Kapři z mělčiny

24.4.2000 - Michal Kučera

Nebývá v našich krajích zvykem, aby se někdo chlubil tehdy, když mu to kapři natřou na celé čáře. Čtenáři jsou zahlcováni články o samých úspěšných či dokonce bombastických výpravách, fantastických úlovcích a u mnohých to pak vyvolává pocity, někdy hraničící až s šílenstvím, že všichni ostatní den co den z vody vytahují jednoho monstrkapra za druhým, zatímco jejich kuličky leží ve vodě jako mrchy. Stále častěji potkávám zoufalé rybáře, kteří přijíždějí k Labi s utkvělou myšlenkou, že s boilím doporučené značky od renomovaných autorů si bez větší námahy chytí svého dvacetikiláka, v nejhorším případě několik patnáctikilových...
       Málokdo je schopen a hlavně ochoten přiznat, kolik dnů a týdnů před úspěšným lovem strávil marným vysedáváním bez záběru. Není divu, že mnoho začínajících kaprařů pak zmateně přemýšlí, proč právě oni jediní nemohou nic chytit - vždyť to dělají přesně tak, jak se dočetli v časopisech. A tak, abych tuto nerovnováhu alespoň částečně napravil, nabízím nezkreslený pohled na jednu z mých letošních výprav, bez ohromujících úlovků, výčtu použitého náčiní a zakrývání vlastních omylů.
      Měl jsem to perfektně naplánovaný - teplota vody, počasí, fáze měsíce, všechno mi hrálo do noty. Už z počátku jara jsme s kolegou Karlem strávili mnoho času mapováním naší největší řeky a nakonec jsme si vytipovali dvě oblasti, o kterých jsme byli skálopevně přesvědčeni, že nám přinesou úlovky přesahující magickou dvacetikilovou hranici. Furiantsky jsme pohrdli do té doby celkem úspěšným místem, kde osmi - deseti kiloví kapři byli na denním pořádku a vydali se v ústrety končinám, kde na nás měli čekat kapři minimálně o dvojnásobné hmotnosti.
      První vystřízlivění z kapří euforie na nás čekalo ihned po příjezdu k vodě. Na vyhlédnutých místech, kde ještě před týdnem nikdo nebyl, se najednou rozkládala jedna parta vedle druhé. Normálně se takto frekventovaným úsekům na hony vyhýbám, ale co by člověk neudělal pro toho dvacetikilového šupinatého zápasníka, který tu určitě s otevřenou hubou čeká na to, až přijedeme my dva. Sedli jsme do člunu, zapnuli echolot a jali se vyhledávat, kde se právě potulují hejna trofejních kaprů a kampak se asi ti kapří stařešinové chodí stravovat. Že jsme žádná hejna nenašli, nebylo zas tak zarážející, ale že jsme v okruhu zhruba dvou kilometrů neobjevili ani čudlu, už dávalo cosi tušit. Jenže když už jsme mířili zpátky ke břehu s tím, že se pojedeme podívat na druhé vytipované místo, přejelo nám pod lodí několik hejn velkých ryb /dodnes si stejně myslím, že to byl jen následek naší šílenosti, jakási rybářská fata morgána, a nebo, jako druhé vysvětlení, úmyslný přejezd mazaných kaprů za účelem nás zmást - podle hesla nakrmte nám to tady, až odjedete, tak si to v klidu sežerem/.
      Ať tak nebo tak, zblajzli jsme to jak se říká i s navijákem. Rychle jsme zakrmili dvě pozice, tu vzdálenější za hranou zatopené hráze, která vystupovala až metr a půl pod hladinu a za níž dno padalo do pěti metrů, a tu bližší v místech, kde se dno začínalo postupně zdvíhat k jmenované hrázi. Přirazili jsme ke břehu a i když začínalo pršet, ze všeho nejdřív jsme se vrhli na přípravu prutů- když tam jezděj takoví obři, škoda každý minuty. Dopadlo to tak, jak to muselo dopadnout. Zatímco my jsme zmokli jako starý slepice, kapři, aniž by nás o tom prostřednictvím signalizátorů nějak informovali, nerušeně naládovali svoje pajšly naším krmením a odtáhli.
      Následující dva dny lze popsat třemi písmeny - NIC. Ne že bychom neměli ani záběr, dokonce nám hrčely všechny čtyři navijáky najednou. Bohužel, ten macek, co to způsobil, neměl dvacet, ale minimálně devadesát kilo a na nohou vodní lyže. /Škoda, že v žádné soutěži o trofejní úlovek není tato kategorie, věděl bych, kde bezvadně berou/. Copak o to, lyžaře jsme ošálili nasazením zadních olov, a tak když podruhé se zlomyslným výrazem projížděl kolem, marně čekal na naše zoufalé pokusy zachránit zbytky odvíjejícího se vlasce. Ale kapři zase dál šálili nás, respektive vůbec nechtěli polknout naše výživné kuličky /nepomohlo ani to, že jsem na ně před náhozem přilepil cedulku: Švédské kapky - pro váš zdravý život/, nebo alespoň nepolykali ty, na kterých byl háček.
      Zvažoval jsem všechna pro a proti a nakonec dospěl k rozhodnutí /první rozumná myšlenka, co mě během těch tří dnů napadla/ to zabalit a změnit stanoviště. Karel mezitím osondoval druhé vytipované místo a přijel nadšený - nikdo nikde a plno velkých ryb.
      Místo to bylo opravdu překrásné, ale to s tím nikdo nikde to zas tak horký nebylo. Rybář tam sice opravdu nebyl ani jeden, zato parta příslušníků hnutí, zřejmě bojující za obarvené vlasy pro všechny rasy. A i když byli pravděpodobně české národnosti, nebylo možné se s nimi nijak dohovořit - ono po třiceti pivech se dost špatně mluví, i když k tomu sníte půlku prasete. Vzhledem k tomu, že Karel tento den končil a měl pro mě přijet až za dva dny, to nebylo zrovna uklidňující. Jelikož jsem ale chtěl konečně získat bobříka odvahy /před dvaceti lety na pionýrském táboře se mi to bohužel nepodařilo/, rozhodl jsem se zůstat. Karel mi ještě před odjezdem věnoval poloprázdnou krabičku od sirek, zřejmě aby mě dodal odvahu /a asi taky abych si na ně posvítil, kdyby náhodou chtěli mluvit sprostě/. Jinak jsem byl vyzbrojen ještě kapesním nožíkem s délkou ostří minimálně tři a půl centimetru, takže se nebylo opravdu čeho obávat.
      Při vybalování věcí jsem byl tentokrát o něco moudřejší než minule a nejdřív si rozdělal bivak. Báječná myšlenka, neboť se právě blížila bouřka. Jenže v euforii z vlastní geniality mě zase nenapadlo to, že v bouřce se špatně jezdí s vysunutou čtyřmetrovou sklápěcí bójkou. A tak v obavě, abych neskončil jako špekáček na čtyřmetrovým klacku, pustil jsem bójku co nejrychleji do vody, aniž bych zkontroloval, jestli je správně sesazená. Kupodivu nebyla. Spodní díl i se závažím zůstal u dna, zbytek vyjel na hladinu. Rychle jsem sesbíral torzo, co mi z toho zbylo, poskládal do člunu a mazal se schovat
      Po odeznění bouřky jsem opět vyjel s echolotem a byl jak u vytržení. Podél hlavního proudu řeky byl zhruba dvacetimetrový pás zpětných proudů a za nimi klidná hlubší voda, kde se pravděpodobně ukládaly nánosy potravy. Obrazovka echolotu zde byla doslova poseta symboly pro velké ryby a během chvíle se taky sami páni kapři začínali ukazovat na hladině. Dlouho jsem se nerozmýšlel, navnadil a nahodil udice.
      Na tuto hlubší partii navazovala rozsáhlá mělčina s půl až třičtvrtě metrovou hloubkou a nevábně vypadajícím černým bahnem, které co chvíli probublávalo vystupujícím plynem. Tak tady to top místo asi nebude, říkal jsem si. To jsem ještě netušil, jak rychle mi zde přísloví "nikdy neříkej nikdy" bude omláceno o nos. Jen co se totiž setmělo, na hlubší vodě ruch ustal, ale za to na mělčině to podle zvuků jen vřelo. Když se to druhý den opakovalo a já byl stále bez záběru, nedalo mi to, doplaval jsem na mělčinu a šel si ji projít. To byl šok! Bahno tam sice bylo, ale jenom na vrchu, pod tím písek a všude plno škeblí a škebliček. Tak já si chytám ve čtyřmetrový hloubce, zatímco páni kapři chodí na pastvu do půlmetrový vody. A i když ve mně přeci jen trochu vrtaly pochybnosti, byl poslední den mého pobytu a já musel něco změnit.
      Během odpoledne jsem pečlivě připravoval udice. Stogramová olova se při zkouškách bořila do bahna a šla jen těžko vytáhnout, proto jsem raději použil "sedmdesátky" Trilobe, které pomaleji klesají a mají větší dosedací plochu. Dlouho jsem zvažoval, jakým způsobem umístit boilí. I když bylo zřejmé, že kapři se prorývají bahnem skrz naskrz, vzhledem k rozsahu mělčiny jsem se nakonec rozhodl pro jedno plovoucí a jedno vyvážené tak, aby lehce dosedlo na povrch dna. Po setmění jsem mělčinu prohodil arašídama a trochou boilí, sešteloval pruty a jelikož jsem poslední dvě noci strávil pozorováním vody, brzy jsem usnul. Měl jsem krásný sen, který čím dál tím častěji přerušoval prazvláštní zvuk, ve kterém se spojovalo jakési cvrlikání spojené s vrčením, připomínající brzdu navijáku. To znám, říkal jsem si ještě v polospánku, to je určitě zas ten lyžař, toho teda pěkně naprdnu, když kvůli němu ani nevstanu a v duchu si představoval, jak vzteky láme ty vodní lyže.
      Nakonec jsem přeci jenom vstal. Tma jak v pytli, lyžař nikde a hlásič i brzda kvílí ostošest. Že by to byl kapl, vzpomněl jsem si na vtip o učitelce a šišlajícím dítěti v zologické zahradě. Byl to kapl. Jen co jsem zvedl prut, bylo mi navíc okamžitě jasné, že to není jen tak nějakej kapl, ale že to torpédo plnou parou mířící do hlavního proudu řeky má alespoň patnáct kilo. Bohužel, krásné probuzení netrvalo příliš dlouho a jakmile ryba sjela z mělčiny a vlasec brnknul o hranu, napětí povolilo a šňůra vystřelila zpátky proti mně. Tak to je bomba, pět dní jsem bez záběru, a pak ze mě během pár vteřin udělá kapr vola /to jsem ještě netušil, že za chvíli budu přímo korunovanej/.
      No nic, říkal jsem si, znova připravil udici, k háčku připevnil několik kuliček na PVA šňůrce, aby dopad na hladinu byl co nejpomalejší a nejtišší. Stejně už nic nepřijde, ten kapr to při průjezdu přes celou mělčinu dokonale splašil, uvažoval jsem o svých šancích a opět usínal, tentokrát ale jen do jakéhosi mikrospánku. Takže jakmile mi začal pípat jeden ze signalizátorů, vyrazil jsem ze spacáku jako nadržená gazela. Proč nevrčí i brzda, mi došlo celkem brzy, neboť po trase, po které kapr ujížděl směrem proti mně, se na hladině se dělaly víry a voda doslova vřela. Chvíli jsem zůstal jako přimražený nad tou nádhernou scenérií, která se zobrazovala na ozářené hladině mocně osvětlované právě vycházejícím měsícem. Ta chvíle úžasu mě ale pravděpodobně připravila o trofejní zářez na pažbu mých prutů. Popadl jsem prut a začal navíjet jako o závod, abych se na kapra domotal a mohl hlouběji zaseknout háček, který zřejmě díky lehčímu olovu visel jen lehce v kapří tlamě. Kapr ale v pohodě svůj náskok uhájil, a tak ve chvíli, kdy jsem konečně získal přímý kontakt s koncem udice, byla už zhruba dvacet metrů vpravo ode mě a - samozřejmě bez ryby. Z místa, kde jsem měl nahozeno, s ní kapr ujel bratru dobrých padesát metrů, než se rozhodl, že na honěnou ho už to se mnou nebaví, že v této disciplíně jsem prdlajs soupeř a kuličku znuděně vyplivl i s háčkem.
      Jak vidíte, ne všechny výpravy končí veleúspěšně. Přesto jsem byl především díky poslední noci spokojen, neboť jsem objevil krásné místo, kam kapři chodí na pastvu jako k prostřeným švédským stolům. Taky teď už vím, že se i na takové mělčině, kde hloubka nedosahuje ani jednoho metru a kde dno nevypadá příliš vábivě, může nacházet komfortní jídelna pro kapry z nejvyšší váhové kategorie.
      A tak jsem nakonec odjížděl v dobrém rozmaru, sice bez úlovku, ale bohatší o spoustu zážitků. Navíc jsem si domů přeci jen přivezl toho bobříka odvahy. Pankskinhedi mě totiž nejenže nedostali na rožeň /zřejmě jim ta tři prasata na opejkání stačila/, ale dokonce jsem se odvážil přiblížit se k jejich táboru a od samého náčelníka /byl nejvíc zmalovanej/ jsem si drze půjčil sekyru. No co říkáte, nestálo to za to.