Kanadský deník - Únor bílý, tahy sílí…

- mdx

Únor

Zima, jakou prožívám tento rok v Kanadě, je opravdu nestandardní. Na začátku února připadl další sníh, a to i ve městě, kde běžně žádný není. To mě ale neodradilo od dalších výprav za „steelheady“. Na řeku Vedder se mi nechtělo, a tak jsem pro první únorovou sobotu zvolil řeku Stave. Hlavním důvodem byla slušná dostupnost. Všude jinde bylo moc sněhu a neudržované cesty. Popravdě řečeno, ani cesta na Stave nebyla úplně procházka růžovou zahradou. Bylo hodně sněhu, neprohrnuté úseky a slibovali další sněžení. Počasí donutilo většinu lidí zůstat doma, i přesto ale byla u vody dvě auta. Sestavil jsem prut, oblékl si několik vrstev a šup na ně.


Přístup k vodě není úplně snadný

Kromě „steelheada“ by tady měla být šance i na siveny, pstruhy a bílou rybu. Voda vytéká z přehrady, proto ji výkyvy počasí tolik neovlivňují. Mé očekávání bylo veliké, a mé zchlazení ještě větší, a to nejen pokud jde o teplotu. Za celé dopoledne byl mým jediným úlovkem utopený foťák v mělké vodě u břehu. Kolem poledne byl čas na oběd a zahřátí se v autě. U auta jsem potkal dva vláčkaře - dopadli úplně stejně jako já. Po jídle jsem ještě zkusil chytat přímo pod přehradou. Našel jsem plno zbytků po lososech, ale žádnou živou rybu. Do toho mi při vázce praskl potápivý návazec. Tak to by pro dnešek stačilo… Při odchodu jsem míjel ještě jednoho rybáře na nafukovacím pontonu. I on byl celý den bez záběru. Tah „steelheadů“ je tu prý slabý a ostatní ryby jsou neaktivní kvůli velmi nízké teplotě.

Na ryby jsem pak vyrazil ještě v neděli, na opačnou stranu od města. Tam bylo ještě víc sněhu, než na kolik jsem narazil v sobotu. Jízdu autem to příliš nekomplikuje, ale chůze k řece už tak snadná není. Sněhu mám dobře po kolena. Volím proto místo co nejblíž k parkovišti. Tam, kde jsem chtěl začít chytat, stojí dva muškaři. Posouvám se tedy na další tůň. Stylem „hod, dva kroky, hod, dva kroky“ se posunuji dolů po proudu. Po chvíli mě dohoní dva muškaři chytající z protějšího břehu. Nikdo nemá ani záběr, a tak kolegové mizí po proudu. Po chvilce jsou ale zpět a dávají se se mnou do řeči. Ani jeden neměli jediný záběr, přisuzují to nízkým teplotám. Popřejí mi hodně štěstí a jdou domů.


Autor s prvním úlovkem „steelheada“

Jsem na řece úplně sám, a tak si vychutnávám ten klid a samotu. Po tůni následuje mělký prudký úsek. Ten vynechávám a zaměřuji se na hluboký proud, který je o poznání pomalejší. Při břehu jsou napadané stromy, které brání házení, ale s trochou šikovnosti to jde. Ve chvíli, kdy přemítám, jestli nemám vyměnit potápivý návazec za těžší, přichází záběr. Na konci šňůry se převalí stříbrné tělo a ryba vyráží do proudu. Není úplně malá, ale dvouruční prut a silný vlasec jí nedávají moc šancí. Podle typických výpadů je mi jasné, že se jedná o sivena. Navádím rybu na mělčinu a chytám za kořen ocasu. V ten okamžik vypadává muška sivenovi z tlamy. Nádherná, stříbrná ryba, zřejmě čerstvě vytáhla z moře. Porovnávám délku s prutem a sahám pro foťák. Siven ale s focením nesouhlasí a jedním mrsknutím se mi vysmekne z ruky a odplouvá. Škoda, byl to můj největší… Přeměření prutu ukazuje 58 cm. Nevadí, chytím si dalšího!


Boj se „steelheadem“

Několik dalších tůní nepřináší žádný úlovek, pouze utrženou mušku. Až na tůni se stromem padlým do vody mám další záběr. O něco menší siven se rozjíždí proti mně a já rybu ztrácím. Několik dalších hodů a mám další rybu. I ta padá během několika vteřin. To snad není pravda! Připozdívá se a je pomalu čas jít domů. Nedá mi to, abych se ještě nezastavil na tůni, kde jsem vytáhl dnešní první rybu, tentokrát ale z druhé strany. Chvíli zkouším černou pijavici s oranžovou jikrou, ale záběr přichází, až když se vrátím k ranní mušce. Podle boje je to opět siven a opět mi padá. Dneska mi další ryba prostě není souzena. Ještě bych rád prochytal tůň, kde jsem chtěl ráno začít, ale znovu tam někdo je, a tak se brodím sněhem k autu a odjíždím domů.


Velký exemplář sivena

V průběhu týdne napadl další sníh. Předpověď počasí hlásí mrazy až do středy a ve čtvrtek oteplení a až 50 mm srážek. Pršet má začít odpoledne, a tak se mi v hlavě rodí plán vyrazit na ryby, než půjde voda nahoru. Naštěstí mám opět noční směnu a mému plánu nic nebrání. Cesta probíhá hladce, dokud nedorazím k odbočce k řece. Není projetá a je na ní asi 30 cm čerstvého prašanu. Chvíli přemýšlím, jestli do toho vjet, nebo ne. Touha po rybách vítězí a já vjíždím na cestu. Sníh létá přes kapotu, ale bez problémů dojedu až na parkoviště. Honem do broďáků a k řece. Mám dnes v plánu dojít až na soutok s velkou řekou. Nasazuji mušku z víkendu, která byla úspěšná na siveny, a jdu do boje.


Boj z podvodní perspektivy

Prochytávám tůň po tůni, proud po proudu, ale záběr nepřichází. Možná je to změnou počasí, to je dnes vyloženě aprílové. Střídá se slunce, déšť a sníh. Po několika hodinách snažení konečně docházím k soutoku. Tůň vypadá opravdu dobře, ale je ještě z poloviny pod ledem. Nejsem si úplně jistý, jestli už nejsem na indiánském území, proto se po několika hodech raději otáčím na cestu zpět. Počasí se ustálilo a už jen prší. Leje i ze mě. Přece jen v plné polní a ve sněhu nad kolena to není úplně pohodová procházka. Zbývá mi ještě asi hodina na chytání a já chci pořádně prochytat proud, kde jsem v neděli zdolal velkého sivena.


Odpočinek během lovu

Zkouším asi pět vzorů streamerů, ale stále je to jen „bezkontaktní sport“. Jako poslední mušku nasazuji velký černý streamer s modrými lametkami a těžkýma olověnýma očima. Záběr přichází až na konci proudu. Siven kolem půl metru je během chvíle na břehu. Žádný obr, ale v takovém počasí se každá ryba počítá. Musím odpoledne do práce, a tak to v tuto chvíli balím. Mám toho dost - studená voda, déšť a brodění se v mokrém sněhu… U auta mi začíná být jasné, že cesta zpět nebude tak snadná. Sníh je nasáklý vodou a pěkně těžký. Navíc někdo rozjezdil moje koleje z rána. Auto to kupodivu zvládá dobře. Už vidím asfalt, zbývá posledních pár metrů. Před asfaltem je ovšem nahrnutá bariéra od sněžného pluhu. Pokud zastavím, už se nemusím rozjet! Podřazuji a sešlápnu plný plyn - buď a nebo. Nebo! Auto zůstává viset na závěji. Lopatu samozřejmě nemám. Zabralo mi nakonec možná hodinu, než jsem se pomocí větví a svého malířského náčiní vyhrabal ven. Do práce jsem to stihl, a tak se vlastně nic nestalo…

Déšť nakonec nebyl tak silný a na řece se dá chytat už o víkendu. S Tomášem proto vyrážíme na stejné místo, jen máme tentokrát vyšší auto i lopatu. Cesta je však prohrnutá a příjezd proběhne v klidu. Na to, že je neděle, je na parkovišti pouze jedno auto. Převlékáme se do rybářského a vtom přiletí velký bílý terénní vůz, píchne to do závěje před námi, řidič vyskočí, kývne na nás, popadne svítivě žlutý prut a šine si to k řece, jako kdyby hořelo. Rozeznávám jednoho z místních specialistů na „steelheady“. Jeho přítomnost napovídá, že jsme si vybrali dobrou řeku. Oba nás to s Tomášem uklidňuje. Vyrážíme zkusit chytit nějaké siveny na úspěšný proud.


Zpět na svobodu

Prvním hodem jenom úspěšně trhám mušku o strom na druhém břehu. Měním za jiný vzor a prochytávám tůň krok za krokem. Na konci dostávám ránu, a jak se říká, „česačka kompletnája“. V tu chvíli si myslím, že to byl siven a já měl porušený návazec. Až po týdnech zkušeností mi dochází, že to rozhodně siven nebyl.

Prochytávání dalších tůní nepřináší už ani záběr. Je kolem poledne a sluníčko krásně hřeje. Sedáme si na břehu na vrak zelené kánoe a svačíme. Dojídám první, a tak se chápu prutu a jdu zkusit proud před námi. První hod je jen na pár metrů a při dojezdu dostávám klepnutí. Asi kámen. Druhý hod je o něco delší. V půlce driftu se šňůra zastavuje. Přisekávám a ryba visí. Asi siven… Náhle se šňůra prudce rozjíždí a ryba se mocným výskokem ukazuje v celé své kráse - je to „steelhead“! Adrenalin pracuje a ryba skáče jako pominutá. Daří se mi ji však udržet v tůni a asi po dvou minutách dokonce navést na mělčinu. Mám ho!! Můj první „steelhead“ v životě. Je to neskutečný zážitek, klepu se jako osika. Metr ukazuje 72 cm. Ryba je úplně stříbrná, tedy čerstvě vytažená z moře. Tomáš dělá několik fotek a já pak rybu pouštím zpět. Neskutečná euforie… Sedám si do sněhu a vstřebávám ten zážitek. Chvíli nejsem schopný vůbec chytat. Vůbec jsem nečekal, že „steelheada“ chytím už v polovině února.


Chytá se za každého počasí

Mohl by tu někde být další, proto chytáme dál až k soutoku. Tam už je místní muškař. Dáváme se s ním do řeči. Prý se tu normálně chytat může, indiánská rezervace začíná až výš proti proudu. Gratuluje mi k rybě a i on potvrzuje, že je velmi brzo. Po zbytek dne už nemáme ani záběr. To už mi ale nemůže ani trochu zkazit náladu. Odjíždím absolutně spokojený.

Naše nažhavení na další „steelheady“ ochlazuje déšť. Sníh taje a na řece se nedá chytat. Až o víkendu se vše zase ustálí, a tak v neděli opět vyrážíme. Většina sněhu zmizela, ale přibylo lidí. Stále teče voda nad stav, výběr míst je tak omezený. Začínáme chytat v „sivením“ proudu a postupně se přesouváme až na tůň, kde jsem byl úspěšný minulý týden. Dnes to ale na opakování nevypadá, pod námi už je řeka plná rybářů. Otáčíme se tedy na cestu zpět. Tomáš se zastavuje na místě, kde se do řeky vlévá potok. Je to zaručené místo, já na něm ovšem se svým mušákem chytat nemůžu. Kamarád hází na hranu proudu a záběr mu přichází do několika minut. Ryba není úplně malá, ale „steelhead“ to nebude… Jestli to byl siven, nezjistíme, protože ryba se vypnula. O kus výše potkáváme mladého prodavače z rybářských potřeb. Hlásí jednoho sivena. Zkoušíme ještě několik tůní, avšak záběr nepřichází. Celý den vydatně prší, a tak dnes končíme o něco dřív.


Zimní krajina

Poslední únorový týden jsem zahájil závadou na autě, takže jsem se k vodě i přes dobré podmínky v pracovním týdnu nedostal. Vyrazil jsem až o víkendu, tentokrát sám. Po minulé neděli a davech lidí u vody jsem trochu skeptický, ale na parkovišti je pouze jedno auto. Majitele potkávám hned na první tůni a je to opět prodavač Malcolm z rybářského obchodu. Zatím je bez kontaktu s rybou. Přenechávám jim tůň a mířím na svoji „steelheadovou“. Záběr nemám žádný, jen trhám dvě mušky o padlé stromy u druhého břehu. Mezitím projde kolem několik lidí, všichni míří dolů na soutok. V klidu prochytávám celý proud a mezitím se všichni ze soutoku vrací zpět. Brodím na druhý břeh, sbírám utržené mušky a mířím také k soutoku. Až tam je mi jasné, proč se všichni tak rychle vraceli zpět. Fouká tak, že se skoro nedá nahodit. Čeká mě tedy výšlap zpět až na místo, kde jsem ráno potkal Malcolma.

Tůň je prázdná, a tak se chápu příležitosti. Na černo-modrý streamer nemám ani záběr. Nedá mi to a prochytávám celou tůň znovu s tím „sivením“, svítivě zeleným. Záběr přichází skoro až na konci tůně, ale jak je u sivenů zvykem, ryba po chvíli padá. Mám stále dost času, proto se vydávám na průzkum proti proudu, kde jsem chytal jen jednou. Tůň pod vedením vysokého napětí vypadá velmi slibně. Svoje hody směřuji na rozhraní proudu a klidné vody. Šňůra se zastavuje a já instinktivně přisekávám. Odpovídá mi silný tah do proudu. Ryba slušně bojuje i na dvouruční prut a nedává svou kůži lacino. Podle tupých výpadů je od začátku jasné, že je to siven. Otázkou je, jak velký. Přichází ještě několik výpadů a ryba se pokládá na mělčině. Do 60 cm jí chybí jen dva. Udělám jen rychlou fotku a ryba už zase plave ve svém živlu.


Konečně trochu slunce

Je krásně, domů se mi stále nechce. Prozkoumávám tedy další a další tůně proti proudu. Místa vypadají krásně, avšak další ryby už se ten den nedočkám. Nevadí, jsem spokojený i s jedním sivenem. Nejlepší část sezóny je stále přede mnou a já se těším, co přinese březen…

Autoři fotografií: Martin Dvořák, Tomáš Mihulka

Článek byl publikován také v časopise Rybářství.

Autor: mdx - ®

Diskuse k článku (21 reakcí)

Přečteno: 4 878x
Průměrná známka: 1.19

NKanadský deník - Tisíce hodů

Prochytávám jedno známé místo za druhým, avšak bez sebemenšího úspěchu. Jak už jsem psal dříve, siveni jsou velmi citliví na změny počasí a hlavně na ochlazení.