta jedna zvláštní rybka, co jsem s těma candošema chyt, se jmenuje snakehead = hadohlavec (sumcomníček), někde prý psali (teplý bonz z MRKu), že je jedovatý, ale je to blbost bo drahně jsem ho v rukou matlal a následně tu skvrnitou potvoru i s jedním z těch candošků též i zblajznul, a s chutí, jen kdyby je ti kuchtíci opět nenasekali na kousky, to tu ale dělají se vším, ach jo.
Ta blbost s tou jedovatostí prý vzniklá tím, že kdesi v americe se přemnožil a chtěli vyvinout "cílený" jed jen na tento druh, bo vše sežere nebo tomu sežere potravu.
Na prdlačku je jen to, že se kurevsky ochladilo a fouká ledovej vítr. No snad se to počasí zmoudří a vláčku u řeky umožní. Jinak bych musel za "památkama", ale ty se - jak všeobecně známo - "špatně vláčej", tož bych se na ně nejradši vys..., no ale doma by mi asi nezblajzli, že tu ve 3000 starém městě nic nebylo, tak .... do hazlu budu muset asi :-)))
Niwanhoe - Profil | Út 10.4.2007 19:50:48
:-) Příběh devátý – "i mušky dokáží pěkně dožrat" :-)
Před asi třemi lety jsme byli spolu s mnoha známými na týden v "golfklubu" Darovanský dvůr u Berounky. Péče o dvojčata, dceru a neteř mi - bez manželky ("odpočívala" sama doma) - nějak moc neumožňovala rybařinu v Berounce. V tom horkém počasí, co tenkrát panovalo, jsme stejně téměř celý den byli schovaní v bazénu. Až jeden den se maličko "zpolojasnilo" a tak jsme s prcky a známými vyrazili k řece. Jiřík vláčel "jigový mouchy" a já jsem mrskal mouchu suchou. Vzhledem ke krásným peřejkách jsem "nasadil" většího suchého chrostíka a zkoušel jsem se trefit do bolena, co tam tak "provokativně šplíchal". Chytali jsme asi čtvrt hodinky a spíš jsme si vychutnávali nádhernou scenérii a počasí, když najednou na nás pod splavem zaútočil roj malých černých mušek - asi muchniček - a po rukou a nohou nám tekla během chvilky z mnohých ran krev. Fakticky brutální "vycucávka". Chtěl jsem rychle stáhnout šnůru s mouchoua tak jsem zběsile navíjel a chrostík poskakoval přes peřejky. A řáp ho. Záběr - no prostě nádhera. Kňučel jsem bolestí, ale stačil jsem ještě rybu, při stále pokračujícím úprku, vést s sebou dolů po proudu. Asi po 150 metrech (ještě, že tam byla mělká písečná lavice) jsem rybku přiblížil. Byl to krásný bolen. Preventivně jsem ho "dovedl" i těch pár zbývajících metrů k našim věcem, bo pouhé trenýrky opravdu neskýtaly dobrou ochranu před žravými muškami. Vyhákl jsem ho a změřil - 56 cm. Paráda - můj první (a zatím i poslední) a takový macík.
Kousek opodál chytal nějaký děda. Od rána ani ťuk a když prý nepřinese rybku, tak ho babka prý příště pošle do rybárny místo k vodě, bo má ryby moc ráda. Nutno říci, že toto nám sdělil ještě předtím, než jsem "přivedl" toho bolena. Napadlo mě, že jich tam je až dost a rybku jsem mu nabídl. Dědovi se rozzářila očka, tak jsem hned po pravdě dodal, že ji jinak pustím. No už stál u mně a pořád dokola se ptal, jestli mi to opravdu nevadí. Řekl jsem, že ne, že stejně byl "domluvenej" s těma muškama - vždyť přeci "zaútočili" všichni koordinovaně. A hlavně, že bolenů je i tak až moc, tak ať má babča zdravou večeři. "A nevadí, když jí řeknu, že jsem ho chytl já sám", zeptal se potichu nesměle (jako kdybych ho mohl zkontrolovat:-) Ubezpečil jsem ho, že to babče určitě nenapráskám a že mi to vůbec nevadí. Fakt měl radost. A já ostatně také, až na ty desítky bolestivě krvácejících ranek na rukou a na nohou :-))
Před asi třemi lety jsme byli spolu s mnoha známými na týden v "golfklubu" Darovanský dvůr u Berounky. Péče o dvojčata, dceru a neteř mi - bez manželky ("odpočívala" sama doma) - nějak moc neumožňovala rybařinu v Berounce. V tom horkém počasí, co tenkrát panovalo, jsme stejně téměř celý den byli schovaní v bazénu. Až jeden den se maličko "zpolojasnilo" a tak jsme s prcky a známými vyrazili k řece. Jiřík vláčel "jigový mouchy" a já jsem mrskal mouchu suchou. Vzhledem ke krásným peřejkách jsem "nasadil" většího suchého chrostíka a zkoušel jsem se trefit do bolena, co tam tak "provokativně šplíchal". Chytali jsme asi čtvrt hodinky a spíš jsme si vychutnávali nádhernou scenérii a počasí, když najednou na nás pod splavem zaútočil roj malých černých mušek - asi muchniček - a po rukou a nohou nám tekla během chvilky z mnohých ran krev. Fakticky brutální "vycucávka". Chtěl jsem rychle stáhnout šnůru s mouchoua tak jsem zběsile navíjel a chrostík poskakoval přes peřejky. A řáp ho. Záběr - no prostě nádhera. Kňučel jsem bolestí, ale stačil jsem ještě rybu, při stále pokračujícím úprku, vést s sebou dolů po proudu. Asi po 150 metrech (ještě, že tam byla mělká písečná lavice) jsem rybku přiblížil. Byl to krásný bolen. Preventivně jsem ho "dovedl" i těch pár zbývajících metrů k našim věcem, bo pouhé trenýrky opravdu neskýtaly dobrou ochranu před žravými muškami. Vyhákl jsem ho a změřil - 56 cm. Paráda - můj první (a zatím i poslední) a takový macík.
Kousek opodál chytal nějaký děda. Od rána ani ťuk a když prý nepřinese rybku, tak ho babka prý příště pošle do rybárny místo k vodě, bo má ryby moc ráda. Nutno říci, že toto nám sdělil ještě předtím, než jsem "přivedl" toho bolena. Napadlo mě, že jich tam je až dost a rybku jsem mu nabídl. Dědovi se rozzářila očka, tak jsem hned po pravdě dodal, že ji jinak pustím. No už stál u mně a pořád dokola se ptal, jestli mi to opravdu nevadí. Řekl jsem, že ne, že stejně byl "domluvenej" s těma muškama - vždyť přeci "zaútočili" všichni koordinovaně. A hlavně, že bolenů je i tak až moc, tak ať má babča zdravou večeři. "A nevadí, když jí řeknu, že jsem ho chytl já sám", zeptal se potichu nesměle (jako kdybych ho mohl zkontrolovat:-) Ubezpečil jsem ho, že to babče určitě nenapráskám a že mi to vůbec nevadí. Fakt měl radost. A já ostatně také, až na ty desítky bolestivě krvácejících ranek na rukou a na nohou :-))
Niwanhoe - Profil | Po 9.4.2007 18:49:33
:-) Příběh osmý – "jiskřítko" :-)
Kdysi dávno, v dobách mých rybářských - elévských, jsme s Jiříkem vyrazili opět jednou k Postoloprtům na Ohři. Bylo krásné slunné počasí a zvolili jsme pure vláčku a na třpytku, bo jsme tehdá jiného neznali.
Dojeli jsme až na místo a během chvlky už i vláčeli. Já na "českou TOP zvukovku (s prolisy), jež měla malinkou vadu, že se z ní občas vyhákl trojhák (no, po pravdě i druhou malinkou vadu měla a to, že chtěla točení vždy nastartovat dost razantně - jinak se netočila). To s tím trojhákem se bohužel potvrdilo i mně. Když záběr přišel, zásek prostě vůbec nesedl. Pozdě jsem si uvědomil, že jsem před chvíli vázl a že možná bude potřeba plech "dokompletovat". No nic. Rybka se asi po dně smíchy malounko poválela a nasadit rezervní trojhák a zajistit bročkem jeho posun bylo pro mne dílem okamžiku.
Z původního místa jsem se vydal proti proudu za Jiříkem abych si postěžoval a též zjistil, jak je na tom on. Po cca 300 metrech jsem uviděl v řece nádherné písečné lavice a .... no prostě paráda. Sundal jsem botky a šup do vody - sluníčko už se zvedalo a řeka byla z předchozích horkých dní krásně akorát. Prohazoval jsem "tutová" místa na dravce, ale pořád nic. Bylo mi však divné, že mi prut při každém nahození nějak divně bzučí. Jal jsem se onen zvláštní studovat. Když šel prut nahoru, začal - hlavně dolní kroužek bzučet. A dolů, a nahoru a zase bzučel. To už se mi zdálo krajně podezřelé. Prohlížel jsem si proutek zaslaný strýcem z kapitalistické ciziny s krajní nedůvěrou. Na co je tu ten blesk - blesklo mi hlavou a bylo jasno. Zvedl jsem hlavu nahoru a zaclonil sluníčko a krve by se ve mně nedořezal. Moc pěkné drátky a tlusté a jak "nízko" nad vodou. No prostě dát hřebík do kroužku, měl jsem elektromagnet jako vyšitý, ale na ryby? K nepotřebě a opravdu ne příliš bezpečné, zvlášť, když jsem stál po kolena ve vodě.
Inu mazal jsem z vody a proutek sklopený raději špicou dolů. Fuj. Raději se chystám k odchodu k autu.
Najednou koukám, že se k vodě blíží čtyři chlapi s naloženým dvoukolákem. Zastavili a doprostřed řeky postupně nanosili stůl, čtyři židle a nějaké basy piva. Přišli si zahrát "chlazený mariáš" jak mi říkali :-) Asi to ten den bylo mnohem moudřejší než chytat rybky s uhlíkáčem pod VVN a po kolena ve vodě. Co asi - zcela jistě ! :-)))
Kdysi dávno, v dobách mých rybářských - elévských, jsme s Jiříkem vyrazili opět jednou k Postoloprtům na Ohři. Bylo krásné slunné počasí a zvolili jsme pure vláčku a na třpytku, bo jsme tehdá jiného neznali.
Dojeli jsme až na místo a během chvlky už i vláčeli. Já na "českou TOP zvukovku (s prolisy), jež měla malinkou vadu, že se z ní občas vyhákl trojhák (no, po pravdě i druhou malinkou vadu měla a to, že chtěla točení vždy nastartovat dost razantně - jinak se netočila). To s tím trojhákem se bohužel potvrdilo i mně. Když záběr přišel, zásek prostě vůbec nesedl. Pozdě jsem si uvědomil, že jsem před chvíli vázl a že možná bude potřeba plech "dokompletovat". No nic. Rybka se asi po dně smíchy malounko poválela a nasadit rezervní trojhák a zajistit bročkem jeho posun bylo pro mne dílem okamžiku.
Z původního místa jsem se vydal proti proudu za Jiříkem abych si postěžoval a též zjistil, jak je na tom on. Po cca 300 metrech jsem uviděl v řece nádherné písečné lavice a .... no prostě paráda. Sundal jsem botky a šup do vody - sluníčko už se zvedalo a řeka byla z předchozích horkých dní krásně akorát. Prohazoval jsem "tutová" místa na dravce, ale pořád nic. Bylo mi však divné, že mi prut při každém nahození nějak divně bzučí. Jal jsem se onen zvláštní studovat. Když šel prut nahoru, začal - hlavně dolní kroužek bzučet. A dolů, a nahoru a zase bzučel. To už se mi zdálo krajně podezřelé. Prohlížel jsem si proutek zaslaný strýcem z kapitalistické ciziny s krajní nedůvěrou. Na co je tu ten blesk - blesklo mi hlavou a bylo jasno. Zvedl jsem hlavu nahoru a zaclonil sluníčko a krve by se ve mně nedořezal. Moc pěkné drátky a tlusté a jak "nízko" nad vodou. No prostě dát hřebík do kroužku, měl jsem elektromagnet jako vyšitý, ale na ryby? K nepotřebě a opravdu ne příliš bezpečné, zvlášť, když jsem stál po kolena ve vodě.
Inu mazal jsem z vody a proutek sklopený raději špicou dolů. Fuj. Raději se chystám k odchodu k autu.
Najednou koukám, že se k vodě blíží čtyři chlapi s naloženým dvoukolákem. Zastavili a doprostřed řeky postupně nanosili stůl, čtyři židle a nějaké basy piva. Přišli si zahrát "chlazený mariáš" jak mi říkali :-) Asi to ten den bylo mnohem moudřejší než chytat rybky s uhlíkáčem pod VVN a po kolena ve vodě. Co asi - zcela jistě ! :-)))
Niwanhoe - Profil | Ne 8.4.2007 23:50:21
:-) Příběh sedmý – zápis "bez zápisu" :-)
Jako každý rok i tentokráte jsme vyrazili směr Ohře - k Nechranické hrázi. Měli jsme tam "propůjčenou" celou bytovku socialistickými zemědělci nevyužívanou. Pstroužky jsme jakž tak prvý den uvláčeli i poslali jsme echo příteli Flipovi, by též dorazil a s námi též na "jámy" zašel.
Jámy byla část řeky kus po Čínovským jezem, kde jsem již párkráte se zdejším porybným slůvko prohodil - a radu též od něj nezištnou obdržel. Peťka přijel zrovna když jsme (malinko) úspěšný den oslavovali a že prý si též chce zakalit - jak Ti ruští Stachanovci. Chtěl nám zřejmě naznačit, jak je sečtělý, a že i kvalitní "uvědomělá" literatura typu - Jak se kalila ocel - mu není neznámá. No nenadchl tím, ba ani v restauraci spřízněnou duši nenašel. Ale kalil, tak jak my všici. Nutno říci, že my ale rozumně - jen našim vyprahlým tělům přes den (z neoprenů) ztracenou tekutinu vrátit - i s malou rezervou navrch, pravda. Ráno jsme, nevím jak, vyrazili (a včas) směr tůně. Při pohledu na Peťku jsem ho pro jistotu opakovaně upozornil, že je potřeba zapsat a zkroužkovat docházku, ba i datum (správné - jak "neseveročeské"!) jsem mu prozradil. Peťka byl totiž "s papíry" na pstruhovce poprvé. Přidal jsem též dovětek, že zdejšího porybného znám a nerad bych ... urazil se:-(
Všichni jsme, již brzo po východu slunce pochopili, že ve stínu je síla a chytali tak většinou v sedě na břehu s nožkama ve vodě. Ne tak Peťka. Prohlásil, že "vyprostit" je potřeba a "dokalil" - nutno říci, že na sluníčku se mu to rychle podařilo, neb jako vždy stínem opovrhoval, bo byl 5 m daleko . Za chvíl spal Peťka opřený o pařez s pruty v náručí. Chytal jsem ,po chvilkové krizi se sebazapřením a pár potočíků si dalo říci byť žádný nebyl trofejní. Najednou jsem zahlédl, jak se k mně blíží porybný s Péťou v závěsu. No krve by se ve mně nedořezal. Naštěstí moje fantazie nefungovala a tak jsem se uklidnil. "Nevím, co furt má, ten občan" hlásil Péťa už z dálky. Malounko jsem přeci jen zesinal. Porybný došel až ke mně. "Co se proboha děje", ptám se. Ukazoval na úlovkáč v ruce - "tohleˇ" ! "Péťo, tys to nezapsal?" "Zapsal, jen "Jemu" se furt něco nelíbí". "No jo" porybný ke mně, "ale podívej se jak to zapsal". Krve by se ve mně nedořezal. Na ulovkáči, v místě, kdy mi Péťa právě ukazoval, jak pěkně a správně zapsal, byly neuvěřitelné klikyháky ani vzdálně nepřipomínající nejem číslice datumu, ale ani náhodou ani kroužek. Ale Péťa dál ukazoval na něco, co "viděl" (snad) jen on sám. A věřil tomu, o tom nepochyboval naštěstí ani ten porybný. "To jsem za celá léta ještě neviděl" povídá. Přešel jsem do "aktivní" obrany - "ale vždyť vidíte, že v tomhle stavu ani nenahodí". To se ovšem Péťova ega značně dotklo, a chtěl nám to ihned ukázat. Z těch několika dílů však kompletní prut naštěstí složit nedokázal. Obrana se neminula úspěchem a Péťu jsem - po "úpravě" zápisu donavigoval k pěkné tůni ve stínu a prut vláčecí mu připravil. A po chvíli (nevím jak to dokázal) i nějakou fišku chvíli vodil, než vypla a on opět sladce usnul - jak jinak - opět s pruty v náručí. Tentokrát však spočíval neoprenovýma nožkama ve vodě chladivé.
Krásné bylo, že večer po "odeznění" únavy převeliké se s námi do krve hádal, že ten zápis v úlovkáči byl naprosto v pořádku a porybný ho zbytečně, prý "jako cizáka" šikanoval :-))
Jako každý rok i tentokráte jsme vyrazili směr Ohře - k Nechranické hrázi. Měli jsme tam "propůjčenou" celou bytovku socialistickými zemědělci nevyužívanou. Pstroužky jsme jakž tak prvý den uvláčeli i poslali jsme echo příteli Flipovi, by též dorazil a s námi též na "jámy" zašel.
Jámy byla část řeky kus po Čínovským jezem, kde jsem již párkráte se zdejším porybným slůvko prohodil - a radu též od něj nezištnou obdržel. Peťka přijel zrovna když jsme (malinko) úspěšný den oslavovali a že prý si též chce zakalit - jak Ti ruští Stachanovci. Chtěl nám zřejmě naznačit, jak je sečtělý, a že i kvalitní "uvědomělá" literatura typu - Jak se kalila ocel - mu není neznámá. No nenadchl tím, ba ani v restauraci spřízněnou duši nenašel. Ale kalil, tak jak my všici. Nutno říci, že my ale rozumně - jen našim vyprahlým tělům přes den (z neoprenů) ztracenou tekutinu vrátit - i s malou rezervou navrch, pravda. Ráno jsme, nevím jak, vyrazili (a včas) směr tůně. Při pohledu na Peťku jsem ho pro jistotu opakovaně upozornil, že je potřeba zapsat a zkroužkovat docházku, ba i datum (správné - jak "neseveročeské"!) jsem mu prozradil. Peťka byl totiž "s papíry" na pstruhovce poprvé. Přidal jsem též dovětek, že zdejšího porybného znám a nerad bych ... urazil se:-(
Všichni jsme, již brzo po východu slunce pochopili, že ve stínu je síla a chytali tak většinou v sedě na břehu s nožkama ve vodě. Ne tak Peťka. Prohlásil, že "vyprostit" je potřeba a "dokalil" - nutno říci, že na sluníčku se mu to rychle podařilo, neb jako vždy stínem opovrhoval, bo byl 5 m daleko . Za chvíl spal Peťka opřený o pařez s pruty v náručí. Chytal jsem ,po chvilkové krizi se sebazapřením a pár potočíků si dalo říci byť žádný nebyl trofejní. Najednou jsem zahlédl, jak se k mně blíží porybný s Péťou v závěsu. No krve by se ve mně nedořezal. Naštěstí moje fantazie nefungovala a tak jsem se uklidnil. "Nevím, co furt má, ten občan" hlásil Péťa už z dálky. Malounko jsem přeci jen zesinal. Porybný došel až ke mně. "Co se proboha děje", ptám se. Ukazoval na úlovkáč v ruce - "tohleˇ" ! "Péťo, tys to nezapsal?" "Zapsal, jen "Jemu" se furt něco nelíbí". "No jo" porybný ke mně, "ale podívej se jak to zapsal". Krve by se ve mně nedořezal. Na ulovkáči, v místě, kdy mi Péťa právě ukazoval, jak pěkně a správně zapsal, byly neuvěřitelné klikyháky ani vzdálně nepřipomínající nejem číslice datumu, ale ani náhodou ani kroužek. Ale Péťa dál ukazoval na něco, co "viděl" (snad) jen on sám. A věřil tomu, o tom nepochyboval naštěstí ani ten porybný. "To jsem za celá léta ještě neviděl" povídá. Přešel jsem do "aktivní" obrany - "ale vždyť vidíte, že v tomhle stavu ani nenahodí". To se ovšem Péťova ega značně dotklo, a chtěl nám to ihned ukázat. Z těch několika dílů však kompletní prut naštěstí složit nedokázal. Obrana se neminula úspěchem a Péťu jsem - po "úpravě" zápisu donavigoval k pěkné tůni ve stínu a prut vláčecí mu připravil. A po chvíli (nevím jak to dokázal) i nějakou fišku chvíli vodil, než vypla a on opět sladce usnul - jak jinak - opět s pruty v náručí. Tentokrát však spočíval neoprenovýma nožkama ve vodě chladivé.
Krásné bylo, že večer po "odeznění" únavy převeliké se s námi do krve hádal, že ten zápis v úlovkáči byl naprosto v pořádku a porybný ho zbytečně, prý "jako cizáka" šikanoval :-))
Niwanhoe - Profil | Ne 8.4.2007 12:13:08
:-) Příběh šestý – jak Peťka vyděsil vodáka :-)
Už dlouho jsme nebyli na Herberťáku na Vltavě a tak jsme s Flipem jednoho dne vyrazili. Cestou jsme tentokrát nekoupili žádné pivko, bo jsme na něj po včerejšku fakt chuť nějak neměli. Bylo bylo totiž hrozný vedro a pivínka byla u vody opravdu naše jediná záchrana. No, a jak známo – lehko a rychlo v horku k přepití
Cestou k Vltavě jsme vedli diskuzi kam jet. Ne že by nebylo rozhodnuto, že na Herberťák, ale Peťka zatoužil nejprve po „špajzu“ – kus nad Herberťákem. Tak jo. Z krpálu od silnice dolů a přes louku na místo - a krátká nymfa už se za chvilku ve vodě třepotala.
Pár záběrů teda bylo, ale jen malí potočíci, nic většího – těch 6 kubíků průtoku, co v ten čas teklo je tam dost málo. Až jsme to při „již příliš“ četných průjezdech vodáků vzdali. A že se půjdeme podívat přeci jen ještě na chvíli k tomu Herberťáku. Trochu jsme však podcenili to dopolední sluníčko a neopreny a krpál před námi cestou k autu. Dost jsme to podcenili Peťka nám každým krokem - jak ten vodník - víc a víc sesychal, ba i vrásky na čele notně prohloubil a „ztratil řeč“ To už bylo vážné, bo ani nenadával. U Herberťáku jsme se vykulili k vodě. Já jsem předtím vyplul z neoprenů, ale Peťka ne, jen se zase z auta přemístil s „roštíčkem“ prutů k jezu a sedl si na beton – na sluníčko. No klepnout mu za chvíli vajíčko na stehna, bylo volský voko natošup
Zkusil jsem – v pauzách mezi vodáky proud prohodit, ale bylo jasné, že to nemá valnou cenu. Najednou koukám, jak se Peťka postavil – i hruď nadmul – a vyrazil proti jednomu vodákovi s napřaženou rukou. „Na, prodej jedno“ zabručel z posledních sil a cpal mu dvacku. Ani já, ani vodák jsme netušili o co jde. Peťka už jen zachrčel –„to pivo“ a ukázal do kanoe na tři lahváče (bystroočko jeden) No to se fakt nedalo odmítnout – to ostatně i ten vodák pochopil a jen nesměle namítl, že dvacka je moc a že pivo bylo na sluníčku a je úplně teplý. „Nevadí“, zabručel Péťa a sahal po lahváči. Ještě ho tou dvackou otevřel a pak vodákovi zaplatil – teda dvacku do lodě upustil. Ten hoch se tvářil, jako že se určitě podruhé narodil a rychle nastupoval do lodi a pryč. Až v lodi se mu začala vracet normální barva. Peťka se v tu chvíli již jen slastně díval na „pěnovou nudličku“ lezoucí pomalu z hrdla lahve, gurmánsky jí olízl a usedl – opět na slunné místo - a cumlal. Pít se to fakt nedalo, ale to mu zjevně nevadilo, bo život byl zachráněn a smrt žízní na břehu řeky je přece ta z nejstrašnějších
Už dlouho jsme nebyli na Herberťáku na Vltavě a tak jsme s Flipem jednoho dne vyrazili. Cestou jsme tentokrát nekoupili žádné pivko, bo jsme na něj po včerejšku fakt chuť nějak neměli. Bylo bylo totiž hrozný vedro a pivínka byla u vody opravdu naše jediná záchrana. No, a jak známo – lehko a rychlo v horku k přepití
Cestou k Vltavě jsme vedli diskuzi kam jet. Ne že by nebylo rozhodnuto, že na Herberťák, ale Peťka zatoužil nejprve po „špajzu“ – kus nad Herberťákem. Tak jo. Z krpálu od silnice dolů a přes louku na místo - a krátká nymfa už se za chvilku ve vodě třepotala.
Pár záběrů teda bylo, ale jen malí potočíci, nic většího – těch 6 kubíků průtoku, co v ten čas teklo je tam dost málo. Až jsme to při „již příliš“ četných průjezdech vodáků vzdali. A že se půjdeme podívat přeci jen ještě na chvíli k tomu Herberťáku. Trochu jsme však podcenili to dopolední sluníčko a neopreny a krpál před námi cestou k autu. Dost jsme to podcenili Peťka nám každým krokem - jak ten vodník - víc a víc sesychal, ba i vrásky na čele notně prohloubil a „ztratil řeč“ To už bylo vážné, bo ani nenadával. U Herberťáku jsme se vykulili k vodě. Já jsem předtím vyplul z neoprenů, ale Peťka ne, jen se zase z auta přemístil s „roštíčkem“ prutů k jezu a sedl si na beton – na sluníčko. No klepnout mu za chvíli vajíčko na stehna, bylo volský voko natošup
Zkusil jsem – v pauzách mezi vodáky proud prohodit, ale bylo jasné, že to nemá valnou cenu. Najednou koukám, jak se Peťka postavil – i hruď nadmul – a vyrazil proti jednomu vodákovi s napřaženou rukou. „Na, prodej jedno“ zabručel z posledních sil a cpal mu dvacku. Ani já, ani vodák jsme netušili o co jde. Peťka už jen zachrčel –„to pivo“ a ukázal do kanoe na tři lahváče (bystroočko jeden) No to se fakt nedalo odmítnout – to ostatně i ten vodák pochopil a jen nesměle namítl, že dvacka je moc a že pivo bylo na sluníčku a je úplně teplý. „Nevadí“, zabručel Péťa a sahal po lahváči. Ještě ho tou dvackou otevřel a pak vodákovi zaplatil – teda dvacku do lodě upustil. Ten hoch se tvářil, jako že se určitě podruhé narodil a rychle nastupoval do lodi a pryč. Až v lodi se mu začala vracet normální barva. Peťka se v tu chvíli již jen slastně díval na „pěnovou nudličku“ lezoucí pomalu z hrdla lahve, gurmánsky jí olízl a usedl – opět na slunné místo - a cumlal. Pít se to fakt nedalo, ale to mu zjevně nevadilo, bo život byl zachráněn a smrt žízní na břehu řeky je přece ta z nejstrašnějších
Niwanhoe - Profil | Ne 8.4.2007 11:27:28
:-) Příběh pátý – trocha poesie nikoho nezabije :-)
Jednou jsme s Flipem vyrazili na Vltavu. Trošku nám Peťka den předtím přebral a žízen veliká "vyprošťovací" s ním cloumala víc, než touha co nejdříve nahodit :-) Tož jsme nejprve desítečku (dvě) a cigárka nakoupiti museli a konečně mohli pokračovat až pod vyrovnávačku ve "Věšáku" - proti kempu. Peťa si u břehu rozložil roští, bo tak jeho pruty přepravoval - "v otepi" - a zasedl ke konzumaci prvého vyprošťováka. I já jsem dostal ločka a pak už jsme konečně nahodili. Čapali jsme na těžší streamery a jigový těžký mouchy až nás zádíčka notně bolela a bez ťuka a rybího zájmu. Před polednem jsem se vyšplhal nahoru k autu na svačinku a Peťa se dole opět "vyprošťoval" a nechal do sebe v neoprenech prát sluníčko - fakt dobrá kombinace - vedro a pivsonek :-) Svačil jsem nahoře u auta, a díval se na mladou dívčinu stojící v proudu ve vodě kousek nad námi a lapající - zatím bez úspěchu na krátkou nymfu. Ono jasné počasí a sluníčko do vody fakt nic moc a tak si dívčina nasadila sluchátka a pustila něco rytmu z walkmana. A hned - jako když se kouzlem proměnila. Proměnila v tančící vílu. Pohupovala se ve vlnách do rytmu, potřásala vlasy až na ramena dlouhými a do rytmu též šňůru přehazovala. Prostě poesie. Sledoval jsem ji a ani mi nevadilo to "nevhodný" počasí a hubený výsledek naší dosavední "čapačky". A Peťka spal - asi to byla víla uspávací:-))) Dobrou noc Peťko, ať se Ti zdá o těch fiškách ze všech nej ... :-)))
Jednou jsme s Flipem vyrazili na Vltavu. Trošku nám Peťka den předtím přebral a žízen veliká "vyprošťovací" s ním cloumala víc, než touha co nejdříve nahodit :-) Tož jsme nejprve desítečku (dvě) a cigárka nakoupiti museli a konečně mohli pokračovat až pod vyrovnávačku ve "Věšáku" - proti kempu. Peťa si u břehu rozložil roští, bo tak jeho pruty přepravoval - "v otepi" - a zasedl ke konzumaci prvého vyprošťováka. I já jsem dostal ločka a pak už jsme konečně nahodili. Čapali jsme na těžší streamery a jigový těžký mouchy až nás zádíčka notně bolela a bez ťuka a rybího zájmu. Před polednem jsem se vyšplhal nahoru k autu na svačinku a Peťa se dole opět "vyprošťoval" a nechal do sebe v neoprenech prát sluníčko - fakt dobrá kombinace - vedro a pivsonek :-) Svačil jsem nahoře u auta, a díval se na mladou dívčinu stojící v proudu ve vodě kousek nad námi a lapající - zatím bez úspěchu na krátkou nymfu. Ono jasné počasí a sluníčko do vody fakt nic moc a tak si dívčina nasadila sluchátka a pustila něco rytmu z walkmana. A hned - jako když se kouzlem proměnila. Proměnila v tančící vílu. Pohupovala se ve vlnách do rytmu, potřásala vlasy až na ramena dlouhými a do rytmu též šňůru přehazovala. Prostě poesie. Sledoval jsem ji a ani mi nevadilo to "nevhodný" počasí a hubený výsledek naší dosavední "čapačky". A Peťka spal - asi to byla víla uspávací:-))) Dobrou noc Peťko, ať se Ti zdá o těch fiškách ze všech nej ... :-)))
Niwanhoe - Profil | Út 3.4.2007 14:55:42
:-) Příběh čtvrtý – „i zázraky se někdy dějí“ :-)
S Jiříkem jsme vyrazili ne Ohři. K Postoloprtům, kde má kamarád chatu a tudíž to máme obšlápnutý. Krásný jez se tentokrát prezentoval přejezdy desítek praporců lipanů (jo, kde jsou ty časy) ale my měli s sebou jenom vláčku a bez kalhot (tenkrát byly jen ty "hovnocucácký" z tlustý gumy a ani na ně jsme nedosáhli) - ak jezu tedy ani náhodou - stejně by to asi bylo vzhledem k našemu umění naprd. Tak jsme vláčeli podél břehu. Rotačky a plandy lítaly jedna báseň a alespoň pár okounků radost udělalo - a bylo tak krásně:-)
I štička se mi připletla - celých 35 cm - no fakt macek. Najednou ke mně kráčí Jiřík a tváří se, jako kdyby mu píchalky uletěly:-( A už to vidím. Proutek původně teleskopický je "říznutý děličkou", bo Jiřík si opravdu nešikovně kolínkem přisedl. Jo chytat v kleče se na svahu nemusí vždy vyplatit :-) No politoval jsem ho a mezi těžko schovávanými usměvy i soucit (neúspěšně) projevil. Smutně tak odešel k "základnímu táboru" pro batoh. Za chvíli se ale vracel a celej jenom zářil. Koukám, a on nese jiný teleskop a dokonce ne takové poleno jako ten přikleknutý. Došel totiž k batohu a tam na "vodáckých" schodech zahlédl na kraji "cosi" a von to von. Chytat mohl dál a bylo jen spravedlivé, že alespoň rybek jsem chytl já více, bo tolik štěstí u kolegy najednou, by severočecha jako já určitě skolilo :-) JIřík pak proutek užíval dalších pár roků - hlavně na potoky - a moc si tu "Postoloprtskou zlomeninu" pochvaloval :-)
S Jiříkem jsme vyrazili ne Ohři. K Postoloprtům, kde má kamarád chatu a tudíž to máme obšlápnutý. Krásný jez se tentokrát prezentoval přejezdy desítek praporců lipanů (jo, kde jsou ty časy) ale my měli s sebou jenom vláčku a bez kalhot (tenkrát byly jen ty "hovnocucácký" z tlustý gumy a ani na ně jsme nedosáhli) - ak jezu tedy ani náhodou - stejně by to asi bylo vzhledem k našemu umění naprd. Tak jsme vláčeli podél břehu. Rotačky a plandy lítaly jedna báseň a alespoň pár okounků radost udělalo - a bylo tak krásně:-)
I štička se mi připletla - celých 35 cm - no fakt macek. Najednou ke mně kráčí Jiřík a tváří se, jako kdyby mu píchalky uletěly:-( A už to vidím. Proutek původně teleskopický je "říznutý děličkou", bo Jiřík si opravdu nešikovně kolínkem přisedl. Jo chytat v kleče se na svahu nemusí vždy vyplatit :-) No politoval jsem ho a mezi těžko schovávanými usměvy i soucit (neúspěšně) projevil. Smutně tak odešel k "základnímu táboru" pro batoh. Za chvíli se ale vracel a celej jenom zářil. Koukám, a on nese jiný teleskop a dokonce ne takové poleno jako ten přikleknutý. Došel totiž k batohu a tam na "vodáckých" schodech zahlédl na kraji "cosi" a von to von. Chytat mohl dál a bylo jen spravedlivé, že alespoň rybek jsem chytl já více, bo tolik štěstí u kolegy najednou, by severočecha jako já určitě skolilo :-) JIřík pak proutek užíval dalších pár roků - hlavně na potoky - a moc si tu "Postoloprtskou zlomeninu" pochvaloval :-)
Niwanhoe - Profil | Po 2.4.2007 21:20:16
:-) Příběh třetí – „s Vendou na lužnici“ :-)
Jako každý rok i tentokrát jsme s Vendou vyrazili za pstruhy směr jižní Čechy. První den vyšla volba na Lužnici do Velenic. Voděnka akorát, zima přijatelná a i Venda při rvaní svých klackých objemnných nožek do brodáků neřval tolik co obvykle:-) Spravedlivě jsem si vybral, že půjdu napřed proti proudu nahoru na lepší fleky, že to tam Vendovi „obhlídnu“ než dofuní. Kupodivu souhlasil. Asi měl obzvlášť líný den. Ale ne! Najednou se rozhodl, že vstoupí do Rakous, že tam po té louce to půjde rychleji (jak zákeřné). Brzy však zjistil, že na zemi tam je dost drátů a tak znovu zamířil do toku vodního. No ale jak. Já to měl jak ve zpomaleným filmu, radost pohledět, téměř nirvána pro severočeský (můj) charakter. Venda totiž z naprosto nepochopitelných důvodů (lenost asi opravdu, ale mozková) stoje v Rakousích na břehu, asi ¾ metru nad hladinou, udělal krok dolů. Nějak mu synkovi Polabskýmu nedošlo, že pod hladinou je ještě nejméně dalších ½ metru a takový krok bez natržení kulí vlastních a jediných zřejmě nezvládne. Nááádhera, fakt. To byl pohled. Ještě ve vzduchu mu v náhlém osvícení mysli došlo co dělá a chtěl zastavit – no bylo vidět, že na gymnáziu fyzice moc nedal a podle toho to dopadlo. Neuvěřitelně pomalu se překulil na bok do Lužnický vln – notně studených – a jako baleťák plavně odhodil nušáky zpod těla včas doprostřed řeky. Škoda. Stačil si hajzlík uvědomit, že spadnout na pruty není dobrá volba. No to bych si ale smíchy asi přicmrndnul do textilu I tak to byla krása. Jak totiž dopadl do vody, ihned se – nechápu jak, odrazil a vyskočil jako jura. A hned do kapsy, jak dopadly cigára – na pruty ani nevzdechl. Byly v pořádku (cíga), tak jedno hned zapálil, asi kvůli testu zapalovače a když se při tom na mě podíval tlemil se jak uličník a prej - neboj, není mi zima klidně začni chytat. No vyrazil jsem nahoru proti proudu, bo mi bylo jasný, že dlouho nevydrží a na fňukání jsem nechtěl čekat. Taky že jo. Asi za 3/4 hodiny mě dobelhal a mlel cosi o tom, že voděnka studí, vítr fouká a na „Malýho Vénu“ přišel navíc hlad. Hajzlík. Ví jak mě obměkčit, bo hlad, to je sviňa, to chápu :-) Co se dalo dělat. Za chvíli u auta Véna, že prý potřebuje pomoci z broďáků, bo morký zevnitř jsou dost fest. Tak jo. No já si připadal jak knížecí sluha zouvající pánovi holínky – i o rameno se mi pacholek zapíral. Ale nešlo to, asi byly přimrzlý. Tak je Véna odroloval a pomalu se to konečně povedlo. Najednou začal ječet jak Viktorka, když zprasila životního sumce a prej mám křeč zavolej mámu, ona mi to rozmasíruje, ona to umí. Nesměle jsem namítl, že matka Havlasová je odtud nejméně 300 kilometrů. Nebyl spokojen a řval ještě víc. Že umře a podobné kraviny. No křeč to byla pěkná – na stehně se mu dělala brázda asi 10 centimetrů dlouhá a nejméně půl centimetru hluboká. Fakt síla. Ale stejně jsem řval smíchy. Bodejť ne, kdy stále trval na dovežení matky Havlasové. Najednou to přestalo. Venda využil lepší chvilky a broďáky hodil do řeky, teda chtěl, ale netrefil tok ani jednou z nich a bosé nožky zábly příliš na případné repete.
Rybačka opět nic moc, ale jako správný "severočeský charakter" jsem se opět jednou dotkl Nirvány :-)))
Jako každý rok i tentokrát jsme s Vendou vyrazili za pstruhy směr jižní Čechy. První den vyšla volba na Lužnici do Velenic. Voděnka akorát, zima přijatelná a i Venda při rvaní svých klackých objemnných nožek do brodáků neřval tolik co obvykle:-) Spravedlivě jsem si vybral, že půjdu napřed proti proudu nahoru na lepší fleky, že to tam Vendovi „obhlídnu“ než dofuní. Kupodivu souhlasil. Asi měl obzvlášť líný den. Ale ne! Najednou se rozhodl, že vstoupí do Rakous, že tam po té louce to půjde rychleji (jak zákeřné). Brzy však zjistil, že na zemi tam je dost drátů a tak znovu zamířil do toku vodního. No ale jak. Já to měl jak ve zpomaleným filmu, radost pohledět, téměř nirvána pro severočeský (můj) charakter. Venda totiž z naprosto nepochopitelných důvodů (lenost asi opravdu, ale mozková) stoje v Rakousích na břehu, asi ¾ metru nad hladinou, udělal krok dolů. Nějak mu synkovi Polabskýmu nedošlo, že pod hladinou je ještě nejméně dalších ½ metru a takový krok bez natržení kulí vlastních a jediných zřejmě nezvládne. Nááádhera, fakt. To byl pohled. Ještě ve vzduchu mu v náhlém osvícení mysli došlo co dělá a chtěl zastavit – no bylo vidět, že na gymnáziu fyzice moc nedal a podle toho to dopadlo. Neuvěřitelně pomalu se překulil na bok do Lužnický vln – notně studených – a jako baleťák plavně odhodil nušáky zpod těla včas doprostřed řeky. Škoda. Stačil si hajzlík uvědomit, že spadnout na pruty není dobrá volba. No to bych si ale smíchy asi přicmrndnul do textilu I tak to byla krása. Jak totiž dopadl do vody, ihned se – nechápu jak, odrazil a vyskočil jako jura. A hned do kapsy, jak dopadly cigára – na pruty ani nevzdechl. Byly v pořádku (cíga), tak jedno hned zapálil, asi kvůli testu zapalovače a když se při tom na mě podíval tlemil se jak uličník a prej - neboj, není mi zima klidně začni chytat. No vyrazil jsem nahoru proti proudu, bo mi bylo jasný, že dlouho nevydrží a na fňukání jsem nechtěl čekat. Taky že jo. Asi za 3/4 hodiny mě dobelhal a mlel cosi o tom, že voděnka studí, vítr fouká a na „Malýho Vénu“ přišel navíc hlad. Hajzlík. Ví jak mě obměkčit, bo hlad, to je sviňa, to chápu :-) Co se dalo dělat. Za chvíli u auta Véna, že prý potřebuje pomoci z broďáků, bo morký zevnitř jsou dost fest. Tak jo. No já si připadal jak knížecí sluha zouvající pánovi holínky – i o rameno se mi pacholek zapíral. Ale nešlo to, asi byly přimrzlý. Tak je Véna odroloval a pomalu se to konečně povedlo. Najednou začal ječet jak Viktorka, když zprasila životního sumce a prej mám křeč zavolej mámu, ona mi to rozmasíruje, ona to umí. Nesměle jsem namítl, že matka Havlasová je odtud nejméně 300 kilometrů. Nebyl spokojen a řval ještě víc. Že umře a podobné kraviny. No křeč to byla pěkná – na stehně se mu dělala brázda asi 10 centimetrů dlouhá a nejméně půl centimetru hluboká. Fakt síla. Ale stejně jsem řval smíchy. Bodejť ne, kdy stále trval na dovežení matky Havlasové. Najednou to přestalo. Venda využil lepší chvilky a broďáky hodil do řeky, teda chtěl, ale netrefil tok ani jednou z nich a bosé nožky zábly příliš na případné repete.
Rybačka opět nic moc, ale jako správný "severočeský charakter" jsem se opět jednou dotkl Nirvány :-)))
Niwanhoe - Profil | Ne 1.4.2007 17:40:13
:-) Příběh druhý - "severočeský charakter" :-)
Zase jsme se jednou domluvili s Vendou a Jiříkem, že pojedeme na ryby na Ohři. Zmínili jsme se i před tehdejším Teplickým hospodářem panem Šircem a on, že má auto po bouračce zrušené, že už prý 3 měsíce marodění je až dost a rád by jen poseděl u vody. Tož proč ne. A jeli jsme. V autě pan Širc zjistil, že Venca je od Poděbrad, tudíž Polabák jako původem i on, no jak dva milenci tokali, že jak je tam krásně, jaká je kde rybačka a poslední téma - že prý v Polabí jsou stejně lepší lidé než na severu - a fukt dokola (teda pan Širc, Venca jen přikyvoval). Zašli tak daleko, že i ti co se do Polabí přistěhují, jsou stejně jenom naplaveniny a není to vono - a furt dokola. To už jsme s Jiřím začali i my, že to je jasný, my ze severu jsme až druhá třída a samej špatne charakter - ani to je však neutišilo. Pokračovali v tomtéž duchu i u vody, kde jsme seděli "na kose" u náhonu do elektrárny - prostě málo místa a my s Jiřím trpěli a vzmohli jsme se jen na občasné - to víš Venco my ze severu nejsme "charakteři" jako u vás, my jsme holt hrozný parchanti - furt se jen pacholek uculoval, bo když to říká hospodář, tak co by prý nesouhlasil:-)
Nic jsme nenačapali, bo rybky je asi už též nemohly poslouchat. Na odchodu k autu jsem si ale všiml, že Venca tam u stromu zapoměl "božíhodovou" rokerskou kšiltovku. Tak jsem mu jí vzal pod bundu. Došli jsme až k elektrárně, - cca 300 metrů, vedro jako sviňa a až tam jsem se zeptal - Véno, a kde máš čapku? No jen se plácl do čela, že prý ji nechal u paty stromu, shodil věci na zem a mazal nazpět. No radost pohledět:-) Za pár minutek se vracel a už z dálky viděl svou "božíhodovou" čapku v mé ruce a smál se. Říkám mu - Vendo, víš jakej j rozdíl mezi sviní a severočeskou sviní ? Culil se dál a to že prý neví. No, normální svině by Ti tam tu čapku nechala, ale se veročeská svině, rozuměj severočeský charakter jako my dva Ti ji vezme s sebou, ale nechá Tě tam jít úplně, ale úplně zbytečně, bo tvoje neštěstí - naše radost. A bylo to. :-)))
Zase jsme se jednou domluvili s Vendou a Jiříkem, že pojedeme na ryby na Ohři. Zmínili jsme se i před tehdejším Teplickým hospodářem panem Šircem a on, že má auto po bouračce zrušené, že už prý 3 měsíce marodění je až dost a rád by jen poseděl u vody. Tož proč ne. A jeli jsme. V autě pan Širc zjistil, že Venca je od Poděbrad, tudíž Polabák jako původem i on, no jak dva milenci tokali, že jak je tam krásně, jaká je kde rybačka a poslední téma - že prý v Polabí jsou stejně lepší lidé než na severu - a fukt dokola (teda pan Širc, Venca jen přikyvoval). Zašli tak daleko, že i ti co se do Polabí přistěhují, jsou stejně jenom naplaveniny a není to vono - a furt dokola. To už jsme s Jiřím začali i my, že to je jasný, my ze severu jsme až druhá třída a samej špatne charakter - ani to je však neutišilo. Pokračovali v tomtéž duchu i u vody, kde jsme seděli "na kose" u náhonu do elektrárny - prostě málo místa a my s Jiřím trpěli a vzmohli jsme se jen na občasné - to víš Venco my ze severu nejsme "charakteři" jako u vás, my jsme holt hrozný parchanti - furt se jen pacholek uculoval, bo když to říká hospodář, tak co by prý nesouhlasil:-)
Nic jsme nenačapali, bo rybky je asi už též nemohly poslouchat. Na odchodu k autu jsem si ale všiml, že Venca tam u stromu zapoměl "božíhodovou" rokerskou kšiltovku. Tak jsem mu jí vzal pod bundu. Došli jsme až k elektrárně, - cca 300 metrů, vedro jako sviňa a až tam jsem se zeptal - Véno, a kde máš čapku? No jen se plácl do čela, že prý ji nechal u paty stromu, shodil věci na zem a mazal nazpět. No radost pohledět:-) Za pár minutek se vracel a už z dálky viděl svou "božíhodovou" čapku v mé ruce a smál se. Říkám mu - Vendo, víš jakej j rozdíl mezi sviní a severočeskou sviní ? Culil se dál a to že prý neví. No, normální svině by Ti tam tu čapku nechala, ale se veročeská svině, rozuměj severočeský charakter jako my dva Ti ji vezme s sebou, ale nechá Tě tam jít úplně, ale úplně zbytečně, bo tvoje neštěstí - naše radost. A bylo to. :-)))
NIvo - Profil | Ne 1.4.2007 17:19:50
Stalo se , nestalo se ...
Carp team ŠVAJNERAJN
Ono se to panu Zelenkovi pěkně povídá. Někde jsem totiž četl, že svůj Carp team JIZERA nazval praotcem všech carp teamů. No budiž. Novodobou historii lovu velkých kaprů v Čechách odstartoval asi on a určitě se mu nedají upřít zásluhy na popularizaci trendu chyť a pusť. Připouštím i to , že díky jemu se na náš trh a do našich prodejen dostaly jako jedny z prvních produkty firmy MOSELLA. Jenomže historie byla poněkud jiná a chcete-li proniknout do opravdových začátků lovu velkých kaprů v Čechách, vraťte se spolu se mnou o mnoho let zpátky.
Píše se rok l976. Rozmach socialistického hospodaření spojený s neobvykle vysokou životní úrovní a blahobytem postupně nabíral na tempu. Červenožlutofialový dým, valící se z továrních komínů , zcela jasně demonstroval aktivitu a pracovní nasazení všech soudruhů zaměstnanců v čele ze soudruhem ředitelem. Ne snad, že by všichni makali jako barevný, to ne, ostatně tento pestrobarevný ozón ani zdaleka nepřipomínal kladenskou rudou záři, ale byl dostatečně výmluvný a soudruzi v Praze na GŘ mohli podle pestrosti barev dýmu hodnotit výkonnost svých poddaných daleko na severu. Naši východní sousedé z NDR byli tak laskaví, že k nám importovali tehdejší vrchol světové automobilové techniky-vozy Wartburg a Trabant. Pravda, většinu těchto skvostů si mohl člověk prohlédnout teprve tehdy, když jejich majitel vypnul motor, neboť tyto vozy byly zahaleny do pláště tajemna a výfukových plynů. Ovšem vrcholem všech výdobytků socialismu byly naše řeky.Každý, kdo si chce doma ve vaně dopřát pořádnou koupel, přidá do vody i svěží, voňavou koupelovou pěnu. Jak to však udělat , když budu chtít v parném létě své prací a schůzemi znavené tělo osvěžit koupelí v řece ? Jednoduše a bez problémů, neboť v našich řekách již pěna je , a jaká.!!! I na takovéto maličkosti soudruzi mysleli, pěnou rozhodně nešetřili a zahnívající kapitalista mohl jen tiše závidět. Při jedné takové koupeli v řece Labi vyskočil několik metrů ode mne kapr. A pořádný. V zápětí druhý a třetí. Moje rybářská dušička zaplesala a v hlavě se mi začal rodit plán.
Spolu se svými dvěma kolegy z naší chemické továrny vyrážíme čas od času na ryby. Co se rybníků týče, těch jsme navštívili několik, ale na řece jsme ještě nikdy nelovili. V pondělí ráno jsem ještě rychle vypracoval referát na téma „Negativní vliv odpadových látek naší továrny na životní prostředí“ , kterou jsem jako správce odpadní stoky musel každý měsíc odevzdat, a pak jsme spolu se svými kolegy vypracovali plán lovu kaprů na následující víkend. Cíl byl jasný . Nachytat na řece Labi co nejvíc velkých kaprů. Že tam jsou , o tom nebylo pochyb.
První fáze naší strategie bylo vybrat vhodné místo. Bylo nám sice trochu divné, že na břehu není po rybářích ani památka ,ale konec konců někdo přece musí být první. Břeh, který se nám velice zamlouval, jsme nejprve museli trochu uklidit. Stará plechová kamna, čtyři ojeté pneumatiky a velký , zrezivělý hrnec jsme naházeli do blízkého křoví, plechovky od konzerv, prázdné olejové kanistry a několik použitých kondomů pohltily kopřivy. A bylo uklizeno.Všichni jsme se těšili na pátek.
Hned po schůzi ROH jedeme domů, balíme vše potřebné a vyrážíme na Labe. Okamžitě nafukujeme náš člun-novinka ze Sovětského Svazu pod názvem rybolovnik AURORA –a jedeme nakrmit. Tak a teď to přijde. Žádný kolínka, žádná kukuřice nebo namočenej chleba. Těsto pánové!!! Ale uvařený!!! Na těsto jsem chytal nejraději a tak jsem si připravoval doma několik kuliček, že je před lovem nahážu do vody. Jenže pak jsem šel na pivo, moje stará zrovna dělala knedlíčky do polévky a uvařila i ty moje kuličky těsta. Kuličky sice ztvrdly a na háček píchnout nešli, ale zkusil jsem je k háčku přivázat nití a ono to fungovalo. Nakrmili jsme a začali jsme budovat tábor. Tři bivaky typu Zemljanka byly postaveny za několik minut. Vidličky, které nám z nerezu vyrobil a přes vrátnici propašoval údržbář Venca Čóra byly zabodnuty a my jsme začali připravovat pruty. Chtěl jsem si původně vzít své štípané bambusy, ale rozštípal jsem je vzteky na jednom rybníku minulý týden a tak jsem sáhl po teleskopech. Z bakelitolaminátu vyrobené a vrstvou recyklovaného toaletního papíru vyztužené teleskopy značky Ural se mi zdáli být docela vhodné . Vlasec značky Družba jsme použili o průměru 0,80 mm. Poradil nám to kolega, který na Labi již lovil s odůvodněním, že se průměr vlasce po několika dnech ve vodě zmenší na polovinu. S tím souviselo i používání rozpustných šňůr. Tehdy ještě nebyly PVA materiály ,ale vlasec o průměru 0,10 mm byl,co se týče rozpustnosti ve vodě, naprosto shodný a dnešní PVA materiály dokonce předčil, neboť doba jeho rozpustnosti v labské vodě byla jen několik sekund. Použili jsme olova o hmotnosti 200 gramů. Nebylo třeba házet daleko, ani proud nebyl silný. Chtěli jsme jen mít jistotu, že naše montáže propadnou hustou pěnou na hladině až ke dnu. Háčky jsme použili nerezové a pro jistotu jsme je ještě natřeli gumoasfaltem. Sichr je sichr.
Je nakrmeno, nahozeno a čekáme na záběr. Asi po třech hodinách začal můj Tap vydávat divné zvuky , špička mého prutu se rozkmitala a já věděl, že mám první záběr. Zasekl jsem až to v mém Uralu zapraskalo a pak se začaly dít věci. Kapr si to namířil po proudu. Bojoval u dna s takovým nasazením, za který by se nemuseli stydět ani komsomolci. Asi po deseti minutách se konečně objevil jeho hřbet mezi chuchvalci růžové pěny a mně se rozklepala kolena jako v mládí při prvním uvazování pionýrského šátku. Krásný řádkový kapr měřil 82 cm. Krásný sice byl, ale když jsem ho zvedl, aby mne mohl kolega vyfotografovat, zatmělo se mi před očima. Ne z kaprovy hmotnosti ,ale z nevábného pachu , který mne štípal do očí i do nosu. Vydržím hodně, jsem přeci správce odpadní stoky, ale tohle bylo opravdu příliš. A tak se nám plynová maska, kterou vozí kolega Milouš – šéf skladu CO – velice hodila. Masku jsme si nasazovali o tomto víkendu ještě několikrát. Kapři se lišili velikostí, hmotností, bojovností i zabarvením, páchli však všichni stejně.
Byl to krásný víkend plný nádherné rybařiny a nevšedních zážitků. Je sice pravda , že jsem musel po příjezdu domů věnovat tři hodiny hygieně a desinfekci svého těla ,ale stálo to za to.
Ale zpět do reálu. Tehdy jsme ulovili a vrátili zpět do vody hodně kaprů . Velkých i malých. Ti velcí mají už své potomky, z těch malých jsou dnes trofejní kusy a mnohým rybářům poskytují vzrušující zábavu při souboji. Těm, kteří se odhodlali ke konzumaci těchto kaprů , pamatujících Labe jako stoku, přeji dodatečně DOBROU CHUŤ.
Tak že , aby bylo jasno, průkopníkem nových metod lovu kapra na řece Labi nebyl Carp team Jizera ale jednoznačně CARP TEAM ŠVAJNERAJN.
S pozdravem Chyť , zacpi si nos a pusť
Carp team ŠVAJNERAJN
Členové Carp teamu Švajnerajn:
Pepa Štetín
Soplan Neratovič
Milouš Fenol
PS: Tímto poněkud recesním článkem bych rád poděkoval všem, kteří se jakoukoli měrou zasloužili o očistu a ozdravění našeho největšího vodního toku – řeky LABE.
Díky a Petrův zdar
Carp team ŠVAJNERAJN
Ono se to panu Zelenkovi pěkně povídá. Někde jsem totiž četl, že svůj Carp team JIZERA nazval praotcem všech carp teamů. No budiž. Novodobou historii lovu velkých kaprů v Čechách odstartoval asi on a určitě se mu nedají upřít zásluhy na popularizaci trendu chyť a pusť. Připouštím i to , že díky jemu se na náš trh a do našich prodejen dostaly jako jedny z prvních produkty firmy MOSELLA. Jenomže historie byla poněkud jiná a chcete-li proniknout do opravdových začátků lovu velkých kaprů v Čechách, vraťte se spolu se mnou o mnoho let zpátky.
Píše se rok l976. Rozmach socialistického hospodaření spojený s neobvykle vysokou životní úrovní a blahobytem postupně nabíral na tempu. Červenožlutofialový dým, valící se z továrních komínů , zcela jasně demonstroval aktivitu a pracovní nasazení všech soudruhů zaměstnanců v čele ze soudruhem ředitelem. Ne snad, že by všichni makali jako barevný, to ne, ostatně tento pestrobarevný ozón ani zdaleka nepřipomínal kladenskou rudou záři, ale byl dostatečně výmluvný a soudruzi v Praze na GŘ mohli podle pestrosti barev dýmu hodnotit výkonnost svých poddaných daleko na severu. Naši východní sousedé z NDR byli tak laskaví, že k nám importovali tehdejší vrchol světové automobilové techniky-vozy Wartburg a Trabant. Pravda, většinu těchto skvostů si mohl člověk prohlédnout teprve tehdy, když jejich majitel vypnul motor, neboť tyto vozy byly zahaleny do pláště tajemna a výfukových plynů. Ovšem vrcholem všech výdobytků socialismu byly naše řeky.Každý, kdo si chce doma ve vaně dopřát pořádnou koupel, přidá do vody i svěží, voňavou koupelovou pěnu. Jak to však udělat , když budu chtít v parném létě své prací a schůzemi znavené tělo osvěžit koupelí v řece ? Jednoduše a bez problémů, neboť v našich řekách již pěna je , a jaká.!!! I na takovéto maličkosti soudruzi mysleli, pěnou rozhodně nešetřili a zahnívající kapitalista mohl jen tiše závidět. Při jedné takové koupeli v řece Labi vyskočil několik metrů ode mne kapr. A pořádný. V zápětí druhý a třetí. Moje rybářská dušička zaplesala a v hlavě se mi začal rodit plán.
Spolu se svými dvěma kolegy z naší chemické továrny vyrážíme čas od času na ryby. Co se rybníků týče, těch jsme navštívili několik, ale na řece jsme ještě nikdy nelovili. V pondělí ráno jsem ještě rychle vypracoval referát na téma „Negativní vliv odpadových látek naší továrny na životní prostředí“ , kterou jsem jako správce odpadní stoky musel každý měsíc odevzdat, a pak jsme spolu se svými kolegy vypracovali plán lovu kaprů na následující víkend. Cíl byl jasný . Nachytat na řece Labi co nejvíc velkých kaprů. Že tam jsou , o tom nebylo pochyb.
První fáze naší strategie bylo vybrat vhodné místo. Bylo nám sice trochu divné, že na břehu není po rybářích ani památka ,ale konec konců někdo přece musí být první. Břeh, který se nám velice zamlouval, jsme nejprve museli trochu uklidit. Stará plechová kamna, čtyři ojeté pneumatiky a velký , zrezivělý hrnec jsme naházeli do blízkého křoví, plechovky od konzerv, prázdné olejové kanistry a několik použitých kondomů pohltily kopřivy. A bylo uklizeno.Všichni jsme se těšili na pátek.
Hned po schůzi ROH jedeme domů, balíme vše potřebné a vyrážíme na Labe. Okamžitě nafukujeme náš člun-novinka ze Sovětského Svazu pod názvem rybolovnik AURORA –a jedeme nakrmit. Tak a teď to přijde. Žádný kolínka, žádná kukuřice nebo namočenej chleba. Těsto pánové!!! Ale uvařený!!! Na těsto jsem chytal nejraději a tak jsem si připravoval doma několik kuliček, že je před lovem nahážu do vody. Jenže pak jsem šel na pivo, moje stará zrovna dělala knedlíčky do polévky a uvařila i ty moje kuličky těsta. Kuličky sice ztvrdly a na háček píchnout nešli, ale zkusil jsem je k háčku přivázat nití a ono to fungovalo. Nakrmili jsme a začali jsme budovat tábor. Tři bivaky typu Zemljanka byly postaveny za několik minut. Vidličky, které nám z nerezu vyrobil a přes vrátnici propašoval údržbář Venca Čóra byly zabodnuty a my jsme začali připravovat pruty. Chtěl jsem si původně vzít své štípané bambusy, ale rozštípal jsem je vzteky na jednom rybníku minulý týden a tak jsem sáhl po teleskopech. Z bakelitolaminátu vyrobené a vrstvou recyklovaného toaletního papíru vyztužené teleskopy značky Ural se mi zdáli být docela vhodné . Vlasec značky Družba jsme použili o průměru 0,80 mm. Poradil nám to kolega, který na Labi již lovil s odůvodněním, že se průměr vlasce po několika dnech ve vodě zmenší na polovinu. S tím souviselo i používání rozpustných šňůr. Tehdy ještě nebyly PVA materiály ,ale vlasec o průměru 0,10 mm byl,co se týče rozpustnosti ve vodě, naprosto shodný a dnešní PVA materiály dokonce předčil, neboť doba jeho rozpustnosti v labské vodě byla jen několik sekund. Použili jsme olova o hmotnosti 200 gramů. Nebylo třeba házet daleko, ani proud nebyl silný. Chtěli jsme jen mít jistotu, že naše montáže propadnou hustou pěnou na hladině až ke dnu. Háčky jsme použili nerezové a pro jistotu jsme je ještě natřeli gumoasfaltem. Sichr je sichr.
Je nakrmeno, nahozeno a čekáme na záběr. Asi po třech hodinách začal můj Tap vydávat divné zvuky , špička mého prutu se rozkmitala a já věděl, že mám první záběr. Zasekl jsem až to v mém Uralu zapraskalo a pak se začaly dít věci. Kapr si to namířil po proudu. Bojoval u dna s takovým nasazením, za který by se nemuseli stydět ani komsomolci. Asi po deseti minutách se konečně objevil jeho hřbet mezi chuchvalci růžové pěny a mně se rozklepala kolena jako v mládí při prvním uvazování pionýrského šátku. Krásný řádkový kapr měřil 82 cm. Krásný sice byl, ale když jsem ho zvedl, aby mne mohl kolega vyfotografovat, zatmělo se mi před očima. Ne z kaprovy hmotnosti ,ale z nevábného pachu , který mne štípal do očí i do nosu. Vydržím hodně, jsem přeci správce odpadní stoky, ale tohle bylo opravdu příliš. A tak se nám plynová maska, kterou vozí kolega Milouš – šéf skladu CO – velice hodila. Masku jsme si nasazovali o tomto víkendu ještě několikrát. Kapři se lišili velikostí, hmotností, bojovností i zabarvením, páchli však všichni stejně.
Byl to krásný víkend plný nádherné rybařiny a nevšedních zážitků. Je sice pravda , že jsem musel po příjezdu domů věnovat tři hodiny hygieně a desinfekci svého těla ,ale stálo to za to.
Ale zpět do reálu. Tehdy jsme ulovili a vrátili zpět do vody hodně kaprů . Velkých i malých. Ti velcí mají už své potomky, z těch malých jsou dnes trofejní kusy a mnohým rybářům poskytují vzrušující zábavu při souboji. Těm, kteří se odhodlali ke konzumaci těchto kaprů , pamatujících Labe jako stoku, přeji dodatečně DOBROU CHUŤ.
Tak že , aby bylo jasno, průkopníkem nových metod lovu kapra na řece Labi nebyl Carp team Jizera ale jednoznačně CARP TEAM ŠVAJNERAJN.
S pozdravem Chyť , zacpi si nos a pusť
Carp team ŠVAJNERAJN
Členové Carp teamu Švajnerajn:
Pepa Štetín
Soplan Neratovič
Milouš Fenol
PS: Tímto poněkud recesním článkem bych rád poděkoval všem, kteří se jakoukoli měrou zasloužili o očistu a ozdravění našeho největšího vodního toku – řeky LABE.
Díky a Petrův zdar
Nkura11 - Profil | Ne 1.4.2007 11:54:22
minuli rok na prvej rybacke, bola to stastna nestastna rybacka zahajenie u nas na jednom nemenovanom rybniku, celi cas ma sprevadzala smola, ale aspon bola sranda i ked islo aj o zdravie, tak poporiadku.... prvy den sme dosli k vode podvecer, bol maj a uz sa zacinalo aj trosku ochladzovat, prv sme pripravili krmne miesta, zakrmili a potom sme sa pustili do stavania nasho stanu... po vybaleni stanu a prehladani celeho auta sme s bratom zistili ze tycky od stanu ostali niekde doma, a co teraz??? neostavalo mi noc ine len startnut auto a ist spet asi 20km domov, brata som samozrejme nechal pri vode a slubil mu ze sa o 15 min. vratim... ale... po prichode domov som nalozil tyce do auta a pocuvam ze mi nieco syči, defekt na zadnom kolese a nutna vymena... k tomu este brat kazdych 5 minut vyvolaval kde som tak dlho ze mu uz je zima.... Nakoniec tento den dopadol dobre... Druhy den prichadza kamarat Majo, vybaluje, nahadzuje, staviame jeho pribytok a kecame, cez den je neuveritelne horuco, slnko krasne pripeka a mi sa natierame s mojim novym super kremom "na opalovanie"... takto sa natierame kazdych 15-20 minut a ono nic, zacinam uz nadavat ze co to je za smejd, sme celi spaleny a nepomaha... V tom bude iste nejaky hacik, ked sa pozriem lepsie na obal je tam napisane krem "po opalovani" no super.... Cele dalsie dni sedime v horucavach celi zababuseni a aj na hlavach mame kukli urobene s triciek, jedina zachrana pred upalom... Aspon ze rybky zobu, zabery prichadzaju pravidelne od 60 cm kaprikov... konecne prve ulovky a my sa rozhodujeme ze si nejake ryby aj ponechame, v tom Majo vybera cisto novy sak, super budeme mat moznost ho oskusat... Nedaleko breho na clne zapichujem velku palicu do bahna a o o nu "pripevnujem novucicky sak" s dvoma kaprami... Hovorime si super rodicia budu mat radost.... treti den rano idem skontrolavat ako sa dary nasim supinatym priatelom v sietke a???? snurka od saku na palici je ale sak nikde... potom sa ho pokusame najst preslapavanim dna kusok po kusko v domneni ze kaprici v saku sa len niekde odkotulali, pripadne ich vietor nahnal ku brehu, hladame asi 2 hodinky zial bezvysledne.... ten sak nas ani tak netrapi skor to ze sa v nom trapia ryby a caka ich ista smrt... Ryby nam beru spolahlivo aj dalej ale vsetko uz pustame spet aby sme sa vyhli podobnemu nestastiu a minuli den.... nadchadza vecer, trebalo by nieco zjest, preto sa rozhodujeme pre cestoviny s nejakou omackou, dam zohriat vodu nasipem cestoviny, pekne sa nam to varí... po uvareni ioch chcem dochutit, vlastne osolit, majo mi krici ze v taske ma flasticku so solov.... ale???? hned vedla mal aj flasticku s cukrom a ja smoliar som vzal presne tu flasticku a pekne nam to "ochutil".... Vecera skoncila ale nie v nasich zaludkoch.... Nasledujuci den sme uz len upratali tabor, vsetko zbalili a nadisiel odchod domov... nastastie sa nam uz nic zle nestalo... i ked to bola tak trochu stastna nestastna rybacka, teraz na nu vzdy radi spominame s usmevom...
NMilan B. (MB) - Profil | Ne 1.4.2007 11:02:17
Ja mam dost podobny pribeh jako Iwanhoe, je prave pohledem z te druhe strany, to znamena onoho neboheho rybare.
Uz to bude docela dlouho, snad 5, mozna 6 let. Krasny letni den, slunicko sviti, tak nebylo lepsiho napadu, nez se vydat poskadlit muskou pstruhy na mistnim potucku. Ricka cca 3-5 metru siroka, obcas lemovana stromy, obcas nejakou chalupou na brehu, tunky kazdych 30-50 metru oddeleny splavky, ve kterych se ryby hlavne zdrzuji. Po nocnim destiku jde obcas i v kalnejsi vode zahlednout stojici ryba, cekajici jen na tu spravnou musku. Ten den pstruzi docela braly,sice jen mensich velikosti, ale i tak lov utikal pekne. V jednom z vetsich splavu prochytavam tezsim bobsem tahly proudek kolem brehu, najednou ucitim prudke trhnuti ve snure, nacvicenym hnatem ji okamzite zkratim a druhou rukou zvednu spicku prutu vysoko k nebi. Zasek sedi, ryba je tam. Chvilka cukani a ja rozeznavam jednoho z vysazenych duhaku, neni to zadny obr, ale na mistni pomery uz slusny chlapik. Po chvilce boje rybu vylovim a probouzi se ve me krvave umysly, zabit a sezrat. Duhacek ma spravnou panvickovou velikost, tak po minutce rozmysleni prece jenom dostava dve rany za usi. Zrovna mu i nuzkami vystrihnu zabra. Pstruha polozim na travnaty breh vedle proutku a jdu si oplachnout ruce. Pomalu se vracim rybu zabalit a pokracovat v lovu, uchopim ji, jenze ta se v posledni posmrne kreci rozhodne jeste vzdorovat. Cuknutim mi vyklouzne z morkrých rukou a po chvilce meho klaunskeho zonglovani mizi zpatky ve vode. Chvilku sprosteho nadavani strida chvile, kdy cumim za rybou jak tele na vrata. Splav neni hluboky, asi neco po pas, svlekam se do trenek a jdu se pokusit neposednou rybu najit. Ac je leto, tak voda v potoku zase tak moc tepla neni, jak se na prvni pohled zdalo, ale da se to prezit. Po par minutach chmatani, krom prazdne lahve, kusu koberce, nekolika dalsich veci, ktere nemam chut radeji ani urcovat nahmatam i rybi telo. S usmevem uskopejeny uchyl a rybou povesenou na prstu se chystam vylezt s vody. Presne tam, kde mam prut sedi rybar se zapalenou cigaretou a s pobavenym vyrazem cele moje divadelko sleduje. V te chvili by se ve me krve nedorezal, stojim jak solny sloup, s prstuhem v ruce, jen v mokrych trenkach a nesrozumitelnym koktanim se snazim, ze sebe neco vytlacit. Po chvilce barviteho vysvetlovani, nakonec usoudi, ze pytlak nejsem, zvlast kdyz skoro vykuchani pstruzi v rekach opravdu neplavou a s hlasitym smichem me opousti... Tenkrat to byl snad jeden z poslednich pstruhu co jsem z toho potoka vzal a myslim, ze na nej a ani na smich toho ciziho rybare tak hned nezapomenu :-)
Uz to bude docela dlouho, snad 5, mozna 6 let. Krasny letni den, slunicko sviti, tak nebylo lepsiho napadu, nez se vydat poskadlit muskou pstruhy na mistnim potucku. Ricka cca 3-5 metru siroka, obcas lemovana stromy, obcas nejakou chalupou na brehu, tunky kazdych 30-50 metru oddeleny splavky, ve kterych se ryby hlavne zdrzuji. Po nocnim destiku jde obcas i v kalnejsi vode zahlednout stojici ryba, cekajici jen na tu spravnou musku. Ten den pstruzi docela braly,sice jen mensich velikosti, ale i tak lov utikal pekne. V jednom z vetsich splavu prochytavam tezsim bobsem tahly proudek kolem brehu, najednou ucitim prudke trhnuti ve snure, nacvicenym hnatem ji okamzite zkratim a druhou rukou zvednu spicku prutu vysoko k nebi. Zasek sedi, ryba je tam. Chvilka cukani a ja rozeznavam jednoho z vysazenych duhaku, neni to zadny obr, ale na mistni pomery uz slusny chlapik. Po chvilce boje rybu vylovim a probouzi se ve me krvave umysly, zabit a sezrat. Duhacek ma spravnou panvickovou velikost, tak po minutce rozmysleni prece jenom dostava dve rany za usi. Zrovna mu i nuzkami vystrihnu zabra. Pstruha polozim na travnaty breh vedle proutku a jdu si oplachnout ruce. Pomalu se vracim rybu zabalit a pokracovat v lovu, uchopim ji, jenze ta se v posledni posmrne kreci rozhodne jeste vzdorovat. Cuknutim mi vyklouzne z morkrých rukou a po chvilce meho klaunskeho zonglovani mizi zpatky ve vode. Chvilku sprosteho nadavani strida chvile, kdy cumim za rybou jak tele na vrata. Splav neni hluboky, asi neco po pas, svlekam se do trenek a jdu se pokusit neposednou rybu najit. Ac je leto, tak voda v potoku zase tak moc tepla neni, jak se na prvni pohled zdalo, ale da se to prezit. Po par minutach chmatani, krom prazdne lahve, kusu koberce, nekolika dalsich veci, ktere nemam chut radeji ani urcovat nahmatam i rybi telo. S usmevem uskopejeny uchyl a rybou povesenou na prstu se chystam vylezt s vody. Presne tam, kde mam prut sedi rybar se zapalenou cigaretou a s pobavenym vyrazem cele moje divadelko sleduje. V te chvili by se ve me krve nedorezal, stojim jak solny sloup, s prstuhem v ruce, jen v mokrych trenkach a nesrozumitelnym koktanim se snazim, ze sebe neco vytlacit. Po chvilce barviteho vysvetlovani, nakonec usoudi, ze pytlak nejsem, zvlast kdyz skoro vykuchani pstruzi v rekach opravdu neplavou a s hlasitym smichem me opousti... Tenkrat to byl snad jeden z poslednich pstruhu co jsem z toho potoka vzal a myslim, ze na nej a ani na smich toho ciziho rybare tak hned nezapomenu :-)
Niwanhoe - Profil | Ne 1.4.2007 5:58:59
:-) Příběh první - radost "po severočesku" :-)
Před léty jsme s Jiříkem byli na kaprech v Srbicích u Teplic. Seděli jsme přímo u přítoku v zálivu, počasí krásné a rybky braly jedna radost - tedy cejnci (slintáci, jak jim kolega říkal). Po nějaké době "přišel" Jiříkovi "neslintákový" záběr - bylo to celkem jasné, neboť díky slušně utažené brzdě mu proutek vyskočil z vidliček a mířil si to do vody. No potěšilo mě to, né že ne.:-) Bohužel radost nebyla až tak dokonalá, neboť Jiříkovi se prut, již téměř celý ve vodě podařilo zachytit. Ale byla to radost pohledět, prut držel za koneček, ležel břichem na břehu, ruce po lokte ve vodě a díky prudšímu svahu nemohl zpět. Zeptal jsem se ho, proč se válí jako čuně a proč nevstává. Usykl pouze "nejde to vole, pomoz mi". Celkem logicky a "po severočesku" jsem mu odvětil, že to nepůjde, neb jest mezi námi přítok a navíc, že mi berou jen slintáci a pohled na něj je docela příjemné osvěžení, tak se toho přirozeně nehodlám vzdát. Pronesl něco vysloveně neslušného a jel se couvat z vody. No nic moc. Slušně jsem se ještě asi 5 minut bavil. Bohužel se vycukal z banýnka až do podporu ležmo a povedlo se mu při tom - hajzlíkovi i uvolnit utaženou brzdu, takže kapr (neb to byl opravdu "ten von") začínal mít namále. A také že jo. Po chvilce byl šupínáč asi 45 cm venku. Jiřík nevěda tehdy nic o ušlechtilé možnosti rybku pustit, kapříka rychle bacil ba i nožíkem píchl. Přestalo to být zajímavé,ALE ! Kolega usoudil, že šupiny doma = bordel a tak po vykuchání začal kapříka oškrabovat (samozřejmě v igelitové tašce, aby okolí neznečišťoval :-) A pak to přišlo:-) Chtěl kapříka - již způli oškrabaného ve vodě očistit a jak ho pod břehem oplachoval a přitom nedbale, byť rybka mrtvá byla přidržoval, tak najednou - a měl jsem tu čest tento detail si důkladně vychutnat - hups, a v posmrtné křeči kapřík udělal regulérní "mrsk" a zajel do hlubin. No já vám řval, že jsem si málem pruty polámal. Jířík, úplně zcepenělý, jen tupě s očimě vytřeštěnýma do vody ukazoval a nevěřícně kňučel. No musel jsem si notně brzdy povolit, abych si tu situaci mohl řádně a po severočesku vychutnat, bo neštěstí druhého - toť moje radost - to bylo a je při rybařině naše heslo, ale to už je jiný příběh :-))))
Před léty jsme s Jiříkem byli na kaprech v Srbicích u Teplic. Seděli jsme přímo u přítoku v zálivu, počasí krásné a rybky braly jedna radost - tedy cejnci (slintáci, jak jim kolega říkal). Po nějaké době "přišel" Jiříkovi "neslintákový" záběr - bylo to celkem jasné, neboť díky slušně utažené brzdě mu proutek vyskočil z vidliček a mířil si to do vody. No potěšilo mě to, né že ne.:-) Bohužel radost nebyla až tak dokonalá, neboť Jiříkovi se prut, již téměř celý ve vodě podařilo zachytit. Ale byla to radost pohledět, prut držel za koneček, ležel břichem na břehu, ruce po lokte ve vodě a díky prudšímu svahu nemohl zpět. Zeptal jsem se ho, proč se válí jako čuně a proč nevstává. Usykl pouze "nejde to vole, pomoz mi". Celkem logicky a "po severočesku" jsem mu odvětil, že to nepůjde, neb jest mezi námi přítok a navíc, že mi berou jen slintáci a pohled na něj je docela příjemné osvěžení, tak se toho přirozeně nehodlám vzdát. Pronesl něco vysloveně neslušného a jel se couvat z vody. No nic moc. Slušně jsem se ještě asi 5 minut bavil. Bohužel se vycukal z banýnka až do podporu ležmo a povedlo se mu při tom - hajzlíkovi i uvolnit utaženou brzdu, takže kapr (neb to byl opravdu "ten von") začínal mít namále. A také že jo. Po chvilce byl šupínáč asi 45 cm venku. Jiřík nevěda tehdy nic o ušlechtilé možnosti rybku pustit, kapříka rychle bacil ba i nožíkem píchl. Přestalo to být zajímavé,ALE ! Kolega usoudil, že šupiny doma = bordel a tak po vykuchání začal kapříka oškrabovat (samozřejmě v igelitové tašce, aby okolí neznečišťoval :-) A pak to přišlo:-) Chtěl kapříka - již způli oškrabaného ve vodě očistit a jak ho pod břehem oplachoval a přitom nedbale, byť rybka mrtvá byla přidržoval, tak najednou - a měl jsem tu čest tento detail si důkladně vychutnat - hups, a v posmrtné křeči kapřík udělal regulérní "mrsk" a zajel do hlubin. No já vám řval, že jsem si málem pruty polámal. Jířík, úplně zcepenělý, jen tupě s očimě vytřeštěnýma do vody ukazoval a nevěřícně kňučel. No musel jsem si notně brzdy povolit, abych si tu situaci mohl řádně a po severočesku vychutnat, bo neštěstí druhého - toť moje radost - to bylo a je při rybařině naše heslo, ale to už je jiný příběh :-))))
Živě na MRK.cz
Kde to žije - všechna témata
16:41NRybáři a vinařství 890
16:06NEnergetika vs. divoká voda: Kdo má větší nárok na naše řeky? (Bleskovka) 16
13:35NIBCC Balaton 2025 62
10:50NVelké zlepšení čistoty vody má háček - řekami tečou tuny neviditelné špíny (Bleskovka) 45
8:35NZákaz vstupu a rybolovu v revíru Dyje 13/1 - ohrožený orel (Bleskovka) 39
8:22NVýběr prutu sportex. 188
PáNHlídač slev eshopů 732
PáNRybáři porušují pravidla. Porybní na Plzeňsku hlídají i z lodě. (Bleskovka) 3
PáNBrzda na navijáku Shimano Ultegra xr 14000 xtd 7
ČtNRybáři a Hi-fi, High end elekronika 823
ČtNRealita po zimním náletu kormoránů. 48
ČtNŠVÉDSKO Sundholmen 2026 0
ČtNHlásiče MAD HI-T Bite alarm 3+1 27
ČtNLabe z přelomu března a dubna nám dalo zabrat (Video) 37
ČtNPoradna: Redakce MRK.cz 1751
Co je nového - všeobecné
PáNBleskovka: Rybáři porušují pravidla. Porybní na Plzeňsku hlídají i z lodě.
StNBleskovka: Energetika vs. divoká voda: Kdo má větší nárok na naše řeky?
ÚtNBleskovka: V Nizozemsku pomáhají lidé rybám překonat vodohospodářské stavby pomocí "rybího zvonku"
PoNBleskovka: Velké zlepšení čistoty vody má háček - řekami tečou tuny neviditelné špíny
SoNBleskovka: Zákaz vstupu a rybolovu v revíru Dyje 13/1 - ohrožený orel
. . . NBleskovka: Úhyn pstruhů v Litavce: Rybáři viní otevřené stavidlo a nedostatek vody v korytě
Akční nabídky
Přepravní systém Mivardi MonsterZa 5.100 Kč
Nekompromisní a dokonale variabilní systém pro přepravu kompletní výbavy na lovné místo.
-20% akce ANGLICKÝ TýdenZa 79 Kč
ANGLICKÝ TÝDEN -20% od středy 22.4. do úterý 28.4.2026 (do půlnoci), akční ceny na sortiment značek SONUBAITS, KORUM, PRESTON, FOX, CC MOORE a AVID. Stačí se zaregistrovat a zadat kód: G_AN20. Více na www.chytil.cz
Oznámení - obecné
Na toto místo můžete sami vložit své oznámení ostatním čtenářům MRKu.
Kalendář akcí - obecné
25.4.Jarní rybářské závody na...
25.4.Lanškroun - tradiční rybářké...
25.4.Rybářské závody Domažlice 2026
25.4.Pohár Poseidona
25.4.rybářské závody Trojice Jaroměř
25.4.Tradiční rybářské závody v...
25.4.Rybářské závody v Myslíně
25.4.Přísnotické rybářské závody
25.4.Rybářské závody na rybních pod...
25.4.Rybářské závody Dolní Metelsko
Doporučujeme e-shop
Saccon Carp
Rybářský e-shop se zaměřením na moderní kaprařinu. Máme dlouholeté zkušenosti, na trhu úspěšně působíme přes 10 let....
