Kolik dravců máš?

17.4.2018 - Milan Tychler

Začátek sezóny lovu dravých ryb je vždycky svátkem a spousta rybářů si od toho dne mnoho slibuje. Pamatuji dobu, kdy byl u vody stejný nával, jako je tomu dnes, ale bez ryby šel toho dne domů jen málokdo.

Představte si malou říčku, ale skutečně malou, kde šířka toku nepřesahuje šest metrů. Pod jezem je rozlehlejší tůň. Řekněme 7 x 10 metrů, kde nejhlubším místem je dolík s hloubkou metr a půl. Ráno, ještě za tmy, jsem přicházel k jezu a tam už byli tři rybáři. Krátce po mně dorazili další dva. Jestli správně počítám a dobře si to pamatuji, bylo nás tam šest. Šest chlapů, každý se dvěma pruty a připravenými rybičkami.

Ti tři stáli nahoře na cestě vedoucí přes jez. Když uviděli přicházet další osobu, tedy mě, rozešli se na ta nejvýhodnější místa. I já zaujal pozici sice na místě mělčím, ale tam, kde se proud točí u břehu, což nebylo špatné. Zbylí dva se smáčkli k sobě až na konec tůně do míst, kde se voda zužuje a proudí rychleji. Vypadalo to, že se už nevejde ani myš, ale chyba lávky – přibyl další příchozí. Když viděl, že je všechno obsazené, krkolomnou chůzí přes kameny sestoupil až pod jez, kde stál na úzké římse. Určitě to tam pořádně klouzalo, ale utopení se bát nemusel. Byl by se jenom pořádně vymáchal.

Hodina H nastala, rybky jsme měli připravené, nahodili jsme. První záběry přišly prakticky okamžitě a půlka chlapů byla do hodiny pryč, každý s jednou štikou. Nikdo z nich nečekal na druhou, i když mohli. Všechny kusy byly přes šedesát centimetrů, a dokonce jedna nádherná osmdesátka. V dnešní době bych si řekl, že u této vody už není nač čekat, a pobral bych se jinam, jenže tenkrát to bylo jinak.

Postupně jsme do desáté hodiny měli záběr všichni. Ti dva dole pustili jednu malou štičku, i když měla míru a dnes by dostala za uši, a jednu sice kratší, odhadem okolo šedesátky, ale pořádně zavalitou si vzali. Já pustil jednu podobnou a pěknou sedmdesátku jsem si vzal. Šest štik se odneslo z takového plácku a já věřil, že se chytily všechny. Po dvou dnech jsem se dozvěděl, že tam odpoledne někdo chytil další skoro osmdesátku. Zní to jako pohádka a současný rybář tomu může jen těžko věřit, protože vidí naše vody úplně jiné, než kdysi byly…

„Kolik dravců máš?“ To je obligátní otázka mnoha rybářů vždy krátce po šestnáctém červnu, tedy po termínu, kdy se smějí na vodách mimopstruhových lovit dravci. Neptají se tak proto, aby zjistili, kolik ryb kdo od vody odnesl, ale ve skutečnosti jen sondují, kolik měl kdo záběrů, jelikož je všem nad slunce jasné, že drtivá většina chycených ryb neměla ani zdaleka míru a celkově je to bída. Chytit dnes slušnou štiku na zahájenou je skoro takové štěstí jako výhra v loterii. Jsou vody, které jsou na tom s dravci mnohem lépe než jiné, ale o žádné bych netvrdil, že je stav nějak utěšený. Bohužel.

Jak je možné, že se tento stav tak radikálně změnil? Je to tím, že se ryby od vody odnáší? Je to velkým počtem rybářů? Podepisuje se na tomto stavu nízký stav vody, způsoby lovu, kolísání hladiny během tření? Jistěže ano. Je to jedno s druhým, a když se všechny tyto negativní faktory spojí, jsme ve výsledku tam, kde jsme. A rybáři spolu bojují. Jedni chtějí zvýšit míru nástražní rybky, jiní lov na rybku úplně zakázat. Některé skupiny volají po zvýšení lovné míry některých dravců a zavedení horní míry. Ani přes všechna tato opatření nejsem přesvědčený o tom, že by to stavu věci výrazně pomohlo. Ryb se víc nevysadí, a pokud se i lovná míra zvedne, nebudou se chytat štiky tento rok, ale následující se do dějin zapíše krví, pokud to chycené podměrečné štiky a candátci přežijí. Tak daleko jsme se dostali. A na koho se můžeme zlobit? Kdo to dotáhl až sem?

Celé to samozřejmě není jen o štikách, ale dravých rybách všeobecně. Candát na tom není lépe a okoun jakbysmet.

V dobách mého dětství a mládí okoun žádnou ochranu neměl. V současné době se jeví jako zcela nezbytné chránit i tuto rybu a jsem čím dál více přesvědčený o tom, že bez stanovené míry i doby hájení to s okounem dobře nedopadne.

Je mnoho vod, kde byl okoun běžnou rybou, a dnes se tam chytají jen mrňousci nebo nic. Jezdíval jsem k přehradě vyhlášené na okouny. Její členitost, rozmanitost hloubek a vůbec její povaha byly rájem pro okouny. Třicítka tu byla naprosto běžná, čtyřicítka pěkný kus, trofejní okouni se přibližovali k padesáti centimetrům. Ale kdo by se staral o okouny, když se tu dali chytit pěkní candáti, že? Bylo nás dost, kdo se okounům věnoval. Vždycky mě bavilo tyto nádherné ryby chytat. Ty barvy, ty naježené hřbetní ploutve…! Ta nádhera, když jste zvedali pěkný kus k hladině a v čisté vodě viděli, jak ho následuje ještě jeden nebo několik dalších a mezi nimi i větší než ten, co byl na háčku.

Chytalo se jen ze břehu. Loďky nebyly povolené, stejně jako jinde. A tlak všelijakých skupinek, které se cítily omezené nejen na této vodě, ale i jinde, sílil – proč nemůžeme chytat z loděk?! Proč se to nezmění?! Proč nás omezujete?! A – jste zkostnatělí, ve světě je to jinak! No, dopadlo to stejně jako jinde. Ryby už neměly kam se schovat. Nemohly odplout od břehu do klidnějších míst. Nemohly nikde v klidu zimovat a byly vyrabovány… Stejně to dopadlo i s candáty.

Aby bylo jasno, nemám nic proti lovu z loděk, rybkám, ani lehké přívlači, ale nůžky se nadají rozevírat donekonečna. Bez nějakého nastolení rovnováhy to prostě nejde. Jestliže nabídneme lepší možnosti pro lov, musíme počítat s tím, že ubude více ryb. Na to musí přijít každý i bez vysoké školy a tuctu skvělých poradců.

A přesto dál někteří rybáři volají po zrušení různých omezení. Chtějí prodloužit dobu lovu, nejraději by, aby se lovilo po celý rok nonstop. Vždyť co se může stát, když budou rybáři u vody ve dne v noci?! Já jsem přece poctivý! Chodím do zaměstnání a na ryby mám málo času, proto chci jít k vodě kdykoli. Ale dáte prst i za jiné? A proč nechcete dopřát rybám alespoň trochu klidu? Na jednu stranu je pusinkujeme, ošetřujeme, pouštíme a na stranu druhou jim nedáme klid ani ve tření a nedopřejeme jim ani v klidu přežít zimu. Každá mince má dvě strany a pravidlo je takové, že nám dříve či později ukáže svou odvrácenou tvář, pokud se nebudeme chovat rozumně a nepřestaneme pořádat na ryby doslova hon, který ryby nemohou nikdy vyhrát.

Myslím, že současná pravidla jsou benevolentní až moc a dovolují rybářům až příliš na to, aby se zachoval rozumný stav ryb na našich vodách. Nemám na mysli kapry. Čím dál víc jsem přesvědčený o tom, že není třeba bojovat za prodloužení doby lovu v našich vodách, ale za omezení denních i ročních úlovků, a to zejména v počtu ponechaných si dravých ryb, ale klidně i jiných. K čemu je zvýšení délky nástražní rybky, když si mohu odnést skoro všechny candáty, které na ně denně chytím?

Podívejme se například na vody pstruhové. Ani přes přísná opatření a limity se nedaří zvednout počty ryb a ryby prakticky nemají šanci dorůstat do trofejních velikostí. Co se vysadí, to se chytí a odnese. Je pravda, že malé pstruhové vody se nedají srovnávat s přehradami a velkými řekami. Ale tam by mohl být výsledný efekt úplně jiný. Proč dovolíme ponechat si sedm kilogramů ryb denně? Proč si mohu vzít každý den dva dravce? Já vím, že ne každý to udělá, ale je mnoho těch, kteří každoročně odnesou od vody takové množství candátů, okounů nebo línů, že by to jiným stačilo do konce života. Mnohem víc je ovšem ryb zmrzačených nebo mrtvých podměrečných. I já bych chtěl být u vody denně a chytat po libosti, naprosto chápu i jiné rybáře, avšak bez omezení a limitů to rozhodně nepůjde. Řekneme-li A, musíme říct i B.

Ani myslivec nemůže jen tak střelit cokoli potká v lese a úlovky jsou přísně limitované. A ti, co pytlačí, jsou za to přísně trestáni. Rybaření samozřejmě není totéž, ale jsme-li opravdoví rybáři, měli bychom myslet hlavně na ryby, a ne na sebe. Jinak není ani současný stav udržitelný.

Kde se stala chyba? V první řadě je problém v tom, že rybářů je až příliš. Ovšem s tím se dá jen těžko něco dělat. Dříve nebylo tak snadné stát se rybářem. Klidně se čekalo rok, někdo z členů se musel zaručit, ale vyloučit vás mohli na to šup. Spolek měl spočítané hektary a neměl více členů, než bylo pro vodu únosné. Ovšem to už ani já nepamatuji. Z logického pohledu je pro vodu přínosné regulovat ne počet ryb, ale počet rybářů, což v tuto dobu není myslitelné, a i tak by musely platit regulace ohledně toho, kolik ryb je možné si odnést.

Mělo by se vysazovat více dravců? Možná ano. Ale co to udělá s vodou? Už tak hodně narušená přirozená rovnováha, která ale stejně nikde prakticky nefunguje, se ještě zhorší. Žádná voda nepotřebuje hromady štik, a už vůbec ne štiky velké. Narážím teď na to, že někdo by chtěl řešit tuto otázku zavedením horní míry štiky. Velká štika totiž bezpečně vymlátí všechny své konkurenty, jakými malé vysazené štiky stoprocentně jsou. To se mi nezdá jako správná cesta. Bylo by to stejné jako sypat malé kapry rovnou do chřtánu sumcům.

Jako potenciálně nejúspěšnější princip se mi jeví omezení doby lovu dravých ryb spolu s ročními limity ponechaných si ryb. Naprosto chápu, že by se to tvrdě dotklo především těch, co se věnují hlavně přívlači, a tím pádem tedy i mě. Jenže pokud chci změnu, nebude to zadarmo. Zadarmo totiž není vůbec nic. Je mi jasné, že ti, co vláčí, budou hlasitě volat, proč je omezujeme, ale koho jiného se tohle především týká?! Po těch, kdo sedí u feederu nebo chytají na plavanou cejny, nezůstávají na hladině mrtvolky podměrečných dravců. Většina rybářů, kterých se to hlavně týká, zapomíná, že s nápravou je vždycky třeba začít hlavně u sebe.

Není to dlouho, co jsem zveřejnil podobný článek. Měl rozpoutat diskuzi a to se stalo. Nenabídl ale žádné řešení, což se děje teď. Zase propuknou vášně, to je jasné. Tak to má a musí být. Ovšem cílem je najít řešení, pokud vůbec nějaké existuje. Je to těžké. Obviňujeme se navzájem a celkem zbytečně. Na všem je trocha pravdy i hlouposti, změnit myšlení lidí není snadné a nejde to ze dne na den. Zákazy a příkazy, jakkoli nepopulární jsou nutné ani ne tak kvůli nám, my už to nějak doklepeme, ale nemůžeme přece žít s postojem „po nás potopa“.

Jistě se opět někdo ozve s tím, že by měla zapracovat pořádně také rybářská stráž. Jenže tam je potíž v penězích, ostatně jako u spousta jiných věcí. Proto říkám, že rybářská stráž nemůže být všude, aby zasáhla pro nešetrné zacházení s rybami. Má zkušenost je však taková, že nepřípustné jednání vidí spousta okolních rybářů a nijak nezasáhnou, takže ať si každý také zamete i před vlastním prahem. Pokud dopustíte takové jednání, je to, jako byste ho konali sami. Nikdo samozřejmě nechce, abyste se pouštěli do otevřeného konfliktu s problematickými lidmi, ale vždycky je způsob, jak na ně upozornit. Ono je ale snadnější vykřikovat až potom, což už to není k ničemu. Jedni by přibili na kříž vláčkaře, druzí zase rybičkáře. Problém ovšem není v technice, nýbrž v chování, a tak nakonec bude nezbytné omezit nějakým způsobem úplně všechny a zase na to „doplatí“ ti, co mají rybaření nejraději a chovají se rozumně. Tak to na světě chodí…