Abeceda mladého rybáře - Živočišné nástrahy

17.5.2019 - Tomáš Lotocki

V několika minulých článcích naší rybářské abecedy jsme si představili umělé a rostlinné nástrahy. Kromě rostlinných existuje ještě jeden velký okruh nástrah přírodního původu používaných při sportovním lovu ryb a to jsou nástrahy živočišné. V našem seriálu jsme si už několikrát řekli, že různí živočichové tvoří převažující složku potravy většiny našich ryb, a zdaleka se to netýká jen ortodoxních dravců. Zatímco vrcholoví predátoři, jako je štika, candát nebo sumec, loví většinou menší ryby, základní složku potravy všežravých ryb -kaprů, línů, cejnů, plotic a mnoha dalších - tvoří drobní bezobratlí živočichové, kteří ve vodě žijí nebo se do ní nějakým způsobem dostali. Také kvůli těmto potravním preferencím jsou různé nástrahy živočišného původu tak účinné.

Můžeme si je rozdělit do několika skupin, a to například právě podle toho, zda jsou určeny cíleně k lovu dravých ryb, nebo na ně chytáme i ryby všežravé, což je například většina kaprovitých druhů. Na kapry, parmy, cejny, tlouště, plotice, podoustve a celou řadu dalších všežravých ryb stražíme z živočišných nástrah zejména různé druhy žížal a červů. A právě tyto „živé pochutiny“ si představíme v dnešním díle rybářské abecedy.

Žížala

Žížaly jsou bezobratlí živočichové patřící, podobně jako například pijavice, do kmene kroužkovců. Na světě je známo přes 5 500 druhů žížal ve velikosti od 2 cm až do více než 3 m. Žížaly jsou zemní živočichové, avšak mají značný význam pro celý ekosystém. Pohybem v půdě převrstvují a provzdušňují půdu a podílí se na vytváření humusu. Hojnost žížal v zemi je tedy zárukou vysoké kvality půdy, neboť je provzdušněná, výživná a tedy i úrodná. My se s žížalami nejčastěji setkáváme při obdělávání půdy nebo za deště, kdy vylézají na zemský povrch. Dělají tak proto, aby se neudusily ve vodě (žížaly dýchají celým povrchem těla), která se dostala do jejich chodbiček a tunýlků. Proto se naše nejběžnější žížala také označuje jako dešťovka. My rybáři ji však spíše známe pod jménem rousnice.

Rousnice

Rousnice je jednou z našich největších žížal. Běžně dorůstá 10-15 cm, výjimečně však může dosáhnout až čtvrtmetrové délky. Má načervenalé až hnědavé zbarvení, charakteristický je výrazný opasek, který odděluje kratší hlavovou část od zbytku těla.

Hledáme ji na vlhčích obdělaných půdách, dále na trávnících, v okolí vod a prakticky všude tam, kde není půda příliš kamenitá, štěrkopísčitá či výrazně jílová. Za normálního počasí se rousnice nalézá přes den v půdě a v noci vylézá na povrch, a to tak, že část těla má na povrchu a částí zůstává pod zemí. Tehdy na ně vyrážíme s čelovou svítilnou (nejlépe s červeným světlem, které rousnice neplaší). Nastane-li suché období, reaguje rousnice tím, že zaleze hlouběji pod zem a nevylézá na povrch ani v noci. V takových chvílích se může stát její získání docela pěkným oříškem a většinou nám pak nezbyde, než si rousnice zakoupit v některé prodejně rybářských potřeb, kde patří ke standardně nabízenému sortimentu.

Zakoupené či nasbírané rousnice krátkodobě uchováváme v chladném prostředí v lednici nebo ve sklepě. Pokud chceme přechovávat rousnice dlouhodobě, můžeme si založit jejich chov. V ideálním případě se nám začnou rousnice sami rozmnožovat a my už si nemusíme dělat starosti s jejich obstaráváním.

Rousnice patří mezi nejuniverzálnější nástrahy, co se týče druhové skladby ryb, které na ni zaberou. Spolehlivě přivábí úhoře, sumce, kapry, líny, parmy, okouny, ale i cejny, karasy, plotice a prakticky všechny druhy kaprovitých ryb (s výjimkou těch nejmenších). Na rousnici však zaberou i vrcholoví predátoři, jako je candát a štika, a úlovky byly zaznamenány i u potravně specializovaných ryb, jako je amur, tolstolobik nebo maréna.

Dospělá rousnice, to už je pořádně vydatné sousto, které nám ryba vezme jen ve chvíli, kdy má opravdu hlad. Lovit na rousnici má tedy smysl ponejvíce v období vysoké potravní aktivity, což se týká jak ročních období, tak denních dob. Rousnice je ideální nástrahou na jaře a v létě, méně účinná je v chladném období roku. Nefunguje ani v horkém počasí. V létě je tedy její stražení účinné prakticky jen za časného jitra a v pozdním večeru. Rousnice je však hlavně výbornou noční nástrahou, kdy skvěle poslouží k lovu ryb, které jsou právě nejaktivnější po setmění. Na řece pak dobře funguje v přikalené vodě po bouřkách a přívalových deštích.

S rousnicemi se nejčastěji chytá klasicky na položenou, můžeme je však využít i při lovu na feeder nebo na plavanou. Na chomáč rousnic se chytají také sumci za použití vábničky, někteří rybáři s rousnicemi dokonce i vláčí.

Při umisťování na háček je především důležité, aby rousnice působila přirozeně, proto je třeba používat háček úměrný velikosti nástrahy. Existuje mnoho způsobů stražení těchto žížal. Mezi nejběžnější patří nastražování do uzlíku, na vlasec, tzv. „na kalhotky“ či lov na chomáč rousnic. Pro konkrétní způsob umístění na háček se rozhodujeme zejména podle cílové ryby a velikosti nástrahy. Rousnice se obecně nastražují poměrně snadno, nejsou příliš pohyblivé a na háčku dobře drží.

Hnojné žížaly

Pod pojem hnojný červ či hnojná žížala spadají všechny druhy žížal, které žijí v kompostech a hnojích. V rybářských potřebách dostaneme tyto žížalky ke koupi pod názvem hnojný červ. Kromě hnojných červů se v obchodech setkáváme s tzv. dendrobenami, průmyslově chovanými žížalami, které jsou oproti typickým hnojákům robustnější a méně pohyblivé. Někteří rybáři dále rozlišují mezi jednotlivými druhy těchto žížalek a dělí je na tzv. pravé hnojáky, červené žížalky, žížalky se žlutým konečkem atd.

Charakteristickým znakem hnojných červů je jejich pohyblivost, kterou neztrácejí ani v chladné vodě. Hnojáci se také vyznačují palčivě ostrým zápachem, při napichování se z nich uvolňuje nepříjemně lepkavá žlutavá tělní tekutina, která zůstává na rukách. Mnoho rybářů však věří, že také tento zápach ryby přitahuje, a i kvůli němu dávají hnojákům přednost před jinými druhy živočišných nástrah.

Hnojáčky a dendrobeny lze krátkodobě přechovávat v ledničce, a to v malé plastové krabičce, v níž jsme si je přinesli z rybářského obchodu. Takto nám mohou vydržet v chladném prostředí i několik týdnů. Pokud se chceme pokusit přímo o chov a rozmnožování, můžeme to zkusit přirozenou cestou v kompostu, kam dáváme zbytky zeleniny, ovoce, bramborovou nať apod. Jestliže tuto možnost nemáme, můžeme si také založit „domácí farmu“ přímo v bytě. Stačí k tomu větší plastová nádoba s humusem, kterou umístíme do nepříliš chladného prostředí a hnojáčky do ní vysadíme.

Hnojné žížalky patří mezi drobné nástrahy jako stvořené pro jemný způsob lovu. Oceňují je zejména plavačkáři, dobře se s nimi dá chytat například i na feeder. Rády si na nich smlsnou jak kaprovité ryby, tak například i okouni nebo ježdíci. Díky své malé velikosti a čipernosti i v ledové vodě jsou hnojáci výbornou zimní nástrahou, s postupem roku, kdy jsou ryby stále více při chuti a my se jim nemusíme bát servírovat větší a výživnější sousta, se jejich rybářský význam přece jen trochu snižuje.

Kopané žížaly

Při obdělávání půdy se setkáváme s žížalami, které jsou menší než klasické rousnice - dorůstají do velikosti maximálně okolo 10 cm. Jsou málo pohyblivé, mají většinou světle růžovou barvu a výrazný masitý kroužek, široký až 8 mm, se nachází zhruba v polovině délky za hlavovou částí. Přestože její odborný název je žížala rolní, rybáři ji častěji nazývají kopaná žížala, neboť ji lze snadno získat při rytí nebo okopávání půdy. Oproti rousnicím se tyto žížaly ani přes den nenalézají příliš hluboko v zemi, k jejich získání tak většinou stačí malý rýček nebo motyka a pár minut zahradnické práce. Naopak v noci na povrch „kopačky“ vylézají jen zřídka. Tyto žížalky si stejně jako rousnice můžeme posbírat i za deště nebo po dešti, kdy jsou jich většinou plné cesty. Takové jsou však už napůl utopené a rozhodně se nehodí k dlouhodobějšímu přechovávání či dokonce k chovu.

Kopané žížaly mnoho rybářů vnímá jako podřadnou nástrahu, kterou využívá jen ve stavu nouze. Je pravda, že kopaná žížala je oproti jiným druhům na háčku velmi málo pohyblivá a působí dojmem „mrtvého sousta“. Přesto není dobré nad těmito žížalami ohrnovat nos - chutnají prakticky všem rybám a často mohou zachránit zdánlivě ztracený lov v okamžiku, kdy rostlinné a kuchyňské nástrahy selhávají a jiné živočišné nástrahy nejsou zrovna dostupné.

Kopanou žížalu stražíme na háček většinou klasicky do klubíčka. Žížaly na háčku poměrně dobře drží a na větší udičku můžeme jednoduše nastražit i více kusů. Takovýto masitý uzlík kopaných žížalek pak může být velmi lákavým soustem i pro větší druhy ryb, jako jsou kapři a úhoři (znám dokonce rybáře, pro které je chomáč kopaných žížal top nástrahou na úhoře a dávají mu přednost i před rousnicemi). Pro přechovávání kopaných žížal platí zhruba totéž co pro rousnice. Lze si založit i jejich dlouhodobý chov, to však dělá jen málokterý rybář kvůli jejich nižší atraktivitě a také proto, že si je můžeme poměrně snadno obstarat ve volné přírodě.

Masný červ

Další velkou skupinu populárních živočišných nástrah tvoří červi. V běžné češtině se slovem červ označují i červovité larvy některých druhů hmyzu s proměnou dokonalou (typicky larvy žijící v ovoci, houbách, mase nebo i ve vodě).

Nejběžnější nástrahou tohoto typu je masný nebo také kostní či bílý červ. Jedná se o asi centimetr dlouhou larvu některého z druhů much, většinou masařek (při lovu i vnadění můžeme použít i kukly - na háček se straží většinou v kombinaci s živým červem). Běžně je získáme v prodejnách rybářských potřeb, ale dají se i pěstovat. Červy po zakoupení uchováváme v ledničce, případně v chladném sklepě.

Moderní sportovní rybolov si bez masných červů už prakticky nedokážeme představit. Při chytání na plavanou či feeder bývají velmi často první nástrahou, po které saháme. Důvodů, proč jsou červi tak úspěšnou a vděčnou nástrahou (ale i návnadou), je hned několik. Masňáček má pro jemný způsob lovu ideální velikost, snadno se nastražuje, dobře drží na háčku a na ryby jistě působí jako přirozená součást jejich potravy. Jak už jsme si řekli v úvodu, velká část našich ryb se živí přednostně bentosem, tedy drobnou zvířenou dna, kterou tvoří právě různí červi a drobní bezobratlí. Proto lze na tyto červy ulovit téměř všechny druhy ryb, od drobných kaprovitých rybek po ortodoxní dravce.

Při lovu je zvláště důležité umět červa správně umístit na háček. Červy napichujeme na háčky vždy jen za kůžičku, nejlépe u „hlavičky“ mezi dvěma malými očními body. Musíme si dávat hlavně pozor, aby při napichování nevyhřezl obsah červa - sousto v té chvíli ztratí pro ryby na atraktivitě. Důležitý je proto správný výběr háčků. Měly by být z tenčích drátků a úměrné velikosti nástrahy.

Masný červ není na háčku tak „neposedný“ jako třeba hnojáček, ale přesto je jeho pohyblivost důležitou vlastností, hlavně při stražení na dno. Právě jeho aktivita a zřejmě i zvuky, které pohybem po dně vyvolává, jsou pro ryby důležitými signály poutajícími jejich pozornost.

Populární masňáci nejsou jedinými červy používanými při lovu ryb na udici. Své uplatnění najde například moučný červ, což je larva brouka potemníka moučného. Tyto larvy se často používají jako zdroj potravy pro plazy, ptáky a hlodavce chované v zajetí. Použít je však můžeme i jako rybářskou nástrahu. Mouční červi mají vysoký obsah proteinů, což z nich dělá vítaný zdroj potravy i pro mnohé druhy všežravých ryb.

Mezi červy pak svým způsobem patří i následující nástraha (a zejména návnada), která se používá při velmi jemném způsobu lovu a například moderní závodní plavanou si lze bez ní jen velmi obtížně představit.

Patentky

Jsou to larvy hmyzu z čeledi pakomárovitých, který najdeme prakticky všude po celé zeměkouli v mnoha druzích (na rozdíl od komárů nesají krev a žijí převážně na rostlinách). Jejich larvy se vyvíjejí ve vodním prostředí, zavrtány v bahně nebo i volně ve vodním sloupci a živí se bakteriemi. Patentka se podobá malé žížalce, skládá se z hlavičky a článkovitého těla. Druhově se liší zbarvením i velikostím - barvu mohou mít od šedé až po rubínově červenou a velikost se pohybuje od 5 mm až po 4 cm.

Patentka představuje vynikající nástrahu, na níž zaberou prakticky všechny druhy ryb. Někdy může zachránit zcela ztracený lov, když všechny ostatní druhy nástrah selhávají. Její účinnost vychází právě z toho, že ji ryby vnímají jako zcela přirozenou potravu, ke které mají důvěru. Nevýhodou patentek je však to, že se jedná o drobnou a křehkou nástrahu, a proto musíme při lovu používat velmi jemné náčiní (loví se s nimi zejména na feeder a na plavanou). Při chytání na patentky se používají háčky z velmi tenkého drátu, často červené barvy. Patentku umisťujeme na háček píchnutím těsně za hlavičkou. Dají se velmi dobře kombinovat i s jinou nástrahou, jako je masný červ, rohlík nebo zrnko kukuřice.

Nejdrobnější exempláře nelze vzhledem k jejich malé velikosti a křehkosti prakticky nastražit, ale přesto i ony nacházejí - podobně jako třeba nitěnky - v moderní rybařině své uplatnění, a to jako důležitá součást vnadicích směsí (přidávají se ale například i do boilie). Patentky se dají koupit v rybářských potřebách či akvaristice a nebo si je můžeme i sami nachytat ve volné přírodě. Jejich dlouhodobější uchovávání je však na rozdíl od masných červů či žížal velmi problematické. I proto nejsou přes svoji mimořádnou účinnost v běžném rekreačním rybolovu tak používané. Ovšem kupříkladu v závodní plavané představují jednu z nejzákladnějších nástrah i návnad.

Text: Tomáš Lotocki
Foto: autor, Milan Rozsypal, Štěpán Krejčí