Když ryby berou a pruty letí do vody

- Milan Tychler

Někteří rybáři říkají, že poznají podle záběru, jaká ryba jim právě bere. Po pětačtyřiceti letech s rybářským prutem v ruce si vedle nich říkám, že jsem byl asi celou tu dobu na úplně jiné planetě, protože já to fakt nepoznám. Respektive, když mi berou už dvě hodiny ostroretky tak, že dvakrát krátce ťuknou do špičky a pak ji rychle a výrazně ohnou, a najednou přijde záběr takový, že se špička bez varování prudce ohne, poznám i já, že to bude pravděpodobně jiná ryba. Ale jaká? Tak to fakt nepoznám… Takto prudce bere někdy tloušť, dokáže to i parma, ale na drobnou nástrahu vybafne stejným způsobem i plotice. Vážně to nepoznám, už jen proto, že chytám v revírech, kde je nepřeberné množství rybích druhů. Některé berou velmi podobně, a navíc stačí použít kratší, nebo naopak delší návazec a záběr se rázem začne projevovat jinak.


Typickým „ťukačem“ je lín

Když se chytali kapři ještě klasicky s nástrahou na háčku, nebylo tak snadné zaseknout, i když kapr je ryba, která někdy bere skutečně tryskem. Byly dny, kdy kapři „přibíjeli“ čihátko k prutu jedna radost, a dny, kdy nástrahy jen tak olizovali a vůbec nebylo jednoduché přijít na to jak na ně. To pak člověk číhal jako vydra. Kolikrát jsem dal ruku nad prut a zase ji stáhl zpět, než jsem se skutečně rozhodl, že zaseknu. Na druhou stranu mám nesčetně zkušeností s tím, jak mi kapři vyvrátili vidličky, shodili do vody prut, i celý stojan. Přitom to nebyly ryby nijak zvlášť velké. Jen prostě divoké. Pravidlem je, že kapr, ale i jiné ryby, berou nejlépe ve chvíli, kdy se nedíváte a jste zaměstnaní něčím jiným…

Sedíme s kamarádem vedle sebe a vzpomínáme na ty časy, kdy byla naším nejlepším přítelem pytlačka. Tak jsme nazývali plastové kolečko s vlascem, na kterém byl splávek, olůvko a háček. Máme nahozené pruty na kapry, ale ti neberou. Je tedy dost času ponořit se hlouběji do vzpomínek a vynořují se před námi věci, které bychom chtěli znovu zažít. Oba už jsme několikrát přehodili udice, já přidal i pár kuliček boilie k nástraze, ale je to nějaké mrtvé. Plánujeme pobýt do večera. Je hezký den, ale rybám je to evidentně úplně jedno.


Kapři berou tryskem

No nic, když nebrali kapři ráno, třeba budou hladovější odpoledne. V tomto duchu vedeme hovor před tím, než se oba otočíme k prutům zády a jdeme si připravit kávu. Kamarád zalezl pro vařič do bivaku a já jdu opláchnout hrnky. V tu chvíli se rozezní můj levý signalizátor a vzápětí kamarádův pravý. Skoro to vypadá, jako by jedna ryba zabrala na obě nástrahy najednou, ale to není možné a není možné ani to, že by přejela kamarádův vlasec. Jsou dost daleko od sebe. Jsou to prostě dva regulérní záběry, které přišly v tu chvíli, kdy se otočíte k prutům zády. Jako by si kapři řekli: „Tak – teď se nedívají. Můžeme to zkusit…“

V tomto případě jsme obě ryby bez problémů zvládli. Bylo dost času na to pustit vše z rukou a věnovat se prutům. Někdy to tak ale nebývá…


Ideální záběr

Vzpomínám si na jeden moc pěkný letní den, kdy jsme si s malou dcerkou vyrazili jen tak s bičem k rybníku na plotičky. Sedíme na vyšším břehu, nohy spuštěné k hladině a chytáme na bič. Nastražím masné červy, kývnu špičkou dopředu a splávek letí poslušně na své místo. Dcerka drží lehký proutek, a jakmile splávek hupsne pod vodu, zasekne. Já pak rybku zbavím háčku, pustíme ji a chytáme dál. Jde to hezky. Plotice jsou při chuti, na sluníčku je nám příjemně. Přichází čas na malou svačinku. A měl bych dokrmit, protože rybky ztrácejí na aktivitě. Nejdříve musím zaopatřit dcerku. Nahodím a položím proutek mezi nás jen tak do trávy. Vytáhnu připravený rohlík s nějakou pomazánkou, dám jí ho do ruky a dál hledám v batohu nějaké pití. Když se otočím, vidím, že svačinka leží na zemi, holka drží prut jen za jeho koneček a chybělo málo, aby skončila v rybníce. V poslední chvíli ji popadnu za límec a zachráním ji a vlastně i sebe od domácí pohromy.

Ovšem proutek už je ve vodě. Neváhám ani vteřinu. Dceru odstrčím dál od břehu a hupsnu do vody. Je tu tak do půli stehen. Rychlé tři kroky, natáhnu se a držím proutek v ruce. Očekávám, že teď se vlasec bleskově napne, uslyším hlasité prásk a bude vymalováno. Ale nic takového se neděje. Na konci vlasce je malý kapřík, kterého i na tenkém návazci docela snadno zvládnu. Dcerka je samozřejmě ze všeho vyjevená a pak se mě docela bezelstně zeptá, jestli se to tak musí a co by se stalo, kdyby nám zabrala opravdu pořádná ryba…


Parma je také divoch

Mít nezajištěný prut, to se prostě nevyplácí a všetečné ryby tuto lehkomyslnost docela rády a často okamžitě trestají. Mnohokrát jsem měl dojem, že prut sedí ve vidličkách nebo ve stojanu naprosto bezpečně, a přesto ho ryba strhla dolů. Nejhorší ze všeho je, když zapomenete povolit brzdu navijáku…

Na Moravě berou parmy. Tak mi to řekl kamarád. Jenže víte, jak to je… Když se k vám dostane nějaká taková informace, obvykle je to už s křížkem po funuse. Kamarád mě však ujišťuje, že tam byl včera a báječně si zachytal. Dokonce dostal jeden kus skoro k osmdesáti centimetrům. Proto se následující den vypravuji k vodě. Když berou parmy, stojí těch padesát kilometrů tam a zase zpátky za to. U řeky jsem časně. Nechci na loviště zbytečně lákat cejny, podoustve a další droboť, takže vynechávám jakoukoli směs, dokonce i masné červy a jdu rovnou do pelet. Dvě hrsti halibutí dobroty letí do proudu a brzy za nimi i nástraha na háčku. Chvilku váhám, ale nakonec nahodím ještě jeden prut. Záběrů asi nebude mnoho, proto zkouším trošku zvýšit šanci. Terén je tu dost příkrý, a tak když chci zvednout špičky prutů výš, musím použít dost vysoké přední vidličky a musím je vytáhnout skoro na doraz. Naopak zadní je třeba zapíchnout dost hluboko, abych dosáhl požadovaného sklonu. Konečně je vše hotovo. Parmy mohou začít brát…


I tloušti dovedou dát ránu do prutu

Pohodlně se usazuji v křesílku spokojený sám se sebou a ani jsem nepomyslel na to, abych zkontroloval pořádně nastavení brzd navijáků. Udělal jsem to jen tak halabala, když jsem sestavoval pruty, což se mi vzápětí vymstilo. Jak si tak sedím, všimnu si, jak se kousek od zapíchnuté vidličky začne divně pohybovat zem. Asi tam ryje nějaký krtek nebo něco podobného. Kopeček hlíny se zvedá. Když se na křesle trochu pohnu, krtek přestane hrabat. Určitě poznal, že se na povrchu někdo pohybuje. Sedím tiše jako pěna a hromádka se zase hýbe. Krtek už musí každou chvíli vylézt nahoru. Nakláním se blíž, abych lépe viděl přes trávu, a vtom dostanu pořádnou ránu přímo do brady. Vůbec nevím, co se děje, chvilku mi trvá, než se zorientuji a zjistím, co se stalo: ryba prudce zabrala, a protože mám brzdu navijáku dost utaženou, prut se zhoupl ve vidličce a já dostal jeho koncem do brady. Teď hrozí, že spadne i z druhé vidličky, protože ryba ho táhne do vody. Hrábnu po prutu, bleskově povolím brzdu a ryba hrne jako tank.

Konečně mám všechno pod kontrolou a zdolávám nějakou rybu. Řekl bych, že je to kapr, protože parma obvykle takto nevyvádí. Parmy silně táhnou, ale nejsou tak rychlé. Tento způsob je vlastní kaprům. Ti se kolikrát rozjedou takovým tempem, že má člověk pocit, že už je nikdy nezastaví. Ale mýlím se. Nakonec je to parma. Má něco málo přes sedmdesát centimetrů, takže pěkná, ale žádný obr. V každém případě mi dala jasně najevo, že brzda navijáku se má vždycky kontrolovat, jinak by mohlo být v řece o prut a o naviják víc…


Tohle pomůže, ale stoprocentní to není

Já sám jsem o prut nikdy nepřišel, i když mi jich ryby poshazovaly spoustu. Ale viděl jsem rybáře, jak o pruty přišli nejen u řeky, ale i na přehradách a na moři. Sám jsem jeden prut na přehradě z vody vytáhl za koncové očko, jako by do něho háček někdo navlékl. Jo, u vody se někdy dějí věci…

Autor: Milan Tychler - ®

Diskuse k článku (1 reakce)

Přečteno: 7 566x
Průměrná známka: 1.14