Urban fishing – městské rybaření (4. díl)

15.12.2008 - Raf

Tečkovaní krasavci a maskáčovaní snílci na městských vodách

      Také si raději zabrodím do nějaké říčky v jižních Čechách, ve Skandinávii, nebo snad jednou smočím prut v Mongolsku, na Kamčatce či Aljašce. Jenže na všechna tahle místa se nedá vyrazit ráno před prací nebo večer po ní. Na pražské pstruhovky to ale jde.

      Není jich tu příliš a vlastně skoro všechno jsou to menší potoky, na které je velký tlak a ani zarybněním neoslní. Paradoxně jsou to však potoky velkých jmen. Tak jako se k nim táhnou rybáři, se totiž do Prahy už po staletí táhnou lidé, kteří o sobě chtějí nějak dávat vědět. A mnozí z nich rádi chytali ryby. Často to byli lidé vytížení a urban fishing byl pro ně jedinou možností, jak tuto touhu zchladit. Možná tak občas trochu senilně vychvalovali místa, která jsou sice v měřítcích města a předměstí krásná, ale v porovnání s řekou Vydrou nebo Střelou jsou jak ošklivé káčátko. O potocích jako je Radotínský, Kačák, Pitkovický nebo říčka Kocába tak byly popsány stohy papíru. Mnozí lidé chtěli tyto potoky a říčky vidět a rybařit tu. Vidět jsem je samozřejmě chtěl i já.

      Ještě před tím jsem ale naháněl salmonidy v soukromém. Vrtali jsme dírky, vláčeli o sto šest a vrhali se všude tam, kde byla naděje posunout si osobní rekord duháka nebo sivena zase o nějaký ten centimetřík dále. Možností na to je okolo a uvnitř hlavního města hodně. Vlastně v některých krajích platí to, že tak jako Pražáci dojíždějí za rybami do těchto regionů, tak lidé z těchto regionů dojíždějí pstruhařit na soukromé revíry v Praze a u Prahy, protože v jejich regionu solidní soukromou vodu prostě nemají. Lov salmonidů ve stojatém soukromém ovšem dovede krátkodobě pohltit, časem ale zjistíte, že je to vítané zpestření, ale není to cíl.

      Cestu i cíl jsem ovšem našel ve stínu štěchovických skal u říčky Kocáby. Naprosto netrpím potřebou mít někde chatu. Kdybych ovšem tuto potřebu někdy dostal, chci ji mít právě tady. To bylo zjištění, ke kterému jsem došel hned při první mé návštěvě „Hadí řeky“. Tak se totiž Kocábě říká. Toto jméno nezískala kvůli tomu, že by tu pocestný zakopával o klubko zmijí na každém druhém kroku, ale zkrátka protože se svým údolím klikatí jako had a taky protože se okolo ní už pěkně dlouho vyskytuje dost snílků, kteří tento název vymysleli a pak ho i nenechali zaniknout. Je to přesně ta řeka, ke které v „junáckých knížkách“ vyráželi hoši z města na výpravy a stavěli nebo strážili tu svoje chaty v jezerní kotlině. Nejdříve sem jezdili jen tak pod širé nebe nebo pod stan a pak tu zakládali osady a stavěli chaty. Jména některých z nich jsou tu už „pouze“ vytesána na pomníčcích trampů, které má snad každá osada. Někteří tu stále tráví podzim svého života, v průběhu kterého stihli mnohé z toho, co v nich bylo, předat dalším generacím. Jiní se vytratili, nebo byli vypovězeni a vzpomíná se na ně při stále se uskutečnivších potlaších. Za nimi však přišli další a vytvořili z trampského trojúhelníku osadní kraj. Hadí řekou totiž osady nekončí. Sotva se vleje do Vltavy (Velké řeky), následují osady, kterým velí šerifové od Svatojánských proudů, a stačí jenom přejít jedny kopečky a jsme na území šerifů od Sázavy (Zlaté řeky), kterou „Velká“ požírá o pár kilometrů níže. Na druhou stranu od Hadí řeky můžeme přejít přes hřeben Brd a určitě narazíme na některou osadu u Bojovského potoka a nakonec zakotvíme u chat u Berounky (Staré řeky). Ty už jsou ale takové civilizovanější.

      Ale zpět k Hadí řece, kterou určitě neškodí prošlápnout si od jejího počátku až k ústí. Na jiných říčkách obvykle platí klasické schéma, že čím jste výše, tím je více pstruhů, dále po proudu přibývá tloušťů, až nakonec zakopáváme hlavně o kapry. Na Kocábě je to přesně naopak. V její horní části nad Novým Knínem jsou sice krásné zapadlé tůně, ale vypráví se tu hlavně o línech, karasech, kaprech a úhořích. Střední část Hadí řeky působí, jako kdyby se tu protrhl rybník s tloušti a kapry. V mělké říčce jich vidíte a chytáte přehršel. Ve všech těchto částech tu a tam nakopnete nasazeného duháka a zbloudilého potočáka. Není to ale o nich.

      Pak to ovšem přichází. Kocába je věrná svému jménu a kroutí se jak had pastvinami, ze kterých sestupují ovce a krávy až do řeky a z té je v pravý čas vyhánějí ovčáčtí psi. Břeh lemují podemleté vrby, v jejichž kořenech se skrývají pstruzi. Najednou se ráz zase mění. Zařezává se do údolí a začíná vytvářet kaňon. Divokých potočáků stále přibývá. To už jsme u Malé Lečice – brány do části Kocáby, která dala řece věhlas. U říčky přibývá srubů, ale ještě musíme našlápnout nějaký ten metr pod skalami, než staneme na prostranství, které nám vžene slzy do očí.

      Z ničeho nic se kaňon rozevře v kotel, jehož stěny tvoří skály a na jeho dně roste pravidelně sečená tráva. Zelená je i jedna ze skal. Osadníků se tu lidé ptají, zda ji barvili oni. A oni se jen smějí, vědí že to nebyli oni, ale příroda... Na kraji sečené louky jsou do kruhu vestavěné chaty. Uprostřed je táborový oheň s klubovnou a mezi ohněm a chatami jsou hřiště na volejbal, nohejbal a malá hřiště fotbalová. Mezi tím vším se kroutí řeka. Vítejte na Askaloně – osadě ze všech nejsportovnější!

      Je-li vám askalonský kotel málo, nevadí. Neopouštějte Hadí řeku a udělejte pár set metrů po proudu podél ní. To co musí zapůsobit na každého dobrodruha je už před vámi. Na obrovské skále vysoko nad řekou se tyčí nápis DASHWOOD. Pod ním je osada, která nese stejné jméno. Osadní vlajku s listem javoru tu mají lidé i na autech. Až jednou vyrostu z touhy po neustálých migracích za rybami nebo něčím jiným, usadím se možná zrovna tady. Všechny, kteří mě přímo nebo nepřímo k Hadí řece dovedli, sem postupně pozvu a až se budeme borovicovým lesem blížit a oni v dálce skálu Dashwood poprvé spatří, tak jen ukážu před sebe a řeknu: „Tady mám chatu.“

Poslední stovky metrů už teče Kocába stejně jako Botič betonovým korytem. Kruh se tak vlastně uzavřel…

      Někde mezi Dashwoodem a Askalonou podle mého leží srdce kocábského hada, ale srdcem nekončí had. Následují osady Rewaston a Havran. Tady se obvykle probírám ze sna a začínám zase chytat ryby. Pod Havranem je pořád stejně skal, ale stezka se proměňuje v asfaltku, následují osady Louisiana, Maják a Kansas, které tmelí trampskou sportovní ligu. Přibývá civilizace a s ní ubývá tajemna. Posledních pár kilometrů už je Kocába silně regulovaná. Zarybařit se dá i díky rybám vyjíždějícím sem z Štěchovické nádrže stále dobře, ale už se vám spíš stýská po horních částech řeky. A úplně poslední stovky metrů už teče Kocába stejně jako Botič betonovým korytem. Kruh se tak vlastně uzavřel…

      V obci Štěchovice příběh Hadí řeky končí definitivně. S ní končí i příběh urban fishingový. Původně měl být tento poslední díl o dnu stráveném při non-stop lovu kousek nad Karlovým mostem. V tomto prostředí pod lampami je totiž čtyřiadvacítka povolená. Chtěli jsme tam postavit bivak, vytáhnout stojany s pípáky a upozornit tak, jak moc je výjimka na tento revír absurdní. Byl by to stylový konec urban fishingového seriálu. Na letošní rok ale přibylo výjimek i na dalších revírech. Je jich stále málo, ale doufám, že je to první krůček na správnou cestu, za což bych byl rád. Pokud tomu tak ovšem nebude. Varuji vás, pánové ze Svazu! My ty bivaky postavíme a nebude jich málo. Na chvíli tak založíme u Karlova mostu bivakovou osadu, třeba jednou přibudou i sruby… A z médií u toho nebude jen MRK a časopis Kajman...

      Ing. Radek Filip