Taje rybařiny

13.12.2008 - Novis

      Při studiu specializované rybářské literatury jsem náhodou nalezl na ohmataném papíře načmárané od(p)borně nevědecké pojednání zcela neznámé agentury „Žbluňky z tůňky“, zpracovávající odpovědi na deset zásadních otázek, které by rybáře ani nenapadlo položit. Hodně hluboko uložená myšlenka těchto tezí mě zaujala natolik, že jsem se rozhodl prezentovat je široké rybářské veřejnosti.

Proč by měli být na háčku vždy čerství masňáci?

      Zřejmě nejoblíbenější nástraha při lovu na plavanou, masný červ, skýtá údajně pro ryby neodolatelnou přitažlivost. Je však tomu skutečně tak? Pokud se ryba nachází ve fázi aktivního vyhledávání potravy, ochutná prakticky vše, co najde, a rozhodně nehledí na to, zdali červík na háčku drží divoký latinsko-americký rytmus. Jinak je tomu s rybou sytou či jinak k pochutinám apatickou. Zde mají svěží masňáci (pro tento způsob lovu je minimálně pár nezbytností) nezastupitelnou roli – jeden z červů se vrhne na kolem proplouvající rybu, ta leknutím otevře tlamku, čehož využije masňák a zasune jí tam háček. Jeho kolega mezitím zataháním za vlasec vykouzlí co nejupřímnější záběr. Je-li plavačkář připraven, seká. No řekněte sami, tohle vám vyluhovaný masňák neudělá … !

Proč je boilies kulaté?

      Tyto různobarevné vysoko i nízkoproteinové kuličky vonící všemožnými aromaty už neodmyslitelně patří k lovu kaprů. Ale čemu vděčí za svůj tvar? Právě tomu, že jsou připraveny přednostně pro jednu z našich nejhojnějších ryb, pro kapra. Někomu může připadat jako bezduchý kolos vytrvale luxující nánosy dna, ale minimálně o jedné věci tato ryba uvažuje – podaří-li se jí také vyloučit to, co pozře. A je tedy zřejmé, že vidí-li krásnou hladkou kuličku, je jí jasné, že se jí bez problémů zbaví (případně střelí po někom z potravních konkurentů). Samotná představa tlačení krychličky či dokonce trojhránku je příšerná … !

Proč jsou dravci kanibalové?

      Odborná literatura uvádí jako příčinu dravčího kanibalismu kromě příjemné a pochopitelné touhy naplnit si břicho i užitečnou likvidaci potravního konkurenta. Ten hlavní aspekt ale nezmiňují – je jím u dravých ryb nadprůměrně vyvinutý cit. Zkrátka štiky, okouni a další dravci milují své bližní natolik, že by je láskou snědli, a nezřídka je i sežerou. Už staří Slované tento ušlechtilý rybí zvyk promítli do mnoha rčení, např. okounovi ještě trčela z tlamičky ocasní ploutev strýčka, který se tak stal „dobrákem od kosti“. I úsloví „láska prochází žaludkem“ nemá původ v nějaké bezejmenné flákotě, ale v tom, kterak staročech z útrob kuchané štiky vytáhl její menší sestřenici …

Proč jsou ryby němé?

      Co by nám taková rybka řekla?
      „Celý život piju vodu a ne vždy je to bezbarvá tekutina bez chuti a zápachu. Narodila jsem se v líhni a po několikerém přelovení jsem byla vysazena do revíru. Protože se mi povedlo vyhnout se občerstvení přichystanému uvítacím výborem, mohla jsem si ověřit, že život není peříčko. Každá snaha o získání nějakého žvance je provázena strachem z ostrého háčku. Jakou já mám vlastně v životě radost? U většiny tvorů je to alespoň rozmnožování. Kolik já už viděla kopulování lidského, zvířecího, ptačího či hmyzího! I takové rousnice si dovedou tělesný kontakt řádně užít. Já se třu. Vypustím jikry a hotovo, maximálně mi, jsem-li mlíčňák, naskáčou uhry. No dejte pokoj! A těch na mě všude číhajících životních nástrah – kormorán a další ptáci, norek a další šelmy, dravé ryby všeho druhu, želva, všemožní cizopasníci, nemoci, sinice, kyslíkový deficit, lačná turbína. A nakonec - RYBÁŘ! Podivné suchoploutvé individuum nevábného zevnějšku (oděn nespolečensky) a vzezření (zhusta nenakadeřen, s neholenou tváří), páchnoucí potem, nikotinem, lihem či Chanellem č.5, tahající mě za ústa z rodného živlu, dlachňající mě v rukou, který mě měří, váží, zjišťuje tlak, teplotu a rosný bod, v nejroztodivnějších pozicích mě fotografující a nakonec mě hodící zpět s výhružným upozorněním „přijď, až budeš větší …!“.“
      Proč jsou tedy ryby němé? Nemají hlasivky. Naštěstí …!!!

Proč berou sumci na játra?

      Přestože kus syrových jater (lhostejno, zda vepřových či hovězích) není právě typickou nástrahou na fousatého dravce, bývá v některých případech překvapivě dobře těmito rybami akceptován. Po příčině této přitažlivosti je třeba zapátrat ve výkrmu. Jateční kusy, které mají možnost být krmeny zkvašeným ovocem či jinými pochutinami s obsahem lihu (zvláště pak doma krmení vepři, kterým je do žlabu přidáváno mláto či dokonce pivo), jsou, tedy jejich játra, předurčeny k lovu sumce. Vnitřnosti těchto zvířat jsou tužší, lépe tedy drží na háčku, což usnadňuje nahazování, a těžší, což minimalizuje nutnost dovážení olovem. Jemný, leč intenzivní alkoholový výluh z řezu nástrahy je pak pro sumára prostě neodolatelný …!!

Proč dochází k vázkám?

      Zná to snad každý – háček uvázne místo v rybí tlamičce „kdesi“ ve vodním prostředí. Málokdo však ví, že tento úkaz způsobuje drobný živočich – škodivka obecná. Tento prvok, blízký příbuzný nezmara, od něhož se liší tím, že se množí násobením (nezmar dělením), trpělivě vyčkává přichycen na dně, kamenech, pařezech či dalších potopených předmětech, až se dostane do blízkosti nástrahy, kterou umně zachytí malým chapadélkem, přitáhne a upevní za nejbližší překážku. Škodivka takto získává potravu. Jelikož je to ale taky potvůrka marnivá, ráda takhle fixuje i třpytky, které jí posléze slouží jako zrcátka, gumové nástrahy, které s oblibou žvýká, a mušky a strýmry, které používá coby hladítka a drbátka. Vyskytuje se ve všech vodách, na některých revírech je její populace velmi početná a v žádném případě jí nehrozí vyhynutí. Jejím podobně rozšířeným poddruhem je škodivka stromová, jejímž teritoriem jsou větve stromů a keřů na březích vod a která je lidově nesprávně označována jako „veverka“.

Proč rybáři málo loví „na třepačku“?

      Lov na třepanou, kdy je živočišnou nástrahou (luční koník, chroust …) poklepáváním na hladinu drážděna k záběru ryba nacházející se v horní části vodního sloupce je jedním z nejnáročnějších rybolovných disciplín. Tedy provádí-li se důkladně. Základem je totiž stoprocentní maskování lovce. Oděv v khaki barvách je samozřejmostí, je však třeba důsledně dbát na správný výběr typu maskáče (letní a podzimní vzor), ale i např. maskáč vzor 52 představující jehličí je naprosto nepřijatelný pro lov pod listnáči. Obličej musí být opatřen tmavým krycím krémem. Je-li lovec blonďák, musí mít porost zakryt, ostatní si na hlavě mohou pěstovat roštíčko. Zuby musí zůstat ukryty pod černým chráničem. Dívat se je možno pouze štěrbinami očí, aby vás neprozradilo oční bělmo. Všechny lesklé či odlesk způsobující předměty jsou nepřípustné. K vodě se rybář přibližuje obezřetným plížením, přískoky jsou kvůli otřesům nevhodné. Samozřejmostí je plná odolnost lovce proti možným rizikům, která jsou s plazením po břiše spojená – musíte být imunní vůči pálení kopřiv, štípání hmyzu, kousání mravenců či potřísněním se výsledným produktem trávícího traktu domácích i divokých mazlíčků, a zejména vůči uštěpačným připomínkám čumilů. Plížení je nutno, pochopitelně plně namaskován, zvykejte si trénovat v každou denní i noční dobu doma. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Pouze zvládnete-li dokonalé splynutí s okolím, máte s třepačkou šanci.

Proč není pro rybáře přesné označení „tichý blázen“?

      Pojmenujme si situace, kdy rybář nezachovává ticho na břehu:
      Když nic nechytí; když chytí malé; když chytí velkou; když chytí jinou, než chtěl; když se mu nepovede náhod; když nepřesně zakrmí; když zachytí háčkem o dno, větev, oděv či část těla; když před lovem konzumoval luštěniny, teplý chléb či kmínované zelí; když něco zapomene; když něco nemůže najít; když něco rozbije; když spadne do vody nebo ze stoličky; když uvidí známého (nejlépe na protějším břehu); když má virózu; když šlápne na rybářské vybavení nebo do h….; když zjistí, že sedí v mraveništi; když jej obtěžuje hmyz nebo běhavka; když jde kolem dobře vyvinutá plotice; když telefonuje; když se nemůže vysoukat z bivaku při řinčení příposlechu; když mu nechutná svačina; když si rozlije pití; když kopne do zadní části dotěrného kibice; když se mu zamotá vlasec; když mu nejde cuchaninu rozplést; když si pobrukuje s tranzistorákem; když plaší vodní ptactvo; když se mu vypne ryba; když si rozsype háčky či bročky; když mu v nevhodný čas dojde nástraha; když mu někdo sedí na fleku; když si pro něj k vodě přijde manželka; když jej bolí přesezený sedací sval; když mu pták pustí bílý pozdrav za krk; když zakopne o vidličku; když mu slunce svítí do obličeje; když prší; když neberou; když berou, když nedával pozor; když nevysadili; když se jej zeptáte, zda berou …
      Označení „tichý blázen“ není správné, rybář tichý není!!!

Proč rybáři jen zřídka dlouhodobě uchovávají rousnice?

      Rousnice je velmi oblíbenou nástrahou, kterou můžeme s úspěchem použít při lovu většiny druhů ryb. Pro jejich pohodové uchování potřebujeme dřevěnou bednu, jejíž dno vysypeme jemným propraným říčním pískem (nenabíráme pod továrnami!) do maximální výše 1,6 cm. Touto vrstvou rousnice uvědomíme, že níž už cesta nevede. Na písek vrstvíme hlínu získanou výhradně z čerstvých krtinců, nalezených v parcích či na loukách. Krtinec musí mít typický kopulovitý tvar, krtince starší tento tvar postrádají, naopak zejména parkové mívají výraznou příměs psí moči, která je pro rousnice toxická. Do hlíny přimícháváme dobře natlelé, vloni opadané listí – nejlépe z ovocných stromů (sbírané za úplňku). Takto vrstvíme, až je bedna téměř plná. Nahoru naskládáme kořeny vzhůru drny trav a bylin, nejlépe směsi jílku, kostřavy a mateřídoušky. Na tuto hromadu vysypeme pochytané rousnice a nastavíme chronometr na osm a půl minuty. Kusy, které se po tuto dobu nestihnou zahrabat, poklademe na sterilní vlhčenou gázu a poskytneme jim první pomoc zábalem v rozžvýkaných lístcích jitrocelu, které zlehka přichytíme chirurgickou nití. Vyzdravěné jedince podrobíme opakovanému testu rychlosti zahrabání, zvládnou-li, vracejí se do kolektivu. Hromadu udržujeme neustále vlhkou – denně rosíme a jednou týdně přiměřeně poléváme dešťovou vodou. Rousnicím můžeme přilepšit kávovou sedlinou ze 100% kávy Arabica spařené na max 80 stupňů Celsia, jemnými lístky salátu nebo pročítáním knihy „Hlinité moře - ach, tam je dobře!“. Bednu uložíme do sklepa a pravidelně pátého kalendářního dne v měsíci obsah vysypeme, vyměníme 1/3 listí a 2/3 hlíny a rousnice pochválíme, jak pěkně rostou. Při vysoké natalitě těchto tvorů je o zásobu postaráno, přesto průběžně do základního stáda přidáváme dobře vyvinuté, ctižádostivé, nové kusy, abychom obohatili rozmnožovací genofond.

Proč není rybář u vody nikdy sám?

      S sebou u vody má a používá správný rybář všechny povinné prostředky, zejména pak Míru.
      Míra je takový drobný, leč šikovný chlapík, který má pro lovce minimálně troje možné využití. Každý určitě používá Míru k zjišťování délky ulovené ryby, což se provádí tak, že se Míra natáhne na zem vedle úlovku a my ze stupnice, kterou je Míra pomalován, zjistíme centimetry. Trošku složitější je Mírovo použití coby vyprošťovače udice. Uvázneme-li, uvážeme Mírovi kolem pasu lano, připevníme jej za ruce na silně napjatý vlasec a rychle ho spustíme po vlasci dolů. Prut držíme co nejkolměji. Dopadem a působením Mírovy hmotnosti dojde k uvolnění háčku či olůvka. Pokud se to napoprvé nezdaří, vytáhneme Míru lanem a pokus opakujeme až po dosažení zdárného výsledku. Pokud nepoužijeme lano dostatečně silné, měli bychom mít v zásobě Mírů několik. Vrcholem je pak Mírovo použití jako měřiče hloubky vody, které provádíme klasickou udicí opatřenou háčkem. Abychom háček nepoškodili či neztupili, najdeme na Mírovi očko, do kterého uvážeme kousek pletenky či vlasce. Do něj pak navlečeme opatrně háček a Míru hodíme do vody. Na jedno až tři ponoření bychom měli mít přehled nejen o hloubce, ale i o složení dna, na němž hodláme lovit. Jen je třeba Mírovi zdůraznit, že se při měření musí chovat klidně, aby zbytečně neplašil ryby. Závěrem ještě bonusová výhoda vyplývající z používání Míry – ruku na srdce, kolika z vás už kladla vaše nejdražší na paměť, ať pijí jen s Mírou?