Rybaření s bičem během zimy

20.12.2020 - Milan Tychler

Po okenní tabuli leze zvenčí moucha a sluníčko pěkně hřeje. Vážně divný způsob zimy, ale taková je teď doba. Klima se mění. V létě pořádně nekáplo, podzim byl také suchý, a jaká bude zima, je asi ve hvězdách. Musím říct, že mně to vyhovuje, protože mohu dál klidně chodit na ryby, neřeším zamrzající očka, mrznoucí ruce a vůbec, venku je zkrátka příjemně a já si nemohu stěžovat.

Voda je samozřejmě čistá a chladná, takže jediné, co se skutečně změnilo, je malá aktivita ryb. Nicméně proti jiným zimám i ty ryby berou skvěle. Já si užívám přívlače, dokud to jde, ale všechno se trošku omrzí, zvláště když nemáte čas vyrazit jinam a motáte se už delší dobu na jedné vodě. Přišel čas na změnu a v mém případě je to celkem jasné – buď sáhnu po feederovém proutku, a nebo po plavačce. Protentokrát zvítězil splávek. Ostatně pro mě je to jakási, tentokrát ale v uvozovkách, zimní tradice.

V zimě rád vyrazím na říčku jen tak nalehko s bičem, krabičkou masných červů a kouskem napařeného bílého toustového chleba. Při lovu s bičem mě neotravují zamrzající očka a mohu lovit dostatečně jednoduše a jemně, abych si skutečně zachytal. Samozřejmě, že s bičem nenachytáte žádné velké ryby. Nakonec, ono při žádné zimní rybařině nejde o trofeje, ale je to skvělá zábava. Rybky okolo půl kila se dají chytat bez velkého rizika, a dokonce i kilová ostroretka nebo cejn ‑ a to už jsou hezké ryby ‑ se na biči také zvládnout dají…

Hned po obědě vyrážím k vodě. U říčky jsem za chvilku a kousíček od mostu se hned zabydluji. Je to fajn netahat s sebou hromadu věcí. Mám jen proutek a všechno ostatní se mi vešlo do kapes u vesty. Krmení vypouštím. Rozkládám bič, nasazuji polarizační brýle a jdu pomaloučku proti vodě až k úseku, kde nevidím na dno. Tady by mohly být ryby. Kousek výš proti proudu je zase mělko a tato dlouhá a o něco hlubší tůň mi v zimě už nejednou přichystala pěkné překvapení.

Posouvám se ještě o kousíček a nejdříve ze všeho měřím hloubku. Na háček jednoduše namačkávám velký brok, vysunuji 4,5metrový prut co nejdál nad hladinu a spouštím zátěž ke dnu. Skoro jsem se trefil. Splávek ční jen kousek nad hladinou. Odstraňuji z háčku brok, posouvám splávek o deset centimetrů blíž k háčku, napichuji dva masné červy a už mohu poprvé nahodit. Celá příprava mi zabrala skutečně jen pár minut a už chytám.

Na první proplavání nemám kontakt a splávek proplaval celý úsek naprosto klidně. Přidávám tedy trošku na hloubce, aby nástraha sem tam škrtla o dno. Poslední broček zvedám od háčku o maličko výš a celou sestavu zkusím v půli cesty zastavit. Nástraha se pak zvedne kousíček ode dna, a když sestavu zase popustím, bude pomalu klesat. To by mohlo rybky trochu vydráždit. A taky že ano! Když po přidržení sestavu popustím, splávek zajíždí pod vodu. Vlasec držím pořád napnutý, a tak stačí k zaseknutí prostě jen zvednout rychleji špičku nahoru. Okamžitě cítím odpor ryby. Bojuje statečně, ale než se naděje, je v podběráku. Pěkná plotice.

Plotice chytám rád. Zvláště pak ty větší. Na jemném náčiní bojují a nejsou slizké jako malí cejni. Tato říčka ale není ploticová. Když se tu nějaká chytí, je pěkná, ale nikdy jich není víc než tři čtyři. Stejné je to s cejnky malými. Chytím vždycky jednoho nebo dva, spíš výjimečně tři, a hotovo. Tohle je malá voda a zřejmě to bude i tím. Hejna ryb tu nejsou velká. Ale já mám stejně spadeno na jiné rybky. Rád bych se dostal na kobylku ostroretkám. Deset kousků za vycházku bývá při dobrém braní standard. Ale to hodně předbíhám. Zatím se musím spokojit s jednou ploticí.

Hod střídá hod a neděje se nic. Ryby jaksi nemají zájem. Počasí je super, avšak rybám to asi nikdo neřekl, nebo něco dělám špatně. To bude ono, protože ryby v tomto úseku na sto procent jsou. Jen musím vymyslet, jak na ně.

Ploticím většinou vyhovuje proplavávání s občasným pozastavením, ale teď to nějak nefunguje. Zkouším to brzdit ještě víc. Pořád se nic neděje, a tak zvedám poslední brok ještě výš, takže je skoro 30 cm nad háčkem. Teď bude pohyb nástrahy při zastavení sestavy ještě výraznější. Je to jen takový pokus, kterému moc nevěřím, protože nejsem přesvědčený o tom, že by se ryby v chladné vodě chtěly zvedat za nástrahou nějak vysoko ode dna. Ovšem opak je pravdou, protože první záběr je tu okamžitě. Pro dva červy si vyjel hezký cejnek malý.

Cejnci jsou bojovnější než plotice a předčí i cejny velké. Tento se rozhodl neprodat svou kůži zadarmo a lítá tůňkou jako čert. Je parádní a má jistě víc než půl kila. Tak se mi to líbí! Mám důvod k radosti, protože cejnci jsou při chuti a já už mám dalšího. Pak chytám ještě jednoho a konec. Snažím se všelijak čarovat se zátěží i stylem vedení. Nepomáhá nic, a tak se posouvám o pár metrů dál a měním strategii. Zvedám splávek výš a poslední brok sestavy nechávám těsně nade dnem, takže celý návazec v délce 30 cm leží na dně a splávek bude smýkat po dně nástrahu. Dno je tu naprosto čisté, nehrozí uváznutí, proto si to mohu dovolit.

Nahazuji, splávek se usazuje na hladině, a jakmile se do něj opře proud, dává se všechno do pohybu. Když se splávek zastaví díky nerovnosti dna, pomohám mu trošku pozvednutím špičky a on zase pokračuje ve své cestě. Zastavuje se až příliš často, proto posouvám broček ještě o kousíček nahoru, abych zmírnil tlak na návazec. Hned se mi to vyplácí – splávek se zastavuje, potápí se a odjíždí stranou. Potopení splávku bylo mnohem energičtější, než když jej předtím jen pomalu potápěl proud, a proto hned od začátku vím, že je to ryba. Zaseknutí mou domněnku potvrzuje. Na konci vlasce cítím pěkný odpor a k tomu poškubávání typické pro zaseknutou ostroretku. Tak přece jen jsou tady!

Tento kousek není zvlášť velký. Má tak třicet až třiatřicet centimetrů, ale jsou tu jistě i větší. Další kousek už má skoro čtyřicet. Bič tyto ryby bez problémů zvládá a jedenáctka návazec je stále ještě v pohodě. Není důvod k obavám, jen se nesmí se zdoláváním nijak spěchat. Důležité je mít podběrák s dlouhou rukojetí. Ostroretky berou jako v létě, už jich mám pět. Spolu s ploticí a cejnky je to skvělý zimní úlovek a já začínám pomýšlet na to, že bych mohl prověřit, zda není v této tůňce ještě něco jiného.

Dávám na háček kousek napařeného toustového chleba a přidávám ještě červa. Posouvám se zase o kousek dál. Jsem v podstatě na začátku tůně v místě, kde se dno začíná prohlubovat. Ubírám na hloubce tak, aby nástraha škrtala o dno, a nechávám ji pomalu splavávat jednou, dvakrát, třikrát… - a stále nic. Už to chci vzdát, když přichází prudký záběr.

Zaseknu a je to jako do dubu. Ryba evidentně nemá na spěch a mně je od začátku jasné, že na tento kousek mé náčiní určitě stačit nebude. Ani si netroufám říct, co to je - kapr, parma, velký tloušť? Těžko říct. Mé úvahy vyřeší ryba celkem rychle. Prostě se rozjede k protějšímu břehu, a když ucítí větší odpor, přidá na rychlosti a návazec praskne jako nic. Nevadí, stejně už jsem chtěl pro dnešek končit. Ještě párkrát nahazuji a nechávám ryby na pokoji. Měním návazec a na pár hodů chytám dva pěkné jeseny. Je to krásně uzavřená kapitola.

V každém případě se sem, a nebo na tůň, která leží dál proti proudu, ještě letos vrátím a možná to bude s boloňkou, která mi dá lepší šanci na zdolání větší ryby. Pokud tedy nebude mrznout. V opačném případě to bude zase bič, se kterým jsem se i teď v prosinci pobavil přímo skvěle. Chtělo to jen si trochu pohrát s posledním bročkem v sestavě a nic víc.