V minulém díle mě dohnal hlad po rybách ke stoce Prahy – Botiči. Není proto jistě překvapením, že se tentokrát vydáme rybařit na náplavku největšího pražského toku – Vltavu. Nebude to opět o krásných přírodních zákoutích, ale bude to o rybách. Vltava je se svými 430 km nejdelší českou řekou. Těsně před Prahou ji vydatně posilňuje tloušťová Sázava a řeka sedmi jmen – Berounka. Vltava tak při vstupu do hlavního města působí jako veletok a jako takový ji bylo potřeba zkrotit. Sevřela ji nábřeží, jezy, mosty a v poslední době protipovodňové bariéry. To ztížilo průchod Prahou tažným rybám, ale jinak si Vltava z rybářského pohledu snad i polepšila. Pokud vám tedy nevadí chytat hlavně nasazené kapry a na podzim duháky, což přiznejme si, není šálek kávy všech. Pražské místní organizace si na rybařině na Vltavě zakládají a zarybněnost Vltavy vystavují jako příklad ostatním vodám. Je tu tedy stejná situace jako na Botiči. Jedna věc je to, že jsou ve vodě slušné ryby, druhou věcí je nepřírodní okolí této řeky. Dá se takové okolí překousnout? Absťák je někdy takový, že nám nic jiného nezbývá, a tu a tam je i sranda vyrazit rybařit na náplavku a nechat se okukovat od turistů lačných po jakékoli zajímavosti. Musíte na to být ovšem psychicky připraveni.
Na ryby po eskalátoru. A jak jinak byste se tam chtěli asi dostat? Okolí Jiráskova mostu – horké rybářské místo.
Kudy vede cesta na pražskou náplavku?
Moje vedla přes vinohradské rybářské potřeby Black Bass, kde mi poté, co jsem začal v Praze rybařit, prodavač pan Driesel poradil, že okolí vltavského Jiráskova mostu rozhodně stojí za prubnutí. Tak jsem ho tedy prubnul. Na mostech cinkaly tramvaje, na silnicích se tvořily dopravní zácpy, Vltavou šněrovaly parníky a loďky několika vyvolených strejců, kteří si sehnali na řece kotviště. Na náplavce sedělo několik dalších strejců, kteří si nesehnali ani loď ani kotviště a těm, co loď měli, tiše i hlasitě záviděli. Loďkaři totiž chytali ryby a oni tolik ne. Každý strejc tu měl svoje místo a roli. Já jsem se k této komunitě na nějakou dobu přidal. Na ryby jsme jezdili tramvají. Domů jsme se vraceli smradlaví od rybiny, jim někdy smrděla i ryba z tašky. Tu a tam ukázali rybu i spolucestujícím v dopravním prostředku. Historky o tom, jak si v tramvaji vyměňovali dva strejdové cejna za karase a pohádali se o to, kdo z nich tratí, kolují po celé Praze. Oni na náplavce vysedávali celé dny, já se snažil chodit alespoň v ty nejzajímavější hodiny. Oni mě rádi neměli a nejvíc to dávali najevo poklepáváním na čelo při tom, když jsem pouštěl ryby. Já je naopak pozoroval rád. Chytali jsme hlavně kapry, občas velké cejny, slušné plotice a karasy. Ulovení jakékoli jiné ryby bylo velkou náhodou. Ryby jsme chytali hlavně ve vlnách. Vltava tu totiž připomíná spíš úzkou přehradu a ryby se tu tak i chovají. Hodně se přesouvají a slídí v hejnech po celé ploše. Můžete tak někdy krmit jak chcete a několik hodin nechytnete nic. Většinou se ale dočkáte, hejno najede a potom jsou to jatka.
Nakonec přijde Japonec
A na tato jatka můžete mít i zahraniční publikum. Kromě hejn ryb tu totiž slídí davy zahraničních i tuzemských turistů. Potrhlí rybáři jsou pro ně atrakcí samou o sobě. Pokud navíc tahají ryby, je to pro ně důvod svolat všechny turisty v okolí, aby mohli sdílet zážitek. Svolávat se dá nejlépe vytvořením davu nebo potleskem. Dřepím tak jednoho krásného dne na náplavce, najednou najíždí hejno kaprů. Prvního z nich hlasitě obdivuje partička přiopilých Britů. Další ryba na sebe nenechává dlouho čekat. To už mě sleduje přes deset lidí a ozývá se první nesmělý potlesk. Další kapr následuje. Britové řvou pochvalně: „You are great urban fisherman!“ Vibrace hlasivek a tlukoucích lidských dlaní kapry neplaší, ale přilákávají další dovolenkáře. Při zdolávání následujícího kapra se tak za pilířem mostu objevují první videokamery v rukou japonských turistů. Dalšího kapra už na břehu vítá potlesk na otevřené scéně, blesky fotoaparátů a vrčení pásků videokamer. Netvrdím, že jsou mi potlesk a hlavní role v japonském „urban fishing videu“ nepříjemné. Nicméně jsou také zavazující. Rybu je potřeba potvrdit dalším úlovkem. Jinak budu z pásku vymazán a v myslích zapomenut! Jenže zapomnětliví nejsou bohužel jenom lidé, ale i kapři. Ti zapomněli, že jim na dně leží haldy krmné směsi a kukuřice a odpluli se bavit někam jinam. Došly mi tak náboje a turistům trpělivost. Otočili se ke mně zády a odkráčeli směrem k Národnímu divadlu, které je na rozdíl od kaprů stálou atrakcí. Opět se tak potvrdilo, že heslo „nakonec přijde kapr“ není pravdivé vždy, ale že na větu „nakonec přijde Japonec“ se dá spolehnout…
Trójský jez. Super flek na trénování brození na velké řece.
Další části náplavky
Postupně jsem vymetl s feederovými a vláčecími pruty celou vnitřní Vltavu. Zážitky se tu ale opakovaly. Ryb se chytalo dost, jenže bylo to pořád o stejných druzích a na přípravu lovu trofejní ryby tu nejsou vhodné podmínky. Ze zajímavých míst tu tak mohu zmínit jen okolí vltavských přístavů, kde se v parných dnech vyvalují slušné ryby na hladině a na mlaskačku tu tak můžeme kromě kaprů a karasů nachytat i boleny a amury. Vláčkařským eldorádem jsou tradičně jezy. Pražským vláčkařským pojmem je Štvanický jez, hodně zajímavé jsou i jezy Modřanský a Trójský. Poslední jmenovaný jez je jediné místo, o kterém v Praze vím, kde se dá Vltava přebrodit se suchýma prsama. Přebrození široké Vltavy je zajímavý zážitek – vřele doporučuji.
Ryb se tu neuvláčí moc, ale často stojí za to. Velmi slušným místem je i jízek pod galerií Mánes. Chytají se tu slušní okouni. Právě do tohoto úseku se v posledních dvou letech nasazovali duháci při příležitosti podzimního závodu Orvis cup. Ti proměňují krátkodobě Vltavu v pstruhová sádka. Následně pstruzi z přerybněného úseku táhnou daleko po i proti proudu Vltavou. V dalších letech tak můžeme čekat zpestření pražské rybačky úlovky trofejních duháků, vzešlých z tohoto závodu.
Galerie Mánes. Věřili byste, že je to dobré místo na okouny?
Do té doby, než se tu budou přívlačí nebo muškařením pravidelně tahat duháci 60+, mě ale mockrát na vnitřní Vltavě nikdo neuvidí. Výpravy na ni byly fajn, ale odzvonila jim hrana. Kde mě ovšem určitě někdo uvidí, je okolí libeňského „hafenu“ a na rybnících na severu Prahy. Tam se podíváme v dalším díle.
P.S. Tento článek je součástí čtyřdílného seriálu vycházejícího v časopise Kajman. Pokračování tohoto seriálu si budete moci každý měsíc přečíst i zde na MRKu.
-40% krmítka PRESTON Hexmesh
Rybářské potřeby JESETER
