MRK.cz - stále na rybách - ryby a rybaření

MRK.cz - Stále na rybách

S Jarmilem Kolouškem v Etiopii

8.4.2010 - Netipa

S Jarmilem Kolouškem v Etiopii aneb Výprava za lidožravým sumcem

      Už od útlého mládí jsem skalním fanouškem cestovatele, rybáře, inovátora, vědce a zasloužilého reprezentanta v ženském ledním hokeji docenta Jarmila Kolouška. Vždy jsem s obdivem četl jeho články a hltal z nich jeho příběhy. Představoval jsem si, že jsem s ním a všechna dobrodružství sdílíme. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se s tímto velkým mužem setkám.
      Nemožné se stalo realitou v loňském roce na konci měsíce července. Coby příležitostnému rybářskému reportérovi se mi dostalo cti, že jsem byl pověřen svým vydavatelem zúčastnit se s Jarmilem jeho rybářské expedice do Etiopie. Jarmil se v těchto končinách pohyboval již dříve, avšak pouze v rámci svého výzkumu, kdy na náklady Evropské unie zkoumal, jaká je v Etiopii teplota. Vybaven teploměrem procházel celou zemi křížem krážem a zapisoval teplotu do notýsku, který mu byl později na letišti na Ruzyni zcizen asijským výrobcem hodinek. I když tento projekt stál Evropskou unii 30 milionů eur, zcela jistě nevyšel vniveč a asijský výrobce hodinek může s přehledem a zcela okamžitě zjistit, jaké teploty se na konkrétních místech naměřily.
      Jarmilova letošní cesta do této země byla však soukromého rázu, s cílem získat znalosti a zkušenosti s lovem tamních ryb.
      Dnes je 29. července a já čekám na Ruzyni na Jarmila a jeho tým, abych se k nim mohl připojit na jejich výpravě. Sedím v křesílku a nervózně si třu stehna dlaněmi, když tu ke mně přichází Jarmil. Vypadá nervózně, až vystrašeně. Na mou otázku, co se děje, mi sděluje, že musíme rychle vstát a nenápadně jít na ranvej, kde nás čeká soukromé letadlo. Bere mě prudce za ruku a smýká mnou ze strany na stranu. Na můj dotaz, co tak rychle, odpovídá, že má ve slipech schovanou kostku hašiše a že je třeba ji urychleně a nenápadně dopravit do Etiopie.
      Dosti ve mně hrklo a rozhodl jsem se držet jeho pokynů. Jarmilovi se však nenápadné chování příliš nedařilo. Přes tekoucí pot mu nebylo vidět do tváře a jeho umělý nenucený úsměv vyvolával dojem, že právě zabil prezidenta a chystá se zabít dalšího. Navíc cestou na ranvej vrazil do příslušníka policie a šlápl policejnímu psovi na hlavu. To už na něj bylo očividně moc. Zpanikařil, dal dalšímu policistovi lepáka a utíkal směrem ven. Nemohl jsem v dané situaci nijak kloudně reagovat, neboť Jarmil mě stále držel za rameno, a já jsem tedy byl nucen běžet za ním. Je zvláštní, že jeho chování nevyvolalo u nikoho z přítomných policistů žádnou reakci - šli si dále po svých. Jakmile jsme vyběhli ven, Jarmil se ujistil, že nás již nikdo nepronásleduje a pobídl mne, ať ho následuju. Nezmohl jsem se na jediné slovo, proto jsem šel tupě a poslušně za ním. Minuli jsme hlavní areál letiště a zavítali do podivných končin. Přelezli jsme rezavý plot (po kontaktu s čímkoliv se samovolně rozpadnul a přeměnil na prach) a před námi se rozprostřela menší přistávací dráha s hangárem. V něm se nacházelo jakési staré plátěné letadlo a vedle něho seděl na kbelíku starý muž s hákem místo ruky a s kusem šrapnelu zabodnutým v hlavě. K mému překvapení se s ním Jarmil přátelsky pozdravil a předal mu ze slipů onu kostku hašiše.
      To už jsem nevydržel a začal se Jarmila vyptávat. Zjistil jsem, že Jarmil nemá na tuto výpravu dost peněz, a nemůže si dovolit tým ani letenky. Jediné, co by mu zaplatilo návštěvu Etiopie, je pašování drog, a proto neváhal a šel do toho. Na mou otázku, proč tedy poletíme takovou troskou, mi sdělil, že Radžim (bezruký pilot letadla) je jeho dlouholetý přítel a že on nás tam dopraví zadarmo. Při pohledu na Radžima, který byl pravděpodobně opilý a s velkou libostí vykuřoval hašiš, který dostal od pana docenta, jsem k našemu pilotovi nepojal důvěru, avšak věřil jsem panu Kolouškovi, že to dopadne dobře.
      Nastoupili jsme tedy do letadla, kde nás k mému velkému údivu usadila na místa letuška. Mé lehce stoupající dojmy ohledně kvality letu však záhy zhatila skutečnost, že jsem při opření se o stěnu letadla protrhl plachtu a z letadla vypadl. Když jsem opět nastoupil do letadla, letuška mi oznámila, že se nemám ničeho dotýkat a jala se trhlinu v boku letadla zašívat jehlou a nití. Jarmil seděl v sedadle přede mnou a v klidu si četl noviny. Před odletem k nám ještě zavítal pilot Radžim, který nám popřál příjemný 48hodinový let, potřásl si s námi rukou, popřál nám hodně štěstí, pomodlil se a odešel do pilotní kabiny.
      Jakmile nastartoval motory a vedle mě začalo hořet, omdlel jsem a dobrou půlku cesty si nepamatuju. Probudily mě až hlasité zvuky a řev letušky. Zprvu jsem nevěděl, co se děje, jelikož jsem byl lehce zmatený, ale takřka okamžitě jsem vydedukoval, že situace není příliš povzbudivá. Slyšel jsem z palubního rozhlasu, jak nás pilot Radžim již alkoholem znaveným hlasem upozorňuje, že po nás střílejí povstalci, ale že je vše v pořádku a nemáme se čeho bát. Jeho povzbudivé hlášení potvrdila letuška, která si s hysterickým řevem nasadila jediný padák na palubě a nebojácně proskočila látkovým bokem letadla. Poslední, co si pamatuju, před tím, než jsem znovu omdlel, byl pohled na Jarmila, jak si s poklidem čte noviny. Dále jsou již mé vzpomínky rozostřené a nejasné.
      Nedokážu si vysvětlit jak, ale nakonec se nám podařilo přistát na letišti v Addise. Z mrákot jsem se probral, právě když letadlo dosedalo na ranvej. Mé nadšení z toho, že jsem přežil, nebralo konce a ihned jsem zamířil k pilotní kabině Radžimovi poděkovat. Bohužel však již nebyl mezi živými. Rozházené lahve kolem jeho bezvládného těla naznačovaly, že se náš milý pilot Radžim během letu otrávil alkoholem. Raději nepřemýšlím, jakým zázrakem jsme přistáli, a společně s Jarmilem vycházíme z letadla.
      Jsme na místě. Etiopie, město Addis Abeba. Mé nadšení však ihned zhatí skupinka místních vojáků, kteří po nás nejprve střílejí, načež unesou tělo našeho pilota Radžima a žádají po nás za něj výkupné. Jarmil se celou dobu potutelně usmíval a mávnutím ruky mi naznačil, že mám místní hochy nechat vyblbnout a následovat jeho kroky.
      Zanechajíce tam veškerá má zavazadla, šli jsme do města nakoupit zásoby. První, co mě po vzpamatování se ze šoku napadlo, bylo, kdy si zajdeme na ambasádu pro víza. Jarmil však mou snahu uťal již v počátku, když mi oznámil, že na ambasádě nás zastřelí, popřípadě pobodají, a že víza nepotřebujeme. Víza tedy nebudou.
      Místo na ambasádu jsme tedy zamířili na místní trh. Nutno podotknout, že zdejší trhovci jsou velice dobrými a snaživými prodejci, a já opouštím trh s několika digitálními hodinkami a světelnými svíčkami na vánoční stromeček. To Jarmil si na tržišti počínal mnohem obratněji. Bylo vidět, že není žádným nováčkem. Nakoupil zde veškeré potřebné rybářské vybavení a velkou rezavou mačetu, kterou si ihned zasunul za opasek. Patrně aby odlehčil situaci a předvedl, že má smysl pro legraci, mi touto mačetou později šermoval před obličejem a s úsměvem na mě hulákal, že on je pravý dědic anglického trůnu, a já že budu o hlavu kratší. Musím uznat, že při pohledu na jeho vyšinutý úsměv a nažloutlé oční bulvy jsem se opravdu bál, že to myslí vážně.
      Naštěstí se Jarmil po chvíli unavil a začal se shánět po nějakém noclehu. Já, neznalý místního jazyka a poměrů, jsem byl na něm zcela závislý. Po chvíli se nám podařilo nalézt místní hotel, tudíž jsem si oddechl, že dnešní noc nestrávíme někde v buši. Paní u recepce byla velice příjemná a s úsměvem nám pověděla, že je HIV pozitivní, načež nám podala klíče od našeho pokoje a poslala nás nahoru po schodech. Pan docent Koloušek usoudil, že jsem mladší, a proto do pokoje odnesu všechny jeho věci (sám jsem vyjma digitálních hodinek a svíček na vánoční stromeček nic neměl). Plně naložen jsem tedy krůček po krůčku stoupal po dřevěných ztrouchnivělých schodech směrem k našemu pokoji. Dveře u našeho pokoje měly vylomený zámek, a klíč nebyl potřeba. Stejně jsem později zjistil, že je zlomený. Bezprostředně po vkročení do našeho pokoje mě praštil přes nos šílený zápach, nicméně Jarmil si zvesela výsknul a začal rozdělovat postele. Ve své dobrotě mi přidělil postel hned u dveří s vylomeným zámkem a sám si lehl do postele hned u okna, za kterým byl požární žebřík. Docela jsem znejistěl, když jsem na polštáři objevil skvrny od krve a ve zdi za postelí díry po kulkách, nicméně Jarmil mě ujistil, že se nemám bát, že na noc zamkne. Bydlení tedy nebylo hned zpočátku podle mých představ, ale tak co. Nejsem přece z cukru. Ještě chvíli jsem si s Jarmilem povídal o jeho rybářských výpravách a byl čas jít na kutě. Jarmil mi vrazil do ruky mačetu s tím, ať hlídám, a okamžitě usnul. Já jsem se ještě před spaním pokoušel zavřít dveře, avšak ty se mi podařilo při manipulaci vylomit z pantu. Takže dneska to bude bez dveří.
      Tu noc jsem toho moc nenaspal. Jakmile se mi přece jen na chvíli podařilo usnout, probudil mě úpěnlivý křik z vedlejšího pokoje. Následoval výstřel a potom ticho. Lehce jsem znejistěl. Pan Koloušek si spokojeně pochrupoval a nejevil o okolní události žádný zájem. Taktéž jsem byl lehce nervózní z muže, který stál v rohu našeho pokoje a až do rozbřesku na mě zíral. Křečovitě svíraje mačetu jsem už do rána oči nezamhouřil. K ránu se mi patrně strachem podařilo usnout, avšak záhy mě Jarmil probudil, že musíme vyrazit. Zkontroloval jsem rychle, zda mi nechybí nějaká končetina či jiná část těla, a s úlevou vzal Jarmilovi zavazadla. Šli jsme se dolů odhlásit z „hotelu“. Paní z recepce nám znovu s úsměvem oznámila, že je HIV pozitivní, a na rozloučenou nás oba políbila. Její roztrhnutý ret, ze kterého jí kapala krev, ve mně vzbuzoval před polibkem na rozloučenou velkou nedůvěru, avšak Jarmil mě ujistil, že bych slečnu jinak urazil. Patrně již nakažen virem jsem následoval pana docenta před hotel, kde na nás čekal jakýsi muž s dodávkou. Jarmil mě upozornil, že toto je náš průvodce Armán.


Náš průvodce Armán byl sympaťák

      Armán měl pořezaný obličej a přes oko pásku. Vypadal jako zasloužilý vůdce vzbouřenců, který jezdí po světě a sám svrhává vlády, nicméně mě Jarmil upozornil, že je Armán hodný člověk. Rozpačitě jsem tedy pozdravil a chystal se naložit Jarmilovy věci do kufru dodávky. Otevřel jsem dveře a zjistil, že v kufru je již svázaný do kozelce jakýsi muž v policejní uniformě. Ten na mě jen smutně koukal a přes roubík se snažil promluvit. Armán dveře kufru prudce zavřel a naznačil mi, že kufr je již plný a že mám zavazadla umístit na zadní sedadlo. Má vize Armána coby hodného člověka tedy vzala za své a já bez řečí naládoval všechny věci do auta a potichu se posadil mezi ně. Náš průvodce nastartoval auto utrženými kabely a mohli jsme vyrazit. Jarmil si s úsměvem sedl na sedadlo spolujezdce a povídal si s Armánem. Ten aby patrně ještě vylepšil můj názor na něj jakožto na hodného člověka cestou přes tržnici najížděl do lidí a hlasitě se tomu smál. Co mě překvapilo, byla skutečnost, že spolu s Armánem se tomu smál i pan docent.
      Cesta mi utíkala celkem rychle. Možná to bylo tím, že jsem vyčerpáním usnul. Probudil jsem se až na místě. Armán nás zavezl k jakémusi jezeru. Pan Koloušek se okamžitě natěšeně začal sápat po rybářské udici a utíkal s ní k vodě. Bohužel nejsem znalec názvů místních ryb, takže jsem rozlišoval pouze sumce, úhoře a bílou rybu. Z Jarmilova harampádí jsem vytáhl ještě jeden prut a šel jsem se podívat za Jarmilem, jak mu to jde.
      Ten byl přímo ve svém živlu. Na rotační třpytku chytal jednu rybu za druhou. Tyto ryby jsem viděl poprvé v životě. Vypadaly jako náš cejn, říznutý s candátem. Měly zuby a zelené pruhy napříč celým tělem. Bylo vidět, že jsou velice důvěřivé k nástrahám, jelikož co nához, to ryba. Stáli jsme zabrození po kolena ve vodě a Jarmil nahazoval směrem k spadlému stromu. I já jsem si to zkusil, avšak po třetí ulovené rybě mě pokousal kajman, takže jsem rybolovu zanechal a od vody se vzdálil.
      Jarmila tento lov po chvíli přestal bavit a navrhoval, abychom vyjeli na pramici na volnou vodu, kde jsou mnohem větší kusy. Tato idea mi nepřišla příliš šťastná, avšak co jsem měl dělat. Jarmil tedy zavolal na Armána, který zrovna seděl na střeše dodávky a svým samopalem na něco mířil, aby mu pomohl sehnat loď. Zatímco já jsem seděl v bezpečné vzdálenosti od vody, Jarmil společně s naším průvodcem šli podél břehu patrně ukrást někomu loď. Netrvalo to ani půl hodiny a byli zpátky i s lodí. Konstrukce této lodi ve mně nevzbuzovala příliš optimismu a díry v podlaze jakbysmet. Jarmil je ucpal bambusem a nabádal mě k nalodění. Odevzdaně jsem vstoupil do lodi a usadil se na dřevěnou sedačku. Jarmil s prutem si sedl doprostřed a Armán na záď, kde také začal pádlovat. Jarmil neustále nahazoval a úspěšně zdolával rybu za rybou. Nicméně stále nebyl spokojen s jejich velikostí a nabádal Armána, aby pádloval dál od břehu. Ten se toho chopil tak vehementně, že pádlo zlomil.

Hroch, jenž se chystá zaútočit na naší loď.

      Najednou jsme byli uprostřed jezera v děravé lodi a bez pádla. Situace velmi zoufalá, avšak Jarmil se jen pousmál a oznámil mi, že se nic neděje a v klidu chytal dál. Nastalá situace ve mně vzbuzovala chmury o to víc, že se k nám blížilo stádo hrochů. Dokonce i Armán se tvářil nejistě a tázavě pokukoval po panu docentovi, zda tedy není čas se nějakým způsobem vrátit na břeh. Jarmil byl však příliš zaujatý rybolovem a na mé apely vždy reagoval v tom smyslu, že jsem zbabělec. Můj strach sílil natolik, že jsem si ani nevšiml, že Armán již dávno z lodi vyskočil a kraulem nabral směr břeh. Pan Koloušek po čase zaregistroval můj strach a zřejmě abych se přestal bát, začal za hlasitého smíchu s celým škunerem houpat ze strany na stranu, asi ve snaze mě z lodi vyklopit nebo ještě lépe loď převrhnout. Krve by se ve mně nedořezal. Jen jsem se křečovitě držel ztrouchnivělého sedátka, které jsem rozmáčkl. Posléze jsem si lehl na podlahu lodi, dal ruce na záda a pištěl jako malá holka. Jarmil tedy zanechal svého humoru a pokračoval v rybolovu. Takhle jsem na podlaze ležel několik minut, než jsem se odvážil opět vstát a zkontrolovat situaci. Ta byla z mého pohledu zoufalá až bezvýchodná, jelikož jsme byli na malé ztrouchnivělé lodičce uprostřed jezera obklopeni stádem hrochů. Aby toho nebylo málo, Jarmil přestal lovit ryby a jal se dráždit hrochy tím, že je šťouchal prutem do oka. Jakmile jsem ho okřikl, ať toho nechá, zřejmě ztratil poslední špetku pudu sebezáchovy, hrdelním zvukem zakřičel jakási cizí slova, chytil za nohu nejbližší hroší mládě a pokoušel se ho vtáhnout do lodi. V tu chvíli jsem strachy zvracel.
      Vůbec si nepamatuji, co se onehdá na lodi událo, jelikož se má mysl pokoušela uniknout z těla patrně ústním otvorem, avšak z ničeho nic jsem se ocitl na břehu. Náš škuner nesl stopy po krvi a hroších zubech, avšak já i Jarmil jsme byli v pořádku. Ten se dokonce pokoušel naládovat do své krosny malého hrošíka, kvůli kterému zřejmě sváděl boj s jeho matkou na širé vodě, s tím, že to bude výborný exemplář na katedru biologie a že dostane od pana rektora písemné poděkování. Vzhledem k tomu, že hrošík Jarmilovo nadšení z poděkování od rektora nesdílel a řval na celé kolo, museli jsme se urychleně odebrat do auta a odjet, než hrošíkova matka opět udeří.
      Armán celou dobu jízdy mlčel. Patrně se cítil trapně, že takto zbaběle uplaval z lodi. Cítil jsem, že na mně začíná pohlížet jako na hrdinu, jelikož jsem v nebezpečné situaci hrdinně zůstal po boku pana docenta a bránil jej do posledního dechu. Naštěstí netušil, že jsem zůstal na lodi jenom proto, že neumím plavat a že jsem se hrdinně vyprázdnil na dno lodi. Navíc jsem v křeči během Jarmilova souboje s hrochem konvertoval k Satanovi a slíbil mu duši svou i svých blízkých, pokud mě má nadcházející smrt bude bolet co nejméně.
      Tak jako tak jsme pokračovali v cestě. Jen tak, aby řeč nestála, jsem vyzvídal na Jarmilovi, jaký je cíl naší cesty. Ten mě velice potěšil odpovědí, že jedeme na ztracené jezero, které se má nacházet kdesi v buši, a zde se pokusíme ulovit lidožravého sumce, který se živí pouze a výhradně lidmi. V domnění, že se jedná o humor, jsem se na Jarmila pousmál a spiklenecky na něho mrknul. Ten však můj spiklenecký výraz neopětoval a intenzivně se na mě zahleděl. Vzhledem k tomu, že mu na krku naběhla žilka a na nose praskl vřídek, jsem usoudil, že si legraci nedělá. Raději jsem ukončil rozhovor a kochal se z okénka etiopskou krajinou. Zřejmě abych se nenudil, mi pan docent po čase řekl, že právě míjíme oblast, která je kompletně zaminovaná. Aby svá slova potvrdil, ukazoval na krátery kolem silnice, ze kterých vyčuhovaly trosky aut a kostí. Dostalo se mi také informace, že pokud bychom najeli na minu (což je prý takřka jisté), mám se schoulit do klubíčka a dát si hlavu mezi kolena. Tím prý zmírním devastující účinek výbuchu. Vzhledem k tomu, že jsme právě v ten moment přejeli lebku oddělenou od dalších zbytků těla, které byly rozmetány všude v okruhu sta metrů, jsem si nedovedl představit, jak bych tímto trikem zmírnil následky výbuchu na své tělo. Nicméně i přesto jsem zaujal doporučenou pozici a očekával to nejhorší.
      Nakonec jsme na minu nenajeli a v pořádku zastavili na okraji pralesa. Jarmil navrhl, abych vzal jen to nejnutnější, a mačetou nám prosekával cestu. Zatímco Jarmil za pomoci buzoly studoval mapu, Armán seděl v autě a plakal. Očividně se mu do džungle příliš nechtělo. Jakmile Jarmil zjistil naší polohu na mapě, zavelel k pochodu. Já jsem byl vepředu, rezavou mačetou kosil bambusy a odháněl agresivní havěť, Jarmil byl uprostřed a s úsměvem si prozpěvoval a Armán nervózně na chvostu střílel ze svého samopalu namátkou do keřů a do korun stromů. Musím uznat, že Armán působil momentálně coby antimorální prvek, jelikož když mu došly náboje, svůj samopal s řevem kamsi odhodil a utekl. Jarmil to pouze komentoval slovy, že ho nepotřebujeme, že máme mačetu. Tu jsem vzápětí zlomil. Jarmil to pouze nazval ironií a upřímně se rozesmál. Já jsem se nesmál.

Naprosto běžná ryba.

      Z ničeho nic se začalo stmívat, a to znamenalo, že se blíží noc. Jarmil tedy usoudil, že dnes budeme spát v džungli. V tu chvíli mi přišel pokoj bez dveří a s polštářem od krve jako pohádka, ale nedalo se svítit. Začal jsem se sápat na strom, že budu spát na větvi, nicméně od toho mě pan docent zrazoval, jelikož bych se tak lehce stal kořistí pro pralesní albatrosy anebo by mi paviáni utrhli nohu. Lehl jsem si tedy na zem na hromadu kamení a očekával, co se bude dít. Pan docent mezitím rozdělal oheň a z kusu šatů a dlouhého klacku vytvořil louč. Tu mi vzápětí vložil do dlaně s tím, že mám první hlídku a touto loučí musím odhánět pantery a vlky. Po těchto slovech se vyškrábal na větev, na které jsem chtěl původně spát já, a usnul.
      Je až s podivem, jaká je v pralese tmavá noc. Díky své louči jsem viděl zhruba metr před sebe a zbytek výhledu se rychle nořil do nepropustné tmy. V jedné ruce louč a v druhé zbytek mačety jsem opřen o strom odháněl domnělé vlky a pantery a proklínal se, že jsem nezůstal doma. Z  rozjímání mě vyrušil až ukrutný řev někde vpovzdálí. Armán zřejmě našel věčný pokoj nehezkým způsobem, který si raději ani nepředstavuju. Čas vůbec neutíkal a každá minuta mi přišla jako věčnost. Mou ostražitost prověřil jakýsi had, který se rozhodl, že uloví mou nohu, a jal se na ni zaútočit. Obtočil ji kolem dokola a snažil se ji uškrtit. Počínání malého hada mě velmi pobavilo až do doby, kdy mi noha začala modrat. V tu chvíli jsem hada začal řezat loučí, která záhy pohasla. Hada se mi sice nakonec podařilo odehnat, avšak ocitl jsem se bez ohně, a tedy patrně bez jediné obrany a možnosti vidět okolní dění. V naprosté tmě jsem očekával pouze svůj bídný konec. Musím říci, že jsem se ani moc nebál. Procházel jsem několika fázemi od popírání situace přes smlouvání až po akceptaci. Lehl jsem si tedy na zem a v poklidu usnul. Ráno mě vzbudil škorpión, který mi vlezl do ucha, a malý had, který opět zaútočil na mou nohu a pokoušel se ji do sebe nasoukat. Vyklepal jsem škorpióna a setřepal hada z nohy. Šel jsem probudit pana Kolouška s tím, že už bychom měli asi vyrazit. Jaké bylo mé překvapení, když jsem Jarmila nenašel. Na větvi se již nenacházel a ani v okolí nebyl. V ten moment se mi opět vrátil pocit strachu, který mě včera večer opustil a taktéž lehká panika. Nevěda, co si mám počít, jsem se rozeběhl libovolným směrem a zmateně mával rukama.
      Můj pomatený běh a nekoordinované pohyby rukama netrvaly příliš dlouho, neboť jsem po několika set metrech zakopl o spícího tygra. Musím přiznat, že jsem byl velice překvapen, avšak o to více zděšen. Tygr patrně usoudil, že si za své nemotorné počínání zasloužím zemřít, a jal se mě lovit. První, co mě napadlo, bylo, že si lehnu na zem a budu hrát mrtvého s tím, že tygr uzná svou převahu a půjde si po svých. Nicméně jsem prchal jako o život. Během zběsilého sprintu přeskakuje keře a kořeny jsem si v duchu pokládal otázku, proč jsem se já naivka jeden bláznivý neučil hůř. Kdybych šel na učňák, ze kterého bych se nechal vyrazit, spokojeně bych nyní vykonával manuální činnost za almužnu a byl bych spokojen. Jenže jsem měl velké ambice v oblasti žurnalistiky, a proto budu po zásluze rozsápán tygrem v džungli. Šelma se nadšeně plížila stále blíž a blíž a já jsem ze situace vydedukoval, že tygrovi prostě neuteču. Poslední šance, kterou jsem měl, bylo se postavit šelmě tváří v tvář a pokusit se ji přemoci. V návalu adrenalinu jsem tedy utrhl ze stromu jakousi větévku a pokusil se na tygra zaútočit. Svůj útok jsem zhodnotil jakožto bezvýznamný a naděje na úspěch se pohybovaly dokonce v záporných hodnotách, avšak jiná varianta k přežití se nenaskytla. Třímaje větévku, která se pod náporem vánku zlomila, jsem touto zbraní útočil na tygra v domnění, že ono to nějak dopadne a já zemřu tak jako tak. Nicméně má smrt v mukách se toho dne nekonala. Tygr při pohledu na můj bezradný útok zpomalil a začal ze sebe soukat velice nezvyklé zvuky. To jsem si vysvětlil tak, že se mi z celého srdce směje. Chvíli jsem agresivně prováděl výpady na tygra zlomenou větévkou, až tygr z ničeho nic zařval, postavil se na zadní, zrudly mu oči a patrně zemřel.
      Usoudil jsem, že tygr zemřel smíchy, a pokračoval jsem v cestě. S myšlenkou, že jsem zneškodnil agresivní šelmu, jsem si prozpěvoval a občas si i během chůze zatančil. Cítil jsem se jako pán džungle. Nepříčetně jsem se vrhal na veškeré tvory, které jsem potkal, a pokoušel se na ně útočit, aby poznali, kdo tady tomu celému velí. Patrně jsem však v pýše přecenil své schopnosti a pozbyl opatrnosti a pokory. Dokonce se domnívám, že jsem se tehdá v džungli pomátl. Jakmile jsem vzal do dlaně jakéhosi velkého pavouka a snažil se ho přesvědčit, aby plnil mé rozkazy a připojil se k mé armádě termitů a lidoopů v tažení proti vačnatcům, tento pavouk se patrně s velkou chutí zakousl do mého předloktí, kam taktéž vypustil něco ze svého jedu a od té chvíle mám okno.
      Nevím, co se přesně stalo, ale probudil jsem se na jakési posteli a nade mnou se skláněl s úsměvem jakýsi domorodec, který zcela určitě neměl dásně. Zrovna mi mazal genitálie jakousi mastičkou a sám sebe bodal nožem do stehna. Vypadalo to, že se nachází v jakémsi transu. Okamžitě jsem sebou trhl a vyskočil z postele. Onen domorodec cosi vykřiknul a začal se mi klanět. V tu ránu se ke mně seběhl nespočet jiných domorodců, kteří v klanění pokračovali. Jakmile usoudili, že se mi dostatečně poklonili, posadili mě na jakýsi trůn a společně s tímto trůnem mě nesli skrz vesnici. Byl jsem velice překvapen skromností příbytků, které byly zhotoveny pouze z bambusu.
      Jak mě tak pronášeli skrz svou osadu, uvědomil jsem si, že mě patrně považují za jakéhosi svého boha, a tedy patrně nezemřu. Tedy alespoň v dohledné době. Opájel jsem se mocí a s radostí mával na přihlížející domorodce. Po prohlídce vesnice mě spolu s trůnem posadili před ohromný kotel, pod kterým plál oheň. Vedle kotle ležel na stole svázaný pan docent Koloušek. V puse měl jablko a jakási ženština jej právě solila a mazala olejem. Jakmile mě Jarmil uviděl, zatvářil se smutně. Jakoby prosil, abych zakročil. Řekl jsem si, že si z pana docenta vystřelím, a nejevil jsem o něj zájem. Přišlo mi to velice humorné, avšak když se mu místní šaman s chutí zakousl do holeně, svědomí mi nedovolilo a já zakročil. Posunky jsem naznačil, že Jarmil je tu se mnou a podle toho se k němu budou taktéž chovat. Pokorní domorodci okamžitě Jarmila rozvázali a přistavili mu lavičku na sezení. I když šaman neodolal a ještě jednou kousnul pana docenta do zad, vyšel z toho pan Koloušek se zdravou kůží. Celý vystrašený mi padl do náruče a začal vyprávět, co se odehrálo. Když se ráno vzbudil a uviděl mě schouleného na zemi mezi kameny se škorpiónem v uchu a hadem na noze, tak se mu mě zželelo a vydal se do okolí sehnat nějakou snídani. Jak se tak kolem potloukal, narazil na mládě domorodců, které si hrálo s ještěrkami. Uvědomil si, že to by byl výborný exemplář do jeho sbírky mláďat a začal mládě ládovat do své krosny. Mládě však začalo křičet a záhy se objevili lovci, kteří Jarmila zpacifikovali. Dále jsem se dozvěděl, že se jedná o kmen Mursi people, jehož existence nebyla ještě nikdy prokázána a podle pověstí obývává pobřežní oblasti ztraceného jezera Mursi Lake, kde žije lidožravý sumec, takže se nacházíme na správném místě. Mursi people jsou však prý lidožravý kmen, a jelikož mám na hlavě šedý pramen, považují mě za jejich boha plodnosti. Proto se dnes večer bude pořádat slavnost, na níž budu muset oplodnit místní ženy, kterým virus HIV přímo kouká z očí, abych zaručil budoucnost kmene.

Jezero Mursi Lake, které je domovem lidožravého sumce.

      Tato informace mě příliš nepotěšila, avšak Jarmil na mě mrknul s tím, že má plán a že mu mám věřit.
      Blížil se večer a já jsem byl navlečen do jakéhosi oblečku, který znázorňoval mé božství. Jejich bůh byl zřejmě o dvě hlavy menší než já, proto mi například kalhoty končily u kolen a božské spodní prádlo jsem měl velice neobvykle a bolestivě zařízlé. Z celého oblečku jsem měl navíc vyrážku a po nasazení božské helmice jsem krvácel z uší. Avšak tradice je tradice a já nikterak neprotestoval.
      Jakmile padla tma, pořádala se slavnostní večeře u ohně s tancem. Spolu s panem docentem nás usadili k ozdobené lavici, která byla takřka u ohně, a my jsme tak mohli v poklidu sledovat tanečníka. Nutno podotknout, že tanečník byl velmi oddán svému umění, jelikož i když si během tance zlomil nohu, tančil v klidu dál. Patrně mu však nevyšel finiš vystoupení, jelikož při pokusu přeskočit oheň se odrazil zlomenou nohou, která se mu zlomila ještě víc, a šťastný tanečník za doprovodu bubínků blaženě spadl do ohně. Zmateně jsem se rozhlížel kolem v domnění, že mu bude poskytnuta pomoc, avšak ostatní zúčastnění nehnuli ani brvou. Pouze šaman oděn v lidské kůži tanečníka odstranil z ohně a nahradil jej jiným, čerstvým a zdravím tanečníkem. Zábava tedy pokračovala.
      Během vystoupení se podávala večeře. Místní kuchař mi přinesl na podnose kus čerstvě upečeného masa. Vzhledem k tomu, že onen kus masa měl na sobě ještě hodinky, které se až podezřele podobaly hodinkám, které jsem zahlédl na ruce našeho ztraceného průvodce Armána, nebyl jsem si jistý, zda mám opravdu hlad. Jarmil mě však upozornil, že pokud slavností chod alespoň neochutnám, tak kuchaře urazím. S velkou nechutí jsem si tedy ukousl z Armánovy ruky, a abych ukázal, že mi to chutná, hladil jsem si při tom břicho a na kuchaře se pousmál. Ten byl očividně v sedmém nebi a odběhl do své kuchyně připravovat druhý chod. Byl jsem skálopevně přesvědčen, že oním druhým chodem bude tanečník, kterému se nezadařil finiš ve formě skoku přes oheň. Ptal jsem se Jarmila, co budeme dělat, avšak on mě ujistil, že má plán a že se nemám bát.
      Po slavnostní večeři (kterou jsem celou tajně vyzvracel Jarmilovi do klína) přišel na řadu čas námluv. Místní ženštiny připravené na páření vylezly ze svých kutlochů a začaly se svíjet u ohně. Už od pohledu bylo jasné, že jsou všechny nemocné a některé se pravděpodobně nedožijí rána. Jen tak namátkou jedna z „mých“ nevěst měla po celém těle jakési vředy, další během námluvního tance vychrchlávala jakési krvavé částečky. Nejvíce mě ale pobouřila jedna, které táhlo na sto let. Vzhledem k tomu, že bez hnutí ležela na zemi, jsem soudil, že již zemřela přirozenou smrtí. Myšlenka, že bych se měl s těmito tvory pokusit spářit, mě velice znepokojovala a stále jsem čekal na Jarmilův mistrovský plán úprku. Když už se schylovalo k nejhoršímu, Jarmil z ničeho nic vykřiknul „teď“, prudce vyskočil, dal šamanovi facku a utíkal do džungle. Byl jsem velice rozhořčen strohostí Jarmilova plánu, avšak neměl jsem na výběr a musel jsem utíkat za ním.
      Nevím, jak dlouho jsme utíkali, ale zastavili jsme se, až když vyšlo slunce, a to právě na břehu jezera Mursi lake. Jarmil pobíhal po břehu jak zbavený smyslů a tleskal. Pochopil jsem, že jsme u cíle cesty. Pan docent vytáhl z krosny rezervní prut. Na háček napíchl kousek tanečníka a nahodil. Nyní už zbývalo jen čekat. Usadili jsme se na břeh do písku a pan docent mi vyprávěl historky o bájném lidožravém sumci. Jeho vyprávění bylo tak přesvědčivé, že jsem na okamžik zapomněl na veškeré útrapy, kterými jsme si prošli, a hltal každé jeho slovo. Povídali jsme si skoro až do večera, když tu se cívka prutu rozjela.
      Pan Koloušek okamžitě hbitě vyskočil a mohutně zasekl. Prut se mu v ten okamžik ohnul až takřka u rukojeti a Jarmil se sunul pískem směrem do vody. Duchapřítomně jsem ho chytil za pas, aby ve vodě nezmizel. Ryba si brala metry šňůry jak na běžícím pásu. Byl jsem přesvědčen, že nemá ponětí o tom, že nějaký maniak na břehu se ji pokouší přitáhnout. Jarmil je však zkušený rybář a po chvíli se mu daří rybu zastavit. V prutu i v Jarmilovi to praská, avšak oba zatím stále drží v celku. Chvíli se nic neděje. Jarmil nenavíjí a ryba stojí na místě. Vtom Jarmil patrně z posledních sil zařve a začíná navíjet. Jde to ztuha. Ryba byla zhruba na pěti stech metrech, takže se dá očekávat, že to bude na dlouho. Přišlo mi to jako věčnost. Jarmil stál statečně na kraji jezera a zapřen nohama za kořen stromu zběsile navíjel. Bylo to jako na houpačce. Jarmil navinul deset metrů a ryba záhy znovu oněch deset metrů vymotala.
      Nakonec, po několika hodinách, to bylo tu. Jarmil přitáhl rybu až ke břehu. Byl to on. Lidožravý sumec, kterému do tří metrů moc nechybělo. Jarmil mě okamžitě pobídl, abych ho sumčím chvatem dotáhl na břeh, jelikož on už nemůže. Obrovská tlama plná zubů, do které by se s přehledem vešlo hříbátko, mě však od podobných sebevražedných pokusů odradila. Nakonec jsem sumce chytil za ocasní ploutev a s vypětím všech sil ho vytáhl na břeh. Odhadoval jsem ho na 150 kilo. Byl jsem svědkem úlovku ryby, o které se jen šuškalo, a navíc ryby takovýchto rozměrů. Rázem jsem zapomněl na nenávist vůči panu docentovi, kterou jsem si během výpravy vypěstoval, a dojatě se s ním objal.
      Tehdá se toho v Etiopii událo ještě hodně. Spolu s Jarmilem jsme zažili mnohá rybářská dobrodružství, při nichž jsme balancovali na pokraji smrti, potkali mnoho zajímavých lidí a nachytali ryby, o kterých se ani nevědělo, že existují, než jsme se nakonec po půl roce vrátili domů. To už je ale jiný příběh.

Autor: Netipa - ®

Diskuse k článku (45 reakcí)

Přečteno: 7 106x
Průměrná známka: 1.67

Co je nového - všeobecné
Oznámení - obecné
Vložit oznámení

Na toto místo můžete sami vložit své oznámení ostatním čtenářům MRKu.

Kalendář akcí - obecné
Seznam závodů
Výsledky závodů
Všechny výsledky
Akční nabídky
Všechny slevy a akce
akce, rybareniSTARFISHING - Bivak Deluxe N1 + zimní přehoz - výprodej

Za 9999
starfishing - bivak deluxe n1 + zimní přehoz - výprodej


akce, rybareniKvalitní nafukovací čluny BOAT007

Za 7000
Vynikající kvalita provedení a materiálů v ceně od 7000,- Záruka 3 roky na komponenty a 5 let na materiál.


Doporučujeme e-shop
Rubrika E-shopy
Raven Fishing Brno – Rybářské potřeby Raven Fishing Brno – Rybářské potřeby

Rybářské potřeby Raven Fishing Brno nabízejí nejširší sortiment rybářských potřeb a dopravu zdarma při objednávce nad 1 500 Kč! E-shop a...