V LISTOPADU, Antonín Rousek
Podzimní krajinou v divokém běhu
prolétá předchůdce zimy a sněhu
a rubáš z pavučin bílý
nese a tesklivě kvílí.
Na planých růží keř u cesty kdesi
v letu svém vlavé ty tábory věsí
na trny, jež tam jen zbyly
a teskně po růžích kvílí.
Žene se zahradou — květů tam není.
letí v les poslouchat šumot a pění
s větví jen hnízda se chýlí —
letí dál a teskně kvílí.
Po sivé trávě a strniskem chudým
na západ k oblakům smutným a rudým
v dálku a černou noc pílí
a v šeru tesklivě kvílí...
Nad rovy nadějí, štěstí a mládí
píseň má ve zvuku requia pádí,
předčasná jeseň má k zimě se chýlí
a píseň s větrem tím tesklivě kvílí...

Nelíbí 0
Líbí 3

mlaďoch - Profil | St 8.11.2023 7:19:36 - SKVĚLÝ ZÁPIS!

www.ceskezvyky.cz
- 8. listopad v pražském Klementinu: minimum -10,2 °C (r. 1908), denní průměr 6,5 °C (od r. 1961), maximum 18,5 °C (r. 2015).
- Pranostiky z r. 1488 říká: "Listopad stromy lůpí". Listopad je měsícem podzimním, ale počasím se již kloní k měsícům zimním.
- Lidová rčení: Není noha na dvě – nic zlého se nestalo. Strašit v noci – dlouho do noci bdít.
- Dnes má svátek Bohumír, základem je slovanské mir, které znamená nejen mír, ale přeneseně i svět. Význam jména je tedy "boží soud", "boží mírové uspořádání".
- Dnes se připomíná sv. Godfrid /Bohumír/. Patron Amiensu a je vzýván proti otravě jeden, bouřce a požáru.
Narodil se asi r.1066 v Moulincourtu u Soissons ve Francii jako jediný syn zbožných manželů Froda a Alžběty, patřících ke šlechtickému rodu. Při sv. křtu mu byl za kmotra opat benediktinského kláštera v Saint-Quentin. U toho byl prý od pěti let vychováván a přímo si zamiloval řeholní život. Již v dětství se Godfrid nořil do modlitby tak, že při ní nevnímal, co se kolem něj děje. Boží slovo nosil v srdci a snad proto měl soucitnou lásku ke všem potřebným, s nimiž se setkal. Často se postil o chlebu a vodě a pokrmy určené pro něj rozdával chudým. Po dosažení určitého vzdělání a věku složil Godfrid řeholní sliby a dostal na starost benediktinský špitál, v němž sloužil nejen nemocným bratřím, ale i hostům a chudým. Chtěl všechny přivést do Boží náruče, ale jeho usilovná snaha, zvláště ve vyšším postavení, se nesetkávala s dobrou vůlí ani pochopením. Zemřel v necelých padesáti letech.

Nelíbí 0
Líbí 3

sven - Profil | Út 7.11.2023 10:25:37 - SKVĚLÝ ZÁPIS!

Nelíbí 0
Líbí 3

mlaďoch - Profil | Út 7.11.2023 8:54:12 - SKVĚLÝ ZÁPIS!

Nelíbí 0
Líbí 6

mlaďoch - Profil | Út 7.11.2023 7:43:26 - SKVĚLÝ ZÁPIS!

PO DUŠIČKÁCH OSIŘELA POLE . . .
Třebaže za řídkých jasných dnů nízké slunce k polednímu někde v závětří trošku přihřívalo, nicméně ranní mrazíky, ostré větry, vadnoucí tráva i chřadnoucí barevné listí na stromech neklamně hlásí přicházející paní Zimu. Po Dušičkách pole zpustla a osiřela, všechen život utekl do nízkých doškových chalup. Jen úhory a lada, dokud nezapadaly sněhem, oživovaly na několik hodin houfy pasoucího se dobytka s věrným psem, které hlídal v podvázané beranici a dlouhém, nepovlečeném kožichu, krčící se pastýř. Hospodář prohlížel sad, určoval staré, proschlé štěpy k vykácení, zdržel se u několika špalků včel, jsou-li dobře na zimu zaopatřeny. Chasa po celé dny ve stodole mlátila, uklízela slámu, přerovnávala píci, štípala a rovnala dříví do hranic. Panímáma zase v komoře sčítala zásoby lnu, snášela přeslice, opatřovala je novými šňůrami, chystala cívky. A peří ku draní připravovala.
Nízká okénka jsou vyložena mechem, do něhož ženské zastrkaly krvavě rudé hrozny jeřabin nebo šípky. Dveře u síně a chlévů byly po krajích opatřeny silnými slaměnými rulíky, aby všude dobře přiléhaly a teplo se neztrácelo.
Den se skrádal zrovna skokem. Na peci už je připravena náruč loučí ke svícení, křesadlo u dveří opatřeno novým kamenem (pazourkem). Na ten babička pamatovala a měla ho vždy v zásobě, prodávali jej po vsích Slováci, zároveň s ocílkami, hubkami, dřevěnými dýmkami a kudlami. Sirky si vzala babička také na starost. Vyráběla je za ochotné, hlučné a veselé asistence dětí pod komínem. Dlouhá, tenká, suchá dřívka namáčela v síře, již opatrně v starém rendlíku roztavila. Ona také nezapomínala na troud a pravidelně před spaním se přesvědčovala, není-li troudník prázdný…

Nelíbí 0
Líbí 3

mlaďoch - Profil | Po 6.11.2023 12:05:08 - SKVĚLÝ ZÁPIS!

- 6. listopad v pražském Klementinu: minimum – 6,8 °C (r. 1842), denní průměr 6,3 °C (od r. 1961), maximum 18,3 °C (r. 1834).
- Lidová rčení: Už mu tlel zaječí ocásek – byl v úzkých, byla v něm malá dušička. Úhoře za ocas držet – býti v nejistotě, v bezradné situaci. Nemá ani ocas – nemá vůbec žádný dobytek.
- Dnes má svátek Liběna, lze vyložit jako milá, libá, příjemná, nebo přívětivá.
- Dnes se také připomíná sv. Leonard, patron sedláků, stájových čeledínů, zámečníků, kovářů, vozků, nosičů břemen, bednářů, obchodníků s ovocem a horníků, zajatců. Je vzýván o přímluvu za šťastný porod, proti bolestem hlavy i duševním chorobám a jako ochránce stájí, dobytka a koní. Je velmi oblíbeným světcem v německém Bavorsku.
Dodnes se tam prý koná více než 50 tradičních Leonardových poutí, dříve jich bývalo třikrát víc. Přitom byl tento světec Francouz. Narodil se do šlechtické rodiny v Gálii údajně za vlády císaře Anastasia (491-518), asi před r. 500. Žil jako poustevník, kterému jsou přičítána jistá charismata, zbudování kostelíka P. Marie a sv. Remigia i založení poustevnické osady. Ta se pak stala základem, na kterém vznikl klášter St-Léonard-de-Noble. O Leonardovi je známo, že mimo jiné pomáhal zajatcům, které přiváděli z válek Frankové, a mnozí z nich mu vděčili za své propuštění i obrácení na víru.
MODLITBA: Bože, Tys povolal svatého Leonarda, aby následoval Tvého Syna v jeho chudobě a pokoře; pomáhej i nám, abychom věrni Tvému volání šli cestou, kterou nám Kristus ukázal. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Nelíbí 0
Líbí 3

mlaďoch - Profil | Pá 3.11.2023 12:13:46 - SKVĚLÝ ZÁPIS!

SV. HUBERT, PATRON MYSLIVCŮ, LOVCŮ, STŘELCŮ
Správně se památka sv. Huberta připomíná 30. května. Dnešní památka byla dříve spojena s podzimními hony. Sv. Hubert je patronem myslivců, lovců, střelců, řezníků, kožešníků, soustružníků, optiků, kovodělníků, slévačů, matematiků, výrobců matematických přístrojů; vzýván proti pokousání psem, uštknutí a strachu před vodou.
Pocházel z Akvitánie. Byl šlechticem a lovcem. Oženil se a záhy ovdověl. Legenda vypráví, že hledal útěchu v lovu a na Velký pátek se setkal s jelenem, kterému mezi parohy svítil kříž. Uslyšel prý otázku: "Proč stále jen hledáš a lovíš zvěř? Je na čase, abys začal hledat Boha!" Pod vlivem tohoto zážitku se Hubert rozhodl věnovat svůj život službě Bohu. Asi roku 705 se stal biskupem v Maastrichtu a po přeložení sídla prvním biskupem v Lutychu. Má zásluhu na pokřesťanštění obyvatel Arden, je nazýván jejich apoštolem.
Atributy: biskup, jelen, kniha, kříž, lovec, roh, šípy.

Nelíbí 0
Líbí 4

jeden3 - Profil | Pá 3.11.2023 11:09:03 - SKVĚLÝ ZÁPIS!

tak tady asi bude svět klimaticky v pořádku, nebo že by to už ta šílená Greta opravila???
díky Gréto 😂🤣

Nelíbí 0
Líbí 2

mlaďoch - Profil | Pá 3.11.2023 9:40:35 - SKVĚLÝ ZÁPIS!

Nelíbí 0
Líbí 5

potočák 62 - Profil | Čt 2.11.2023 19:32:11 - SKVĚLÝ ZÁPIS!

Když už nás mafián ropušan s vládou bombardují přiblblými letáky s hesly jak za komunistů,tak přemýšlím,jestli za ty dezinformace nenahlásit právě je.Petrův Zdar

Nelíbí 0
Líbí 5

potočák 62 - Profil | St 1.11.2023 19:54:20 - SKVĚLÝ ZÁPIS!

Petrův Zdar

Nelíbí 0
Líbí 4

mlaďoch - Profil | Út 31.10.2023 12:12:10 - SKVĚLÝ ZÁPIS!

O DLABÁNÍ DÝNĚ A POVĚST O JACKOVI 🎃🧙‍♀️🧌🧟‍♂️
Tradiční symbol Halloweenu mají také na svědomí Irové, tedy spíše jeden – povaleč Jack O'Lantern. Často se i opíjel a nikomu neudělal nic dobrého. Jack byl jednou na svátek všech svatých opilý tak, že jeho duše začala pomalu opouštět jeho tělo. Ďábel spatřil svou příležitost a přišel si pro něj okamžitě na Zem, aby ho odnesl do pekla. Jack byl zoufalý, chtěl se peklu vyhnout a prosil ďábla, aby mu povolil ještě poslední pivo. Ďábel souhlasil, ale řekl Jackovi, ať si zaplatí své pití sám, protože on peníze nemá. Ale Jack tvrdil, že peníze také nemá. Zeptal se proto ďábla, jestli by se na ty peníze na chvíli nepřeměnil, Jack by zaplatil a ďábel by se pak přeměnil zpátky. Po zvážení se ďábel rozhodl, že Jackovo přání je rozumné, a změnil se na pár drobných. Jack okamžitě popadl mince a dal si je do kapsy. Ďábel byl uvězněn, začal prosit a pak hrozit. Nakonec se dohodli, že Jack ďábla pustí, když slíbí, že mu dá ještě rok volnosti a do pekla si ho zatím nevezme. Tak se i stalo. Netrvalo dlouho a Jack se vrátil do starých kolejí a opět podlehl alkoholu a lidem prováděl samé špatnosti.
Za rok, na další Svátek všech svatých se Ďábel objevil a přišel si opět pro Jackovu duši. Jack přemýšlel jak znovu podvést ďábla a uchránit svou duši. Navrhl ďáblovi, že si může vzít jedno z lahodných jablek visících na blízké jabloni. Ďábel ale na jablka nedosáhl, proto mu Jack nabídl, aby mu vlezl na ramena a pro jablko se natáhl. Jakmile byl Ďábel na stromě, vytáhl Jack z kapsy nůž a vyřezal do kmene kříž. To je totiž andělské znamení a každého, kdo ho má poblíž, ochrání proti zlým silám. Ďábel proto nemohl slézt ze stromu. Rozzuřený a zoufalý nabídl Jackovi dalších deset let, když ho pustí ze stromu. Ale Jack trval na tom, že už si ďábel pro něj nesmí nikdy znovu přijít a on tak bude svobodný. Ďábel nakonec rozzuřeně souhlasil. Jackův život se poté opět vrátil do starých kolejí, ale před dalším Halloweenem Jackovo tělo alkoholu podlehlo a Jack zemřel.
Do nebe přijít nemohl, protože vždycky lidem ubližoval a nebyl na nikoho hodný. Ale i Ďábel ho odmítl vzít do brány pekelné, protože mu přislíbil, že už pro něj nikdy více nepřijde a má se tedy vrátit odkud přišel. Na pomoc dostal Jack od Ďábla žhavou hroudu uhlí, která jej měla provázet jeho cestou a svítit mu. Jack ji vložil do vydlabané dýně a od té doby mu svítila na jeho věčném putování mezi nebem a zemí. Lidé proto dávají vydlabané lucerny na okna, protože věří že Jack vezme světlo a ochrání je před zlými silami.
Irové původně ve své vlasti vyřezávali řepu, ale když přišli v Americe na to, že dýně je mnohem měkčí a je s ní více zábavy, na řepu . . .

Nelíbí 0
Líbí 2

mlaďoch - Profil | Út 31.10.2023 9:33:22 - SKVĚLÝ ZÁPIS!

ZAHRADNÍKŮV ROK - O KRÁSÁCH PODZIMU (K. ČAPEK)
Mohl bych psát o hýřících barvách jeseně, o tesklivých mlhách, o duších zemřelých a o úkazech na nebi, o posledních astrách a červené růžičce, která se ještě snaží rozkvést; nebo o světélkách v soumraku, vůni hřbitovních svíček, suchém listí a jiných náladových věcech. Ale rád bych vydal svědectví a chválu jiné kráse našeho českého podzimu. Je to prostě řepa.
Žádná úroda země neexistuje tak hromadně jako řepa. Zrní se sváží do stodol a brambory do sklepů; ale řepa se sváží na hromady; shlukuje se v pahorky; vyrůstá v řepná pohoří vedle venkovských staniček. Vůz za vozem sváží bílé bulvy v nekonečném procesí; muži s lopatami od rána do večera vrší vyšší a vyšší hromady a rovnají je pěkně do geometrických pyramid. Každý jiný plod země se jaksi rozutíká všemi cestičkami pod všechny lidské střechy. Řepa se valí jediným proudem: k nejbližším kolejím vlaku: nebo k nejbližšímu cukrovaru. Je to úroda ve velkém; je to nástup en masse; je to jako přehlídka vojska. Jsou to brigády, divise a armádní sbory, jež nastupují k transportu. Proto jsou srovnány ve vojenském pořádku; geometrie, to je krása masy.
Řepaři budují své krechty jako monumentální hranaté stavby; stává se to skoro architekturou. Hromádka bramborů není stavba; ale hromada řepy, to už není kupa, to je budova. Městský člověk nemá zrovna rád řepné kraje; avšak nyní, na podzim, nabývají jakési monumentality. Taková pořádná pyramida řepy má něco uchvacujícího. Je to monument plodné země.
Ale nechte mne, abych zapěl oslavu nejopovrženější kráse podzimu. Víme, že nemáte pole a nesvážíte řepu na velké hromady; ale mrvili jste už někdy zahrádku? Když toho člověku přivezou plný vůz a vyklopí toho teple dýmající kupu, chodíte kolem toho, potěžkáváte to očima a nosem a říkáte uznale:
„Pánbůh požehnej, to je pěkná mrva.“ „Pěkná,“ pravíte, „ale drobet lehká.“
„Samá sláma,“ míníte nespokojeně. „Je v tom málo hnoje.“
Jděte někam, vy, kdo si zacpáváte nos, obcházejíce zdaleka tuto ušlechtilou a kyprou hromadu; nevíte, co je pěkná mrva. A když pak dostanou záhonky, co jim patří, má člověk trochu mystický pocit, že udělal zemi něco dobrého.
Holé stromy, to není tak zoufalý pohled; vypadá to trochu jako koště nebo metla a trochu jako lešení, připravené k stavbě. Ale je-li na takovém holém stromku poslední list, chvějící se ve větru, je to jako poslední vlající praporek na bojišti, jako vlajka, kterou třímá ruka mrtvého na poli padlých. Padli jsme, ale nevzdali jsme se. Ještě vlají naše barvy. . .

Nelíbí 0
Líbí 4

potočák 62 - Profil | Po 30.10.2023 19:41:11 - SKVĚLÝ ZÁPIS!

Jinak každá ta čára je některá evropská země,to červené je ČR. S pětidemolicí v čele,táhneme pěkně do prde... Petrův Zdar

Nelíbí 0
Líbí 6

potočák 62 - Profil | Po 30.10.2023 19:24:20 - SKVĚLÝ ZÁPIS!

Výsledky dvou roků vládnutí pětidemolice. Petrův Zdar

Nelíbí 0
Líbí 7

jeden3 - Profil | Ne 29.10.2023 20:43:00 - SKVĚLÝ ZÁPIS!

tak tohle mě pobavilo :-)))

Nelíbí 0
Líbí 1

potočák 62 - Profil | Ne 29.10.2023 17:44:00 - SKVĚLÝ ZÁPIS!

Petrův Zdar,

Nelíbí 0
Líbí 5

sven - Profil | Ne 29.10.2023 13:53:21 - SKVĚLÝ ZÁPIS!

Z naší historie.

Bratři Mašínové – odbojáři, nebo vrazi?
29. 9. 2019, 14:39

Byli Ctirad a Josef Mašínové hrdinové protikomunistického odboje, nebo vrazi? To je otázka, která dodnes rozděluje českou společnost.
Jisté však je, že nikdy a nikde nezazněl ani náznak toho, že by svých činů litovali.
Snad i proto jim žádný český prezident neudělil státní vyznamenání.

Kořeny bezcitné lhostejnosti, s níž brali nevinným lidem životy, lze možná hledat v dětství, spojeném s odbojem proti nacistům.
Hlavní roli v něm hrál otec, generálmajor Josef Vladimír Mašín.

Když Němci 15. března 1939 obsazovali Československo, velel podplukovník Josef Vladimír Mašín 1. dělostřeleckému pluku v Ruzyni.
Svá kasárna odmítl vydat Němcům, takže byl suspendován a obžalován pro vzpouru. Odchod do ilegality a účast v odboji pro něj byly jasnou volbou.

Společně s podplukovníkem Josefem Balabánem a štábním kapitánem Václavem Morávkem vytvořili slavnou skupinu domácího odboje, kterou gestapo s bezděčnou úctou nazývalo Svatí tři králové, Heilige Drei Könige. Brzy se však okolo nich začal stahovat kruh pronásledovatelů.
Mašína zatkli v květnu 1941. S gestapáky se zuřivě rval i ve vězení. Do jeho cely na Pankráci chodili po dvou a k výslechu ho vodili ve svěrací kazajce. Kruté mučení trvalo rok a on při něm zcela ztratil lidskou podobu. Přišel o vlasy, tělo pokrývaly hnisavé rány. Dvakrát se pokusil o sebevraždu. Ale neprozradil nikoho.
Popravili ho 30. června 1942 na Kobyliské střelnici v Praze. Neodvážili se mu sejmout pouta ani před popravčí četou. Zemřel se slovy: Ať žije Československá republika!

Když viděli tátu naposledy, bylo Ctiradovi deset a půl roku a Josefovi devět let. „Vychovej z nich lidi čestné, uvědomělé Čechy a vlastence,“ vzkázal ženě na motáku, jenž se podařilo propašovat z vězení.
Nebylo to ovšem snadné. Maminka divoké kluky, kteří za války přicházeli do puberty a pro něž byly zbraně druhou přirozeností, moc nezvládala.

Navíc si zvykli, že jsou díky otcově statečnosti středem zájmu.
Po jejich tátovi pojmenovali ulici. Na dům v Dolní Liboci, kde dříve bydleli, mu dali pamětní desku. Josef Mašín starší byl in memoriam povýšen a vyznamenán Československým válečným křížem 1939.
Stejné vyznamenání za účast v odboji dostala i jeho manželka. Synům byla propůjčena Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem.

Pak ale přišel únor 1948 a všechno bylo jinak. Ze statečného odbojáře se stal „statkář a důstojník, typický představitel své třídy“. Kvůli „buržoaznímu třídnímu původu“ neměli synové šanci dostat se na vojenskou akademii. Ctirada však v roce 1950 přijali na ČVUT v Praze. V té době se jako člen Svazu brannosti zúčastnil záškodnického kurzu.

Jak píše Ota Rambousek v knize Jenom ne strach, absolventy tam učili „přepadat vlaky, klást nálože, vyhazovat trať, boj muže proti muži.
Povalit protivníka na zem, dupnout podpatkem do obličeje, stoupnout celou vahou na krk, rázným kopnutím do spánku přivodit smrt.
Přepad hlídek. Škrcení drátěnou smyčkou přehozenou oběti zezadu přes hlavu. Podříznutí krku nožem.“ A Ctirad byl dobrý žák…

"Neřekl jsem ani popel, vytáhl bouchačku a prásk prásk." - Ctirad Mašín

Politická situace se přiostřovala. Začaly monstrprocesy a justiční vraždy. Tehdy se bratři Mašínové rozhodli postavit na odpor. S kamarády a spolužáky Zbyňkem Janatou, Milanem Paumerem, Vladimírem Hradcem a sousedem Václavem Švédou vytvořili odbojovou skupinu. Jejich činnost podporoval i strýc Mašínů Ctibor Novák.

Válka skončila před pár lety, takže zásady podzemního boje měli v krvi. Rozbíjení agitačních skříní a vytloukání oken straníků jim však brzy přestalo stačit.
Chtěli bojovat. Chtěli zbraně. A tak se rozhodli přepadnout policejní služebnu.

Když nad ránem 13. září 1951 zaklepali na dveře služebny Sboru národní bezpečnosti (SNB) v Chlumci nad Cidlinou dva mladíci, netušil strážník Oldřich Kašík žádnou zradu. Uvěřil smyšlené historce o ukradené motorce a pustil je dovnitř.

"Naše metody nepovažuji za nijak nepřiměřené" - Milan Paumer k vraždě strážníka v Čelákovicích.

„Vytáhl jsem z rukávu ocel a vedl prudkou ránu na zátylek; k mému překvapení se esenbák zvolna, nemotorně otočil čelem k nám a snažil se vytáhnout pistoli z pouzdra. Pepa okamžitě dvakrát vystřelil,“ popisuje první vraždu Ctirad Mašín na videozáznamu, pořízeném v listopadu 2010 v Clevelandu.

Josefovi tehdy bylo pouhých devatenáct let. „Že jsme chtěli jenom zbraně a nikomu nic neudělat, je hloupost,“ dodává. „Říkali jsme si, že to jsou všechno darebáci.
A na co potřebujeme zbraně?
Zbraně jsou na to, aby se s nimi stříleli lidi – tak můžeme rovnou začít se zabíjením těch, kterým ty zbraně vezmeme.“

Akce však nevyšla. Po výstřelech, které na ně upozornily okolí, se bratři dali na útěk. Ale brzy si našli nový cíl, stanici SNB v Čelákovicích.

Nejlepší bude tam přijít, okecat ho, namířit na něj, říct mu, aby dal ruce vzhůru, odzbrojit ho, svázat ho, uspat ho chloroformem a pak ho oddělat.“ Tuto strategii prosazoval Ctirad Mašín už před Chlumcem. O dva týdny později na ni došlo v Čelákovicích.

Přepadení 28. září 1951 se účastnili Ctirad Mašín, Milan Paumer a Zbyněk Janata. Unesli sanitku, řidiče se zdravotníkem omámili chloroformem a přivázali v lese.
Pak přivolali k fingované nehodě vrchního strážmistra Jaroslava Honzátka.
Odzbrojili ho, svázali, přinutili vlézt do sanitky a odjeli ke služebně.
Tam je s pistolí u hlavy pustil dovnitř a ukázal jim skříň se zbraněmi.

Bylo jasné, že necháme-li ho naživu, podá náš podrobný popis.
Položil jsem ho na kavalec a chloroformem uspal.
Chyba z Chlumce se nesměla opakovat.
Museli jsme se vyvarovat střelby.
Nyní byl čas uplatnit zkušenosti ze záškodnického kurzu. A tak jsem vytáhl skautský nůž, který jsem měl u pasu, a uplatnil poučku o zneškodňování hlídek,“ vypráví na videozáznamu Ctirad Mašín.
Je zajímavé, jak se vyhýbá ošklivému „podřezal jsem ho“…

Skupina se v Čelákovicích zmocnila pěti nových samopalů. Pak se bratři pokusili utéct na Západ.
Ale nevyšlo to.
V srpnu 1952 byl Ctirad za pokus o neoprávněné překročení státní hranice odsouzen ke dvěma a půl letům odnětí svobody.
Bratra Josefa a strýce Ctibora zatkla StB současně s ním, ale jim nic neprokázala.
Že mají v rukou muže zodpovědné za přepadení policejních stanic, se nezjistilo.

Ctirad Mašín si odpykával trest v jáchymovských uranových dolech a kamarádi přemýšleli, jak ho odtud dostat. Potřebujeme peníze, abychom uplatili ostrahu trestaneckého tábora, rozhodli se.
Dne 2. srpna 1952 přepadli Josef Mašín, Václav Švéda a Milan Paumer poblíž Žleb u Čáslavi vůz, který přivážel mzdy zaměstnancům slévárny Kovolis Hedvikov.
Bylo v něm 884 239 korun a čtyři lidé.

Potíže dělal jen jeden muž: účetní Josef Rošický, který byl za peníze odpovědný.
V potyčce s Josefem Mašínem padly dvě rány.
Vražedná zbraň patřila Rošickému a měl na ni zbrojní pas, ale on nestřílel.
Podle historika Jana Kalouse z Ústavu pro studium totalitních režimů byl usmrcen dvěma výstřely z blízkosti, které prošly srdcem. Z úhlu vstřelu dospěli soudní lékaři k závěru, že pachatel musel být menšího vzrůstu. Jako Josef Mašín.

Žádný krok bratrů Mašínů doma ani v zahraničí ke svobodě v Československu nevedl.

Ukradené peníze nebyly nakonec na osvobození Ctirada Mašína potřeba, díky amnestii prezidenta Zápotockého z května 1953 byl propuštěn na svobodu předčasně.
Část lupu vypátrala později StB na spořitelní knížce Ctibora Nováka.
Za zbytek si mladíci pořídili motorky Jawa „pro rychlé přesuny při odbojové činnosti“ a podle dokumentaristy Miroslava Kačora také kožené boty, módní oblečení a rozkládací gauč. Jak tyto věci využili pro odboj, není známo.

Skupina byla zase pohromadě a rozhodla se „oslabit násilnou kolektivizaci“ žhářstvím. Ctirad Mašín s Václavem Švédou zamířili na úrodnou Hanou.
V noci 7. září 1953 zapálili 17 stohů slámy u vesnice Pivín.
Zaskočila je však požární hlídka.

„Chtěl jsem nahodit spadlý řetěz, když nás dojeli dva chlapi na kolech.
Než jsem se nadál, Václav šlápl do pedálů a zmizel ve tmě. Zůstal jsem sám.
Ti dva… mě objeli a postavili kola napříč přes cestu.

"Co tu děláš", vyjel na mě Lecián (Jan Lecián, velitel místních hasičů – pozn. red.) drze. "Neřekl jsem ani popel, vytáhl bouchačku a prásk prásk.
Zasažený pustil kolo a svalil se na zem.
Zasáhl jsem ho do hrudníku a druhý projektil mu vystřelil pravé oko. "
"Blažek (místní občan Stanislav Blažek – pozn. red.) už na nic nečekal. Pustil bicykl a ve světle svítilny jsem zahlédl jeho zadek mizet v kukuřičném poli. Poslal jsem za ním též dvě rány, nezasáhly ho však,“ vypráví Ctirad Mašín.

A trochu zklamaně dodává: „Václav nechtěl střílet… Kdyby tam byl Josef, tak jsme oddělali oba dva, a nikdo nic nevěděl.“
Jan Lecián přežil s těžkými následky.

V Pivíně však Ctirad Mašín udělal chybu: podle Kačorova dokumentu Svědomí hrdinů použil pistoli, kterou jeho bratr zastřelil strážníka Kašíka. A Stanislav Blažek ho mohl identifikovat.
Chyběl tedy jen krůček k tomu, aby si vyšetřovatelé spojili jméno Mašín s vraždami na služebnách.
Mladíci začali mít horkou půdu pod nohama. Nezbývalo než uprchnout.

Do Západního Berlína jich zamířilo pět.
Vladimír Hradec, který skupině pomáhal v zázemí a neúčastnil se žádného přepadení, zůstal v republice, stejně tak Ctibor Novák.
Dramatický útěk trval 28 dnů. Zvládli téměř čtyři stovky kilometrů, zčásti terénem, o hladu, v zimě, v neustálém strachu.

Za patami měli dvacet tisíc naštvaných německých policistů a příslušníků sovětské armády.
Ve dvou nepřehledných přestřelkách zabili čtyři muže, další tři policisté padli zmatenou střelbou z vlastní strany.
„Byl prostřílenej ze všech stran, to byla velmi legrační situace,“ popisuje Ctirad Mašín střetnutí na nádraží v městě Uckro, „z jedné strany do něj střílel Josef, z druhé strany policajt.“
Řeč je o německém policistovi Helmutu Strempelovi, který měl několikrát prostřílená střeva. Ale přežil.

Den po přestřelce v Uckru chytili Zbyňka Janatu a při přestřelce u Waldowa zatkli Václava Švédu.
Oba muže vrátili do Československa, kde byli spolu s Ctiborem Novákem odsouzeni za velezradu a popraveni.
Vladimír Hradec byl odsouzen k 22 letům vězení, na svobodu se dostal v roce 1964.
Do Západního Berlína dorazili 31. října 1953 pouze bratři Mašínové a Milan Paumer.

Tři přeživší členové skupiny se ještě téhož roku upsali na pět let armádě, aby získali americké občanství.
Základním výcvikem prošli v New Jersey, později byli přeloženi do Fort Bragg k Zeleným baretům, speciálním jednotkám trénovaným na zahraniční mise.
Chtěli zpět do Československa, bojovat proti komunismu jako agenti chodci.
Než si však odsloužili vojnu, studená válka skončila.
Tak odešli do civilu a začali v USA podnikat.

Žádný krok bratrů Mašínů, ať už doma, nebo v zahraničí, ke svobodě v Československu nevedl.

Bylo to „buď my, nebo oni. Třídní boj vyhlásil režim. Ne my. Oni zabíjeli a popravovali. Měli jsme jít proti nim s holýma rukama?“ obhajoval se později Milan Paumer. Podívejme se, kdo byli ti tři „pochopové režimu“, jak označil zavražděné Ctirad Mašín. Zasloužili si opravdu smrt?
Zázemí dvou zavražděných policistů přibližuje historik Jan Kalous z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Strážmistr Oldřich Kašík byl věřící člověk, kolegové mu proto přezdívali „kudrnatý Ježíšek“.
Volný čas věnoval hlavně rodině: chodil na výlety se svými dvěma dětmi, sportoval, hrával na kytaru.
Do KSČ vstoupil v roce 1948 a projevoval se aktivně v různých funkcích. Policistou se stal v roce 1950.

Vrchní strážmistr Jaroslav Honzátko se hlásil k českobratrské církvi evangelické.
Doma měl batole, druhé dítě bylo na cestě.
Rád sportoval: plaval, lyžoval, jezdil na motocyklu, hrál fotbal.
K policii se dal hned po válce, do KSČ vstoupil o tři roky později.

Účetního Josefa Rošického popsal jeho syn Stanislav. „Tatínek dělal do února 1948 v továrně prokuristu, byl pravou rukou továrníka.
Členem KSČ nebyl, soudruzi k němu neměli důvěru.
Nechali ho pracovat jako hlavního účetního, protože byl odborník.
Byl to apolitický člověk, který žil jen pro práci a pro svou rodinu,“ uvedl v pořadu ČT Hyde Park.
Otce vystihuje dvěma slovy: poctivý puntičkář. „Tátu zavraždili. Byla to loupežná vražda a Mašínové jsou loupežní vrazi,“ řekl Právu.

„Co s tím? Hrdinové? Vrazi?
Oběti na obou stranách oné války, vyhlášené komunistickou mocí společnosti, měly děti či pozůstalé.
Jak soudit?
Bratry Mašíny bych nevyznamenal, to pro podříznutí bezmocného a omámeného strážmistra. Za vrahy je však odmítám považovat. Jejich činy v dobovém kontextu totiž nepostrádají znaky hrdinství,“ uvedl bývalý komentátor Práva Jiří Hanák.

Který ze zavražděných tří mužů byl tedy legitimním cílem třetího odboje?
Ti, kdo vstoupili do komunistické strany?
Její členkou byla ovšem rok a půl také maminka bratrů Zdena Mašínová…
Muži, kteří se dali k policii?
Nebo účetní, jenž se jen ocitl ve špatnou dobu na špatném místě?

A zabíjeli Mašínové opravdu v rámci vyššího principu mravního, který odpouští „vraždu na tyranu“?
Nebo stříleli hlava nehlava, bez skrupulí a bez výčitek svědomí, jako na Divokém západě?

Česká veřejnost v tom má většinově jasno.
Proto způsobilo velké pozdvižení, když tehdejší premiér Mirek Topolánek ocenil v roce 2008 bratry Mašíny a Paumera Plaketou předsedy vlády.

Ještě větší odpor vzbudil o tři roky později tehdejší ministr obrany Alexandr Vondra, když udělil oběma bratrům vojenské Vyznamenání Zlaté lípy.

Jak konstatuje web Pocta Mašínům: „Relativizace morálních hodnot vede k promíchávání dobra se zlem, až člověk ztrácí schopnost rozeznat, co je co.“ Jak který člověk…
https://www.novinky.cz/clanek/historie-bratri-masinove-odbojari-nebo-vrazi-40298105