Irské dobrodružství II.

30.9.2010 - Muskiehunter

Začal další den naší již prodloužené dovolené a my se doma rozmýšlíme, kam se vydáme tentokrát. Na chytání není moc nálada a tak se rozhodujeme pro odpočinek od celých dnů na vodě a jedeme se kouknout k Atlantiku. Oceán dělí od jezera jen hory národního parku, přesto nás čeká 100 kilometrů serpentin, které se vinou mezi kopci jako had. Všudypřítomní koně, krávy a ovce nás opět utvrzují v tom, že tu snad žádná zvířata nikomu nepatří. Kolikrát musíme vylézt z auta, aby vyhřívající se zvířata ráčila opustit asfalt a nechala nás projet.

Krása irské krajiny.

Divocí, ale zvědaví.

Přijíždíme k přímořskému městečku, které působí naprosto ospale a kterému vévodí dva krásné gotické kostely. Naši průvodci se jdou potápět do moře a my pokoušíme štěstí a snažíme se o nějaké makrely nebo malé seabassy a tuňáky. Výsledkem jsou ale jen trsy chaluh a uváznutí, proto se věnujeme spíše focení a sběru mušlí nebo korálů. Odpoledne přichází příliv a tak volíme návrat domů. Po cestě se zastavujeme na malebné říčce pod obrovskou horou a Standa boduje. Krásná zubatá bojovnice, měřící rovných 85 cm vidí pravděpodobně poprvé české rybáře, ale končí to pro ni dobře a po pár fotkách putuje překvapeně zpět. Pomalu se stmívá a my tentokrát již definitivně vyrážíme vstříc domovu a dobrému jídlu!

Městečko u pobřeží.

Dary moře.

Standova pětaosmdesátka.

Příští den se stavujeme na dalším jezeře uprostřed hor, kde chytáme štiky a okouny. Sice malé, ale je jich hodně a je to příjemná změna. Všude okolo se vinou soukromé lososové říčky plné velkých salmonidů. Ale na tyto vody je třeba speciální povolení, které je za 60 EUR a protože jsme s výbuchem vulkánu nepočítali, nemáme už peněz nazbyt, pouze tedy procházíme kolem a přemítáme, jak velcí lososi tudy asi táhnou. Večer doma opět zkoumáme internet, ale dozvídáme se, že i náš náhradní termín odletu byl zrušen, neboť islandský obr neustále chrlí tuny popela! Toto zjištění nám opět zmrazí naše úsměvy z fajn prožitého dne a my se rozhodujeme zapomenout na trable na vodě jezera, které k nám bylo v minulých dnech tak štědré. Připravujeme vše potřebné na ráno a tajně doufáme, že nám bude štěstěna stále nakloněna! Jsme si přeci jen jisti, že další puntíkatá bestie by dala na sopku úplně zapomenout.

Štička.

Horské jezero.

Irský pruhatec.

Je ráno, já rutinně připínám motor na náš koráb a vyrážíme vstříc novému dobrodružství. Zatím jsme se vydávali jen na sever a tak padá volba na jih, kde to ještě neznáme. Opět pomalu míjíme desítky dřevěných, pro tyto vody typických, lodí a vyjíždíme na jezero mezi desítky dalších ostrovů, které jsou nám ještě neznámé a naprosto zarostlé bujnou vegetací. Na našich výpravách nás také doprovází Dominik a Brian, další místní hoši kteří se zde věnují rybolovu již dlouhá léta. Tentokrát se však oddělují a míří na svá oblíbená štiková místa. Nám však naprosto učarovali pstruzi a proto se vydáváme do míst, kde by šance měly být největší! Počasí je ideální. Nezvykle slunečný den kazí jen občasná oblačnost a lehký vítr, nic co by nám však bránilo v rybolovu. Trollujeme sotva 2 hodiny, když v tom přichází razantní záběr, jak jinak než na Standovu Hlavatku. Tentokrát nedává pozor zase on a tak křičím na celé jezero, „máš tam rybu“, rychle seká a my stahujeme pruty, jsme již po týdnu naprosto sehraní a každý plní své povinnosti, které vždy vedou k úspěšnému zdolání. Ryba bojuje ze všech sil ale Standa je již rozchytaný a nervozita na něm není vidět, tak jako v uplynulých dnech. Netrvá to dlouho a v lodi je překrásný a tlustý hlubinný pstruh s obrovským kousancem od veliké štiky, nad čímž kroutíme nevěřícně hlavou! Rybě naměříme 74 cm. Šťastnému lovci gratulujeme a natáčíme pouštěčku. Pstruh mávne ploutví a je pryč. Standa se usmívá od ucha k uchu a já nevím jestli ho mám obejmout nebo nakopnout. Jsem ale osoba přející a tak se snažím na svoje neúspěchy nemyslet. Sedám k motoru a neustále sleduji sonar. Hledáme nová hluboká místa a do soustředění slyším kamarády. jak mě chlácholí a říkají, že další záběr bude určitě už můj.

Zjizvený ferox po útoku štiky.

Neuplyne ani půl hodina, když vyjíždíme z 25 metrové hloubky na mělčí vodu, kontroluji GPS a rychlost, neboť mám strach z uváznutí, což přichází.Vracíme se tedy s lodí zpět a po vyproštění wobleru znovu začínáme od stejného místa spouštět za plavidlo.

Těžký trollingový kalibr.

Po 100 metrech se mi opět ohýbá můj trollingový speciál, avšak tentokrát je něco špatně. Panikařím a místo abych vypnul motor omylem napálím plný plyn. Prut mi div neuletí z držáku, bleskově vypínám chod benzínu a chápu se prutu na jehož konci je něco velkého. Pomalu stahuji rybu k sobě a jen občasné pumpnutí mi říká, že to není jen utopený koberec. Něco je však jinak! Není to totiž souboj, jako jsme viděli doposud, ryba je strašně těžká, pomalá a drží se v hloubce. Bude to zřejmě jedna z obřích štik, které zde dosahují opravdu úctyhodných rozměrů a to i přes bájných 130 centimetrů. Chvílemi ani nevím, jestli přitahuji rybu k lodi, nebo loď k rybě a opět se mě zmocňuje velká nervozita, ale snažím se zúročit svoje dosavadní zkušenosti z uplynulého týdne. Kontakt, stále kontakt nabádá Emil a ryba se ocitá pod lodí. Odtamtud se jí však nechce a já netuším že mě čeká ještě perný boj. Pořád se snažím protivníka přizvednout a zjistit alespoň s čím mám tu čest, ale ryba je opačného názoru a vidět mě očividně nechce. Po dlouhých 20 minutách přetahované se konečně objevuje stín, ze kterého však nejde rybu identifikovat. Souboj začíná nabírat na rychlosti a agresivitě. Dotahuji brzdu u multíku a opírám se do prutu co to jde. Ryba je náhlým náporem tak zaskočena, že se na chvíli ocitá těsně pod lodí. Lehce se nahýbá na bok a my nevěříme svým očím, obrovský pstruh! Co se děje na lodi poté, lze jen těžko tlumočit a vyprávět! Od té chvíle moc nevnímám, v uších mi hučí a já strojově zdolávám rybu snů a zřejmě i rybu svého života! Pstruh je doslova k neutahání a mě snad poprvé v životě při zdolávání ryby docházejí síly. Vzhledem k stále častějším vírům však cítím svou šanci a mobilizuji zbytky sil. Pár posledních zoufalých výpadů a je dobojováno. Podběrák, který do této chvíle polykal osmdesátky jako nic, se plní a já tam rybu navádím a zavírám tak tak! Do lodě mi nejde ani zvednout a tak zahazuji prut na dno a oběma rukama dávám pstruha do lodě.Všichni křičíme a gestikulujeme jeden přes druhého, neboť tahle ryba bourá všechny naše představy o tom, co pod námi plave. Rychle a sehraně měříme a vážíme, Ferox měří 90 cm a váží neuvěřitelných 11,5 kg. Fotíme a pouštíme krále králů zpět do jezera, kam patří! Pár minut s ním musím zůstat aby nabral zase síly ale po chvíli cítím, že už chce odejít a tak si ho naposledy prohlížím a sleduji jak mohutným mávnutím mizí v hloubce! Pocit, který se mě bezprostředně po jeho puštění zmocňuje, se dá jen stěží popsat!

Fat boy 90 cm a 11,5 kg.

Vypouštění krále.

K večeru mi ještě přichází prudký záběr, který proměňuji v dalšího fešného puntíkatého bojovníka 66 cm! Za krásného západu míříme domů přes zátoku, kterou jsme až do teď při našich návratech ignorovali a zase boduje Standa, má neuvěřitelný záběr při stahování wobleru k lodi jen pár metrů od ní. Ryba si rychle bere několik desítek metrů a nám nezbývá než zapnout už skoro vybitou kameru a točit další z nezapomenutelných okamžiků, okořeněných překrásným západem slunce! Souboj je opět netypicky dlouhý a my až u lodi zjišťujeme, že se jedná o další tečkované monstrum, které měří taktéž neuvěřitelných 86 cm. Tato ryba se liší od mého torpéda jen svou menší tloušťkou a neuvěřitelnými čelistními kleštěmi, ze kterých jde strach! Jak později pronáší Standa, tuhle rybu potkat ve vodě velký bílý, tak je z něho rázem velký hnědý. Smějeme se všichni na celé jezero a mně dochází, že i dobrá parta je základem pro dobrou výpravu a pohodu na lodi. Vracíme se domů vyčerpaní a hladoví, ale nadmíru spokojení.

66 cm.

Standův neuvěřitelný pstruh 86 cm.

C&R.

Večer nám irský Airlingus zasílá potvrzení o znovuobnovení letecké přepravy s termínem odletu! Jsme nadšení a ihned nám pan domácí otevírá láhev dobrého vína. Pocity máme ale smíšené, vždyť kdo by nechtěl po prožitých zážitcích zůstat. Poslední den našeho pobytu se tak přiblížil a my se jdeme rozloučit s jezerem na úplně nová místa, která nás každého odměňují dalšími velkými rybami! Můj pstruh má zvláštní olivovou barvu a je nesmírně bojovný, obzvláště pod lodí. Standův krasavec zase hýří všemi barvami a i když se u lodi vypíná, je tak vyčerpaný a překvapený, že než se rozkouká mám ho v podběráku! Obě ryby mají přes 70 centimetrů. Cestou domů ještě zkoušíme prochytat příbřežní partie veliké zátoky, kde boduje opět kdo jiný, než Standa a zdolává 85 cm dlouhou štiku. Krásný konec 14ti-denní pohádky, během které se nám podařilo zdolat 25 velkých pstruhů a kupodivu jen pět štik.

Olivových 74 cm.

Poslední pstruh výpravy.

Standa a jeho úlovek..

Skákající skoro metrová štika.

Nezbývá než poděkovat za pozvání a průvodcování našemu příteli, bez toho bychom si náš sen nikdy nesplnili! Je nám oběma jasné, že až přijedeme příště nemusíme zavadit o rybu. Trefili jsme snad všechny možné faktory, od počasí a aktivity ryb počínaje a začátečnickým štěstím konče. Jezero nebývá tak přívětivé a 6 měsíců v roce je deštivo a větrno, s vlnami takovými, že se občas na vodu nedá vůbec vyjet. Odlétáme po 14 dnech naprosto vyčerpaní, ale se vzpomínkami na celý život!

O týden později se doma dovídám, že můj pstruh je rekordem jezera a irským úlovkem století. Jen o kousek větší ryba se chytila v roce 1894 na jezeře Lough Enell.

Díky, Emile a Stando, tisíceré díky, kluci!