Můj první candát

27.4.2011 - foxxx

Již je to dávno, kdy jsem se ještě jako malý kluk toulal s jedním prutem každé prázdniny kolem zapomenuté malé říčky Šlapanky na Havlíčkobrodsku ve východních Čechách. V té době s nejlepším kamarádem Tomášem nebo se svým dědou, který mě do rybařiny zasvětil a s nímž jsem na ryby chodil snad už od čtyř let. Lovili jsme především v té době tlouště na třešně, štiky na živou rybičku, nebo okouny, hrouzky a plotičky na hnojáčka. Naše řeka nikdy neoplývala množstvím trofejních ryb, byla zapomenutá, rybáři opomíjená a v úseku okolo naší vsi se snad ani nikdy nedosazovalo. Pokud člověk potkal u vody nějakého rybáře, tak jen někoho z místních. Přesto jsme naši říčku měli všichni velice rádi, úlovky nám ke spokojenosti stačily a u vody jsme trávili společně nebo sami celé dny.

V té době a na této říčce jsem lovil nejraději štiky. Nebyly nijak trofejních velikostí, ale bylo jich všude a na různých místech poměrně dost. Od dědy jsem měl poctivý tvrdý štikový prut, osazený starým navijákem Tap se čtyřicítkou vlascem, splávkem-kačenou a na konci sestavy ocelové lanko s velkým dvojhákem. V ruce tašku s podběrákem a krabičku s drobnostmi. Tak vypadala moje sestava k lovu. Jen pár věcí, které mi stačily ke spokojenosti.

Úlovků štik jsem měl dost, ale ryba, o které jsem tolik snil, se mi neustále vyhýbala a marně jsem na ní líčil a snažil se jí ulovit. Říčka Šlapanka nikdy nebyla bohatá na úlovky candáta. Množství této ryby v řece bylo minimální, ale i přesto se úlovek této krásné ryby někomu z místních jednou za čas podařil. Vždy to mezi námi rybáři na vsi způsobilo rozruch a úspěšné místo bylo po několik následujících dní někým z místních věčně obsazeno.

Tenkrát, když mně děda poslal s čeřenem k místnímu brodu nachytat nástražní rybičky, tak nic nenasvědčovalo tomu, že tento den bude pro mě něčím výjimečným a že na něj nikdy nezapomenu. Byl typický horký letní den, dusno a jasno. Slunce pálilo a já se brodil dopoledne u brodu s čeřenem, lovil plotičky a hrouzky, aby vše bylo připraveno a já s dědou mohl hned po obědě usednout do našeho starého embéčka a vyjet za vesnici do jednoho úseku, který jsme nazývali „Pod Střelnicí“. Byl to úsek řeky místními rybáři velmi málo navštěvovaný, mělký a úzký. Přesto se nám v minulosti zde podařilo nachytat několik štik a hlavně velkých tloušťů, ať na třešně, tak i na rybičky.

Po příjezdu na místo jsme zaparkovali na malém parkovišti a vydali se ještě tak půl kilometru proti proudu do klidnějšího úseku, kde řeka byla tak metr hluboká a deset metrů široká. Na břehu rostly košaté olše a vrby, takže jsme byli dobře chráněni před žhnoucím letním sluníčkem a u vody bylo příjemně i v tomto parném letním dni. S sebou jsme měli tenkrát pouze štikové pruty. Připravili jsme si náčiní, nastražili rybičky a kousek od sebe jsme se usadili do malých židliček, nahodili a čekali...

Minula hodina, dvě... a nic se nedělo, žádný záběr a ani žádná aktivita dravců vidět nebyla. Jen občas malé rybky z hladiny sebraly nějaký hmyz nebo tloušť se v proudech pod námi mrskl. My jen tiše s dědou seděli, děda pokuřující své oblíbené Startky a povídali jsme si hlavně o rybách. Dlouhé hodiny a děda mi v těchto chvílích dokázal neúnavně vyprávět své letité zážitky z lovu ryb, vyprávěl o naší řece a já vždy bedlivě poslouchal, hltal každé jeho slovo a přál si taky takové rybářské chvíle někdy prožít a velké ryby o kterých děda vyprávěl, ulovit.

A v tom to přišlo, náhle a nečekaně. Ozvalo se krátké žblunknutí a štiková kačena, se kterou nastražený hrouzek neúnavně jezdil kousek od břehu pod našima nohama poblíž kořenů staré olše, najednou zmizela! Občas jsem zahlédl jen červenou její bambulku na anténce splávku. Srdce se mi rozbušilo vzrušením z lovu, vzal jsem rychle prut do ruky a vlasec povoloval ujíždějícímu dravci, který směřoval k protějšímu břehu, ale v půlce řeky se najednou zastavil a stál. Chvíli jsem počkal, a jak se vlasec dal znovu do pohybu, mocně jsem, jak mi můj děda učil, zasekl a ryba „seděla“!

Odpor dravce nebyl moc velký, ryba pouze jezdila v krátkých obloucích uprostřed řeky a já ji zdolával, pomalu a opatrně jsem ji přitahoval ke břehu, kde již děda čekal s naším starým podběrákem. Odpor ryby již znatelně slábl, boj se chýlil ke konci a tu se ukázala! Dech se mi skoro zastavil, když jsem spatřil tělo candáta, které se blýsklo na hladině a jeho lesklé oči na mě se dívaly. Nevěřil jsem tomu, co vidím a jen jsem vykřikl: „Candát, dědo, to je candát!“. Děda zkušeně na první máchnutí dravce podebral a mně v té chvíli spadl balvan ze srdce a zaplavil mě neuvěřitelný pocit štěstí. Můj sen byl splněn. Ryba, na kterou jsem marně líčil celé tyto i předešlé prázdniny, ležela teď v záři odpoledního slunce v trávě přede mnou. Užíval jsem si tyto chvíle nevýslovného rybářského štěstí malého kluka a plný dojetí jsem hleděl na svou vysněnou rybu. Byl jsem v té chvíli určitě nejšťastnější rybář na světě a jen těžko jsem se bránil dojetí. Můj sen se splnil!

Candát nebyl nijak veliký, ale byl krásný, s velkou naježenou hřbetní ploutví a skelnýma očima. Byla to ryba, kterou jsem živou viděl poprvé v životě. Opatrně jsem ji uložil do již připraveného vezírku, spustil do vody a každou chvíli se na ní chodil koukat a kontrolovat ji. Chtěl jsem jí dovézt domů živou, dát do vaničky na dvorku, pochlubit se a ukázat mamince, prababičce, nejlepšímu kamarádovi Tomášovi a všem z rodiny. V té chvíli jsem si připadal jako hrdina.

Od té doby jsem již ulovil více těchto ryb, větších, menších, ale vzpomínka na tohoto prvního candáta ve mně pořád zůstává a je pro mně tím nejcennějším úlovkem v životě. Nikdy na tu chvíli, na to letní horké odpoledne, nezapomenu, ani na mého dědu, se kterým jsem trávil své nejkrásnější chvíle na rybách, který mě k rybařině přivedl a naučil mě rybářskému umění. Díky, dědo!