Jak se točí video

Jak se točí video

- Milan Tychler

Prázdninové dny jsou skvělé a vůbec nevadí, když po týdnu skoro nesnesitelného vedra trochu zaprší. To pak dostanete chuť vyrazit na ryby a pranic se nestaráte o těch pár kapek, které padají z uplakaného nebe, ba právě naopak. Budete klidně i tvrdit, že právě tohle je to nejlepší rybářské počasí, a ono na tom opravdu něco je. Celé krajině, lidem, zvěři i rybám se hodně uleví. My tu jednoduše nejsme stavění na tuhle výheň. Hledáme stín, rostliny usychají a ryby? Ty prostě neberou a já ani nemám chuť v té výhni někam jít.


I když kape, jde se na to

Když se nebe zatáhlo, očekával jsem zase nějakou hrůzu v podobě silného větru a přívalového deště. Ale od rána padá jen takový lehoučký zahradnický deštík, jak se říká, a dokonce se občas obloha i maličko protrhá. Pořád pokukuji z okna, jestli ještě prší, a kontroluji postupující oblačnost na internetu a hledám nějakou světlejší skulinku alespoň na dvě hodinky. A ona se opravdu objevuje. Rychle tedy házím prsačky do auta a vyrážím k vodě.

Mám v plánu trochu poškádlit tlouště na malé říčce, či spíše potoku, s malými wobblery. Už jsem tam dlouho nebyl, ale tam se nic nemění. Tato voda nikoho nezajímá. Příkré a zarostlé břehy na vodě bez kaprů nejsou pro většinu rybářů nijak lákavé. Chytat se tu dá jen tak, že brodíte vodou, což mně vůbec nevadí. I když maličko kape, je pořád vedro, a tak rád vlezu do vody, která je beztak jako kafe.


První kousek se chytil na popík

Jsem na místě, a jak jsem předpokládal, všude je klid. Není tu jediná vyšlapaná cestička nebo plácek. Ono tu není moc vody. V nejhlubších jamkách je jen něco nad pás, ale většinou tu nemám vodu výš než do půli stehen. To však neznamená, že by tu nebyly ryby. Vždycky tu bývali krásní tloušti. Oproti minulým letům však tato voda příšerně zarostla všelijakými vodními rostlinami, takže jediná nástraha, která se tu dá použít, je taková, co se pohybuje výlučně na hladině nebo těsně pod ní. Proto okamžitě navazuji na konec vlasce maličký pop. Trošku váhám nad barvou, ale nakonec volím klasiku s tmavým hřbetem, duhovými boky a světlým bříškem. Mám lehoučký sedmigramový prut s tenoučkou pletenkou, na které je fluorokarbonový návazec. Voda je tu hodně čistá a já musím mazaným tloušťům nabídnout nástrahu tak nenápadně, jak jen to jde. Pomaloučku, krok po kroku, či spíše jen po maličkém krůčku, postupuji proti vodě.

Nahazuji nejdříve pod břehy vpravo i vlevo, kde postávají tloušti pod převislými travinami nejčastěji, a pak prostě hledám volná okénka mezi travami, kde bych mohl posadit nástrahu. Každý nepřesný hod má za následek uváznutí v trávě a následné vyproštění nástrahy poplaší ryby. První útok na nástrahu mám po pár metrech, které ujdu proti proudu - impozantní útok pěkného tlouště, který se rozhodl, že s tou šplouchající věcí na hladině prostě rázně zatočí. Vidím, jak se vody pod břehem prudce zavlní a vlna se žene za mou nástrahou. Točím kličkou navijáku prostě dál a čekám, až ryba nástrahu popadne. Byl to jen mžik. Spolu s prudkým trhnutím na konci vlasce se ozve i hlasité srknutí. Nádherný záběr a nádherná ryba, kterou po chvíli dostanu přes všechnu tu vodní „zeleninu“ k sobě! Je to velké zadostiučinění, když tomu věříte i v dešti a ono se to skutečně povede. Ryba je to moc pěkná. Není z kategorie trofejních, ale je čistá, zdravá a nádherně vybarvená, jako všechny ryby z čisté vody.


Další hezký tloušť

Jsem spokojený, a čím výše postupuji, tím jsem spokojenější. Střídavě berou menší kousky i větší a všechno je to prostě dokonalé. Přestalo kapat a ryby se na hladině vrhají na nástrahu s velkou vervou. Záběry z hladiny - a je jedno, zda chytáte přívlačí, na mouchu, nebo kousek pečiva - jsou vždycky parádní. Je v tom bezprostřednost a adrenalin. Celé to těšení se k vodě a očekávání záběru pak vyvrcholí právě při takovém záběru a následném zdolávání ryby. Čím silnější rybu pak na konci vlasce ucítíte, tím je vzrušení silnější. To je rybařina.

Prošel jsem ani ne dvě stovky metrů proti vodě a pomalu ve mně uzrávalo rozhodnutí zkusit přiblížit ty krásné chvíle i jiným rybářům a podělit se o svůj zážitek z lovu s nástrahou na hladině. Bylo pak už jen otázkou chvilky všechno dohodnout a zavolat kameramanovi. O dva dny později už brzy ráno stojíme oba v prsačkách v potoce. Já jdu proti vodě a kameraman o dva kroky za mnou. Těším se na první záběr a předem kameramanovi vysvětluji, jak budeme vodou chodit, kam dopadne nástraha, že ji musí okem kamery stále sledovat, abychom zachytili tu „akci“, kdy ryba vystartuje za nástrahou a popadne ji.

Házím, házím - a stále nic. Ryby jako by z tohoto úseku zcela zmizely. Zkouším měnit nástrahy, ale je to stejné. Tahám nástrahy vodou, sem tam vytáhnu trávu a to je tak všechno. Přemýšlím, čím to je, protože hezké počasí, které po dvou dnech zase zavládlo, nebývá na lov tloušťů přívlačí špatné. Něco však špatně evidentně je. Přemýšlím, jestli to není dobou. Posledně jsem tu byl odpoledne a teď je ráno. Také to, že je jiné počasí, sehrává svou roli, ale neměl by to být až takový problém. Problémem ale může být, že tu nejsem sám. Jsme prostě hluční. Kameraman má hledáček neustále u oka a moc nekouká, kam šlape. Občas pořádně zašplouchá, přede mnou se po vodě šíří vlny a varují ryby před námi. K tomu všemu se najednou bleskově zatáhlo, začalo pršet a za hodinku už zase svítí slunce. Nestálé počasí plné zvratů a k tomu hluk. To není na této maličké vodě ideální. Přesto se s tím musím poprat, když jsem sem přitáhl kameramana kus světa…


Chytám jen malé ryby

Musíme se poradit co s tím. Takhle to nejde. V první řadě musíme postupovat mnohem pomaleji a opatrněji. Hned je to lepší – podaří se natočit několik hezkých záběrů, jak ryby útočí na nástrahu, ale jsou to jen ryby malé a nezkušené. Ty větší se mi stále vyhýbají a já chtěl ukázat právě je. Házím, jak nejdál to jde. Na místech, kde je hlouběji a méně trav, zkouším i jiné nástrahy, ale je to marné. Několikrát se mi stane, že mi mezi nohama prolétne ryba slušné velikosti a peláší po proudu dolů. Několikrát zahlédnu pár slušných tloušťů, jak přijedou skoro až ke mně, otočí se a mažou zase pryč. To jsou ryby, které rozeznaly nebezpečí. Vyplašili jsme je a ony se snaží někde zmizet. Je neuvěřitelně frustrující, když víte, že ryby ve vodě jsou, dokonce je i vidíte, ale prostě je nedokážete chytit.

Přesto odhodlaně šlapu dál proti vodě, nahazuji, a když kameraman špatně šlápne, syčím na něj jako husa. Jsem odhodlaný dostat z vody alespoň jednu jedinou slušnější rybu. Dopoledne uteklo jako voda a já stále nejsem spokojený. Když se člověk jednou namlsá, je pak těžké spokojit se s málem. Jindy by mi to nevadilo, jenže když točíte film, je to něco jiného. Chcete divákovi ukázat tu rybu. A i když víte, že každý, kdo o přívlači alespoň něco málo ví, pochopí, že to prostě nejde, protože to každý z nás normálně zažívá, stejně se cítíte trochu trapně, protože se najdou takoví, co řeknou: „A o čem ten film vlastně je? Zase tady někdo matlá malé ryby!“ A to prostě nechcete. No, je to trápení…

Ponořený ve svých nepříliš veselých myšlenkách chytám dál, přestávám sledovat čas. Nohy už mě bolí a ozývají se záda. Jenže vzdát to je až to poslední, co bych udělal. Dokud ještě zbývá naděje, budu chytat. Kameraman už mě zná. Ví, že když točíme, nejím a nepiju. Ale on už si potřebuje alespoň na chvíli oddechnout a také si odskočit. Vylézá proto do příkrého svahu z vody a drápe se kopřivami nahoru. Je také třeba vyměnit baterie. Já zůstávám ve vodě dál v naději, že to přijde. I kdybych měl ukázat jen pěknou rybu v podběráku, budu se snažit.


Takového jsem chtěl před kameru, ale nepovedlo se

No, i když jsem se trápil až do pozdního odpoledne, nevyšlo to. Ryb byla spousta, jenže malých. Pro mě zklamání, kameraman to neřešil. Říká, že má spoustu hezkých záběrů, že je to v pohodě, voda se mu líbila, ale mě tu prostě ta lepší ryba chybí. A tak si říkám, že jsme nenatočili video o chytání tloušťů na povrchové nástrahy, ale docela obyčejný den vláčkaře, jaký vláčkař prožívá často. Mnozí by chtěli hezké video o přívlači, ale točit ho nikdo nechce. Nedivím se a vím z vlastní zkušenosti, že přívlač je docela něco jiného než nakrmit si místo a počkat, až se tam ryby sjedou jako slepice. Ani to se ne vždy podaří. Ovšem u vláčky je to tak padesát na padesát. A tak si říkám, že příště by to snad mohlo vyjít. Jen budu muset lépe zvolit lokalitu a snad budu mít více štěstí…

Autor: Milan Tychler - ®

Diskuse k článku (3 reakce)

Přečteno: 5 187x
Průměrná známka: 1.21