Okouni

25.3.2018 - Milan Tychler

Když vytáhnete z čisté vody okouna, je až neuvěřitelné, kolika barvami tato ryba přímo hýří. Olivové boky s tmavými tygřími pruhy přechází plynule ve smetanové bříško a tento kabát nádherně ladí s ploutvemi, které bývají oranžové a někdy až krvavě rudé. Tuhle rybu považuji za jednu z našich nejkrásněji vybarvených ryb. Ani jeden okoun není stejný. Někteří mají pruhy sotva znatelné, jiní hezky výrazné. Chytil jsem okouny s pěti pruhy, ale i devíti, okouny dlouhé a štíhlé, ale také takové, jací připomínali svou stavbou spíše dobře krmeného kapra s pořádným hrbem za hlavou, hlubokým břichem a štíhlým ocasem. Je neuvěřitelné kolik forem může okoun vytvářet.

Okouny chytám na tekoucích vodách i vodách stojatých. Je to takový všudybyl. Ne všude dorůstá zajímavých velikostí, ne všude je hojný, ale takové ty malé naježené ďáblíky vztekle pronásledující vaše nástrahy, na které ani zdaleka nestačí, najdete všude. Často se celá horda okounků velkých jako prst předhání, který z nich zůstane viset na háčku nástrahy, která je dvakrát větší než oni.

V teplých obdobích je najdeme na mělčinách, kde často pořádají své vlčí hony na drobné rybky, na podzim v pořádných hloubkách, kde nejčastěji postávají u nějaké překážky a čekají na svou příležitost. Ke konci podzimu chytám hodně okounů v hloubkách okolo dvanácti metrů. Ale je to jak kde. Každá voda je jiná, něčím specifická a okouni se dovedou přizpůsobit.

Chytám je moc rád a je mi celkem jedno kde a jak. Baví mě chytat je z hladiny na plovoucí nástrahy stejně jako na hloubkách s těžkou nástrahou u dna. Každý lov je něčím jiný. Na hladině okouni pronásledují nástrahy s hlasitým šploucháním a srkáním. Dva i tři útočí často na jednu nástrahu a snaží se ji vyrvat z huby tomu druhému. Nejednou jsem vytáhl dva nezbedy najednou. Když chytám v hloubce, je to úplně jiné. Někdy cítíte, jak okouni nástrahu jen ochutnávají. Tahají gumičky jen za ocásek a ne a ne pořádně zabrat. V proutku vždycky jen jemně zadrnčí a dost. Jindy zaútočí rozhodně a tvrdě jako candát. Je to kopanec v prutu a okoun visí.

Těžko říct, které vody mám nejraději. Všechny mě baví, ale vím zcela jistě, které vody jsou pro mě nejtěžší. Jsou to velké pískovny, které sice hostí velké okouny, ale když se tam nemůže chytat z lodě, jen těžko se k nim dostanete. Část roku sice tráví u břehů, kde nahání rybky, ale později se stáhnou do hloubek a to je konec. Pak už jsou mimo dosah. Vždycky mě to štve, ale na druhou stranu je to dobře, protože si zcela jasně uvědomuji, že jinak by to byl konec pěkných okounů na těchto vodách. Alespoň část roku jsou tak tyto nádherné ryby chráněny před pekáčem.

Znám vody, kde byli nádherní okouni, ale stačí pár rybářů, kteří nemají zábrany tyto velké ryby zabít, a během dvou tří let jsou okouni fuč. Takoví rybáři dokážou čtyřhektarovou pískovnu vymlátit tak, že v ní zůstane jen okouní potěr. Chápu, a všichni to víme, že má okoun skvělé maso. Nemám ani nic proti tomu, když si rybář tuto delikatesu jednou dvakrát do roka dopřeje. Ale odnést během roku dvacet nebo třicet okounů okolo pětatřiceti centimetrů, to už je opravdu mimo.

Na okounech mě baví i to, že mohu používat různé možnosti lovu, i když se bavím pouze o přívlači. V létě je skvělou zábavou lov na hladině, během celého roku mohu chytat klasiku se třpytkami, vyplácí se drop-shot, na hloubkách je skvělý a zábavný vertikální lov. Možností je spousta a těch nástrah na okouny! Kolikrát ani nevím co dřív. Během doby se mé zvyklosti, co se okounů týká, trochu ustálily. Na začátku sezóny obvykle chytám klasiku, přičemž hodně měním nástrahy. Zkouším rotačky, wobblery i všelijaké gumy. Hodně záleží na vodě a hloubce, kde chytám. Pokud okouni loví u hladiny, jsou pro mě plovoucí pop-up wobblery největší zábavou…

Honička začala. Okouni jdou do rybek hlava nehlava. Mělká zátoka, kde se až do teď vyhřívalo hejno malých ouklejí, každou chvíli doslova exploduje. Voda vře, rybky létají na všechny strany a vše doprovází hlasité srkání a mlaskání okounů. Jak by mohl zůstat v takové chvíli člověk klidný?! Okamžitě se přemístím z místa, kde jsem až dosud chytal, blíž k pasoucímu se hejnu. Zkoušel jsem štěstí na rozhraní mělčiny a hloubky a doufal jsem, že narazím na okouny nejspíš tam, ale nestalo se. Ale nemýlil jsem se až tak moc. Stačí jen kousek popojít a nahodit tím správný směrem. A protože vím, jak to tady chodí, měním potápivý wobbler za hladinový a nahazuji přímo do té bitevní vřavy. Krátkými trhnutími vedu nástrahu k sobě. Plop, plop! Popík pěkně poslušně puká na hladině a sotva s ním třikrát trhnu, bác a je tu záběr! Tohle miluji!

Vedu okouna k sobě a další dva se mu snaží vyrvat sousto z tlamy. Až úplně u břehu poznali, že se něco děje, a mizí mi z očí, aby se zase připojili k honu. Okoun má okolo dvaceti centimetrů. Je to prcek. Honem ho pouštím a rychle znovu nahodit. Nástraha poskočí párkrát po klidné hladině a vypadá to, jako by právě ona spustila další okouní útok. Zase létají rybky vzduchem a nástrahu atakuje hned několik ryb. To je neuvěřitelné! Teď vytahuji dva dorostence najednou. Je to paráda, ale chtělo by to něco většího. Proto vedu další hod stranou hejna. První hod nic, ale druhý už je úspěšný. Na nástrahu se zespodu vyřítí ryba a celá nástraha mizí v nenasytných ústech – tento okoun už má přes pětatřicet…

Jakmile se rybky z mělčin stáhnou hlouběji a povrchové nástrahy ztratí účinnost, sázím opět na klasiku, ale na některých vodách je vynikající drop-shot. Okouni pořád pasou po poměrně malých rybkách, ale protože loví dál od břehu a hlouběji, není snadné jim malou nástrahu dostat před tlamy. Drop-shot je v tomto směru dobrou volbou, protože mohu použít libovolnou zátěž, která mé nástrahy dopraví tam, kde je chci mít…

Kus od břehu je okouní hora. Z hloubky tu vystupuje jakýsi ostře čnící pahorek, který si okouni vybrali za své stanoviště. Před ním je mělčina, a tak musím postoupit kousek stranou, abych se k němu dostal alespoň z boku. Musím házet ze břehu, protože lov z loďek tu povolen není. Jedinou možností je drop-shot, a ještě musím použít dost velkou zátěž v kombinaci s tenkou pletenou šňůrkou, abych nahodil dostatečně daleko. Olůvko dopadá na hladinu a chvíli trvá, než ucítím, jak klepne o dno. Chytám v hloubce okolo osmi metrů. Poskakuji s malým smáčkem okolo hory. Ťuk, ťuk, přestávka a zase. Okouni nic. Už jsem to jednou i utrhl, ale nevzdávám to. Další nahození. Po několika přískocích ucítím v prutu lehké zavrnění a pak se špička prudce ohne. Ryba visí. Brání se statečně, jen co je pravda. Pěkná čtyřicítka, a přesto má nástrahu jen na krajíčku tlamy. Být to v létě, měl by okoun malou nástrahu až někde, ani nechci říct kde…

Když se blíží zima a okouni se stáhnou do hloubky, mám nejraději přehrady a lov z loďky. Hledám úseky, kde jsou překážky anebo kde se dno prudce láme. To jsou nejlepší místa. Zakotvím a pomocí gumiček na jigové hlavičce proklepávám dno a nebo pracuji s nástrahou nad ním. Někdy jsou okouni celkem rozhodní, ale někdy je musí člověk dlouho přemlouvat. V hloubkách pod osm metrů už nehrají roli barvy nástrahy, ale způsob vedení a vibrace, které nástrahy vydávají. Jsou dny, kdy je to jedno, a dny, kdy se musíte hodně snažit, objíždět místa a zase se zpátky vracet.

A počasí? Myslím, že žádné „okouní počasí“ neexistuje. Nachytal jsem „pruhované“ za klidné hladiny a za slunečna stejně jako za naprosto psího počasí ve vlnách, kde by se vám zvedal žaludek. Ovšem ať je slunečno, nebo mráz, mé krédo je jasné – velký okoun patří vodě.