Chtěl bych vám vyprávět příběh, který se stal mému kamarádovi před několika lety v jedno chladné jarní ráno na cestě do práce a jehož hrdinou je on (za něhož budu vyprávět) a krásný candát ...
Bystrc, neděle 2. dubna 2003, 7 hodin. Sedám na kolo, abych se, příjemně prošlapán, zapojil po čtrnácti kilometrech do pracovního procesu. Cesta vede ze tří čtvrtin po cyklistické trase okolo řeky Svratky. Voda mě vítá chladem, kolem se probouzí jarní příroda, automobilisty ponechávám na silnici a vydávám se po stezičce po proudu do centra města. Řeka má nadprůměrný průtok a zákal tak, jak to z jara bývá. Přejíždím spolu s plynoucí vodou z Bystrce do Komína, když tu mě pod vývařištěm komínského splavu upoutá zvláštní předmět pohupující se ve vlnách. Rychle sjíždím na most přes řeku a pozorně sleduji velkou podlouhlou věc, která se ke mě rychle blíží po hladině. Nádherný candát! K metru mu schází snad jen pár centimetrů. Velká zubatá tlama a silné, temně pruhované tělo se ve chvíli mihne pod mostem a mizí po proudu dál. Z posledních sil bojuje se svým rodným živlem, který se teď paradoxně staví proti němu. Poškubává sebou, kymácí se v proudu, z posledních sil se potápí, aby se o chvilku později zase vynořil bezmocně unášen po hřbetech vln.
V mysli mi hned vyvstane vzpomínka z podzimu loňského roku, kdy jsem nedaleko přehradní hráze objevil v zaplavené trávě zamotané tělo osmdesáticentimetrového úhoře, který prošel turbínou. Vypasené hadovité tělo bylo bez poskvrnky, jen z malé úhoří hlavičky chyběla useknutá polovina. Když jsem jej pak po úspěšném vylovení nesl domů, potkal jsem chlapíka, který mi tvrdil, že tento případ není ojedinělý a kromě úhořů prý turbína občas vtáhne i candáty, zejména při intenzivním vypouštění. A důkaz mi právě proplul pod nohama... V minutě jsem rozhodnut pronásledovat a vylovit i tohoto svrateckého rytíře. Během chvíle dojíždím proudem vlečenou rybu a dále ji pozorně sleduji přemýšlejíc, kde se jí zmocním. Už to mám! Jez u vodárny v Pisárkách! Tam se zachytí a já se k němu dostanu nějakým klackem. Koutkem oka registruji, že proud tlačí rybu k mému břehu, i příroda je mi tedy nápomocna. A už je tady jez. Ryba se na něm však zastaví jen na zlomek vteřiny a vzápětí se již řítí ve vodní tříšti dolů pod splav. Běžím po břehu a trnu, zda se candát objeví. Ano, už opět surfuje po vlnách jako na vodních lyžích.
Sedám na kolo a ženu za ním. Kousek před Anthroposem zastavuji na chodníku, opírám kolo o kovové zábradlí a rychle jej přelézám. Už je mi jasné, že bez namočení se tohoto macka nedostanu. Na travnatý svážek navazuje prudká kamenná zídka, ale není vysoká. Rychle se vysvlékám, v dáli už tuším rybu. Ještě tričko, boty, ponožky, už stojím na břehu a candát je na mé úrovni. Plave ovšem zhruba středem řeky, tedy více než sedm metrů od břehu, navíc hloubku dna je těžké odhadnout. Bosý, jen v trenýrkách, krátce před osmou ráno běžím jak o závod po proudu za candátem. Z mostu přes řeku mě ze silnice možná pobaveně pozorují automobilisté a snad i nějaký chodec. Během chvilky mám před rybou malý náskok. Váhám, břeh je plný větví, občas se zablýskne pozůstatek nějaké láhve či rozšklebená plechovka, pokud se jej pokusím přeskočit, čekají mě kameny, proud, studená voda i vzduch. Přesto skáču a dopadám kousek od břehu. Voda je skutečně jako led, jsem ochromen. Candát připlouvá rychlostí závodní veslice, kvůli chvilce přemítání jsem jej zase propásl. Prudce se otáčím, chodidlo klouže po kameni a poprvé v tomto roce se koupu pod širým nebem. Do celého těla se mi jakoby zabodávají tisíce jehliček. Rychle se probouzím ze zklamání. Napadá mě další možnost, jak zdolat svého protivníka – naproti hale Rondo za mostem přes řeku je malý splav, po němž jsem jednou viděl brodit se rybáře. Řeka tam určitě zpomalí a především, bude na splavu broditelná i za zvýšeného stavu.
Rychle navlékám oblečení na mokré tělo, skáču do sedla a ženu na místo posledního rande. Je mi jasné, že čas kvapí a já se ani za tak nádhernou rybou nemohu hnát kdoví kam. Roztáčím kolo do ďábelského tempa, vítr mi sviští kolem uší a už jsem u zmíněného mostu. Seskakuji a rychle odkládám ošacení krom podvlékacího a normálního trička. Dole na splavu by nemělo být víc než po kolena vody. Má strategie je jasná – slezu k vodě, vyčíhám příjezd ryby a bude-li to jen trochu možné, pokusím se jej dostat stůj co stůj. Má však přece háček – obávám se, že díky mostu neuvidím připlouvajícího candáta dostatečně brzy. Kamenná zídka má dobré čtyři metry, je navíc poměrně strmá. Bos, jen ve dvou trikách a prádle slézám po kamenných výstupcích asi do půlky a čekám. Čas se najednou strašně vleče. Z kamene dýchá neúprosný chlad, tělo unavené šlapáním a zkřehlé koupelí se začíná ozývat. Na zídce visím jak pavouk v síti neskutečně dlouho. Candát stále nikde. Co když se někde zachytil a já tu čekám zbytečně? Přece jen měl na trase ještě jeden splav. Mám nutkání vylézt zpátky nahoru a podívat se z mostu, jak je daleko, ale neodvažuji se. Pokud mi teď uplave, je pro mě ztracen! Snad připlave, a to brzy! Taky nesmím moc zkřehnout, abych zvládl akci ve vodě a ještě vylézt po zídce nahoru.
Snažím se aspoň částečně masírovat ruce i nohy, údy se mi klepou, špičky prstů na nohách modrají. Zkouším popolézt ještě o něco níž, jenže z tohoto stanoviště je hůř vidět pod most, hladina se víc leskne a navíc, kamenné výstupky jsou dole méně výrazné, vůbec se jich nedá držet. Drápu se zpět a přemýšlím, jak tak velkou rybu nejlépe chytit, aby nevyklouzla. Kdo ví, jak se ten obr bude bránit, až si uvědomí, že se jej snažím zmocnit? Prostě se ho pokusím pravačkou přimáčknout k tělu a levačku vrazím do skřelí. Najednou je tady. Zpozoroval jsem jej sotva s předstihem pěti a půl metru, na hladině pod mostem mi splýval s tmavou vodou. Safra, plave skoro pět metrů od břehu! Nestačím hledat výstupky, pouštím se a napůl skáču, napůl padám! Říká se, že se dvakrát nevstoupí do téže řeky, ale tahle je až bolestivě podobná – jako žiletky! Do půli stehen ve vodě se ze všech zbývajících sil brodím do řeky. Škobrtám, voda už nad pás, chvatně natahuji obě ruce. Už jej držím a zvedám do výšky, prsty levé ruky marně hledají cestu pod skřeli. Nádherná, svalnatá ryba, opravdový první rytíř! Vzápětí tělo ryby s mlasknutím padá do řeky a mizí v proudech pod splavem. Omývám si ruce v lehce zakaleném říčním toku. Metoda lovu ryb „na Kaplana“ má svá úskalí. Můj veliký candát mi neunikl o vlásek, ale nejmíň o čtyři dny. Když jsem jej zvednul nad hladinu, už silně smrděl ...
Někteří lidé si myslí, že člověku, aby byl dobrým rybářem, stačí umět snadno a bez uzarděni lhát. To je omyl. Obyčejný holý nesmysl není k ničemu. To dovede každý začátečník.
V mysli mi hned vyvstane vzpomínka z podzimu loňského roku, kdy jsem nedaleko přehradní hráze objevil v zaplavené trávě zamotané tělo osmdesáticentimetrového úhoře, který prošel turbínou. Vypasené hadovité tělo bylo bez poskvrnky, jen z malé úhoří hlavičky chyběla useknutá polovina. Když jsem jej pak po úspěšném vylovení nesl domů, potkal jsem chlapíka, který mi tvrdil, že tento případ není ojedinělý a kromě úhořů prý turbína občas vtáhne i candáty, zejména při intenzivním vypouštění. A důkaz mi právě proplul pod nohama... V minutě jsem rozhodnut pronásledovat a vylovit i tohoto svrateckého rytíře. Během chvíle dojíždím proudem vlečenou rybu a dále ji pozorně sleduji přemýšlejíc, kde se jí zmocním. Už to mám! Jez u vodárny v Pisárkách! Tam se zachytí a já se k němu dostanu nějakým klackem. Koutkem oka registruji, že proud tlačí rybu k mému břehu, i příroda je mi tedy nápomocna. A už je tady jez. Ryba se na něm však zastaví jen na zlomek vteřiny a vzápětí se již řítí ve vodní tříšti dolů pod splav. Běžím po břehu a trnu, zda se candát objeví. Ano, už opět surfuje po vlnách jako na vodních lyžích.
-40% krmítka PRESTON Hexmesh
Rybářské potřeby JESETER
