kopr69 >> zjistil jsem ,že ten odkaz už neexistuje, tedy prosím :
Láska s velkým L
Přízeň osudu a štěstěny je věc značně vrtkavá. Valná většina z nás přijímá to, co osud nabízí a doufá v nejlepší. Ti šťastnější velebí osud za opojné okamžiky, které si mohly na pouti životem užívat po celou dobu plnými doušky. Osud však dovede být někdy velmi, velmi krutý. Dokáže člověku zasadit děsivou ránu a umí ho zatlačit až na ono pomyslné dno. Kudy, proč a hlavně jak dál však nenapoví. Znám mnoho lidí (ostatně sám mezi ně patřím) kterým rybařina alespoň částečně pomohla najít východisko z některých těžkých životních situací a právě u těchto lidí přerostla láska k rybaření a k rybám v jakési mýtické pouto k této vášni. Je to zřejmě tím, že si většina z nás až později uvědomovala, jak se na břehu u nahozených prutů mění pohled na život samý, jak se tíha problémů pomalu vytrácí a na otázky kudy? Proč? A jak (?) se najednou pozvolna objevují odpovědi, byť jen v náznacích.
Měl jsem možnost poznat osobně člověka, který toho ví o bolestech těla a duše asi víc než kdokoli z nás, a který našel svůj lék a hlavně cestu zpět do života. Petr Schneider přišel ve dvanácti letech o obě ruce. Přesto dnes plnohodnotně rybaří a znovu našel již ztracený smysl života. To není nadsázka. To je fakt.
Petře, jak došlo k oné tragické události?
Nemusíš klopit zrak. Neboj, dneska už o tom dokážu mluvit. Byla to vlastně úplně pitomá klukovina. U nás v Novém Boru se opravovala trafostanice, kolem které bylo postavené lešení. Jasně že jsme věděli, že na to lešení nemáme lézt, ale znáš to, zakázané ovoce chutná líp. Já jsem vylezl až úplně nahoru, tam mi uklouzla noha a při pádu dolů jsem se zachytil oběma rukama za dráty elektrického vedení. Pak už si nic nematuju.
Kdy jsi vlastně začal lovit ryby?
Na ryby jsem chodil s tátou vlastně už od malička. V šesti letech jsem sám poprvé nahodil tátův druhý prut a po prvním záběru malého kapra jsem tomuto koníčku doslova podlehl. Všechno šlo tehdy stranou, mne táhli jen a jen ryby. Nejvíc mě na rybaření přitahovala možnost souboje s rybou a takové to vzrušené očekávání záběru. Dneska, s odstupem času si uvědomuji i ten druhý zvláštní pocit, za který jsem vlastně rád. Rozbalení prutů a všeho náčiní, zakrmení, nahození, očekávání záběru, souboj s rybou-to byly fáze, které mne hrozně bavili. Ovšem když už byla ryba v podběráku, tak mne tak trochu už přestala zajímat. Proto jsem jí pustil zpět a rychle jsem nahodil, abych si mohl následně znovu vychutnat to vzrušivé zdolávání. A tak se vlastně stalo, že ta samotná dost silná touha po souboji vlastně většině ryb zachránila život. Dneska vracím většinu ryb zpět do vody a beru to jako samozřejmost.
Můžeš říci, co se ti po tom nešťastném úrazu honilo hlavou?
Pocit, že nemám ruce, byl pro mne děsný a hrozně depresivní. Uvědomoval jsem si, že se najednou objevil seznam činností, které asi nebudu moci nikdy dělat. A právě ztráta možnosti rybařit byla pro mne hodně bolestná. Po roce jsem se šel podívat k nám na malý rybník a vlastně jsem ani nevěděl, s jakými pocity budu pozorovat vodní hladinu. Jestli se s tím dokážu vyrovnat, zda se budu tou ztrátou trápit? Jenže já přišel na břeh a cítil jsem děsnou touhu nějak nahodit a čekat na záběr. A pak mi blesklo hlavou: Sakra, přece to musí nějak jít! Musí!!! Trvalo mi sice dlouho, než jsem se v tomto stavu naučil nahazovat, otáčet kličkou navijáku a obsluhovat podběrák. Já vím, že to vypadá asi nemožně, ale ono to fakt jde. Konec konců, sám jsi to viděl.
Můžeš se pochlubit nějakými úlovky z doby, kdy jsi znovu začal lovit ryby?
Asi největší rybou, kterou jsem vlastně zdolala bez rukou je štika 83 cm. O této rybě jsem věděl již nějaký čas, neboť se často toulám kolem našich rybníků. Jednou jsem si všiml, že loví opravdu intenzivně, tak jsem napíchl na větší háček mrtvou rybičku a zkusil jsem vláčet těsně u hladiny. Na třetí pokus mi štika zabrala a musím přiznat, že to bylo docela rodeo. Rybu mi pomohl podebrat poblíž sedící rybář. Bohužel jsem se od něho dočkal namísto třeba přátelské a kolegiální gratulace spíše závistivých a jízlivých poznámek. Ale i to asi patří k rybaření.
Jaký je tvůj oblíbený způsob lovu?
Já sedavou rybařinu moc nemusím a spíš se věnuji přívlači. Nejraději chytám na malé wobblery popřípadě na mrtvou rybičku. Chytání na živou rybku se mi moc nelíbí. |Čas od času si vyjdu k vodě s plavačkovým prutem a kouzlo potápějícího se splávku mě taky docela bere. Poslední dobou mě však nejvíc přitahují pstruzi na malých potocích. Toto chytání je i ve vztahu k mému hendikepu pro mne nejschůdnější.
Momentálně je doba výlovů. Chodíš se na ně dívat?
Jen dívat? Kdepak, já jsem přímo člen vylovovací čety a snažím se při těchto akcích pomáhat, jak jen mohu. Já vím, že to možná zní trochu blbě, ale ryby jsou mi fakt vším. Můj tatínek rovněž pomáhá při výlovech a já u toho přece nemohu chybět. Letošní rok začal chytat ryby i můj bráška, a tak jsme vlastně taková rybářská rodina.
Jak na tebe pohlížejí ostatní kolegové rybáři?
Tak ti, co mne znají, jsou naprosto v pohodě. Vždycky jen zavolají: „Hele, kdybys potřeboval píchnout, tak houkni..." Najdou se samozřejmě i tací, kteří prohodí nějakou nemístnou poznámku, nebo se mi snaží lov nějak znepříjemnit, ale těch je naštěstí málo. I proto jsem se raději uchýlil k potokům, kde jsem většinou jen já a ryby. A tam, v té samotě jsme zase alespoň na chvíli volný, šťastný a spokojený.
Máš nějakou svou vysněnou rybu, kterou bys chtěl ulovit?
Mám, to víš, že mám. Kamarád Tomáš Tondl od nás z Boru chytá kapry a ukázal mi fotky těch velkých šupináčů. To víš, že bych si rád takového macka povodil, ale nevím, zda bych to zvládl. I když s něčí pomocí by to asi šlo. Totéž platí i o štikách. Líbila by se mi štika přes jeden metr, ale tyhle sny a touhy zná i Sv. Petr a záleží na něm, zda mi nějakého takového obra pošle na háček. Pokud ano, slibuji, že mu za to budu vděčný.
Je vidět, že ryby jsou u tebe koníčkem č. 1. Máš krom ryb i nějaké jiné zájmy?
Tak já závodně plavu. Jsem dvojnásobným mistrem České republiky ve volném způsobu na 50 m a na 100 m. Samozřejmě v kategorii hendikepovaných. Krom plavání si rád zajdu na houby.
To jsi asi i dost soutěživý typ člověka?
Já se zúčastňuji i normálních rybářských závodů. V květnu jsem byl na našich rybářských závodech u nás v Novém Boru. Zúčastnilo se jich šedesát rybářů a já jsem byl celkově na jedenáctém místě. Chytal jsem na pětimetrový bič a jako nástrahu jsem používal bílé červy. Tehdy jsem chytil dvanáct ryb, převážně plotic a cejnků. Specialistům, chytajícím na patentky a používajícím dlouhé děličky, jsem pochopitelně nemohl konkurovat. Nicméně, s tímto umístěním jsem byl spokojený.
Jaké jsou tvé rybářské plány do budoucna?
Chtěl bych se věnovat muškaření. Letos jsem se pozvolna učil rozšvihávat šňůru. Začátky tedy byli krušné, to přiznávám, ale postupně to začínám zvládat a v příští sezóně už hodlám provokovat zdejší pstruhy umělými mouchami. Už se na to těším.
Povídal jsem si s Petrem o rybách ještě hodně dlouho. Bylo úžasné sledovat, s jakým zapálením a elánem tento mladík vypráví o svých toulkách přírodou. Necítil jsem soucit. Vnímal jsem pouze obdiv k tomuto člověku. Obdiv a bezbřehou úctu. K tomu, aby se člověk sražený na kolena opět zvedl a postavil se světu čelem, je zapotřebí velká vnitřní síla. A tu sílu Petr má. A jak jsem mohl poznat, tak právě díky rybám.
načítám...
www.chytil.cz
