Štičí trápení aneb problémy naší nejznámější dravé ryby

- Milan Tychler

Když si vzpomenu na štiky, musím si jen povzdychnout. A říct: „Bejvávalo.“ Štiky prostě nejsou a zcela skepticky říkám, že asi už ani nebudou. Zkrátka se štikami je potíž a na mnohých vodách má větší štika cenu zlata, a proto se s ní tak zachází. Kdo na ni přijde, ten ji prostě bere. Ještě větší problém ale vidím v tom, že se od vody odnáší i štíhlata, která neměla možnost se ani jednou ve svém životě vytřít. A i když někdo dvaapadesátku pustí, další jí dá kamenem mezi oči a dokonáno jest…


Když chcete chytit štiku, to se něco naházíte

Při této „politice“ se hojnějšího stavu štik samozřejmě nikdy nedočkáme, ani když se budou vysazovat horem dolem. Během roku chytím spousty štik, respektive štiček, a do jedné je pustím. Na malých vodách chytám tytéž ryby opakovaně, protože je to snadné. Malá štika slepě útočí na nástrahy malé i velké a není těžké ji chytit. To se jí často stává osudným, protože často se s ní při ulovení nezachází dostatečně opatrně, a i když ji rybář pustí, taková štička bohužel nepřežije. Větší štiky už tak bezhlavé nebývají, ale jakmile se spletou, bývá to často jejich konec.

U nás se prostě štiky pro zábavu nechytají. Neříkám, že štiku klepne úplně každý, ale štik není tolik jako kaprů a ani oblíbené „chyť a pusť“, štiku nezachrání. Ti, kdo štiky pouští, si jistě uvědomují, že jim dávají život jen na nějaký čas, lépe řečeno do té doby, než na ně narazí někdo jiný. A o to je to smutnější. Štik mezi šedesáti a pětasedmdesáti centimetry chytím během roku možná deset. Faktem je, že se na štiky nijak zvlášť nezaměřuji, ale vzhledem k tomu, že většinu roku provláčím, není to nijak velké číslo.


Takový pohled je čím dál vzácnější

Ovšem i navzdory tomu všemu jsou u nás velké štiky. Jsou hlavně ve velkých jezerech a přehradách. Tam, kde jsou těžko dostupné, kde se mohou ukrýt a nikdo na ně nedosáhne. Tam se velká štika najde. Pokud se nebude přibližovat ke břehu, může mít i šanci na delší život. Pravda však je, že tam, kde se může chytat z loděk, není štika v bezpečí vůbec nikde.

Já vím, pláču tady jako stará bába, ale situace štik mě skutečně trápí. Jenže co pomůže tomu, aby se to zlepšilo? Zvýšení míry? Zákaz lovu na živé nástrahy? Nebo pomůže zákaz lovu na rybky menší než dvacet centimetrů? Měl by se omezit počet ulovených kusů? Mně by nevadilo žádné z těchto omezení, ale je mi jasné, že prosadit na kompetentních místech jakékoli z nich je v současné době v podstatě nereálné. Také vím, že ani krátkodobá omezení nic neřeší.


Jsou však u nás ještě i pěkné štiky

Znám vodu, která byla plná plotiček, perlínů a karásků. Této drobotiny tam bylo tolik, že naprosto znemožnila lov kaprů. Vzhledem k tomu, že se jednalo o poměrně malý revír, který se navíc nedal vypustit, přijalo se následující řešení – vysadila se hromada štik a na tři roky se tam úplně zakázal lov dravců. Myslíte, že to pomohlo? Ano, fungovalo to a drobotina začala pomalu, ale jistě mizet. Pak ale přišel ten dlouho a toužebně očekávaný den, kdy se lov štik zase povolil. V onen první den a několik následujících tam proběhl doslova masakr, a následující rok už tam zase nebylo co chytat. Teď už se tam zase vesele prohání plotičky. Je to bezvadná nástraha na štiky, ale není o ně zájem. Není totiž nic, co by na ně zabralo.

Starší rybáři si dobře pamatují doby, kdy jsme si mohli prakticky na každé vodě prohlížet štiky, které před třením vyjížděly do mělčin. A bývaly mezi nimi kusy, že se až tajil dech. Zahlédnout dnes štiku už je celkem vzácné, a když už se to podaří, je to většinou jen nějaká odrostlejší kudla, doprovázená párkem ještě menších mlíčáků. A ani tyhle ryby nejsou někomu svaté…

Na staré štěrkovně jsem po dva dny mohl sledovat, jak v těsné blízkosti břehu projíždí štika lehce přes sedmdesát centimetrů. V těsném závěsu za ní se drželi dva roztoužení mlíčáci, její doba ještě nepřišla. Břicho měla kulaté, plné jiker, ale ještě nebyl její čas. Počasí přálo. Sluníčko se opíralo do mělké vody, hezky ji prohřívalo a bylo jen otázkou hodin, kdy se budou první štiky třít. Tato štika, to byl ukázkový kousek bez vady a šrámu. Radost na ni pohledět.


Pěknější ryby chytíme především na jezerech

Další den jsem se k vodě nedostal, ale myslel jsem na štiku, zda ji ještě uvidím, protože jestli se už vytřela, od břehu se určitě ztratí. Když jsem pak k vodě dorazil, usadil jsem se k feederovému prutu, nahodil jsem a čekal na záběr. Bylo hezky, voda stále pěkně čistá, a tak jsem pátral v mělčině, zda pod hladinou něco nezahlédnu. Netrvalo dlouho a na scéně se objevila známá trojice, tedy štika se svými dvěma nápadníky. Klidně pluli podél břehu. To je dobře, říkal jsem si. Ale jak mě míjeli, viděl jsem zcela zřetelně, jak za jikernačkou vlaje kus černé šňůry nebo silného vlasce a z boku jí trčí pořádný trojhák. V tu chvíli bych snad byl i vraždil, protože tohle už skutečně není normální! Tohle se nedá pochopit, a pokud to byl „rybář“, měl bych pro něj jen jeden trest – doživotní vyloučení z rybářského svazu. Pro takové jednání prostě neexistuje omluva…

Co vede člověka k takovému činu a kde zůstal rozum, ptám se! Hloupost, arogance, chtivost, neúcta k životu. Tohle musel v sobě mít ten člověk, který to udělal. Tohle se nedá svést na to, že ho prostě hnala lovecká horečka. Skutečný lovec, ať ten, co střílí zvěř, nebo loví ryby, takový loví s rozmyslem a tady rozum zcela evidentně chyběl.


Taková se musí hezky opatrně zase pustit

Je stav štik v našich vodách kritický? To asi ne, ale jen díky pravidelnému vysazování všemi organizacemi. Zlepší se tento stav v blízké budoucnosti? Musím přiznat, že v tomto směru nejsem příliš velký optimista. On totiž nebude problém v tom, že by se vysazovalo málo, problém je v lidech, kteří jsou bezohlední a nikdy nemají dost. Nepotřebujeme revíry plné štik. To přece není normální, stejně tak jako není normální, aby někdo odnesl dvacet štik ročně a žádná z nich neměla ani šedesát centimetrů. Všechno je to v lidech a v jejich přístupu k rybařině. Na pár nenasytných doplácí všichni ostatní a já tyhle lidi nemohu přirovnat ani k nenáviděným kormoránům, protože ti loví pro svou obživu…

Někdo si řekne – k čemu tento článek, který neříká nic nového a nepřináší žádné řešení? Já jen doufám, že přiměje čtenáře k zamyšlení a třeba někdo na výroční členské schůzi, které obvykle probíhají v březnu, vstane a v diskuzi řekne, že by si přál, aby se v místních revírech, kde členové loví, například zvedla míra štiky nebo zakázaly používat příliš malé rybky jako nástraha. Možná v tu chvíli najde podporu od více lidí a podaří se jim alespoň na své vodě prosadit to, co se nedaří prosadit plošně. V minulých letech jsem si ověřil, kolik lidí a z jaké dálky je schopných jezdit na revíry, kde je míra kapra 40 cm jen proto, že u nich zvedli míru na 45 cm. Pro pouhých pět centimetrů najedou desítky kilometrů, což je úplně neuvěřitelné, ale prostě to tak je.


Malé štiky útočí opakovaně i na větší nástrahy

Pro mě je štika krásný dravec našich vod, je nezaměnitelná s jakoukoli jinou rybou. Je to přímo symbol, zná ji každé dítě a i nerybář ví, jak štika vypadá. Ovšem ti všichni ani zdaleka neznají, a ani nemohou znát, skutečný stav věci. Smutné je to, že „profesionální“ rybáři vědí, jak tomu skutečně je, a nejsou schopni s tím nic udělat. Oni jsou ti, kdo se se štičkami trápí v líhni, oni se starají, roznáší je v naběračkách po revíru, aby našli co nejlepší místo k jejich vysazení. A pak se všichni jen díváme, jak ti, co si jen zaplatili, štiky ve velkém likvidují… Tak jsme tento stav schopni změnit, nebo ne?!

Autor: Milan Tychler - ®

Diskuse k článku (115 reakcí)

Přečteno: 6 602x
Průměrná známka: 1.09