Podzim s candáty

24.4.2020 - Milan Tychler

Podzimní dny jsou skvělé a já je mám rád z mnoha důvodů. Jednak je příroda nádherně zbarvená, což je pastva pro oči, zmizeli protivní komáři a u vody je v tu dobu spousta místa, protože mnoho rybářů opustilo břehy našich vod, přestože ryby jsou stále ještě při chuti. S nadšením očekávám každý rok tu dobu, kdy se břehy uklidní a časně ráno se objeví lehké mlhy. Takové ty, co se drží jen při zemi, a jakmile se slunce vyhoupne nad obzor a začne hřát, slízne je jako zmrzlinu, pod kterou je schovaný nádherný den plný barevného listí na stromech stojících na břehu klidných vod…

Vstávám ještě za tmy, ale i tak mám maličké zpoždění. Je větší tma, než by normálně byla, právě proto, že je mlha. To mi však vrásky nedělá. Brzy se rozední, vyjde slunce a mlha bude pryč. Tohle počasí už trvá pár dnů, jenže já se pořád nemohl rozhoupat, abych vyrazil. Až dnes. Člun s motorem jsem naložil už včera. Dnes jsem doplnil všechno ostatní a mohu vyrazit na stokilometrovou cestu k vodě. I když je brzy a cesty jsou prázdné, kvůli mlze není cesta zrovna snadná. Člověk musí mít oči stále na stopkách. Šílenců na cestách jsou spousty. Ale chci-li být u vody včas, nedá se nic dělat.

Člun spouštím na vodu ve chvíli, kdy už je světlo a mlha velmi rychle mizí. Honem, honem, ať nepropásnu dobrý čas. Rychle se vydávám ke svému oblíbenému místu. Leží nedaleko břehu a je to jen kousek od místa, odkud vyplouvám, takže za chvíli už ťuká má nástraha o dno. Prozkoumávám místo, kde se dno ze šesti metrů rychle svažuje až na dvanáct. Stojím otočený čelem ke břehu a vedu nástrahu po svahu dolů. Právě na takových místech člověk ocení lov ze člunu, protože když taháte nástrahu po svahu nahoru k sobě ze břehu, váznete mnohem častěji a ztráty nástrah mohou být veliké. Máte-li člun, často se podaří nástrahu osvobodit. Ale nedělejte si iluze. I tak jich ztratíte spousty, jsou-li na dně vázky. Je jich však mnohem méně, než když lovíte ze břehu.

Po pár hodech něco o mou nástrahu brnkne. Přiseknu a cítím odpor. Jenže není to ryba. Táhnu nějakou větev nebo něco podobného. Najednou to povolí a je to pryč. Zřejmě kus utrženého vlasce. Na některých místech je jich spousta. Něco utrhnou vláčkaři, ale hlavně ti rybáři, co chytají ze břehu, ať už dravce, nebo kapry. Minuty plynou jedna za druhou, nic se neděje a já se začínám pomalu nořit do svých myšlenek. Mlha už je skoro pryč a objevují se kontury protějšího břehu a pak i vzdálenějšího okolí. Voda je dost nízko a podle všeho stále pomalu klesá. Tak jako každý podzim se hladina spouští níž, takže jsou vidět kamenité břehy poseté pařezy. Znám rybáře, který se na tuhle dobu moc těší, ale z jiného důvodu než já. Nechodí na lov s prutem, ale s kbelíkem. Obchází břehy a hledá nástrahy, olova a krmítka uvízlá v překážkách. Když má dobrý lov, je kyblík z půlky plný.

V prutu ucítím lehké klepnutí a pak přijde rána. To je, nač tu čekám! Proutek se hezky ohne a zaseknutá ryba spěchá do hloubky. Není velká. Nedá mi tedy mnoho práce ji zastavit. K hladině ji vedu jen pomalu. Nespěchám, i když je to malá ryba a mohl bych ji snadno a rychle přivést k hladině. Zasekl jsem ji v dost velké hloubce, a tak jí dávám čas, aby mohla vyrovnat tlak ve svém měchýři a já ji pak mohl bez problémů pustit. Je to okoun. Ne velký, ne malý. Tak akorát, aby potěšil, ukázal své krásné barvy a obávanou ostnatou hřbetní ploutev, na kterou je třeba dát si pozor. Už jako kluk jsem zakusil tyto ostny ve své dlani a od té doby vím, že je třeba okouna hezky od hlavy směrem k ocasu pohladit a teprve pak se dá bezpečně uchopit.

Je to nádherné stvoření. Barvami jen hraje stejně jako okolní příroda. Okoun je jako podzim. Červená, žlutá… Vložím pod něj podběrák. Ponechám ho ve vodě a chvíli se jen tak dívám. Říkám si, kolikátá je to asi generace od doby, co už tu nebydlím? Jsem pryč dlouhých pětatřicet let. Tato ryba může mít klidně deset let, možná i víc…

Zbavím okouna nástrahy, a když vidím, jak je v podběráku čiperný, pouštím ho. Okamžitě zamíří ke dnu a rychle mi v čisté vodě mizí z očí. Rozhlédnu se kolem. Voda je klidná, na březích ani na vodě nikdo. Jen na blízké kose sedí osamocený rybář s pruty nahozenými na položenou. Čeká zřejmě na kapra. Další záběr bohužel nepřichází, a proto objedu rybáře velkým obloukem a mířím k protějšímu břehu pod strmou skálu. Přejezd trvá jen malou chvíli. V tomto místě je přehrada úzká a v podstatě přejíždím nad bývalým korytem řeky. Sleduji echolot, ale nevidím nic, co by mě zaujalo. Zastavím proto až kousek od břehu a zase tahám gumu po příkrém, kamenitém srázu dolů.

Chvíli trvá, než do nástrahy něco klepne. Vlastně je to až ve chvíli, kdy už jsem to chtěl vzdát a pomýšlel jsem na další přesun. Záběr to byl jen hodně vlažný a vlastně nehodný toho, co následovalo, protože zaseknutá ryba se tvrdě brání. Pomalu ji zvedám nahoru. Stále vyráží stranou a má snahu unikat ke dnu. Pomalu zjišťuji, že nebude až tak velká, jak jsem si myslel, jenže co jí chybí na velikosti, to dohání svou divokostí. Pořád mi však vrtá hlavou, co to je. Mohl by to být velký okoun? Možná menší štika. Ale u lodi se brzy ukazuje candát. Má jen něco přes půl metru, ale je neobyčejně divoký. U těchto ryb se setkávám spíše s apatií a rezignací. Opravdu bojující candát, to je vzácnost. V podběráku ho nezdržím. Brzy následuje svého bratrance okouna. Říkám bratrance, protože jsou to sice ryby stejné čeledi, ale jinak nepřátelé na život a na smrt.

Tam, kde je jeden candát, mohlo by jich být samozřejmě víc, a tak si potichu nadjíždím a nechám loď mírným vánkem, který ani nezčeří hladinu, driftovat po souřadnici nad místem, kde přišel záběr. Spustím nástrahu ke dnu do nějakých deseti metrů a jen pomocí zápěstí oklepávám dno. Žádné rychlé pohyby. Jen čas od času trhnu nástrahou víc, aby poskočila kousek výš nad dno. A právě v jedné takové chvíli, kdy nástraha klesá shora dolů, ji zase něco popadne. Je to hezký a velmi zřetelný záběr. Zaseknu tvrdě. Ryba opětuje škubnutím a odplouvá stranou. Pomalu ji vedu nahoru. Krouží a jen občas trochu trhne vlascem. Tady není těžké uhodnout, co to bude. Další pruhovaný rytíř. Ano, kvůli těmto rybám jsem zde.

Lovu candátů se nikdy nenabažím a přiznávám, že candát je jednou z mála ryb, kterou si od vody někdy odnesu. Dnes to tak ale nebude. Chci candáta na Vánoce, jenže do těch ještě nějaký čas zbývá. Musím se sem vypravit později. A když pak candáta nechytím? Nic se neděje. I s tím dokážu žít a nejhezčí svátky v roce budou krásné i bez něj. Teď nechci žádnou rybu zabít. Chci si jen užít pěkný den a pokusit se o nějakou výjimečnou rybu. Pravda je však taková, že to absolutně není v mých rukou. Mohu zkoušet všelijaké kejkle, měnit nástrahy a místa. Ovšem jestli to nějaká slušnější ryba vezme nebo ne, to je rozhodně jen dílo náhody. A tak chytám a pokouším své štěstí. Uvidíme, zda mi bude dnes nakloněno.

Další drift a další záběr. Zdá se, že candáti jsou dnes při chuti. Brzy podebírám další rybu, ne nepodobnou té první. Jedno hejno, jeden ročník. Tak to bývá. Jen málokdy se chytí mezi menšími rybami nějaká výjimečná. Když se mi podaří ulovit většího candáta, je to spíše osamocený záběr než záběr ryby z hejna. Chytím ještě dalšího menšího a pak je klid. Po přemístění ulovím párek menších okounů, malou štičku a v poledne končím. Stačilo. Nic výjimečného jsem sice nechytil, ale svým způsobem tento den výjimečný byl. Ostatně každý den strávený u vody je něčím výjimečný, protože nic se neopakuje.

Vytáhnu člun na břeh, opláchnu ho, a zatímco osychá, sedím, dávám si trochu pozdní oběd a pozoruji vodu. Je tu nádherně. Břízy na břehu jsou žluté a je jen otázkou dnů, kdy úplně shodí listy. Za nimi je zelený smrkový porost krásně kontrastující se žlutou na břízách. Takový pohled člověka neomrzí. Začalo maličko foukat. Hladinu pokrývají drobné vlnky. Prostě nádhera. Voda voní, voní i les, stále ještě i houbami, a já už se nemohu dočkat, až zase vypluji za pozdně zimními candáty…